Spory se sousedy bývají nepříjemné, a tak pro udržení dobrých sousedských vztahů je dobré zkusit se s hlučným sousedem nejprve domluvit. On si třeba ani neuvědomuje, že někoho svým hlučným chováním obtěžuje. Až v případě, že nevyhoví, začněte se ohánět předpisy.

Může pomoci vlastník bytu nebo družstvo

Při řešení sousedských vztahů je třeba vyjít z občanského zákoníku, který upravuje tzv. sousedská práva. Vlastník bytu se musí zdržet všeho, čím by nad míru přiměřenou poměrům obtěžoval jiného nebo čím by vážně ohrožoval výkon jeho práv. Ať už v bytě bydlí kdokoli, je možné obrátit se se stížností na hluk na vlastníka bytu. Ten je za byt odpovědný a měl by učinit potřebné kroky k tomu, aby produkci hluku zabránil.

Pokud bydlíte v nájmu, můžete problém s hlučným sousedem řešit i prostřednictvím pronajímatele vašeho bytu. Pronajímatel má totiž povinnost zajistit nájemci plný a nerušený výkon práv spojených s užíváním bytu. A nájemník od něj může požadovat i přiměřenou slevu za to, že bylo znemožněno plnohodnotné užívání bytu. Pronajímatel pak bude požadovat případnou náhradu škody na vlastníku sousedního bytu, který za obtěžování hlukem může.

Produkcí nadměrného hluku dochází často také k porušování domovního řádu, ve kterém bývá vymezena např. doba nočního klidu nebo jiná pravidla pro chování v domě. Lze se proto se stížností obrátit také na společenství vlastníků jednotek, případně na družstvo. Právě družstvo má na neukázněné obyvatele domu poměrně silné páky – za porušování domovního řádu může družstevníka dokonce vyloučit.

Hygienické limity pro hluk

Na vnitřní i venkovní hluk se také vztahují hygienické limity stanovené nařízením vlády. Podle těch nesmí vnitřní hluk v obytných místnostech přesáhnout v době od 6:00 do 22:00 (denní hluk) 40 decibelů a v době od 22:00 do 6:00 (noční hluk) 30 dB. Hluk z hudby, zpěvu a řeči má dokonce speciální limit 35 dB ve dne a 25 dB v noci. Pro venkovní hluk je stanoven limit o něco vyšší, přesněji 50 dB ve dne a 40 dB v noci.

V případě podezření, že jsou tyto limity překročeny, je možné se obrátit na příslušnou krajskou hygienickou stanici s žádostí o změření hluku. Pokud hygienická stanice této žádosti nevyhoví, můžete si hluk nechat změřit u autorizované osoby i na vlastní náklady. Je-li zjištěno, že limit pro hluk byl překročen, měla by hygienická stanice zasáhnout a vymáhat na původci snížení zátěže na únosnou míru. Pokud jsou zdrojem hluku nebo i vibrací stroje užívané např. při rekonstrukci bytu, může hygienická stanice zakázat jejich užívání. Ale pozor, právě na hygienické stanici lze získat také výjimku z překračování hygienických limitů po omezenou dobu.

Další prostředky ochrany před hlukem

Kromě krajské hygienické stanice se lze obrátit také na obecní úřad se stížností na narušení pokojného stavu. Ten je kompetentní vydat nařízení, aby byl obnoven stav předchozí – tedy než někdo začal klid v sousedství narušovat. Obtížná však bude vymahatelnost tohoto nařízení. Dále může hlukem obtěžovaný soused podat tzv. sousedskou žalobu k soudu. Soudní cesta však může být velmi zdlouhavá a s nejistým výsledkem.

Obecně platí, že zaměstnavatel má právo zrušit pracovní poměr ve zkušební době z jakéhokoli důvodu nebo i bez udání důvodu. Pokud však zaměstnanec onemocní, zákon práva zaměstnavatele omezuje. Zaměstnavatel nemůže zrušit pracovní poměr v době prvních 21 dnů trvání dočasné pracovní neschopnosti. Po stejnou dobu je také povinen zabezpečit zaměstnanci náhradu mzdy nebo platu.

"Pokud by bylo zrušení pracovního poměru zaměstnanci doručeno v době, kdy byl 21 dní nebo méně v pracovní neschopnosti, tak by takovéto zrušení pracovního poměru ve zkušební době bylo neplatné," řekl portálu ČT24 advokát Aleš Nytra. Avšak aby se domohl svých práv, musel by zaměstnanec do dvou měsíců od zrušení pracovního poměru podat žalobu k soudu. Jestliže v této lhůtě žalobu nepodá, bude na zrušení pracovního poměru pohlíženo jako na platný úkon.

Zrušení pracovního poměru může být platné i v dalších případech. "Pokud by zaměstnavatel počkal, až se zaměstnanec z nemocenské vrátí nebo pokud by již uplynulo prvních 21 dní trvání dočasné pracovní neschopnosti, a zaměstnavatel by poté ve zkušební době pracovní poměr zrušil, takovéto zrušení pracovního poměru je už platné," doplnil advokát.

I nemocenskou lze vyčerpat

Jiný problém řeší paní Pavla. Vyčerpala 380 dní pracovní neschopnosti. Když se konečně uzdravila, našla si nové zaměstnání, kde bez problémů odpracovala tříměsíční zkušební dobu. Jenže poté znovu onemocněla. Lékař jí sdělil, že na další nemocenskou již nárok nemá, a dokonce odmítl vystavit potvrzení o pracovní neschopnosti. "Situaci jsem řešila dovolenou. Chtěla bych ale vědět, kdy mi vzniká opětovný nárok na dávky nemocenské, když znovu pracuji," ptá se.

V případě paní Pavly je problém v tom, že podpůrčí doba, tedy doba, po kterou lze poskytovat nemocenské dávky, činí maximálně 380 kalendářních dnů ode dne vzniku dočasné pracovní neschopnosti. "Do podpůrčí doby se započítávají i předchozí období pracovních neschopností, pokud spadají do období 380 kalendářních dnů před vznikem stávající dočasné pracovní neschopnosti. Započítávají se veškeré pracovní neschopnosti bez ohledu na skutečnost, zda byla či nebyla poskytována náhrada mzdy či nemocenské a rovněž bez ohledu na příčinu vzniku pracovní neschopnosti," vysvětlila zástupkyně tiskové mluvčí ministerstva práce a sociálních věcí Táňa Kozelková.

Kdy přesně vznikne opětovný nárok na nemocenskou, obecně říci nelze. Přesné informace o vzniku nároku však podle okolností konkrétního příkladu může poskytnout příslušná okresní správa sociálního zabezpečení. Místní příslušnost se přitom řídí sídlem zaměstnavatele, respektive bydlištěm u osob bez zaměstnaní.

Pochybil lékař?

I když neměla paní Pavla nárok na nemocenské dávky, lékař přesto měl vystavit potvrzení o pracovní neschopnosti. "Za předpokladu, že zdravotní stav pojištěnce pro nemoc nedovoluje vykonávat jeho zaměstnání, není důvod pro to, aby lékař nevystavil rozhodnutí o dočasné pracovní neschopnosti," dodala Kozelková. Po dobu prvních 21 dnů pracovní neschopnosti totiž vyplácí náhradu mzdy zaměstnavatel, teprve od 22. dne dočasné pracovní neschopnosti náleží takzvané nemocenské, které vyplácí stát, za předpokladu, že nebyla zcela vyčerpána podpůrčí doba.

Pokud lékař rozhodnutí o pracovní neschopnosti i přes špatný zdravotní stav pacienta vystavit odmítne, doporučuje ministerstvo konzultovat celou situaci s příslušnou okresní správou sociálního zabezpečení. Ta také může na žádost pojištěnce dokonce prodloužit poskytování nemocenského nad rámec zákonné podpůrčí doby.

Dluhy českých domácností u bank a velkých nebankovních institucí loni podle statistiky vystoupaly na 1,37 bilionu korun. Téměř čtvrtina z této částky přitom připadá na leasing a spotřebitelské úvěry, které umožňují lidem pokrýt rodinný provoz od nákupu nové lednice přes vánoční dárky až po dovolenou. Řada domácností má podobných úvěrů hned několik a několikrát tak za ně musí platit poplatky. A právě s tím může pomoci sloučení půjček.

