"Když jsem byl malý chlapec, matka rozbila teploměr, vysypaly se z něj takové kuličky a já nevěděl, co to je. Byla to rtuť a mtak mi řekla: To je živé stříbro, je jako ty," vysvětluje název své autobiografie Jakubisko. Živé stříbro je ale zatím jen první ze tří plánových životopisných titulů, který by prý měl obsáhnout celý Jakubiskův příběh o tom, "jak se dokoulel z poslední vesnice horách až do celého světa".

První část končí zákazem, kvůli kterému nemohl Jakubisko po srpnu 1968 točit hrané filmy. "Vyhodil jsem po dopsání takových dvacet kapitol, protože bych jinak vypadal jako Baron Prášil. Magický realismus existuje, byly mezi nimi nádherné okamžily, ale on by mi je nikdo nevěřil. Měl jsem pestrý život, to život za mě přehazoval výhybky a vyráběl takové náhody," uvedl ke knize režisér. Životní etapa, kterou popíše v druhé autobiografii, prý je nejfantastičtější. Ta třetí zachytí vzpomínky nedávné, události z počátku 21. století.

Jakubisko se chystá na Slovany

Možná i vznik Jakubiskova velkolepého projektu, jímž se zaobírá už několik let - historického filmu o Slovanech. "Je o slovanských kořenech. Málokdo ví, že Slované byli kdy největší kmen v Evropě, větší než Frankové nebo Germáni," prozradil o filmu, jehož děj se odehrává v devátém století. "Je dramatické a krásné, protože to je období přechodu z pohanstva, první magie do křesťanstva, které má určitou zákonitost."

Snímek s rozpočtem bezmála půl miliardy korun chce Jakubisko začít točit v zimě, natáčet se bude na Slovensku a v Česku, ale také třeba ve Finsku. Dokončen by měl být příští rok na podzim.

Kdo je MIROSLAV MATOUŠ: Panu Miroslavu Matoušovi je dnes 92 let, narodil se tři roky po vzniku Československa. Prožil celou 2. světovou válku, vyzkoušel různá povolání a potkal se s mnoha významnými osobnostmi, například básníkem Fráňou Šrámkem. Sám je přitom autorem básní, autorem knih a překladatelem. Celý život se zajímá o téma prvorepublikové i současné soběstačnosti.

Všechny záznamy představení a setkání, které zprostředkoval web ČT24 z Divadla Kampa, si můžete přehrát na následujícím odkazu:

68. ročník festivalu se nese ve francouzském duchu - a Srnkova skladba vznikla přímo na objednávku Ensemble intercontemporain, francouzského orchestru, který provozuje soudobou vážnou hudbu. Jeho zakladatel, skladatel a dirigent Pierre Boulez vystoupil na Pražském jaru před třemi lety. Vybrané části skladby už Ensemble intercontemporain uvedl v pařížské premiéře v roce 2008 se sólistkou Claron McFaddenovou, která vystoupí také dnes v sále Pražské konzervatoře.

Letos osmatřicetiletý Srnka v zahraničí uvedl už několik skladeb a také oper. Například v roce 2011 měla v Semperově opeře v Dráždánech premiéru jeho komiksová operní pohádka Jakub Flügelbunt (Jakub Pestrokřídlý), a to pod taktovkou dirigenta Tomáše Hanuse. Ten bude také na Pražském jaru řídit francouzský ansámbl při světové premiéře skladby My Life Without Me.

Legendární příběh se vrací na plátna třicet šest let po prvním díle - Star Wars: Nová naděje vznikly v roce 1977 v režii George Lucase. Tentokrát do režisérského křesla usedne J. J. Abrams, který nedávno dokončil pokračování jiné sci-fi legendy - Star Treku. "Jsem opravdu šťastný, že jsem byl začleněn do takového projektu, který nás všechny převyšuje, který tu byl ještě před mým nástupem k filmu a který byl pro mě tolik inspirativní," nešetřil nadšením z nové práce Abrams.

Nová éra Hvězdných válek byla nastíněna už loni, kdy George Lucas prodal svou firmu i práva na film společnosti Disney za více než 4 miliardy dolarů. "Spíš než ukončit Lucasfilm jsem chtěl, aby se dostal pod ruku někomu, komu budu věřit a kdo bude schopen dát mu novou vitalitu," vysvětlil.

