ČT24 - Nepřehlédněte

Dnešek patří dětem, které žijí ve svém vlastním světě

Tue, 02 Apr 2013 06:00:00 +0200

Praha - Dnešek patří dětem, které žijí ve svém vlastním světě. Okolí považuje jejich chování za divné a nenormální, v tom se ale mýlí. Děti s diagnózou autismus mají jen zažité zvyky, vlastní představivost a o blízkost druhých příliš nestojí. Autismus patří mezi jednu z nejzávažnějších poruch mentálního vývoje, která se projevuje celoživotně. V Česku se ročně narodí asi 200 autistických dětí, jejich počet přitom v posledních letech stále roste. Trvale je 2. duben Světovým dnem autismu od 18. prosince 2007, kdy Valná hromada OSN přijala prohlášení, předložené státem Katar. Toto usnesení se vztahuje k jednomu ze tří dnů oficiálně vyčleněných pro specifické poruchy - tzv. Dny OSN.

OSN vyhlásila před pěti lety právě druhý duben Světovým dnem autismu. Po celém světě je tato genetická porucha diagnostikována u asi 60 milionů lidí. V Česku je přitom registrováno více než devadesát tisíc postižených. "Je to vývojová porucha, která významně ovlivňuje vývoj dítěte a narušuje ho. Projevuje se ve třech oblastech: sociální komunikace, interakce a představivosti," vysvětlil terapeut z organizace APLA Praha Jan Kouřil.

Kateřina Thorová, psycholožka a ředitelka metodologického střediska APLA

Příčina autismu zatím není známa. S velkou pravděpodobností se ale ví, že za autismus jsou zodpovědné geny. Porucha je tedy dědičná. Každý měsíc se najde nová porucha, která má známou příčinu a pojí se s autismem. Prostředí s autismem také trochu souvisí. Jsou zde vlivy i v průběhu těhotenství, věk rodičů a výrazně předčasně narozená miminka mají větší pravděpodobnost vzniku autismu.

Autismus se projevuje už u kojenců a batolat. Třeba tím, že nerozumí tomu, co vidí,
slyší a prožívají. Vypadají, jako by žili ve vlastním světě. Nejsou schopni běžně komunikovat s okolím, a tak se podle něj chovají nezvykle. "Lék na autismus neexistuje, neznáme příčinu a tak neznáme ani lék," podotkl Kouřil.

Autistické děti jsou jako "pod poklopem", nerady mění své zvyky

Některé průzkumy posledních let naznačují, že by k autismu opravdu mohly vést i změny životního prostředí. Od neblahých účinků rtuti, přes známý neurotoxin, který se objevuje ve vzduchu a v jídle, až k rostoucímu věku rodičů dětí. Autismus se projevuje hlavně poruchami sfér mozku, které u lidí vyvolávají emoce. Autisté pak mají problémy s komunikací a začleňováním se do společnosti. Mnozí se neradi dívají jiným lidem do očí, nevyhledávají fyzický kontakt. To jim ale zhoršuje i schopnost rozumět, co si ostatní myslí a cítí.

Podle údajů amerického Střediska pro kontrolu a prevenci nemocí se diagnóza autismus objevuje stále častěji. Za posledních šest let se počet takto postižených dětí jen v Americe zvedl o čtvrtinu. Dnes připadá na 88 dětí jedno autistické dítě. Výrazně více jsou pak autismem postiženi chlapci než dívky.

Rain Manovo bleskové spočítání párátek přiblížilo autismus veřejnosti

Problematiku autismu lidem přiblížil film "Rain Man". Americké drama režírované Barry Levinsonem z roku 1988 získalo čtyři oskary. Dustin Hoffman zde ztvárnil autistického muže, bratra Toma Cruise. Málokdo si nevzpomene na brilantní scény, jako třeba počítání párátek, opakování: "Kdo je na první," nebo porážení všech hráčů ve vegaském kasinu. Film objasnil lidem chování autistů: nedostatek emočních zážitků, vlastní neměnné zvyky a představivost. Podle psycholožky Thorové představil film veřejnosti takzvaný savantský syndrom, tedy geniální schopnosti některých autistů. "Takových lidí je ale na světě asi jen dvě stě. Polovina autistů totiž trpí mentální retardací, proto péče o ně vypadá jinak, než jak to ukazuje film," dodala psycholožka.

Dalším filmem, který se věnuje autismu, je americké drama režisérky Jesiie Nelson "Jmenuji se Sam" (I Am Sam). Hlavní roli muže, jehož mentální inteligence je na úrovni sedmiletého dítěte, ztvárnil Sean Penn. Byl za ni i nominován na Oscara. Film vypráví o osudu dospělého muže Sama (Sean Penn), který vychovává svoji dceru Lucy. Ta svojí inteligencí brzy svého otce předčí. Ten je zvyklý na své zaběhlé stereotypy, a tak její výchovu občas nezvládá.

Světový den autismu upozorňuje na autismus jako na celosvětový problém. Aktivity konané u příležitosti tohoto dne pomohou zvýšit a rozvinout světovou obeznámenost s autismem a poskytnou informace týkající se důležitosti včasné diagnózy a rané intervence. Součástí osvětových akcí je i upozornění na nadání a dovednosti lidí s autismem. 2. duben je dnem, kdy jsou osoby s autismem vřele vítány a zahrnovány do společenských událostí po celé planetě.