"Úspora se zpravidla realizuje právě na nižších či nulových poplatcích konsolidovaných do jednoho úvěru," říká Pavel Zúbek, mluvčí GE Money Bank, která patří k průkopníkům konsolidace půjček v Česku. Jinak řečeno, místo například tří poplatků za vedení tří úvěrů člověk po jejich sloučení platí pouze jeden poplatek za vedení jednoho. Poplatek se obvykle pohybuje v řádu desítek korun měsíčně.

S kreditkami máte smůlu

Banky rovněž slibují výraznou úsporu na splátkách. Například UniCredit bank se chlubí tím, že prostřednictvím své Presto půjčky dokáže dlužníkům při konsolidaci úvěrů v celkové hodnotě 200 tisíc ušetřit v průměru až 18 tisíc korun ročně. A úsporu v řádu tisíců korun měsíčně slibuje také Equa bank.

"Jenže do desetitisíců ročně šplhá úspora jen v některých případech. S takto velkou úsporou lze počítat, pokud se slučují například nebankovní půjčky. Pokud má klient kreditní kartu, kontokorent a bankovní úvěr, bude úspora menší, třeba jen v řádu stokorun," uvedl ekonom, šéfredaktor serveru Investujeme.cz Petr Zámečník. Nebankovní půjčky totiž zpravidla mívají vyšší úroky i méně výhodné podmínky než půjčky od bank. Pokud se tedy úvěr dlužníkovi podaří převést do banky, polepší si.

Výši úspory ovšem ovlivní také počet úvěrů, o jejichž sloučení dlužník žádá, a celková suma, kterou má splatit. Hranici, od které se konsolidace vyplatí, podle odborníků přesně definovat nejde. "Člověk, který má více úvěrů, by se měl poptat na sloučení vždycky a věc si dobře spočítat. Kouzlo konsolidace spočívá v tom, že by do toho člověk měl jít pouze ve chvíli, kdy na tom vydělá, tedy ušetří," zdůraznil expert na bankovní poplatky Patrik Nacher.

Zkouška z finanční gramotnosti

Banky rády deklarují, že sloučením půjček klesne výše splátek, které musí dlužník platit. Jenže, jak varuje Nacher, "někdy se snížení splátky nedosáhne zrušením absurdních a zdvojených poplatků, nýbrž tím, že se prodlouží doba splácení. A místo toho, aby pak člověk zaplatil méně, v důsledku prodloužení si naopak ještě připlatí", zdůrazňuje.

Že k takovým situacím dochází, potvrzuje příklad divačky ČT Miroslavy M. Ta se s žádostí o sloučení dvou půjček obrátila na zdejší největší banku v počtu klientů – Českou spořitelnu. Nabídka, kterou obdržela, podle ní byla následující. "Nová měsíční splátka 4 752 Kč. Je sice nižší než původní (5 269 Kč), ale na daleko delší dobu. Spotřebitelský úvěr už splácím 3 roky, zbývá ještě 54 splátek, čili do 20. září 2017. Nový úvěr, ten sloučený, počítá s 84 splátkami, čili do 20. dubna 2021. Když to vynásobíte, dojdete k následujícím cifrám: Původně bych zaplatila ještě asi 300 000 Kč, nově: 4 752 krát 84, což je 399 168 Kč," vypočítala Miroslava M.

Sama banka se ke konkrétnímu případu Miroslavy M. s ohledem na bankovní tajemství odmítla vyjádřit a portálu ČT24 poskytla pouze obecnou odpověď, že každému klientovi poskytuje včas veškeré informace o budoucím úvěru, "aby měl možnost si všechny parametry nabízeného produktu projít a posoudit výhodnost nabídky".

A právě kvůli tomu je konsolidace úvěrů nenápadný test finanční gramotnosti – člověk si zkrátka musí obojí řádně spočítat. A brát v potaz také další "tresty" za levnější splácení půjčených peněz. 

I deset tisíc na poplatcích

Při slučování úvěrů musí totiž klient počítat s poplatky zejména za předčasné splacení půjček. Ty mohou šplhat do desetitisíců. "Setkal jsem se s tím nedávno, šlo o předčasně splacený leasing. Paní doplatila najednou 50 tisíc a na poplatku za to zaplatila 12 tisíc, což rozhodně není málo," uvedl příklad Nacher.

Lépe chráněni proti vysokým poplatkům jsou pouze ti dlužníci, kteří si vzali spotřebitelský úvěr po 1. lednu 2011. Tehdy totiž výši poplatků za předčasné splacení u tohoto typu půjček omezil zákon. Bankám diktuje, že u půjček, kde zbývá do konce splatnosti více než rok, nesmí poplatek za předčasné splacení převýšit 1 procento dluhu, v ostatních případech pak 0,5 procenta. Jenže na starší spotřebitelské úvěry zákon nemá vliv a netýká se také ani už zmíněného leasingu.

V neposlední řadě si některé banky při konsolidaci úvěrů účtují ještě poplatek za sjednání půjčky. "Jde obvykle o 1 procento z výše sjednaného úvěru," podotkl Zámečník. U Equa bank dokonce o 1,25 procenta. V případě Miroslavy M. a České spořitelny vystoupal tento poplatek na 3 068 korun, což odpovídá 1 % z dlužné částky.

Krok do dluhové pasti

Úskalím slučování je podle ekonomů také to, že se při něm banky snaží vnutit klientům další peníze. "Nabídnou například navýšení půjčky při zachování splátky, což může vést k nezdravému navýšení dluhu," podotkl Zámečník. Místo toho, aby se lidé při konsolidaci části dluhu zbavili, tak ve finále dluží více, což je může v krajním případě nasměrovat dokonce do dluhové pasti.

Ještě větší oblibě se tato praxe těší u nebankovních institucí. Například společnost Cetelem – jednička na českém trhu v oblasti spotřebitelských úvěrů – na navýšení půjčky při sloučení láká už ve svém reklamní sloganu: "S Combi půjčkou Cetelem snadno sjednotíte své půjčky do jedné a navíc získáte dodatečné prostředky na vaše nové plány."

I když banky při slučování půjček už obvykle neprověřují solventnost klienta, před podpisem smlouvy prověří dlužníka v úvěrových registrech. A pokud zjistí, že některou z půjček řádně nesplácí, odmítnou ho. Sloučení úvěrů tak nemůže vyřešit to, co by mnohé klienty k tomuto kroku mohlo motivovat – tedy vyřešit neschopnost dlužníka splácet dluhy.

Nejasné slovíčkaření

Nová podoba občanského zákoníku vstoupí v platnost v lednu 2014. To, jaké bude mít důsledky na spotřebitele, se řeší několik let. Už v roce 2008 se tvůrci normy snažili vyhnout nejasnostem v tom, jaké možnosti budou mít spotřebitelé při reklamacích. Zaměřili se přitom na pasáž, která řeší, jakou vadu na zboží může zákazník reklamovat - a jednoduše vyměnili jedno slovo.

Původní návrh zákona počítal s tím, že nákupčí bude moci reklamovat vadu, která se u spotřebního zboží v rámci lhůty 24 měsíců "projeví". Autoři novely raději uvedli, že se jedná o vadu, která se v dané době "vyskytne". Tato varianta zvítězila a od roku 2009 už návrh zákona počítá s termínem "vyskytne". Podle řady právníků se tím ale jednoznačnost čtení zákona nezlepšila. A právě na něm, na jeho nepřesnosti, staví výklad, podle kterého spotřebitel ztrácí automatickou záruku na vady vzniklé v průběhu používání.

O samotnou lhůtu na reklamaci, tedy dva roky od pořízení zboží, by spotřebitelé přijít neměli, protože takovou minimální záruku zaručuje pravidlo platné v celé EU. Změní se ale zřejmě dokazování vad, což je běžné v řadě evropských zemí po uplynutí šesti měsíců.

Podle Sdružení obrany spotřebitelů budou lidé muset být od příštího roku daleko obezřetnější a připravenější v tom, jak dokázat vady zakoupeného zboží. Není totiž jasné, jak si budou jednotliví prodejci vykládat některá ustanovení.