Lucas tak od Star Wars neodchází, na dalších dílech ale bude pracovat pouze jako kreativní poradce. Po sedmičce by měly vzniknout ještě Hvězdné války s číslem osm a devět. "Máme v záloze tuny nápadů na rozvedení Star Wars, které by vydržely na dalších sto let," naznačil Lucas, že pokračovat by se možná dalo věčně.

Oceňuji práci s překladem textu (Eva Bergerová), který je koncentrátem situační komiky, narážek a slovních hříček. "Schaefferovy komedie plné absurdit a bezmála klaunských etud mají jemný filozofický podtón, skrytou melancholickou barvu, povstávají z ničeho a v nic se obracejí. Souboj s entropií lze vyhrát jen na okamžik, řád se nám rozpadá, myšlenky ztrácíme, na trapnosti a vtipy zapomínáme," popisuje netradiční text z divadelního prostředí dramaturgyně Markéta Bidlasová.

Domácí tvar, šitý na míru Janu Hofmanovi, Jaromíru Noskovi a Michalovi Slanému, umožňuje divákům sdílet nazkoušení polemického intelektuálního kusu třemi muži odlišných temperamentů (modeman Jašek - Jan Hofman, ležérní Mišu - Michal Slaný a rtuťovitý režisér Miruš-  Jaromír Nosek). Svobodu improvizace střídá koncept absurdního dramatu, který principem opakování zavede diváka do bezpečí známého dění. Vše ostatní vzniká živelně, místy s humorem školní besídky.

Polský režisér Gabriel Gietzky je v Divadle Komedie už zdomácnělým hostem. S prostředím i herci se seznámil během příprav předchozího kusu Pornografie od Witolda Gombrowicze. Pozoruhodného autora zná osobně, hrál ve dvou jeho hrách. "Bogusław Schaeffer je pro mě především výjimečně vzrušující renesanční člověk… Buřič, outsider, provokatér a šašek, to je to, co označuje veškeré projevy jeho tvorby." Na hře je znát, že vznikala v přátelské a uvolněné atmosféře, přesto místy působí křečovitě.

Komedii by hlavně slušelo něco jiného než klasické "kukátko". Menší studiový prostor, možná industriální prostředí některého klubu. Široké jeviště, i když je po většinu času předěleno oponou a hraje se tedy spíše na forbíně, herecké akci nesvědčí. Hlediště je tomuto účelu přizpůsobeno červenou zástěnou a ubráním několika řad. Kontakt s diváky je častý, lidé se baví, režisér i herci se autenticky pohybují v jejich těsné blízkosti. Aktéři citují z divadelních kritik a svých lékařských anamnéz, stojí pod pódiem, ukazují fotky, pobíhají v postraních uličkách, vyzkoušejí požární žebřík, zapojují klavír, jsou maximálně akční.

Na "pracáky" svícené forbíně stojí kromě klavíru pouze obyčejný stůl a židle. Za oponou je skryt reflektor na stojanu, podlahu dekorují uklízecí potřeby. V poslední třetině se prostor náhle otevře, hloubka prázdné scény funguje jako osvobození. Také nápad s houpačkou přichází v pravou chvíli, vše spěje k zdárnému pochopení zapeklité myšlenky, je nazkoušeno. "Já potřebuji divadlo, protože komu jinak ukážu svou osamělost?" odhaluje režisér Miruš, který studoval muzikál na JAMU v Brně a kolegové si ho kvůli tomu dobírají.

Hraje se v civilních šatech, bez pauzy, hodinu a čtyřicet minut. Mix intelektualismů a vulgarit vystřídá mnoho nálad. Počítejte s tím, že na vás bude po celou dobu trochu vidět, sál je tlumeně svícený. Na to, že vaší koncentraci pomůže scénická hudba, nespoléhejte, jde o verbální experiment s jen občasnými zvukovými vstupy.

První repríza Scénáře pro tři neskutečné, ale existující herce je stanovena na 21. května.

