Kariéru si mimořádně úspěšný herec, scenárista, producent a režisér Adam Sandler postavil na hrubozrnných komediích, jejichž humor balancuje na hraně únosnosti – část diváků baví a část doslova odpuzuje. Faktem je, že Sandlerovy filmy vydělaly po celém světě tři miliony dolarů. Po boku Drew Barrymorové pobavil ve snímku Padesátkrát a stále poprvé, nedávno i vedle Jennifer Anistonové ve Zkus mě rozesmát. Jeho posledním počinem, který vyšel na 80 milionů, je komedie Jack a Jill, na němž spolupracoval s režisérem Dennisem Duganem.

Dokonalý život vedoucího reklamní agentury Jacka narušuje jen otravná sestra Jill, jeho dvojče. Každý rok musí na Den díkůvzdání přetrpět její mučivou návštěvu, díky které je celý jeho bezchybný dům vzhůru nohama. Jakmile začne být jasné, že Jill nemá v plánu jen tak odjet, uvede Jack do pohybu hned několik plánů v naději, že mu pomohou Jill přemístit tam, kde je mu její přítomnost nejmilejší – na opačnou stranu vlasti.

Situace se ovšem změní, když Jack zjistí, že jedině Jill mu může pomoct k fenomenálnímu pracovnímu úspěchu a přesvědčit oscarového herce Al Pacina, který se do ní z nepochopitelných důvodů zamiluje, aby si zahrál v nové reklamě na donuty. Nervově labilního nápadníka Jill ztvárnil skutečný Al Pacino.

Jeho postava přepracovaného umělce místy ztrácí kontakt s realitou, což je snad jediné vysvětlení, proč se zamiluje do mužatky s lacinou rtěnkou a minimálními sociálními návyky (ačkoli o ní tvrdí, že to není obyčejná fuchtle na techtle mechtle). Divák si ale může oddechnout – k žádným větším intimnostem mezi nimi naštěstí nedojde.

"Přišlo mi zajímavé, že zhruba v polovině natáčení jsem Jacka bral jako postavu, kterou Adam hraje, zatímco Jill jsem stále považoval za samostatnou osobnost. Po nějaké době jsme získali dojem, že Jill je žena, která s námi natáčí a která se pozoruhodně podobá Adamu Sandlerovi," uvedl režisér Dennis Dugan. Škoda, že tvůrci tento dojem nedokázali přenést i na plátna kin. Hereckým výkonům ve své roli Jackovy lehce prostoduché manželky nepomohla ani Katie Holmesová.

Muž převlečený za ženu není ve filmu žádnou novinkou, ostatně ani pro Adama Sandlera se nejedná o premiéru, dívky hrál v mnoha skečích v rámci Saturday Nigt Live. Těžko ale srovnávat s Robinem Williamsem a jeho Tátou v sukních nebo povahou komedie ještě bližším snímkem Někdo to rád blond a morbidně vyhlížejícími černochy v převleku za blonďaté modelky. Slabší ztvárnění, než je Sandlerova Jill, aby člověk pohledal.

Jack a Jill / Jack and Jill: komedie, USA (2011), 91 min. Režie: Dennis Dugan, scénář: Steve Koren, Adam Sandler, kamera: Dean Cundey, střih: Tom Costain, hudba: Michael Dilbeck, Brooks Arthur, Kevin Grady. Hrají: Adam Sandler, Katie Holmes, Al Pacino, Eugenio Derbez. V kinech od 9. února 2012.

A opět nedaleko, pár kroků, čekala Špálova galerie, která zejména pod Chalupeckého vlivem byla vždy vzornou výstavní síní, jakýmsi Národním divadlem české moderny. Takřka na rohu Spálené fungovala (bohužel pouze donedávna) známá výstavní síň Fronta. Okolo Národní třídy se shromažďovala i další prezentační místa – svou vytříbenou politiku měla Nová síň ve Voršilské nebo občasné výstavy ve sklepním výstavním sále paláce Dunaj.