"Zákon pracuje s mnoha neurčitými hypotézami, typicky, že kupující může požadovat dodání nové věci, 'není-li to nepřiměřené', nebo má právo na slevu ze zboží místo opravy či výměny, pokud by spotřebiteli zjednání nápravy 'působilo značné obtíže'," vysvětluje pro web ČT24 Tomáš Palla, právní spolupracovník Sdružení obrany spotřebitelů. Přesný význam takových vyjádření budou určovat případně až soudy, když k nim doputují spory. "V novém občanském zákoníku není spousta věcí jasných a myslím, že tam bude hodně výkladových problémů," potvrzuje Eva Lindauerová Duchoňová z Advokátní kanceláře Lindauerová.

S nejasnostmi se bude muset vypořádat i Česká obchodní inspekce. "V současné době výklad zákona není úplně jednoznačný a ustálený a bude zřejmě ještě předmětem diskuzí," přiznává i Jana Jelínková, mluvčí úřadu.

Příliš silný spotřebitel?

Pro spotřebitele novela obsahuje i další změny. Vypadlo také ustanovení, které zaručuje, že v případě výměny vadné věci poběží záruční lhůta znovu. Tedy že na takzvaně "vyreklamovaný" výrobek bude mít zákazník znovu dvouletou záruku. Tvůrci zákona ho vynechali záměrně. "Měli pocit, že v tomto ohledu je právo spotřebitele příliš silné," vysvětluje pro portál ČT24 Aleš Borovička za časopis dTest.

Nově bude mít kupující možnost závadu si sám opravit a pak požadovat slevu z původní ceny reklamované věci. Nebude mít ale možnost chtít automaticky výměnu zboží, pokud by taková výměna vzhledem k vadě byla nepřiměřená.

I když ministerstvo spravedlnosti coby hlavní garant nového občanského zákoníku tvrdí, že spotřebitel na novele získává, podle mnohých je text horší než současná právní úprava. "Obecně lze říci, že na některých ustanoveních je vidět, že silnější postavení, vazby na tvůrce a lobby měli spíš podnikatelé a jejich sdružení než spotřebitelé," doplňuje Borovička s tím, že zákon je jednoznačně ve prospěch prodejců.

Dosud byl základem pro určování záruk zákoník z roku 1964. Ten se ale orientoval podle komunistického práva a navíc bylo potřeba správně zavést evropské směrnice na ochranu spotřebitele. "Původní záměr tvůrců byl takový, že se budou v rámci úpravy kupní smlouvy aplikovat principy, které dnes využívá obchodní zákoník," říká Palla. Jinak řečeno, zákonodárcům šlo hlavně o co největší smluvní volnost stran.

Investice do umění je náročná na znalosti nákupčího. Někteří odborníci se dokonce slovu investor brání a ty, kteří za díla utrácí pravidelně, označují spíše za sběratele. "Vždy říkám, že umění je lepší sbírat než do něj investovat," začíná šéfredaktor časopisu Art & Antiques Jan Skřivánek. "Jako investiční nástroj má umění smysl hlavně v dlouhodobém horizontu coby způsob zpestření investičního vějíře a také konzervativní prostředek k uložení peněz. Kupovat si umění s cílem zhodnotit vložené prostředky vyžaduje značnou orientaci na trhu a v krátkodobém horizontu několika let jde o velmi nejistý podnik," dodává.

Nechte si poradit a pozor na falzifikáty

Před každým nákupem je dobré poradit se s odborníkem a v případě uměleckých děl platí toto pravidlo dvojnásob. Nakupovat mimo zavedené galerie, aukční síně či bez rady kurátora může být velmi riskantní. Především je důležité znát původ díla a dobře zhodnotit jeho fyzický stav. Největším problémem jsou pak napodobeniny.

"V minulých stoletích často na zakázku vytvářeli kopie díla sami autoři, častěji pak byl o reprodukci oblíbeného či úspěšného námětu požádán jiný autor. Ty ale byly vytvářeny na základě požadavku zadavatele a konečného majitele v jedné osobě, nikoli za účelem dalšího prodeje díla," uvedla pro Investiční web Mária Gálová z aukční síně Dorotheum.

Jak Skřivánek pak doplňuje, že úspěch podvodníků s falzy nestojí na tom, že by falza byla neodhalitelná, ale na tom, že vytvoří situaci, že se zájemci nabízí příležitost k mimořádně výhodné koupi, ale musí rezignovat na standardní mechanismy. "Je to podobné, jako když vám někdo bude nabízet levný fotoaparát na parkovišti před supermarketem, který se následně ukáže být plastovou atrapou," dodal.

Vyhnout se kopiím a falzům znamená nakupovat na aukcích, kde je prověřená historie i originalita díla a v případě zpochybnění této jistoty aukční síň ručí za prodej. "Galerie vystavuje certifikáty o pravosti díla, na přání klienta také často nechává zpracovat restaurátorské posudky a potvrzení o pravosti. Takový servis patří ke standardům, pakliže ho nějaký prodejce odmítne udělat, je to špatně," vysvětluje Robert Hédervári z galerie Vltavín. Sám od investice do obrazu bez potřebných dokumentů odrazuje. "Když víte, odkud dílo pochází, napomáhá to jeho dobrému prodeji," říká specialistka sekce Art Banking UniCredit Bank Marina Votrubová.

Ach ta móda

Investice do umění je hra s neustále se měnící realitou. Nikdy nelze vsadit na stejné dílo, ceny se vyvíjí různě a velmi se liší. "Dílo jednoho malíře z jeho určitého období může být drahé, zatímco díla z období pozdějšího mohou stát i třetinovou či poloviční cenu," upozorňuje Marina Votrubová. Navíc v popularitě uměleckých děl se odrážejí i různé trendy.

"Tak jako před několika lety bylo v současném umění in konceptuální umění, performance a podobně, vrací se v současné době znovu závěsný obraz a socha," dokládá Eva Kočová z říčanské galerie Kotelna. Dokládá to mimo jiné loňský prodej slavného obrazu Tvar modré od Františka Kupky - dražitel ho koupil za neuvěřitelných 55 750 000 korun, čímž se Kupkova malba stala nejdražším uměleckým dílem od českého autora na světě.

Dlouhodobě nejprodávanější jsou díla z klasických materiálů. Český trh podle Héderváriho z galerie Vltavín preferuje klasickou malbu, sochu ze dřeva nebo kovu a poté grafiku. Nejméně prodávané jsou práce na papíře jako fotografie a kresby. "V nich cítím v ČR velký potenciál. Zatím nevyužitý, s investičním horizontem zatím vzdáleným, ale práce na papíře se dostanou ke slovu," radí Hédervári. 

Obecně na českém trhu převažuje zájem o obrazy, zejména o klasickou modernu první poloviny 20. století. Malby z této epochy se tak dobře zpeněží na domácím hřišti. "Naopak na světových aukcích hraje důležitější roli poválečné a současné umění. Tento rozdíl je ale dán hlavně "mladostí" českého trhu s uměním - postupně i u nás ceny poválečného umění jdou nahoru. Nejvýznamnější autoři jako Mikuláš Medek, Václav Boštík, Zdeněk Sýkora a několik dalších se již běžně prodávají za částky vysoko nad milion korun," zmiňuje své tipy šéfredaktor Skřivánek.

Jak na věc

Co tedy koupit? Těm, kteří budují dlouhodobou kolekci, již plánují přenechat svým potomkům, doporučují odborníci zůstat u výtvarného umění. Svou pozornost by ovšem měli zaměřit i mimo domácí trh a porozhlédnout se po aukcích v zahraničí. V takovém případě si ale musí připravit rozpočet v řádu nejméně desítek či spíše stovek tisíc korun - je totiž třeba počítat i s náklady na uložení, respektive udržování a skladování díla například v depozitáři, pokud nemá lety ztratit na fyzické kvalitě.

Ti, kdo chtějí investovat méně, mají v podstatě jen dvě možnosti. Koupit levnější díla slavnějších autorů a spoléhat na to, že ta svou hodnotu časem neztratí. Nebo lze hledat umělce, kterého před vámi ještě neobjevila žádná galerie. Jednotlivá díla pak stojí jen jednotky tisíc korun. Může se ovšem stát, že vám doma zůstane bezcenný kus. Obecně pak platí, že větší riziko je v nákupu mladých autorů. To je však vyváženo nižšími cenami a také značným potenciálem růstu.