Masakr ve Srebrenici - tisíce mrtvých v bezpečné zóně

Wed, 11 Jul 2012 05:05:00 +0200

Srebrenica – Dobytí enklávy Srebrenica bosenskosrbskými jednotkami a následný masakr přibližně 8 000 lidí se staly jedním z tragických vrcholů tříleté občanské války v Bosně a Hercegovině. Vyhánění z domovů, masové vraždění, ale i výsměch požadavkům mezinárodního společenství se staly v letech 1992 až 1995 smutnou realitou, pád jedné ze šesti bezpečných zón vyhlášených OSN ale všechny šokoval. Srebrenické operaci velel generál Ratko Mladić, který byl v květnu 2011 zatčen a následně eskortován do Haagu. Na výročí masakru se pak každoročně u Srebrenice konají nové pohřby. Nejinak tomu bude i letos – při ceremonii k 17. výročí masakru budou v bosenské Srebrenici pohřbeny ostatky 520 obětí genocidy, které byly nově identifikovány. Vzpomínkové akce se zúčastní také americká herečka Angelina Jolie.

Mladić, který se před spravedlností skrýval 16 let, se ve městě po jeho dobytí osobně ukázal v doprovodu kamery. V polní uniformě se srdečně zdravil se svými vojáky, nařizoval strhnout muslimské nápisy a do objektivu dodal, že je "v srbské Srebrenici, kterou dává srbskému národu jako dar". Vyděšeným uprchlíkům jen o několik hodin později rozdával chléb a říkal: "Ničeho se nebojte, buďte v klidu. Brzy přijede dost autobusů a odveze vás – nejdřív ženy a děti – do bezpečí."

Autobusy sice za několik dnů přijely, odvezly ale jen ženy, děti a starce; na muže se nikdy nemělo dostat. Před srbským útokem žilo ve Srebrenici a okolí asi 45 tisíc lidí, polovina z nich byli uprchlíci z okolních obcí, kteří se sem uchýlili v letech 1992 a 1993. Osud lidí ze srebrenické enklávy, odkud jim sarajevská vláda od března 1993 nedovolovala odejít, se postupem času stal důležitou kartou v rukou lídra bosenských Muslimů Aliji Izetbegoviče a také prostředkem nátlaku na mezinárodní společenství.

Enkláva na východní hranici Bosny, ze všech stran obklíčená územím pod srbskou kontrolou, byla skoro úplně závislá na libovůli Srbů, kteří ovládali okolní území a do Srebrenice propouštěli jen málo konvojů se zásobami. Příliš jistoty neposkytovalo ani několik stovek slabě vyzbrojených nizozemských vojáků sil OSN. I oni navíc měli potíže se zásobováním a jejich situaci neulehčoval ani mandát, který neumožňoval účinně zasáhnout do případného konfliktu.

Útok na enklávu začal 6. července 1995 raketovým ostřelováním

Srbové v obavě před leteckými útoky NATO zprvu postupovali pomalu. Nálety ale nepřišly a do srbských rukou navíc padlo 30 Nizozemců, kteří sloužili na předsunutých hlídkových postech. Krátce před pádem města letouny nakonec zaútočily, další bombardování, které by mohlo změnit situaci na bojišti, ale bylo odvoláno poté, co Srbové pohrozili zabitím zajatých vojáků.

Srbské jednotky vstoupily do samotného města od jihu kolem čtvrté hodiny odpoledne 11. července 1995. Většina obyvatel Srebrenice, hlavně ženy a děti, se v té době soustředila u základny vojáků OSN ve vsi Potočari severně od města. Podle odhadů se zde tísnilo až 30 tisíc lidí, mezi nimiž byla jen asi tisícovka mužů. Právě z nich se o několik desítek hodin později staly první oběti vraždění. Podle svědků Srbové mnohé z nich na místě zastřelili, další odvezli pryč.

Muži, vojáci i civilisté, doprovázení asi desítkou žen z významných srebrenických rodin, se pak v noci na 12. července vydali na cestu přes hory do Tuzly. Ze zhruba 13 000 lidí se jich ale do cíle více než padesátikilometrového pochodu dostala jen třetina. Během cesty se totiž kolona několikrát střetla se srbskými jednotkami. Část lidí padla, velkou část vyčerpaných uprchlíků ale Srbové zajali a později postříleli, a to – jak se později prokázalo – podle předem připraveného plánu.

Celkový počet obětí srebrenického masakru, který Mezinárodní soudní dvůr OSN označil za genocidu, se dodnes jen dohaduje, nejčastěji se hovoří o 8 000 mrtvých. Pátrání po osudech zabitých a jejich identifikaci znesnadnilo i urychlené přemístění těl z původních masových hrobů na nová místa. Dodnes se podařilo, zejména díky genetice, identifikovat něco přes 6 000 obětí vraždění. Na výročí masakru se pak každoročně u Srebrenice konají nové pohřby.

Pro místní jsou události stále živé

Události ze Srebrenice, kam se po válce vrátila jen část muslimských obyvatel, jsou živé dodnes. Srbské vedení ale dlouho odmítalo odpovědnost za masakr. Vláda bosenské Republiky srbské masakr poprvé přiznala v červnu 2004, kabinet tehdejšího Srbska a Černé Hory podobný krok učinil až o rok později. Loni v březnu pak prozápadní srbská vláda svedla v parlamentu velký boj za schválení rezoluce, jež masakr odsoudila, a v červenci, na 15. výročí tragických událostí, do Srebrenice na znamení usmíření zavítal srbský prezident Boris Tadić.

Za účast na masakru již odsoudily soudy v Bosně, Srbsku i Haagu desítky lidí k mnohaletým trestům vězení. Před Mezinárodní trestní tribunál pro bývalou Jugoslávii (ICTY) ale až nyní konečně zamíří i Mladić, který je považován za hlavní osobu zodpovědnou za masakr. Už tři roky před Mladičem byl přitom v Srbsku zadržen jeho nadřízený, někdejší prezident Republiky srbské Radovan Karadžić, jehož proces stále neskočil.