Vrcholem však býval (a k tomu jsme se chtěli od začátku dostat) Topičův salon, umístěný v Topičově nakladatelském trojdomě, opět takřka na protější straně českého intelektuálně-kavárenského korza. Salon (a s ním i divadlo Větrník) měnil v budovách místa i názvy, avšak jméno se neztratilo. Dnes se jím honosí hned dva prostory, která pod současným citlivým, poučeným vedením dávají naději, že se Národní třída opět může stát oním místem, které vždy přálo i výtvarné kultuře.

Topičův salon se svým skleněným stropem patří k minimu pražských velmi dobře osvětlených prostor, přejících výstavám současné tvorby. Nově připojený Topičův klub nabízí intimnější, ale přesto rozsáhlé prostory, které vyjma výstav chtějí organizátoři věnovat nejen přátelským schůzkám s milovníky výtvarného umění, ale také hudbě, besedám, kontaktům s tvůrci – prostě správnému poučenému klubovému životu. Trochu dlouhý úvod, řeknete si, ale ony dvě spojené výstavní prostory se prostě nedají odbýt jen tak nějak jednoduše.

Topičův salon představuje do 23. února současnou tvorbu stálice české moderny, člena volného sdružení 12-15, Vladimíra Nováka. Jeho výstavu připravil pod názvem Za horizontem dlouholetý spolupracovník této známé sestavy tvůrců Ivan Neumann. Určitě s potěšením zde uvádí povětšinou nové Novákovy práce, ve kterých se autor se zjevnou chutí navrací k výraznému barevnému zpracování.

Novák nikdy nesešel ze své cesty hledače smyslu existence, místa jedince v rozbouřené přítomnosti a složitě strukturované společnosti. Jeho léta pěstovaný naprosto svobodný malířský rukopis pozorovatele mu dává možnosti pracovat se zadaným tématem extrémně svobodně. V podstatě se jedná vždy o vzrušující setkání s citlivou malbou, stopující autorovo místo a životní cestu s někdy i mučivými okamžiky proher či naopak vítězství. Obrovská energie, která z děl vystupuje, je radostným sdělením i příslibem. Již několik let trvající Novákovo osvobozené tvůrčí období je obloženo návratem k uvolněnému malířskému gestu a divokému, i když harmonickému znovuvzývání dnes už snad i typické autorově posedlosti barvou. Kladem exhibice je také, pro Topičův salon pověstné, instalační mistrovství a střídmost.

Vedlejší, na stejném patře sídlící Topičův klub v řadě sálků situovaných jižním směrem přímo na Národní třídu (s logicky se měnícími světelnými podmínkami) připomíná svou výstavou obrazů a materiálových tisků Lubomíra Přibyla významnou, pro mnohé možná pozapomenutou osobnost konstantně originální a striktně svobodné tvorby. Záslužná a kvalitní instalace brněnské kurátorky Ilony Víchové, která zde bude k vidění do 9. března, zdůrazňuje elegantní nadčasovost Přibylova díla na cestě od poučeného op-artu ke strukturálním konstrukcím na hraně čtvrté dimenze.

Lubomír Přibyl je příklad tvůrce, který šel vždy svou vlastní tvůrčí cestou, když vystavoval v hloupých dobách české malosti kontinuálně v zahraničí. Nikdy ani na okamžik neopustil svůj jasný program a směřování. Výsledek je ohromující – vycházeje ze strukturální abstrakce vnáší do svého projevu buď otisky běžných zvladatelných materiálů (provazy, nitě, šňůry, sítě, dráty, kovové folie) či souběžně i zbarvený a případně pokrývaný materiál sám. Na výstavě vidíme zcela současný, elegantní a nadčasový produkt, stejně kvalitní po dobu posledních padesáti let autorovy tvorby, kdy pracuje s matematickými obrazci, strukturami, řády.

Jsou vzrušující nečekanou elegancí, plastičností, která přestupuje hranice dimenzí, navíc díky putujícímu světelnému zdroji (slunci) stále se během dne měnící. Svými díly autor ovládá prostor, dává mu nečekané role a smysly, rastry pak umožňují neustále se měnící divákův zážitek. Jeho diagonály, nejrůznější druhy sítí, plánů, čtverců nebo hranolů vytvářejí úžasnou strhující eleganci za hranicemi možného sci-fi a lehce připomínají zhmotnělé sny počítačových grafiků.