Navždy svoji je druhým počinem blížícím se žánru docusoap, tedy - zjednodušeně - dokumentu "tvářícím se" jako hraný seriál, který vznikal ve spolupráci režisérky Eriky Hníkové (Nesvatbov, Ženy pro měny) a scenáristky Ireny Hejdové. S velkým diváckým ohlasem se setkal jejich letos odvysílaný šestidílný projekt Čtyři v tom o nastávajících matkách (režírovaly ho Linda Kallistová Jablonská a Zuzana Špidlová). Od (před)svatebního seriálu ale mohou diváci očekávat podle tvůrců něco trochu jiného.

"Na rozdíl od seriálu Čtyři v tom má Navždy svoji spíš temné noty. Není tak veselý a mainstreamový, víc než o svatbách je i o krizi současných vztahů," upozorňuje Erika Hníková. "Je zajímavé, jak jsou ty cykly rozdílné," potvrzuje kreativní producentka ČT Alena Müllerová. "Matky byly pohodovější, tady se dozvíme více o tom, jak fungují vztahy v současné společnosti. Je to i zajímavá sociologická sonda."

Navždy svoji?

ČT Navždy svoji uvádí jako "mrazivou dokumentární komedii" - natáčení, které začalo v dubnu 2012 a skončilo v lednu 2013, přineslo scény humorné i hořké a také otázky související s tím, že říct si "ano" není dnes v partnerských vtazích zas tak samozřejmým krokem na - odpusťte to klišé - společné cestě životem a že statistiky rozvodovosti jsou smutné počtení.

Chtějí být opravdu navždy svoji? Proč jsou vlastně spolu a co si od vzájemného soužití slibují? Ptají se proto tvůrci všech tří párů. Otázky, které by pro někoho, kdo za pár týdnů vstoupí do manželství, neměly být překvapivé a obtížné - přesto jsou. "Někteří celých šest dílů nedokáží odpovědět, proč se berou. V poslední části, natáčené čtyři měsíce po svatbě, se pak dějí překvapivé věci," prozradila Hníková.

Seriál je podle ní syrovým záznamem vstupu do života lidí okolo třicítky, a ačkoli se týká párů, je často o osamění. "Na rozdíl od mnoha hraných seriálů zaměřených na obdobné vztahové téma, které na mě téměř vždy působí jako jakási nereálná umělá hmota, tady se snad podařilo natočit pár scén, které jsou skutečně reálné, syrové," doufá.

X + Y = VLLSPP?

Z více než sto padesáti párů, které se přihlásily na konkurs, vybrali tvůrci nakonec tři, lišící se pochopitelně názory na svět, sociálním zázemím, inteligencí i přístupem ke světu a sobě navzájem. Přáním režisérky bylo mít mezi protagonisty také jeden bohatý pár, který chystání veselky přenechal svatební agentuře, to se ale nezdařilo. "Jakmile zjistili, že jim nechceme jen natočit svatbu, couvli. Nikdo neměl zájem, abychom jim lezli do soukromí," upřesnila, na čem její představa o svatebním vzorku ztroskotala.

Nejstabilnějším párem se jeví - alespoň soudě podle úvodních dílů - 26letá Zdeňka a o dva roky mladší Ondřej. Studentka matematiky a programátor, oba věřící, bydlí na privátě v brněnském křesťanském společenství. Každý v jiném bytě - složili slib čistoty a s prvním intimním sblížením čekají na svatební noc. Jejich rande vypadá následovně: paření na počítači, modlitba a pusa na rozloučenou. "Bude to pro nás obrat o 180 stupňů," očekává od sňatku Zdeňka. Na společný život se připravují zodpovědně a spolu - od malování pokojů v budoucím hnízdě až po rozpravy se zkušeným manželským párem.

Seznámení v únoru a první pusa až na prvního máje, jak začátky svého vztahu popisuje první zmíněná dvojice, rozhodně není případ příležitostné fotomodelky Isabely. Je sice stejně stará jako Zdeňka, ale odlišnější ty dvě snad ani být nemohou. Isabela ani její, toho času nezaměstnaný přítel Lukáš (31) nejsou příznivci přílišných čekacích lhůt - berou se po roční čím dál více italské známosti, z předchozích vztahů má Isabela dvě děti a vytetovaný zásnubní prstýnek. "Já prostě nemám ráda, když někam lezu a je tam rovnou hloubka," říká při natáčení na koupališti. Přitom se ale zdá, že do svatby skáče po hlavě, bez příprav a bez rozmyslu.