Příběh Jana Hrubého z Morkovic začal před padesáti lety. V roce 1962 si jako student chtěl vydělat na hodinky, a tak šel na brigádu na pilu. Řezal tam prkna, jenže nešťastnou náhodou z prkna vylítla tříska, zabodla se mu do třísla a on se probral až v nemocnici. Hrozila mu amputace nohy, té se sice naštěstí podařilo zabránit, zdravotní potíže přesto nikdy zcela nezmizely.

Rozsudkem Krajského soudu v Ostravě mu bylo přiznáno vyplácení takzvané renty, tedy náhrady za ztrátu na výdělku způsobenou pracovním úrazem. To fungovalo docela dlouhou dobu. "Já jsem pracoval celý život, ale když jsem kvůli té noze musel na nemocenskou, poslal jsem papír a plat opravdu vyrovnávali," popsal Hrubý. Nakonec přes veškerou snahu lékařů skončil v invalidním důchodu. I poté firma výdělek dorovnávala. V roce 2001 byl sice na bývalého zaměstnavatele pana Hrubého, Moravskoslezské dřevařské závody Šumperk, vyhlášen konkurz, alespoň zpočátku však renta dál chodila.

"Potom mi začaly chodit místo peněz jen výplatní pásky," posteskl si pan Hrubý. "Takže mám dokonalý přehled, kolik bych měl měsíčně dostávat, ale je mi to platné jak mrtvému zimník," dodal zklamaně.

Případ je jasný, říká právník

"Problém je v tom, že když správce konkurzní podstaty nemá z čeho brát, když v majetkové podstatě nemá peníze, tak nemá z čeho nároky bývalých zaměstnanců uspokojovat," sdělil advokát Pavel Nastis. Pan Hrubý se ale nevzdal. Obrátil se na konkurzního správce i na soud. A soud slíbil, že dlužné nároky budou doplaceny.

Jenže vyplacena byla pouze část. K dnešnímu dni stále firma panu Hrubému dluží 420 tisíc korun. Konkurzní správce telefony nezvedá a na maily neodpovídá. A tak jsme o vyjádření požádali krajský soud. Ani tam jsme se toho ale moc nedozvěděli. "Zdali bude vyplacena pohledávka, v jaké výši, a případně kdy, k tomu se nemůžu zatím vyjádřit," komentovala případ pana Hrubého mluvčí Krajského soudu v Ostravě Lucie Böhmová.

Hrubý by měl dlužnou částku dostat po ukončení konkurzu. Jenže i to je otázka. "Pokud konkurzní správce zpeněží majetek v takové míře, aby mohl stoprocentně pana Hrubého uspokojit, tak pak pan Hrubý dostane celou částku, pokud se to správci nepodaří, má pan Hrubý smůlu," vysvětlil advokát.

Zdlouhavý konkurz

Lidé, kteří utrpěli pracovní úraz nebo onemocněli nemocí z povolání po 1. lednu 1993, podobné problémy řešit nemusí. Podle nové legislativy totiž jejich nároky uspokojuje pojišťovna. Pan Hrubý má smůlu, že pracovní úraz utrpěl před rokem 1993. V jeho případě povinnost vyplácet rentu přechází na stát až okamžikem výmazu firmy z obchodního rejstříku, tedy až po skončení konkurzu. Zákonodárci ale zřejmě nepočítali s tím, že se konkurz může táhnout – v tomto konkrétním případě trvá již 12 let.

"V úvahu připadá žaloba proti státu na náhradu škody za to, že zde probíhá neúměrně dlouho konkurzní řízení," doporučil Nastis. A totéž doporučení má i náměstek ministra spravedlnosti František Korbel. "Ministerstvo spravedlnosti případ vyhodnotí, vyžádá si od soudu spis, a konstatuje-li průtahy, tak v takovém případě pana Hrubého odškodní," uvedl Korbel. "Já osobně považuji dobu trvání konkurzu dvanáct let za extrémně dlouhou, stěží odůvodnitelnou, a domnívám se, že v takovém případě nárok na odškodnění za průtahy vzniká," doplnil náměstek.

Vyřeší problémy novela?

A přitom by stačilo jen málo. Podobné problémy by mohla vyřešit novela zákoníku práce. Zákoník práce by nemusel odkládat uspokojení nároků poškozených až na konec konkurzu, ale mohl by stanovit okamžik přechodu této povinnosti na stát hned ke dni prohlášení konkurzu. A v tomto směru máme na závěr přece jen dobrou zprávu. "Já považuji to téma za velmi důležité, a proto se ministerstvo spravedlnosti ujme projednání případné novelizace zákoníku práce s jeho věcným gestorem, tedy s ministerstvem práce a sociálních věcí," slíbil Korbel.

Pokud zaměstnavatel nevyplatí zaměstnanci mzdu nebo její část ani 15 dnů po době splatnosti, může zaměstnanec podle zákoníku práce okamžitě zrušit pracovní poměr. Výpověď musí být písemná a musí být prokazatelně doručena zaměstnavateli, tj. buď předána do vlastních rukou na pracovišti, anebo doručena poštou do vlastních rukou.

Podle verdiktu Nejvyššího soudu je však ukončení pracovního poměru až krajním řešením. Zaměstnanec by nejprve měl zaměstnavatele upozornit, že mzdu nebo její část nedostal. A ponechat mu přiměřenou lhůtu na nápravu chyby, tedy alespoň v případě, že jde skutečně jen o chybu a zaměstnavatel není v insolvenci. Teprve v případě, že zaměstnavatel v dané lhůtě peníze nevyplatí, měl by zaměstnanec ukončit pracovní poměr.

S upozorněním by ovšem pracovník neměl zbytečně otálet, protože zákoník práce v paragrafu 59 uvádí, že "zaměstnanec může okamžitě zrušit pracovní poměr pouze do 2 měsíců ode dne, kdy se o důvodu k okamžitému zrušení dověděl, a nejpozději do 1 roku ode dne, kdy tento důvod vznikl."

I když dojde ke zrušení pracovního poměru, má zaměstnanec dál nárok na vyplacení dlužné mzdy. A dále také na náhradu platu ve výši průměrného výdělku za dobu, která odpovídá délce výpovědní doby, tedy nejméně dva měsíce.

S vymáháním dlužné mzdy pomůže soud

Pokud ani přes upozornění zaměstnavatel dlužnou mzdu nevyplatí, může na něj zaměstnanec podat žalobu, a to k místně příslušnému soudu. "Rozhodně bych nečekal příliš dlouho. Jestli jste nedostali už tři a více výplat, je to signál k tomu, že byste neměli otálet," radí prezident exekutorské komory Jiří Prošek. A popisuje další postup v případě oprávněného nároku: "Soud na základě vaší žaloby určí, že zaměstnavatel je dlužníkem a že vám má během stanovené lhůty zaplatit dlužnou částku. Vy budete v pozici věřitele, a když zaměstnavatel nebude reagovat na rozhodnutí soudu o zaplacení dlužné mzdy a lhůta pro to stanovená uplyne marně, můžete podat návrh na zahájení exekuce. Pak už soud pověří soudního exekutora provedením exekuce."

Soudní exekutor může při vymáhání dlužné mzdy využít řadu prostředků. Může například zaměstnavateli obstavit bankovní účty nebo přikázat pohledávky v tom smyslu, že odběratelům nařídí platit nikoliv na účet firmy, ale k rukám soudního exekutora. Pokud jsou tyto kroky neúspěšné, může v krajním případě dojít i k prodeji podniku v dražbě. "V exekuci nemusí zaměstnanec dohledávat majetek dlužníka. Soudní exekutor ho zjistí sám, zpeněží ho a získané prostředky zaměstnanci vyplatí," doplnila mluvčí exekutorské komory Petra Báčová.

Rozhodne-li se zaměstnanec podat žalobu, nemusí se bát ani nákladů na soudní proces. Ty totiž v případě, že soud uzná nárok zaměstnance jako oprávněný, nese dlužník, tedy zaměstnavatel. Krom toho musí zaměstnavatel také uhradit náklady, které má zaměstnanec s odměnou advokáta, jenž ho zastupuje, a samozřejmě také náklady na exekuci.