Připomínkou Lubomíra Přibyla dostala počínající výstavní sezona opravdu kvalitní konotaci, zavazující a usměrňující. Prostor (Topičův salon a klub) si položil opravdu vysokou laťku, hodnou slavného jména bezmála století fungujícího opravdového domu kultury. Výstava je školní ukázkou nejen mistrovství obou projevem a díly zcela mladistvých autorů, ale také poučené práce obou kurátorů a cílevědomého chování galeristy samotného.

Expozici připravili František Dryje, Bruno Solařík, Martin Stejskal a Jan Švankmajer. Svá díla vystavují také Albert Marenčin, Alena Nádvorníková, Eva Švankmajerová i hosté z Francie, Británie, Švédska, Rumunska, Řecka, USA a dalších zemí. Výstava zahrnuje více než 400 obrazů, kreseb, fotografií, koláží a objektů, které budou k vidění nejen v Křížové chodbě, ale i ve výstavních sálech v prvním patře radnice a v románsko-gotických sklepeních.

Názvem výstavy chtějí surrealisté pouštět "jiný vzduch" do životů, pocitů a imaginace návštěvníků. "Jiný vzduch je živel žádoucí, ba člověku nezbytný. Tato výstava se pokouší mapovat vzdušné proudy a snad více a účinně rozevírat živé průduchy – ona vždy znovu a marně zavíraná okna," říkají.

Surrealisté se s velkou výstavou vracejí po 20 letech. Dvě dekády uplynuly od výstavy Surrealistické skupiny v Československu nazvané Třetí archa, která mapovala celé dvacetiletí své předchozí činnosti (1970 až 1991). Dnešní Skupina česko-slovenských surrealistů pracuje v obměněném a rozšířeném personálním složení. Vzhledem k okolnostem mohla po roce 1989 vystoupit z publikačního podzemí a otevřít svou aktivitu do veřejného prostoru.

K výstavě vychází rozsáhlý katalog v redakci Františka Dryjeho a Bruna Solaříka. Výběrově prezentuje díla vystavujících autorů, ale přináší i průřez jejich tvorbou slovesnou (poezie, próza, eseje, experimentace) a ukázky z literárních prací dalších členů surrealistické skupiny.

Součástí výstavy je doprovodný program, zahrnující komentované prohlídky výstavy, filmové večery v kině Ponrepo s následnými diskusemi či autorské večery v Literární kavárně Řetězová. 

Jako své vzory uvádí Jaromíra Nohavicu nebo Karla Plíhala, jejichž písně ho provází od dětství a rád se k nim vrací. "Hlavní je lehkost, s jakou umí psát o vážných i nevážných tématech. Ať už napíšou sranda písničku, nebo písničku, která je o něčem hlubokém, oboje může být kvalitní. Není v nich zatěžkanost, takové to: 'chci vás teď přesvědčit, jak jsem chytrej a hloubavej,'" rozvedl, co právě na těchto dvou autorech oceňuje.

Sám sebe prý k písničkářům opravdu přiřadil až po úspěchu na folkových festivalech, na kterých původně vystupoval spíš trochu z recese. Nicméně úspěšně – v roce 2008 zvítězil v písničkářské soutěži festivalu Zahrada a píseň Dysgrafik mu vynesla ocenění na Portě.

K popularitě mu ale především pomohla písnička Anděl, k níž ho prý původně inspirovala aféra kolem sbormistra Bohumila Kulínského. Na stejnojmennou hudební cenu (na Anděla, nikoli na Kulínského) byl nominován za své debutové album Návod ke čtení manuálu. Svou zatím poslední desku – Praxe relativity – vydal před dvěma lety.

"Měl jsem pocit, že mám co sdělit a že to chci sdělit. A neřešil jsem, jestli to bude hlavní náplň toho, co dělám," prozradil Xindl X, co ho přivedlo k písničkářské tvorbě. Vystudoval scenáristiku a dramaturgii na FAMU, hudba ho ale dnes živí.

