Hledaný nacistický zločinec Brunner zemřel před čtyřmi lety v Sýrii

Damašek/Tel Aviv - Jeden z nejhledanějších nacistických zločinců Alois Brunner, který za války poslal do plynových komor nejméně 140 000 Židů, je už čtyři roky po smrti. Potvrdilo to Centrum Simona Wiesenthala s odvoláním na informace agenta německé zpravodajské služby, podle něhož Brunner zemřel v roce 2009 nebo 2010 v syrském Damašku, kde se dlouhá léta skrýval. Protinacistickým bojovníkům se ztratil z dohledu a dosud se nevědělo, kdy a zda vůbec zemřel.

Brunner byl blízkým spolupracovníkem Adolfa Eichmanna a podílel se na tak zvaném konečném řešení židovské otázky. Ještě v roce 1985 prohlásil, že ničeho nelituje a pobuřuje ho, že v Evropě dosud žijí Židé. Informaci o jeho smrti zveřejnil na Twitteru ředitel Wiesenthalova centra Efraim Zuroff; neupřesnil ale, kde je Brunner pohřben.

Brunner žil dlouhá léta v přísně střežené vládní čtvrti v Damašku a informace o jeho smrti může souviset se současnými boji v Sýrii. Povstalci se totiž dostali do archivů syrské rozvědky a získali zde mnoho dokumentů.

Brunner patří mezi ty nacisty, kteří mají na svých rukou nejvíce krve. Organizoval deportace Židů do vyhlazovacích táborů, několik z nich také řídil. Na svědomí má život nejméně 140 tisíc Židů, zejména z Vídně, Berlína, Francie, Slovenska a Soluně. Architekt holocaustu Adolf Eichmann o něm mluvil jako o svém „nejlepším muži“. Lovec nacistů Simon Wiesenthal o Brunnerovi v roce 1992 napsal: „Z dosud žijících zločinců třetí říše je Brunner v mých očích absolutně nejhorší. Eichmann navrhl plán zničit židovstvo, Brunner ho uskutečnil.“

Brunner se narodil 8. dubna 1912. Vyučený prodavač z maďarské obce Nádkút (po začlenění do Rakouska v roce 1921 Rohrbrunn) svou posedlost vraždit Židy projevoval již v mládí. Do nacistické strany vstoupil ve svých devatenácti letech a v roce 1933 kvůli vstupu do rakouské legie německé armády odjel do Německa. Po anšlusu Rakouska se vrátil domů a stal se zaměstnancem vídeňské Ústředny pro židovské vystěhovalectví, kterou založil Eichmann. Židovských obyvatel rakouské metropole se dokázal zbavit za necelé dva roky - 9. října 1942 svým nadřízeným v Berlíně hlásil, že ve Vídni už žádní Židé nejsou. Všechny poslal na smrt do ghett a vyhlazovacích táborů.

Jeho další obětí byli němečtí a řečtí Židé. Když od října 1942 do ledna 1943 působil v Eichmannově referátu, do plynových komor deportoval 56 tisíc berlínských Židů, později v Soluni nechal zavraždit 50 tisíc Židů. Jeho další zastávkou byla Paříž, kde se stal velitelem internačního tábora Drancy, kam nacisté deportovali Židy předtím, než je posílali na smrt do Osvětimi. Když Brunner město na Seině v srpnu 1944 opouštěl, měl na svědomí 23 500 Židů. Začátkem září 1944 započal své zločinné dílo i na Slovensku, kde se stal velitelem koncentračního táboru v Seredi. Odtud do února 1945 poslal do vyhlazovacích táborů na 13 tisíc židovských obyvatel, zahynulo z nich asi deset tisíc.

V říjnu 1985 poskytl Alois Brunner v Sýrii rozhovor německému časopisu Bunte, ve kterém nevyjádřil sebemenší lítost nad svými činy. Řekl: „Židé si zasluhovali zemřít. Byl to odpad. Jsem se svým životem spokojen. Kdybych mohl, udělal bych to znovu. Jediné, co mě pobuřuje, je, že v Evropě ještě žijí Židé.“ O dva roky později rakouskému listu Kronen Zeitung řekl: „Buďte rádi, že jsem vyčistil krásnou Vídeň od Židů.“


Po válce se Brunnerovi podařilo utéct

Po skončení druhé světové války v roce 1945 Brunner pracoval jako řidič náklaďáku pro americkou armádu, po zatčení se mu podařilo zmizet. Od roku 1947 pracoval v dole v Essenu pod falešným jménem Alois Schmaldienst. K tomu, že se mu podařilo uniknout před spravedlností, mu napomohly konexe na vysokých místech. Nejvíce za útěk vděčil někdejšímu nacistickému generálovi Reinhardu Gehlenovi, který se po válce stal hlavou západoněmecké zpravodajské služby, bývalému členovi SS a poválečnému poslanci CDU Rudolfu Vogelovi či dalšímu esesákovi a kamarádovi z pařížských dob Georgu Fischerovi. Od něj dostal Brunner v roce 1954 pas právě na jméno právě Georg Fischer, s nímž se přes Egypt dostal do Sýrie.

I v Sýrii ho izraelská rozvědka Mossad vypátrala. Jelikož ho agenti nemohli zlikvidovat osobně, alespoň mu poslali několik dopisních bomb. Kvůli jedné přišel v roce 1961 o levé oko, druhá mu v červenci 1980 utrhla čtyři prsty na levé ruce, když otevřel balíček od Svazu přátel léčivých bylin. Byl několikrát souzen v nepřítomnosti a ve Francii dostal v roce 1954 trest smrti za zločiny proti lidskosti. Brunnerovo vydání požadovalo šest zemí - Německo, Francie, Polsko, Rakousko, ČR a Řecko.

Přesto vedl Brunner nadále poklidný život. Po příjezdu do Sýrie krátce pracoval pro zastoupení jednoho západoněmeckého pivovaru, později byl přijat do syrské zpravodajské služby, kde se měl stát „zvláštním poradcem“. Údajně se spřátelil i s prezidentem Háfizem Asadem, údajně trénoval kurdské povstalce proti Turecku a prodával zbraně povstalcům v Alžírsku v jejich boji za nezávislost proti Francii.

Od roku 1993 se o Brunnerovi objevovalo málo zpráv. O dva roky později vypsalo Německo odměnu 333 000 dolarů za informace o něm, mezinárodní zatykač na něj vydal Interpol. V roce 1999 se objevily zprávy, že Brunner zemřel v roce 1996. I poté ale byl spatřen v Damašku. Německá zpravodajská služba BND před třemi lety přiznala, že v letech 1996 a 2007 jeho spis, který čítal 581 stran, zničila.

Efraim Zuroff si je prý na 99,9 procenta jist, že informace o Brunnerově smrti jsou pravdivé. Centrum Simona Wiesenthala Brunnera - zejména kvůli jeho vysokému věku - považovalo za mrtvého již delší dobu. Letos v dubnu dokonce jeho jméno zmizelo ze seznamu nejhledanějších zločinců.