Berlín odhalil pomník obětem nacistické „eutanazie“

Berlín - Stěna z modrého skla, symbolizující oddělení nemocných od rodin, jejich touhu po životě a tragický konec v plynových komorách, byla dnes slavnostně odhalena u budovy berlínské filharmonie na okraji parku Tiergarten. Památník obětem nacistického programu, v jehož rámci bylo v plynových komorách zavražděno na 70 000 duševně nemocných, otevřel berlínský primátor Klaus Wowereit.

Památník v centru německé metropole připomíná zločiny, kterých se nacisté dopustili pod záminkou „ukončení utrpení“ duševně nemocných. Zároveň ale poukazuje na to, že většina organizátorů vražd pacientů nebyla nikdy potrestána, příbuzní obětí se nedočkali žádného odškodnění a že se na smrt jejich blízkých po druhé světové válce zapomnělo.

Nacistický likvidační program fungoval od října 1939 do srpna 1941. Přezdívalo se mu „program eutanazie“ nebo, „akce T4“. Pojmenování dostal jako zkratku adresy Tiergartenstrasse 4, kde sídlila ústřední komise, která řídila likvidaci duševně nemocných.


Památník má formu 24 metrů dlouhé a 2,6 metru vysoké stěny z modrého skla. Popisuje zároveň podrobnosti nacistického likvidačního programu, které ilustruje i na osudech deseti konkrétních obětí. Vybudování monumentu stálo 610 000 eur (16,9 milionu korun). Místo pro jeho vznik bylo zvoleno symbolicky – nachází se na pozemku, kde za druhé světové války sídlila pod krycím názvem T4 ústřední komise, která program pro likvidaci duševně nemocných řídila. V letech 1940–1941 bylo v rámci programu organizované eutanazie zavražděno na 70 000 duševně nemocných, jejich likvidace pak pokračovala až do konce druhé světové války. Celkový počet obětí neorganizované eutanazie se pak odhaduje na 300 tisíc.

Hohendorf: O životě a smrti rozhodovalo znaménko plus a minus

„Akce T4 znamenala systematické shromažďování, selekci a likvidování 70 000 pacientů z ústavů na území německé říše od roku 1939 do srpna 1941,“ řekl ČTK a Českému rozhlasu Gerrit Hohendorf z mnichovské univerzity, který se podílel na přípravě vědeckých podkladů pro vytvoření památníku. „Shromážděno bylo asi 200 000 pacientů, i z takzvané říšské župy Sudety, tedy z českého území, které bylo v roce 1938 obsazeno a anektováno,“ doplnil.

Podle Hohendorfa počítali nacisté s tím, že budou vraždit duševně nemocné i na území protektorátu Čechy a Morava. „Bylo plánováno nechat běžet 'program eutanazie' i na území protektorátu. Kvůli ukončení akce T4 (v roce 1941) ale nebyl pak proveden v původně plánované formě,“ řekl Hohendorf. Podle něj ale nacisté předpokládali, že by se likvidace duševně nemocných vztahovala zejména na Němce žijící na českém území.

Berlínský památník obětem nacistické "eutanazie"
Zdroj: ČTK/DPA
Autor: Soeren Stache

„Rozhodující kritérium pro smrt nebo přežití byla otázka, jakou produktivní práci mohou pacienti ještě vykonat v ústavu, ve kterém byli umístěni,“ uvedl dále Hohendorf s tím, že dvě třetiny obětí tvořili lidé, kteří byli považováni za neschopné práce. „Rozhodování probíhalo na základě psychiatrického posudku. Byla to jedna strana s krátkými informacemi o nemoci, o délce pobytu v ústavu a o kontaktu s příbuznými, a samozřejmě také o vykonávané práci v ústavu. A na konci posudku bylo buď znaménko plus - u lidí určených k zabití, nebo minus - u těch, kteří mohli přežít,“ vysvětlil Hohendorf.

Příbuzní obětí podle něj dostávali úřední soustrastné dopisy, kde jim bylo sděleno, že smrt „znamená vykoupení z dlouhého utrpení“. V dopisech přitom byla zfalšovaná příčina smrti, často i den a místo úmrtí.

S koncem války se sice podle Hohendorfa objevily informace o nacistickém likvidačním programu, soudů s viníky ale proběhlo jen málo a většina potrestaných dostala jen mírné tresty. „A po začátku studené války výrazně klesl zájem o potrestání viníků. Odehrálo se tehdy něco, co bylo označováno za 'hodinu nula', nový začátek, kdy se může společnost osvobodit od všeho historického balastu. A později, v 50. letech, se touto věcí už nikdo zabývat nechtěl,“ podotkl Hohendorf.

Duševně nemocní proto dlouho platili za zapomenuté oběti nacismu. I na to chce ukázat památník, který stojí nedaleko budovy berlínské filharmonie a přímo na pozemku, odkud byla likvidační akce řízena. „Základní idea památníku je připomenout oběti na místě činu, nějakým způsobem zajistit jejich přítomnost. V naší výstavě pod širým nebem jsme to vyřešili tak, že jednotlivá témata a kapitoly jsou odděleny krátkými životopisy, životními osudy obětí, kde jsou tito lidé k vidění na obrázku a je něco krátce řečeno o jejich životě,“ řekl Hohendorf.

/*json*/{"map":{"lat":52.510226935509465,"lng":13.369916075007623,"zoom":17,"mapTypeId":"hybrid"},"markers":{},"polylines":{},"circles":{},"polygons":{},"rectangles":{}}/*json*/

Před budovou filharmonie připomíná od roku 1989 oběti nacistické „eutanazie“ bronzová deska, autory nového pomníku jsou Ursula Wilmsová, Nikolaus Koliusis a Heinz W. Hallmann.

V blízkosti jsou i pomníky věnované zavražděným Židům, Romům a homosexuálům.