"Původně jsem měl muziku spíš jako vedlejší, chtěl jsem psát, ale teď si myslím, že písnička je pro mě forma, kterou se umím vyjádřit líp než prozaickým nebo scenáristickým útvarem," domnívá se. "Což neznamená, že jiné pole úplně opustím, akorát muzice teď dávám větší prostor," dodal ale.

Skládá hudbu a píše texty i pro jiné interprety, mimo jiné pro dobrou věc – ve spolupráci s kapelou The Tap Tap vznikl chytlavý song Ředitel autobusu. Spolupracuje také s divadlem: v březnu bude mít v pražském Divadle Na Prádle premiéru "muzikál ve větším než malém množství" Plantáž, na němž se podílel jako autor textů k písním, a spolupráce na "postmuzikálu" Cyrano! Cyrano!! Cyrano!!! mu společně s Daliborem Cidlinským jr., který také doprovází Xindla X na koncertech, vynesla nominaci na Ceny Alfreda Radoka.

"Píšu písničky pro jiné lidi, dělám věci pro divadlo, abych si v sobě pořád udržoval to, že mě hudba baví, abych nepřišel na koncert a neodehrál ho mechanicky. To bych se na to asi vykašlal," připouští Xindl X jeden z možných důvodů, proč by mohl v budoucnu pověsit autorskou tvorbu na hřebík. "V tomhle oboru člověk neví – neříkám, že nikdy, ale mnoho let ne –, jestli se tím bude ještě příští rok živit. Neví, jestli písnička, kterou napíše, bude mít životnost rok, nebo deset let. A jestli ho pak napadnou další, které by zaujaly publikum," přiznává také, že si uvědomuje vrtkavost popularity.

Na nepřízeň posluchačů si ale zatím stěžovat nemůže a fanoušci na "mechaničnost" jeho koncertů také ne. Přesvědčit se o tom budou moci vzájemně na jarních koncertech. První z nich odehraje Xindl X 15. března v Šumperku.

LMFAO slibují i speciální hosty, mezi nimiž by se mělo objevit např. elektro kvarteto Far East Movement nebo diva Natalia Kills, která s dvojicí nazpívala píseň.

Redfoo a SkyBlu dobyli svět díky své electro popové hudbě oslavující "party a free život". Na kontě mají vlasáči dvě desky, z nichž třeba pochází hity La La La, Party Rock Anthem nebo éterem donekonečna omílaná Sexy And I Know It.  Oba členové se navíc nikdy neobjeví bez pestrých, výstředních kostýmů, tudíž se české publikum může těšit, v čem se na pódiu ukážou tentokrát.

Úspěch těchto "Amíků" zůstává v rodině, neboť jsou členové v příbuzenském vztahu strýc – synovec. LMFAO založili v roce 2006 a jejich debut se o tři roky později umístil na druhém místě v hitparádě U.S. Dance Chart. Jejich hvězda strmě stoupá, a tak se uvidí, jak to dvojice zvládá naživo.

Robert Vojtěch Novák pracoval do roku 1990 jako litograf, fotograf a technický redaktor. Po revoluci tvořil třináct let návrhy pro divadlo Archa, v současnosti se věnuje především knižní úpravě a užité grafice. Získal dvě ocenění Czech Grand Design, je držitelem několika ocenění Nejkrásnější česká kniha roku.

"Mojí doménou je knižní úprava a ty plakáty jsou okraj práce, kterou dělám," podotýká Novák s poukazem na fakt, že práce grafika dnes obnáší i osvojení mnoha dalších činností. "Grafik je taková romantická představa, ale v tom jednom slově je obsaženo dnes už šest nebo sedm profesí, které musí vykonávat," doplňuje.

Práci si podle svých slov čerstvý držitel Českého lva pečlivě vybírá. "Všechny ty knihy jsou nějakým způsobem spojeny s výtvarným uměním nebo s architekturou. Jsou to katalogy k výstavám, výtvarné monografie atd.," upřesňuje. Český grafický design byl podle Nováka na nejvyšší úrovni ve 30. a 60. letech, prezentovaných osobnostmi jako Ladislav Sutnar a Milan Grygar.