Pomoc mohou lidé hledat i u úřadu práce

Je-li zaměstnavatel v platební neschopnosti, tj. je-li na něj podán insolvenční návrh nebo vyhlášeno moratorium, mohou se jeho zaměstnanci obrátit s žádostí o výplatu dlužných mezd také na příslušnou krajskou pobočku úřadu práce. Ten může zaměstnanci vyplatit částku nejvýše v rozsahu odpovídajícím splatným mzdovým nárokům za 3 kalendářní měsíce rozhodného období. Rozhodným obdobím je kalendářní měsíc, ve kterém bylo na zaměstnavatele vyhlášeno moratorium, nebo ve kterém byl podán insolvenční návrh, jakož i tři kalendářní měsíce předcházející tomuto měsíci a tři kalendářní měsíce následující po tomto měsíci.

Maximální částka, kterou může úřad v jednom kalendářním měsíci zaměstnanci vyplatit, je navíc zastropována. Pro období od 1. května 2013 do 30. dubna 2014 stanovilo ministerstvo práce a sociálních věcí maximální měsíční sumu na 37 651 korun.

Můžu svůj podíl prodat?

Každý spoluvlastník má ve svém výlučném vlastnictví ideální podíl na věci vyjádřený zlomkem nebo procentem. S tímto podílem může disponovat. Neznamená to ovšem disponování s věcí jako takovou. Takže prodá-li vlastník svou ideální polovinu pozemku, nepřipadne novému vlastníku reálně vymezená část pozemku, kterou by si mohl třeba oplotit. To se odrazí samozřejmě i na výši tržní ceny, která bude jistě nižší než v případě výlučného vlastnictví.

Navíc ostatní spoluvlastníci mají k podílu předkupní právo ze zákona. Svůj podíl tedy musí nejprve nabídnout k odkoupení ostatním spoluvlastníkům, kteří mají přednost před třetí osobou. Podmínky, za kterých se podíl bude nabízet spoluvlastníkům, nesmí být méně výhodné než ty, za kterých se podíl převede na třetí osobu. Nelze tedy prodat podíl za méně, než bylo nabízeno spoluvlastníkům. Předkupní právo se neuplatní pouze v případě, převádí-li se podíl osobě blízké nebo se jedná o bezúplatný převod (darování). Jestliže bude předkupní právo porušeno, mohou se ostatní spoluvlastníci dovolávat neplatnosti takového převodu u soudu.

Ekonomicky i prakticky nejvýhodnějším řešením je dohodnout se s ostatními spoluvlastníky na prodeji celého domu či pozemku a rozdělení kupní ceny mezi spoluvlastníky dle výše podílů. Nabízí se také varianta, že jeden ze spoluvlastníků vyplatí ostatní a ponechá si celou nemovitost. Vždy je však nutné zajistit souhlas úplně všech spoluvlastníků. Nerozhoduje tedy většina, jako je tomu u hospodaření s majetkem spadajícím do spoluvlastnictví. Nedojde-li k dohodě, nezbývá, než nechat rozhodnutí na soudu.

Jak si s vypořádáním poradí soud?

Na návrh může podílové spoluvlastnictví zrušit soud. Zákon mu přitom ukládá poměrně přesný návod, jakým způsobem v této otázce rozhodovat. V prvé řadě zjišťuje, je-li možné věc, např. nemovitost, reálně rozdělit. Pokud ano, rozhodne s přihlédnutím k velikosti podílů, která část komu připadne. Tento způsob se může uplatnit i při vypořádání vlastnictví domu, kdy soud rozdělí dům na jednotky a každému spoluvlastníku přidělí jednu bytovou či nebytovou jednotku.

Až v případě, nelze-li věc rozdělit, může soud věc přikázat do vlastnictví jednomu ze spoluvlastníků, kterému uloží, v jaké výši má ty ostatní vyplatit. Toto řešení však přichází v úvahu pouze tehdy, projeví-li alespoň jeden ze spoluvlastníků o věc zájem. Když není možný ani tento způsob, nezbývá soudu, než rozhodnout o prodeji věci a rozdělení výtěžku mezi spoluvlastníky.

Existují i výjimečné situace, kdy soud nemusí návrhu na vypořádání spoluvlastnictví vyhovět vůbec, jsou to takzvané důvody zvláštního zřetele hodné. Příkladem je vysoký věk spoluvlastníka, který vlastní ideální polovinu rodinného domu, ve kterém bydlí, přičemž tento dům není možné reálně rozdělit. V takovém případě soud ponechává věc v tom stavu, v jakém je, a navrhovatel má prostě smůlu.

Podílové spoluvlastnictví v praxi znamená, že určitou věc (např. nemovitost) vlastní několik osob, tato věc však není reálně rozdělena. Podíl je tedy pouze ideální a vyjadřuje míru, jakou se jednotliví spoluvlastníci podílejí na právech a povinnostech vyplývajících ze spoluvlastnictví věci. Velikost podílu bývá vyjádřena zlomkem nebo procentem. Podíl tedy představuje nejen míru, jakou se spoluvlastník podílí na užívání věci, ale je hlavním kritériem při rozhodování o hospodaření se společnou věcí, a rovněž určuje rozsah, jímž se spoluvlastníci podílejí na nákladech na společnou věc.

Právo věc užívat

Co se týče užívání nemovitosti více vlastníky, mohou v ní např. bydlet oba společně, nebo nemovitost pronajmout a podělit se o zisk z nájmu, případně si dohodou stanovit, kdo bude užívat jakou část. Ne vždy je však možné, aby se na užívání nemovitosti podíleli všichni spoluvlastníci přesně v poměru dle svých podílů. Takže například bydlí-li v domě 2 spoluvlastníci, každý s podílem ve výši ½ a jeden z nich užívá výrazně větší byt nebo má k dispozici navíc ještě garáž, měl by tento spoluvlastník rozdíl druhému kompenzovat finanční formou.

O hospodaření se společnou věcí rozhodují podíloví spoluvlastníci většinou počítanou podle velikosti svých podílů. Při rovnosti hlasů nezbývá spoluvlastníkům, než nechat rozhodnutí na soudu. Pokud tedy většina rozhodne (přičemž není nutná písemná forma tohoto rozhodnutí) o pronájmu nebo o rekonstrukci domu, menšina se musí tomuto rozhodnutí podřídit. Za odsouhlasení rekonstrukce lze přitom považovat třeba i udělení souhlasu pro účely řízení u stavebního úřadu. Tímto způsobem je možné rozhodnout o opravě celé nebo jen části společné věci, například o výměně oken v jednom patře.

To však neznamená, že by bylo možné minoritního spoluvlastníka zcela obejít. Všichni spoluvlastníci musí mít možnost zaujmout své stanovisko a mají právo být s rozhodnutím většiny seznámeni, jinak by byl úkon neplatný. Pro ochranu menšinových spoluvlastníků i zde platí obecná pravidla ochrany slabší strany, zákazu šikany a jednání v rozporu s dobrými mravy. Za šikanózní rozhodnutí by bylo možno považovat třeba situaci, kdy by došlo k výměně oken v celém domě s výjimkou bytu, který užívá minoritní vlastník, přitom i tento vlastník by se podílel na financování rekonstrukce. V takovém případě by se mohl minoritní vlastník domáhat ochrany svých práv u soudu.

Rekonstrukci zaplatí všichni

Ať už rozhodla o provedení rekonstrukce většina nebo soud, jsou spoluvlastníci povinni podílet se na jejím provádění v poměru dle výše svých podílů. Bylo-li tedy již o opravách domu platně rozhodnuto, nezbývá spoluvlastníkům nic jiného, než na ně svým dílem přispět. Vzhledem k tomu, že z právních úkonů jsou všichni spoluvlastníci oprávněni a povinni společně a nerozdílně, může zhotovitel svůj nárok na uhrazení ceny za provedené práce vymáhat na kterémkoli ze spoluvlastníků. Splní-li dluh jeden ze spoluvlastníků v rozsahu větším, než je jeho podíl na věci, je oprávněn regresivně vymáhat uhrazení tohoto plnění na ostatních spoluvlastnících dle velikosti jejich podílů.

Často se stává, že někteří ze spoluvlastníků nejeví o údržbu nemovitosti zájem nebo si financování údržby prostě nemohou dovolit. Všechny náklady pak nese pouze jeden nebo jen někteří spoluvlastníci. I v tomto případě je možné nárok na úhradu nákladů vymáhat na ostatních soudně.