Zato prodavačka Běla (31) nic neponechává náhodě. Praktická a řízná milovnice lechtivých narážek si vede svatební diář a s dostatečným předstihem nakupuje proviant na svatební hostinu při slevových akcích. Pod palcem má nejen přípravy na veselku, ale i svého nastávajícího, zedníka Jaroslava (36), kterého submisivní nátura předurčuje k tomu, být "drcen" Bělou i svou matkou. Sousedské i příbuzenské vztahy mezi nimi jsou totiž dost konfliktní. "On si člověk nevybere," odpovídá Běla na otázku, proč se za Jaroslava, s nímž se dala dohromady přes inzerát, chce provdat.

A co vy?

"Celý tenhle projekt je pro mě zkoumáním partnerského soužití a ráda bych, aby lidi, co se na něj budou koukat, trochu provokoval k přemýšlení. Ve smyslu: jak to mám vlastně se svým partnerem já?" přeje si Erika Hníková. "Opravdu nejde o nějakou třpytivou přehlídku romantických, růžových a zlatavých situací, kdy se všichni budou vzájemně milovat a jejich skvělý vztah nakonec skončí velkolepou svatbou. Tady se spíš řeší problémy, z nichž vás i mnohdy mrazí."

Dokumentární seriál Navždy svoji můžete sledovat po šest nedělních večerů na Dvojce. Česká televize chystá i další docusoapy, mimo jiné na příští rok pokračování Čtyř v tom.

Vystoupení mělo dvě části rozdělené přestávkou. V první zazněly skladby z Verdiho Nabucca, La traviaty, Rigoletta, Pucciniho Tosky a La Bohème. Usměvavý Bocelli sklidil vedle zpěvu potlesk také za tanec, který při La traviatě předvedl se sopranistkou Paolou Sanguinettiovou, s níž zazpíval několik duetů již na svém předchozím pražském koncertu v roce 2005.

Druhou část koncertu otevřel hostující pop-operní kvartet 4 Divas tvořený čtyřmi sličnými zpěvačkami. Tato část měla na rozdíl od klasické první popovější charakter. Za podpory světelných efektů a projekcí nabídl Bocelli nadšenému publiku skladby z alb Incanto a Passione. Posluchači se také dočkali Bocelliho hry na klavír, například v La Vie en rose z repertoáru Édith Piaf, s níž si za pomocí projekční plochy zazpíval virtuální duet. V přídavcích nechyběly velké hity jako Nessun Dorma nebo Time To Say Goodbye (Con Te Partiro). Návštěvníky koncertu vedle hudby potěšila i audiovizuální produkce.

25centimetrová hlava zobrazuje muže s nákrčníkem, typickým keltským šperkem, který svého nositele zařazoval mezi honoraci. Nevysvětlené zatím zůstává zahloubení v místě úst, vědci podle archeoložky muzea v Novém Strašecí Kateřiny Blažkové spekulují, že Kelt mohl být například vášnivým kuřákem. 

Hlavu objevil Josef Šlajchrt, když chytal zloděje písku v obecní pískovně jihozápadně od obce na okraji obory, které se říká Libeň. Byla v hloubce asi 80 centimetrů rozpadlá na tři části. Později byla nalezena i čtvrtá část, jedno ucho ale stále chybí. Na stejném místě byly nalezeny i zbytky po ohništi a mnoho úlomků keramických nádob. Šlajchrt hned rozpoznal výjimečnost nálezu a přizval k objevu pracovníky Národního muzea. Do muzea byla socha převezena v utajení, v obavě ze zabavení vzácného nálezu nacisty.

Tento Kelt ale není jediným ze své éry, jehož tvář se dochovala. Druhý nejznámější, nalezený v roce 1957 mezi pozůstatky sídliště v Závisti u Zbraslavi, je z pískovce, měří 18 centimetrů a podle názoru některých vykladačů má dokonce tu udivující vlastnost, že se usmívá. 

Originál mohli Češi spatřit pouze třikrát

Originál je pro svou unikátnost vystavován jen výjimečně. V tuzemsku byl k vidění pouze třikrát - v roce 1958 na výstavě Pravěk Československa v Národním muzeu, v roce 2008 na výstavě ke 190. výročí Národního muzea a naposledy v roce 2011 na výstavě Příběh keltské hlavy v muzeu v Novém Strašecí. Bývá však často ozdobou prestižních celoevropských i světových výstav o Keltech. 