Českému designu se ale podle Nováka daří i dnes, zásluhu má na tom podle něj mladší svobodomyslná generace, jež není zatížena minulým režimem. "Na dnešní dobu můžeme ale správně nahlédnout až tak za třicet let," dodává.

Robert V. Novák je jedním z prvních držitelů sošky Českého lva za rok 2011. Ostatní budou známi 3. března při slavnostním vyhlášení, které odvysílá Česká televize od 20:00 na prvním programu. Moderování večera propojujícího film a hudbu se ujme zpěvačka Lucie Bílá.

První z her, kterou Procházka napsal na tělo plzeňskému činohernímu souboru, s názvem Klíče na neděli měla premiéru před třiadvaceti lety. Kouzlo 4D je Procházkovým desátým titulem pro plzeňskou scénu. "Svět kouzel přináší atraktivitu ve svém umění i humor ve svém ne-umění. Na rozdíl od předchozích komedií ale společenská kritičnost zaujímá okrajovou plochu," uvedla ke hře dramaturgyně Marie Caltová.

Hlavní postavou příběhu je mág, který se ocitá v situaci obvyklé pro Procházkovy komedie, a sice prochází krizí manželství. "Uvědomuje si, že jeho vlastní životní cíle a cíle jeho ženy se diametrálně rozcházejí a s ní na krku není schopen dosáhnout dřívější slávy," rozvedla děj podrobněji Caltová. Pro svůj návrat na výsluní je ochoten udělat vše, a to za cenu trapasů, nedorozumění a citových turbulencí. Felixovi se vymkne z rukou i nové ohromující číslo s mizením v prostoru – kouzlo 4D.

Do ústřední ženské role obsadil Procházka Kamilu Kikinčukovou, dceru předního člena plzeňské činohry Pavla Kikinčuka. Jevištní debut čeká šestiletou Procházkovu dceru Viktorku. Na přípravách trikových částí inscenace se podílel iluzionista Jaroslav Kunc, který se podílel i na realizaci muzikálů Touha, Limonádový Joe, muzikálů na ledě Popelka a Carmen. S tématy z oblasti fyziky pomáhal Luboš Motl, který publikuje a přednáší o smyčkové kvantové gravitaci a teorii superstrun.

Premiéru má Kouzlo 4D na komorní scéně Divadla J. K. Tyla dnes v 19:00. Na některou z nejbližších repríz mohou zájemci zajít ve stejný čas 14., 18., 24. a 28. února.

Na vítězné fotografii z loňského října žena zahalená do černého roucha, s nímž kontrastují bílé chirurgické rukavice na jejích rukou, drží v náručí zraněného příbuzného před provizorní nemocnicí zřízenou v mešitě v jemenském hlavním městě Saná. Nemocnice vznikla poté, co se demonstranti protestující proti prezidentovi Alímu Abdalláhu Sálihovi střetli s vládními jednotkami.

"Je to snímek, který je jednoduchý, výrazný, sdělný. Pracuje také, a to není u vítězného snímku poprvé, s klasickou kompozicí a motivem až jakési madony, která ošetřuje  zraněného, trpícího člověka," okomentoval vítěznou fotografii Josef Chuchma, redaktor MF Dnes.

Do World Press Photo se přihlásilo více než 5 000 profesionálních fotoreportérů, kteří do soutěže dodali přes 100 tisíc snímků. Oceněné byly i fotografie z Japonska po tsunami a z Norska po vražedném masakru na ostrově Utöya.

"Zpracováním jednoho z nejvýznamnějších témat jesenického regionu splatili historici dluh veřejnosti," tvrdí ředitelka Vlastivědného muzea Veronika Rybová. Základem expozice se staly autentické dokumenty ze 17. století přivezené z vratislavských archivů. Soudní procesy s údajnými čarodějnicemi se dočkaly v muzejní instalaci zpracování vůbec poprvé.