Společenství vlastníků bytových jednotek

Závěrem je třeba upozornit na to, že od podílového spoluvlastnictví je třeba odlišit vlastnictví bytových jednotek, které se řídí speciálním zákonem o vlastnictví bytů. Obecné principy pro užívání, hospodaření a rozhodování o společných částech domu, však zůstávají více méně zachovány i v této právní formě. Podíl, kterým se na těchto záležitostech vlastníci jednotek podílejí, je odvozen od velikosti podlahové plochy té které jednotky.

"Dcera se vdala a bydlí v USA. Její byt je pronajímán bez televizního přijímače. Mám za to, že není povinna platit koncesionářské poplatky. Na poště je ale velký problém bez její osobní přítomnosti poplatky ze systému SIPO odhlásit. Jak na to?" ptá se čtenář Poradny portálu ČT24.

Televizní poplatky se platí z titulu vlastnictví televizního přijímače. Pokud tedy majitelka bytu televizní přijímač nevlastní, není povinna televizní poplatky platit. Obecně pak platí, že jestliže hradíte poplatky prostřednictvím služby SIPO, je třeba o jejich zrušení žádat Českou poštu. Ke zrušení poplatků a k osvobození od placení poplatků je zapotřebí vyplnit zvláštní tiskopis a předložit jakýkoli doklad se spojovacím číslem SIPO.

Zdá se to tedy jako naprosto jednoduchý úkon, právě nepřítomnost poplatníka na území Česka jej však může zkomplikovat. Na poštu se totiž musí poplatník dostavit osobně, plnou moc nemůže pošta uznat.

Na rozdíl od ostatních organizací, které vstupují do SIPO, se totiž poplatky Českému rozhlasu a České televizi neřídí obchodními podmínkami pro SIPO, ale přímo smlouvami s Českým rozhlasem a Českou televizí. "Protože v obchodních podmínkách s Českou televizí není zakotvena možnost, aby odhlášku na České poště zařídila jiná osoba s plnou mocí namísto poplatníka, je nutné, aby si poplatník z vašeho dotazu odhlásil televizní poplatek přímo u České televize, a to po doložení kopie víza či jiného dokladu o pobytu poplatníka v zahraničí," popsal mluvčí České pošty Ivo Mravinac. Po zaslání tohoto dokladu zařídí odhlášení přímo Česká televize.

To potvrzuje i vedoucí správy a vymáhání televizních poplatků ČT Petr Javorský: "Pokud nemůže poplatník provést odhlášení z placení televizních poplatků z objektivních důvodů na poště, může dokumenty potvrzující důvod k odhlášení zaslat do České televize, která pak odhlášení z evidence u České pošty provede." Škoda jen, že tento postup neporadili již pracovníci pobočky České pošty. Náš čtenář mohl ušetřit čas, starosti i peníze.

A na závěr ještě malé připomenutí toho, kdo je povinen platit televizní poplatky. Ze zákona musí televizní poplatky platit každý vlastník televizního přijímače nebo jeho uživatel, pokud televizi užívá déle než třicet dní. Pokud tedy v tomto případě má podnájemník svůj vlastní televizní přijímač, je povinen televizní poplatek hradit on.

Největší změna soukromého práva v historii Česka přinese řadu změn také pro majitele nemovitostí. Čtenářka Poradny ČT24 se na nás obrátila s dotazem, zda se od příštího roku zkomplikují práva vlastníků domů, kteří zároveň nevlastní pozemek. "Majitel pozemku by měl mít prý předkupní právo na dům, což může prodej domu docela zkomplikovat. Je to tak?" ptá se.

S dotazem, jak konkrétně bude zásada "povrch ustupuje půdě" obnovena, jsme se obrátili na Petra Bezoušku z advokátní kanceláře PRK Partners, který se na přípravě nového občanského zákoníku podílel. "Jedním z pravidel je to, že tam, kde vlastník pozemku není vlastníkem stavby, získává vlastník pozemku předkupní právo ke stavbě," potvrdil. To platí i naopak a vlastník stavby má předkupní právo k pozemku. "Bude-li chtít jeden z nich svoji věc (pozemek nebo stavbu) prodat nebo jiným způsobem převést, bude ji muset nejdříve nabídnout ke koupi druhému. Vlastník stavby (pozemku) tak vždy docílí toho, že věc prodá, byť s tím, že někdy to nebude do rukou vybraného kupujícího, ale do rukou vlastníka pozemku (stavby)," dodal Bezouška.

O střechu nad hlavou vás novinky nepřipraví

Strach o střechu nad hlavou majitelé staveb mít nemusí. V případě běžných převodů, třeba rodinných domů, by komplikace nastat neměly. "Naopak. Toto pravidlo chrání např. právě vlastníka rodinného domku, aby se pozemek, na kterém je postaven, nedostal do rukou někoho, s kým by v budoucnu mohl mít problémy. Může totiž docílit toho, že pozemek získá sám," tvrdí Bezouška.

A už vůbec by se novinky neměly dotknout majitelů bytů v bytových domech. I když právě domy na sídlištích často stojí na cizím pozemku, který společenství vlastníků domu nepatří, nebudou majitelé bytových jednotek ani po 1. lednu 2014 vázáni zákonným předkupním právem, své byty budou moci prodávat stejně volně jako dnes. 

Problémy se čekají u hromadných nákupů pozemků

Avšak komplikace mohou nastat při velkých akvizicích. "Může se stát, že kupující chce koupit více staveb, respektive nemá zájem o koupi jen některých z nich, ale chce koupit vše, nebo nic," uvedl příklad Bezouška. Pokud by v takovém případě stála jen jedna ze staveb na cizím pozemku a jeho vlastník by využil své předkupní právo, nemusí již mít kupující zájem o koupi ostatních staveb.

Další změna se týká práva stavby. Pokud vlastník nechce svůj pozemek využívat, může jej dočasně přenechat jiné osobě, které tam stavět umožní. Stavebník tak může mít na pozemku stavbu, která nebude součástí pozemku. Právo stavby bude možné zřídit jen dočasně, a to maximálně na 99 let.

"Nikdo ale není nucen jít cestou práva stavby, je na obou stranách (vlastníkovi pozemku i stavebníkovi), aby zvážily své zájmy, vše si spočítaly a vybraly tu nejvhodnější variantu," podotkl právník s tím, že bude možné si místo toho pozemek pronajmout, nebo jej zatížit věcným břemenem, tedy vybrat některý ze způsobů, který je možný i dnes.

Chyby zjištěné po termínu pro podání daňového přiznání je nutné opravit v tzv. dodatečném daňovém přiznání. Dodatečné přiznání na daň vyšší než poslední známá daňová povinnost je poplatník povinen podat do konce měsíce následujícího po měsíci, ve kterém uvedenou situaci zjistil. Ve stejném termínu je nutné rozdílnou částku uhradit.

Ve stejné lhůtě je možné podat také dodatečné přiznání na daň nižší, než je poslední známá daň, pokud vyšly najevo nové skutečnosti nebo důkazy, které dokládají, že daň byla stanovena špatně. Toho se dá využít například v případě, že poplatník opomněl uplatnit některou z daňových slev. Je také možné podat dodatečné přiznání, kterým se nemění daň, ale jen údaje obsažené v přiznání. Důvody pro podání dodatečného přiznání na daň nižší nebo stejnou je nutné doložit.

V dodatečném přiznání se uvádí rozdíly oproti předchozímu přiznání a den zjištění rozdílu. Fakt, že jde o dodatečné daňové přiznání, se uvádí v záhlaví formuláře přiznání. Dodatečné přiznání není možné podat na daň, která je předmětem probíhající daňové kontroly.

Lhůta pro stanovení daně činí 3 roky od konce lhůty pro podání řádného daňového přiznání nebo splatnosti daně. Například daň za zdaňovací období 2009 (přiznání podané do 31. března 2010) nelze stanovit po 31. března 2013. Uvedená lhůta se za situací uvedených v daňovém řádu prodlužuje či běží od začátku (např. podání dodatečného přiznání či daňová kontrola).