Keltskou civilizaci překonala vyspělostí až Velkomoravská říše 

Keltové ovládali území nynějšího Česka asi pět století, od pátého století před naším letopočtem zhruba do konce starého letopočtu. Civilizace Keltů, prvních obyvatel českých zemí, které známe jménem, byla z hlediska technické vyspělosti překonána až za Velké Moravy, tedy zhruba osm století po svém zániku. A města plošně srovnatelná s keltskými oppidy se objevují až ve vrcholném středověku.

V dobách své největší slávy sahala říše Keltů, jejichž heslo dle antických autorů znělo "Cti bohy, buď statečný a nepáchej zlo", od břehů Irského moře k Dněpru a od Skandinávie po Jadran. Na území Čech je zdokumentována přítomnost keltského kmene Bójů, po němž Čechy obdržely jméno Boiohaemum, latinsky Bohemia. Kmenové jméno Bójů znamená "strašní", jejich pozměněné jméno nese i jedno z dávných bójských středisek, dnešní italská Boloňa.

Z českých zemí Keltové, kteří ale neznali písmo, zmizeli těsně před koncem starého letopočtu, přičemž jejich konec nezpůsobily vnější útoky Germánů ze severu či Římanů z jihu, ale podle novějších teorií spíše hospodářský krach doprovázený konflikty mezi jednotlivými kmeny a epidemií, kterou vyvolal nadměrný počet lidí.

"Podle některých badatelů způsobila konec Keltů vnitřní krize v souvislosti s krachem jejich hospodářského systému, podle jiných to byl odchod podstatné části Keltů a jejich výboje v Podunají. Pravděpodobně to byl součet více faktorů. Dlouho tradovaný názor o vyplenění keltských oppid Germány nemůže být podle mého názoru správným vysvětlením," napsal před časem archeolog Eduard Droberjár. 

Keltské vynálezy? Kosa, hrnčířský kruh, visací zámek nebo třeba zavírací špendlík 

K významným keltským vynálezům patří kupříkladu hrnčířský kruh, kosa, srp, žací stroj, visací zámek či zavírací špendlík. Keltové těžili zlato a různé rudy a jsou pro ně typické černé náramky z takzvané švartny, nadložní části uhelných slojí. K významným nálezům patří zlatý poklad ze Stradonic na Berounsku, kde bylo v srpnu 1877 nalezeno asi 200 zlatých keltských mincí, či výše zmíněná keltská hlava nalezena v květnu 1943 nedaleko Mšeckých Žehrovic. 

V Česku se našly stovky keltských lokalit

Na území českých zemí se podařilo objevit stovky lokalit se stopami po keltském osídlení, nejznámější jsou velká obchodně-vojenská města, tzv. oppida. Tyto dřevěné stavby, předchůdci středověkých hradů, jejichž stavební prvky přebírali Slované ještě v 10. století, byly budovány na vrcholech výrazných kopců a obehnány jedním nebo často i několika pásy valů a příkopů, jejichž výška byla od pěti do dvaceti metrů. 

Centrálním oppidem v Čechách je Závist nad Zbraslaví, dále pevnost ve Stradonicích na Berounce a obrovské Hrazany u Sedlčan nad vltavskou kaskádou. Významné bylo též oppidum na bájné hoře Blaník, pás keltských pevností podél Vltavy včetně oppida Třísov u Českého Krumlova.

V západních Čechách lze nalézt hustou síť oppid kolem "českého Carnaku", legendárních Kounovských řad jižně od Žatce, a oppidum na vrchu Vladař u Žlutice. Severní Čechy byly chráněny oppidem na vrchu Hradišťany v Českém středohoří, ve východních Čechách bylo oppidum Hradiště u Nasavrk, na Moravě pak Staré Hradisko u Prostějova a Hostýn. 

Z keltských tradic jsou známí například bardové, což byli pěvci s lyrou, nebo druidové, věštci, učitelé, astrologové a kněží. Keltové měli trojici nevyšších božstev, kterým říkali Taranis (bůh nebes, který měl za symbol kolo), Toutatis (bůh války, který měl symbol koně) a Esus (bůh stromů, jehož symbolem byl kanec).