V letech 1622–1684 stanulo před inkvizičním tribunálem na 250 osob z tehdejšího Jesenicka. V polských archivech historici našli jejich autentické výpovědi a mučením vynucená přiznání u soudu. Ruční opisy dokumentů si mohou návštěvníci v muzeu prohlédnout.

První historicky doloženou čarodějnicí na Jesenicku byla Barbora Shmiedová, kterou manžel na smrtelné posteli označil za ďáblovu služebnici. "Dobytek začarovala, také čarodějnické máslo dělala a jako neviditelná lidem do sklepů vnikala a o mléko obírala," stojí v protokolu z roku 1622. Příběh Barbory Schmiedové si mohou lidé nejen přečíst, ale i ho zhlédnout – díky filmu, který je prostřednictvím technologie FogScreen promítán do mlhy. Čarodějnici ztvárnila herečka šumperského divadla Bohdana Pavlíková.

"Jsme prvním muzeem v Česku, které toto zařízení užívá ve své stálé expozici. Celkový prožitek to velmi umocňuje," vysvětlila ředitelka muzea. Během prohlídky mohou návštěvníci využít i další moderní techniku, například audioprůvodce nebo dotykové displeje s podrobnějšími informacemi. Nechybějí ani repliky mučicích nástrojů, některé si mohou zájemci vyzkoušet. Uvidí například masku hanby, kovový roubík nebo takzvané housličky, což je dřevěná konstrukce, kterou měly kolem krku nasazenou čarodějnice při průvodu městem.

Myšlenkou na vytvoření expozice se muzeum začalo zabývat před několika lety. Samotné práce trvaly zhruba půl roku. Náklady ve výši osmi milionů korun hradil Olomoucký kraj, který je zřizovatelem instituce. Od nové expozice si muzeum slibuje zvýšení návštěvnosti. Další expozice v Olomouckém kraji věnovaná čarodějinickým procesům v Geschaderově domě v Šumperku se těší velkému zájmu.

Snímek vznikl na motivy románu Chantal Thomasové, za který jeho autorka obdržela v roce 2002 francouzské literární ocenění Prix Femina. Francouzská královna, která byla popravena po vypuknutí Velké francouzské revoluce, je pro filmaře oblíbenou historickou postavou. Naposledy se na stříbrném plátně objevila v roce 2006 v divácky úspěšném snímku Marie Antoinetta.

Film, který vznikl v režie Sofie Coppoly a s Kirsten Dunstovou v hlavní roli, zachycuje královnu v období luxusi, ale také ztracenosti a nudy ve společnosti intrikářské francouzské šlechty. Tvůrci snímku Sbohem, královno chtěli ale Marii Antoinettu představit jinak. "Snímek Sofie Coppoly je hodně šik a módní. My jsme ale trochu jinde, jdeme do psychologie postav a především Marii Antoinettu ukazujeme v době, kdy se z ní stává opravdová žena," uvedla Diane Krugerová.

Podobně o snímku mluvil i režisér Benoit Jacquot. "Královna nebyla jen marnivá. Chtěli jsme ji ukázat v zásadní dějinné události jako nešťastnou, citlivou a milující ženu, která nemůže za pád Versailles," upozornil. Snímek nabízí pohled na Marii Antoinettu očima jedné ze svých služebnic, která po boku královny prožívá poslední dny přepychu, pompéznosti a extravagance na versaillském dvoře.

"Marie Antoinetta je velmi radikální bytost dějin. Lidé ji buď nenávidí, nebo milují. Myslím, že jsme vytvořili její úplně nový portrét. Je jiný, než jak ji známe, je velmi intimní, dostává se až za dveře jejího pokoje," tvrdí Diane Krugerová. Spolu s ní a režisérem Jacquotem přijely snímek na Berlinale představit i její herecké kolegyně Virginie Ledoyenová a Léa Seydouxová.

Film Sbohem, královno je na festivalu uváděn v hlavní soutěžní sekci. Je jedním ze čtyř zástupců francouzské kinematografie, které budou o sošku Zlatého medvěda pro nejlepší snímek usilovat spolu s dalšími 14 snímky z Číny, Itálie, Maďarska, Španělska, Indonésie nebo domácího Německa. Některé z nich se také ohlíží do minulosti – například Královská aféra, koprodukční snímek s českou účastí.