Pokuta za opožděné tvrzení daně

Pokuta se týká všech řádných a dodatečných daňových přiznání podaných pozdě nebo vůbec nepodaných. Pokuta se předepíše při zpoždění větším než pět pracovních dnů. Výše pokuty činí 0,05 % stanovené daně za den prodlení maximálně však 5 % daně. V absolutním vyjádření se pokuty mohou pohybovat v rozmezí od 500 korun do 300 tisíc korun.

Pokutu nelze prominout a nejnižší sazba 500 Kč se uplatní i v případě, kdy je stanovená daň nulová nebo v případě daňové ztráty. Splatnost pokuty je do 30 dnů od oznámení platebním výměrem.

Úrok z prodlení

Za nezaplacenou daň nejpozději v den její splatnosti nabíhá úrok z prodlení. Ten se předepisuje za každý den prodlení počínaje pátým pracovním dnem následujícím po dni splatnosti až do dne platby včetně. Výše úroku z prodlení odpovídá ročně výši repo sazby stanovené Českou národní bankou, zvýšené o 14 procentních bodů, platné pro první den příslušného kalendářního pololetí. Úrok z prodlení se nepředepíše, nepřesáhne-li v úhrnu u jedné daně a jednoho správce daně za jedno zdaňovací období částku 200 Kč.

Penále

Penále se vyměřuje daňovému subjektu v případě dodatečně doměřené daně nebo snížení daňové ztráty, pokud je doměřena finančním úřadem. Je vyměřeno tehdy, když úřad při kontrole zjistí, že daň nebyla vypočtena správně a subjekt měl platit vyšší daň. Výše penále se stanovuje takto:

• 20 % z částky daně dodatečně vyměřené správcem daně
• 20 % z částky, o kterou byl snížen nadměrný odpočet
• 1 % z částky, o kterou byla snížena daňová ztráta

Pan Libor je klientem Raiffeisenbank. Má u této banky běžný účet a k němu platební kartu. Asi před měsícem byl v Itálii na dovolené. Eura ani dolary neměnil, považoval to za zbytečné, má přece platební kartu a tou může platit. Jenže to se poněkud přepočítal. Druhý den jeho dovolené mu z banky zavolali, že karta byla zablokována z důvodů bezpečnostního rizika a že ji tedy nemůže používat. "To, že jsem se ocitl v zahraničí bez přístupu ke kontu, banku prakticky nezajímalo," popsal pan Libor. "Je takový postup banky vůbec v pořádku?" ptá se.

Podle vyjádření banky bylo toto opatření v zájmu klienta a banka nijak nepochybila, protože je její povinností maximálně chránit peníze klientů. Pokud je tedy některá z jejich platebních karet v ohrožení, banka ji zablokuje, aby klient nepřišel k žádné finanční újmě.

"Cílem byla ochrana peněz klienta, data o klientově kartě unikla v zahraničí a hrozilo tedy, že někdo klientovi prostřednictvím "falešné" karty vybere peníze z účtu," vysvětlil v rozhovoru pro portál ČT24 mluvčí Raiffeisenbank Tomáš Kofroň. "Pro klienta je určitě menším problémem to, že mu zablokujeme kartu a krátkodobě zhoršíme komfort služeb, než to, že mu nějaký podvodník vybere účet a klient bude muset následně tyto transakce reklamovat," doplnil. Podle Kofroně ale ani v případě blokace karty klient v zahraničí nezůstane bez prostředků. Ke svým penězům se dostane v jakékoli bance v jakékoli zemi světa. "Pokud k výběru dochází kvůli zablokování karty bankou, není výběr nijak zpoplatněn," připomněl mluvčí.

Blokaci platební karty z podnětu banky upravuje zákon o platebním styku. Paragraf 100 váže blokaci na splnění dvou podmínek. Banka může zablokovat platební kartu pouze tehdy, jestliže byla tato možnost sjednána ve smlouvě mezi klientem a bankou. "Současně zákon vyžaduje, aby byl naplněn alespoň jeden ze dvou zákonných důvodů blokace platební karty, tím může být bezpečnost platební karty, zejména při podezření na neautorizované nebo podvodné použití platební karty nebo riziko, že klient nebude schopen splácet úvěr," uvedla Monika Nedelková, finanční arbitr.

Banka je podle zákona povinna klienta o zablokování platební karty informovat. Zpravidla tak musí učinit ještě před blokací, není-li to však možné, může tak učinit okamžitě po zablokování platební karty. Banka je rovněž povinna klientovi sdělit, jaké skutečnosti ji k blokaci vedly. Jakmile pomine důvod blokace, je pak banka povinna platební kartu odblokovat nebo vydat klientovi novou.

Zdá se tedy, že banka nijak nepochybila a postupovala podle zákona. Pokud s tím pan Libor nesouhlasí, nezbývá mu než blokaci karty u banky reklamovat. A pokud neuspěje, může se ještě obrátit na finančního arbitra, který případný spor rozhodne.

Finanční arbitr je mimosoudní orgán příslušný k řešení konkrétních sporů z platebního styku, konkrétně k řešení sporů mezi poskytovateli a uživateli platebních služeb při poskytování platebních služeb. Zjednodušeně řečeno rozhodnutí finančního arbitra má stejnou váhu jako rozhodnutí soudu, jeho rozhodnutí je výrazně rychlejší než soudní řízení a navíc není nijak zpoplatněno.

Rozhodnete-li se vstoupit do nového druhého pilíře, tedy vyvedete-li si 3 % ze státního důchodového pojištění na individuální účet u penzijní společnosti, nabídne vám daná společnost hned několik variant investičních strategií (někdy také nazývaných programy). V rámci těchto plánů se v závislosti na věku zájemce přelévají peníze z jednoho fondu penzijní společnosti do druhého automaticky.

Každá penzijní společnost přitom musí ze zákona provozovat čtyři fondy – dluhopisový, konzervativní, vyvážený a dynamický. To ale neznamená, že v každé strategii musí být obsaženy všechny fondy, nebo naopak že musíte mít všechny naspořené peníze v jednu chvíli pouze v jediném, či naopak ve všech fondech. Penzijní společnosti v rámci plánů mohou peníze klientů rozdělit mezi několik svých fondů. Například v konzervativní spořící strategii Penzijní společnosti České pojišťovny, které se do druhého pilíře zatím podařilo přilákat nejvíce lidí, jsou peníze klientů rozděleny mezi konzervativní a vyvážený fond.

"Jednotlivé strategie vychází z investičních analýz, z toho, jak se pohybují trhy, v jakých periodách v minulosti došlo k propadům a oživení na akciových trzích, tedy v podstatě to vychází ze statistických dat," vysvětlil generální ředitel Penzijní společnosti České pojišťovny Tomáš Matoušek.

Tak kterou?

K výběru strategie napomáhá dotazník, který pracovníci penzijních společností předkládají zájemcům o vstup do II. pilíře. Na základě údajů dotazníku společnost doporučí, která strategie je pro dotyčného nejvhodnější. Konečné rozhodnutí o výběru strategie je však plně na něm. Zájemce o vstup do druhého pilíře však také může vyplnění dotazníku odmítnout a vybrat si fond dle vlastního uvážení.

Ještě podstatnější informace je, že lidé mohou strategii v průběhu spoření libovolně měnit. Penzijní společnost si jen podle zákona může účtovat za změnu plánu jednorázový poplatek, a to až do výše 500 korun. Pokud klient není spokojený se zvolenou penzijní společností,  může ji také změnit. Podle zákona za to zaplatí maximálně 800 Kč.

Nalinkování počátečních fází strategií, které budou klientům nabízet, je plně v kompetenci penzijních společností. Posledních deset let spoření již ale omezuje zákon. Společnost musí v rámci svých strategií zajistit, aby například 10 let před dosažením důchodového věku byly prostředky klienta umístěny v konzervativním nebo vyváženém fondu. Dále pak 6 let před dosažením důchodového věku musí být nejméně 80 procent naspořených peněz klienta vloženo do konzervativního fondu, pět let před odchodem do penze již zákon nařizuje společnostem, aby převedly veškeré peníze klienta do konzervativního fondu. Pokud se ale klientovi státem nalinkovaný postup nelíbí, může nařídit společnosti, aby převedla jeho peníze do jiného fondu.