"Mám mnoho ruských přátel - kupříkladu Putina," poznamenal Depardieu. "A řeknu vám, co si o něm myslím: ruský národ potřebuje právě takového člověka - s ruským temperamentem. Putin se jen snaží o to, aby vrátil lidem trochu důstojnosti... Pro mě je jako François Mitterrand nebo jako papež Jan Pavel II. Nikdy jsem to ještě novinářům neřekl, ale právě tohle si myslím," prohlásil Depardieu v rozhovoru pro ruský list Komsomolskaja Pravda.

Ruské občanství přijal poté, co se s novým francouzským vedením dostal do sporu kvůli vysokému zdaňování bohatých Francouzů. V rozhovoru pro Komsomolskou Pravdu odmítl, že by nové občanství bylo součástí reklamní kampaně, která by oživila jeho kariéru: "To je k smíchu. Mám na kontě přes 200 filmů, jakou reklamu bych mohl potřebovat?"

Čtyřiašedesátiletý Depardieu nyní v Rusku připravuje nový film. Natáčení thrilleru Tyrkys, ve kterém ztvární hlavního hrdinu pronásledujícího vraha svého syna, má začít příští týden v čečenské metropoli Grozném. Kontroverznímu čečenskému vůdci Ramzanu Kadyrovovi, který je v zahraničí kritizován kvůli rozsáhlému porušování lidských práv, Depardieu v únoru slíbil, že natočí o Čečensku film.

Tom Cruise se pustil do Mission: Impossible v Praze na Kampě. Staré Město posloužilo také Bídníkům, Gérard Depardieu žil jako Jean Valjean v domě na Hradčanském náměstí. Praha přilákala i Jamese Bonda. Agent s povolením zabíjet ale nezůstal jen v hlavním městě - zamířil také do Karlových Varů, kde se Císařské lázně proměnily v Casino Royale. Hluboká v jižních Čechách zase posloužila jako filmový Londýn Jackie Chanovi a Owenu Wilsonovi v akční komedii Rytíři ze Šanghaje. A kdo přijede letos?

Po letech se do Česka vrací velká filmová produkce. Ridley Scott, režisér Gladiátora, Vetřelce nebo Hannibala, tu utratí skoro miliardu korun při natáčení nového filmu Dítě číslo 44. Drama podle románu Toma Roba Smithe ze stalinského Ruska bude režírovat Daniel Espinosa, Scott je producentem projektu. "Dá práci 400 lidem na plný úvazek a kromě toho zaměstná další tři až pět tisíc lidí," prozradil Matthew Stillman s produkční společnosti Stillking Films.

Kromě pracovních příležitostí takové velkofilmy přinášejí Česku i reklamu, lákají turisty a nutí štáby utrácet peníze v tuzemských hotelech. "Doufáme, že se film podaří realizovat v rámci pobídek tak, aby pak Ridley Scott v Americe vyprávěl, že to funguje," přeje si Helena Bezděk Fraňková, ředitelka státního fondu kinematografie.

Fond má na letošní rok pro zahraniční filmaře vyčleněno 500 milionů korun jako pobídky. I díky jim se v Česku natočí 20 zahraničních filmů. Přestože je částka o 200 milionů vyšší než loni, stále není podle státního fondu kinematografie dostatečná. Zájem filmařů je obrovský, jenže ne na všechny zájemce se dostane. A bez pobídek si vybírají na filmování jiné zahraniční země, třeba Maďarsko, Německo nebo Velkou Británii, kde dostávají od státu zpátky až čtvrtinu z toho, co v zemi utratí. Česko letos nabízí sedm až dvacet procent.

O tom, jestli se ČR vrátí do povědomí tvůrců a znovu zažije filmový boom z dob natáčení Letopisů Narnie, Casina Royale nebo Mission: Impossible rozhodne nejen spokojenost týmu Ridleyho Scotta, ale i výše státní podpory na rok 2014. Zájem filmařů u nás točit je. "Mám poptávku na květen příštího roku, ale nejsem schopná zahraničním produkcím říct, jaké bude příští rok financování," upozorňuje ale Fraňková, že stát filmové pobídky pořád ještě neřeší tak, jak by měl.