Fondy, kam se podíváš 

Pokud se rozhodnete vybrat si fond sami, měl by klíčovou roli při rozhodování, do kterého fondu vložit peníze, hrát váš věk. Mladší lidé mohou podle expertů bez obav sáhnout po dynamickém fondu, kterému zákon dovoluje vložit až 80 procent svěřených peněz do akcií. Nemusí se totiž tolik jako lidé v předdůchodovém věku obávat výkyvů, které jsou na akciových trzích obvykle výraznější v porovnání s trhy dluhopisovými, a tím znehodnocení vložených peněz.

A co podle odborníků znamená pojem mladší člověk? "Není rozdíl mezi 20letým a 40letým investorem. Rozdíl je mezi 40letým a 50letým investorem. Pokud máte investiční horizont delší než 15 let, tak se vám vyplatí vsadit na rizikovější aktiva, tedy například na akcie," přiblížil analytik Pioneer Investments Petr Zajíc. Do těch mohou ze zákona v největší míře investovat dynamické fondy. Vložení peněz do nich podle Zajíce nahrává také to, že penzijní připojištění, které má většina Čechů, je koncipováno velmi konzervativně a přes akcie se v něm peníze klientů zhodnocují velmi málo. Sázka na dynamický fond tedy investiční portfolio klienta rozšiřuje a přispívá ke zdravému rozložení rizika.

V předdůchodovém věku by pak podle expertů mělo v investičním vějíři přibývat aktiv, které snižují riziko ztráty peněz, tedy například státních dluhopisů zemí s vysokým ratingem, jako jsou například zdravé země EU. Starší lidé tedy mohou sáhnout po konzervativním nebo vyváženém fondu, přičemž platí, že konzervativní fond investuje většinu svěřených prostředků do dluhopisů. Oproti tomu vyvážený fond může vložit až 40 procent kapitálu do akcií. Ve starším věku je tedy vhodný spíše pro odvážnější klienty a pro lidi s výrazně nadprůměrnými příjmy.

Využít, či nevyužít právo volby?

Vlastní volba fondu klade na klienta bezpochyby vyšší nároky než předpřipravená strategie penzijní společnosti, kde jsou již přechody mezi penzijními fondy předem definovány mimo jiné v závislosti na životním cyklu. Na druhou stranu ani vlastní volba fondu nemusí znamenat, že klienti musí denně sledovat vývoj na trzích, většinu práce za ně stále odvedou manažeři fondu. "Pokud si řeknu, že investuji na dalších 20 nebo 30 let do něčeho dlouhodobého, tak mě aktuální denní vývoj na trzích příliš zajímat nemusí," potvrzuje člen představenstva Pioneer Asset Management Petr Šimčák.

Avšak přesto se lidem, kteří se o dění na trzích příliš nezajímají, spíše vyplatí vsadit na některou z připravených strategií. "Jednak je pohodlnější vsadit na strategii přednastavenou penzijní společností, není to pro klienta dražší a pak strategií je dostatečné množství, aby si klient našel tu, která mu vyhovuje," míní Zámečník.

"Když se tomu věnuje laik, tak podléhá náladám na trhu. A ty nálady na trhu významným způsobem snižují výnosnost jeho investic," dodává další důvod Zajíc. Lidé si totiž obvykle všimnou propadů na trhu až ve chvíli, když jsou hluboké, tj. například, když cenné papíry ztratí 20 procent své hodnoty. Pak začnou panicky měnit skladbu svých investic - v případě II. pilíře by to zřejmě znamenalo úprk z dynamického fondu - a to už je pozdě. 

Spoření až do důchodu?

Pokud se rozhodnete vstoupit do druhého pilíře, musíte počítat s tím, že z něj není cesty ven. Spoření se pouze automaticky pozastavuje v době, kdy účastník nemá zdanitelný příjem, je tedy například bez práce nebo třeba na mateřské či rodičovské dovolené.

Odvolat své rozhodnutí o vstupu do druhého pilíře může člověk pouze během krátké doby bezprostředně po uzavření smlouvy s první penzijní společností. Stihnout to však případně musí do doby, než smlouvu schválí Centrální registr smluv. Ten na to má ze zákona 30 dní, zvládnout to ale může i dříve. Pokud si tedy klient svůj vstup do druhého pilíře rozmyslí, musí jednat rychle a co nejdříve o změně svého rozhodnutí vyrozumět penzijní společnost.

"Zbývá mi dvanáct dní dovolené z roku 2012, do kdy ji musím vyčerpat? Zaměstnavatel na mě zatím nenaléhá, ale mám obavu, že o starou dovolenou přijdu," ptá se čtenář Poradny portálu ČT24.

Obecně je podle zákoníku práce zapotřebí vyčerpat dovolenou za kalendářní rok do konce daného roku. Avšak existují výjimky, do kterých bude spadat zřejmě i případ čtenáře Poradny. "Není-li to možné vyčerpat dovolenou v daném roce například proto, že tomu brání provozní důvody zaměstnavatele nebo proto, že zaměstnanec je nemocen, může být dovolená vyčerpána do konce následujícího kalendářního roku. V tomto konkrétním případě je tedy možno dovolenou čerpat do konce roku 2013," vysvětlil advokát Aleš Nytra. Tazatel tedy bude letos čerpat dovolenou jak za rok 2013, tak přebytek dovolené za rok 2012.

Termín čerpání dovolené přitom určuje primárně zaměstnavatel - i to má ale své výjimky. "Nově podle zákoníku práce, pokud není zaměstnavatelem určeno čerpání dovolené ani do 30. června následujícího roku, v našem případě do 30. června 2013, tak má právo určit čerpání dovolené za rok 2012 zaměstnanec, a to tak, že písemně oznámí zaměstnavateli termín čerpání dovolené alespoň 14 dní předem. Čtenář se tedy rozhodně nemusí bát, že by o loňskou dovolenou přišel," dodává Nytra.

K tématu dovolené se váží i další otázky. Může například zaměstnavatel přinutit zaměstnance čerpat dovolenou proti jeho vůli? I na to podle Nytry dává zákoník práce jasnou odpověď:

"Zaměstnavatel je oprávněn zaměstnanci dovolenou nařídit i proti jeho vůli. Zaměstnavatel by však měl určit čerpání dovolené za přihlédnutí k oprávněným zájmům zaměstnance. Čerpání dovolené musí zaměstnavatel zaměstnanci oznámit písemně alespoň čtrnáct dní předem, pokud se se zaměstnancem nedohodne jinak."

Co když zaměstnanec ze závažných důvodů potřebuje dovolenou čerpat jindy?

AN: "V praxi se postupuje tak, že zaměstnanec požádá zaměstnavatele o čerpání dovolené a zaměstnavatel v souladu s přáním zaměstnance dovolenou nařídí. Pokud ale žádosti zaměstnance nevyhoví, nelze se proti rozhodnutí zaměstnavatele bránit. V krajním případě, pokud by zaměstnavatel nerespektoval oprávněné zájmy zaměstnance při nařizování dovolené, bylo by možno podat podnět na Státní úřad inspekce práce."

Může zaměstnavatel zaměstnance z dovolené odvolat? A v jakých případech?

AN: "Zaměstnavatel je oprávněn zaměstnanci odvolat čerpání dovolené, a to i bez udání důvodů. V takovém případě má ale povinnost nahradit zaměstnanci škodu, která mu tím vznikla. Zaměstnavatel například uhradí cenu letenek, které propadnou. Pokud by se stalo, že je zaměstnanec již třeba na Havaji a musí předčasně odletět, tak bude muset zaměstnavatel uhradit také cenu navíc zakoupené letenky, případně další škody, které tímto zaměstnanci vznikly."

Má zaměstnanec nárok na proplacení dovolené, kterou nestihl vyčerpat?

AN: "Nárok na proplacení nevyčerpané dovolené má zaměstnanec pouze v případě, že pracovní poměr skončí dřív, než zaměstnanec stačil dovolenou vyčerpat. Naopak má ale zaměstnanec povinnost zaměstnavateli vrátit peníze za vyčerpanou dovolenou, na kterou mu ještě nevzniknul nárok. Konkrétní případ: pracovní poměr skončí 30. června 2013 a zaměstnanec již vyčerpal 3 týdny dovolené, ačkoli za tuto dobu měl nárok jen na dva týdny dovolené."