Zda má zrovna Jacquotův počin šanci na Berlinale zvítězit, je zatím předčasné odhadovat. Žádný úžas ale jeho světovou premiéru neprovázel, alespoň podle slov uměleckého ředitele festivalu v Karlových Varech Karla Ocha, který na německé přehlídce pátrá po titulech pro uvedení ve Varech. "Osobně jsem film neviděl, ale kolegové ano a ohlasy nejsou nikterak dobré. Slyšel jsem i z jiných stran, že film byl spíše nudný a nebylo úplně jasné, pro jakého diváka byl určen, takže ohlasy jsou spíše rozpačité," prozradil.

Historické francouzsko-španělské drama budou moci zhlédnout i čeští diváci. Do tuzemských kin by mělo vstoupit 3. května.

Objekt začal na piazzettě u divadla vyrůstat už od dnešního rána. Slavnostnímu odhalení odpoledne přihlížela i manželka bývalého prezidenta Dagmar Havlová. "Nejtěžší bylo vydržet s nervama, protože takto sešroubované jsme to ještě nikdy neviděli," řekl ČT spoluautor sochy Roman Švejda. "Z počátku jsem si třeba představoval, že ten vosk budeme loupat a pouštět si k tomu třeba Havlovy hry, ale časem se najednou stanete řemeslníky, protože když pracujete na něčem tak dlouho a intenzivně, tak už trošku otupíte," dodal Gavlovský. 

Symbolická plastika ve tvaru otevřeného srdce vznikala v průběhu ledna, necelé dva měsíce po smrti prvního polistopadového prezidenta. "Bude to vlastně duté srdce, do kterého budete moci vstoupit. I to otevření nám připadá, že je zajímavý námět. Má to spojitost," sdělil spoluautor Gavlovský.

Záměr odlít voskovou plastiku oznámili umělci poté, co úřady začaly uklízet pietní místa, která spontánně vznikla po Havlově smrti. Lidé zapalovali stovky svíček na místech spojených s Havlovým životem či událostmi roku 1989. Se zpracováním tun materiálu autorům pomáhal i tým odborníků.

Každého filmového diváka bude pochopitelně zajímat film z tak vzdálené provenience, který provází aureola vynikajícího díla, posvěcená již získáním několika prestižních cen. Z počátku však v sále může pocítit i jakési lehké zklamání, neboť příběh se odvíjí v celkem pomalém tempu, v nijak vynalézavém aranžmá a nic nenasvědčuje tomu, že příběh manželů, jejichž cit se vyčerpal, může mít takový účinek. 

Režisér však drama se závažným morálním apelem, pevně zasazeným do společenských reálií současného Iránu, rozehrává rafinovaně, pomalu a nenápadně vtahuje diváka do sítí otázek, které nezodpovídá. Civilní herectví aktérů nabízí portréty kultivovaných postav, jež vesměs své city a nejistoty skrývají v někdy citlivém a jindy sobeckém nitru. Před divákem se stále něco ukrývá, žádná náhlá reakce není vysvětlena a jen pozvolna se dozvídáme nejednoznačnou pravdu. 

Důležitou úlohu v jednání postav i v celém příběhu hraje hrdost a čest. Lidské drama začíná ve chvíli, kdy každá z postav trochu zalže nebo něco nevyřkne. Důsledky jsou katastrofální, a to nikoli v existenčním smyslu slova, ale v existencionálním. Na konci filmu, se slzami v očích, se loučíme s postavami, z nichž každá má tak trochu pravdu a jako by žádná z nich nenesla zásadní vinu, přesto se ocitají v bezvýchodné a hlavně neřešitelné situaci. 

Režisér divákovi nic neusnadňuje a nepředkládá jednoduchá řešení. Dokonce v samotném závěru ho nechává bez odpovědi, která se v tu chvíli zdá tou nejdůležitější. Jenže si v tom vzduchoprázdnu uvědomíme, že vlastně absence odpovědi je nutná. Ani s ní se totiž nic nevyřeší a jsou mezi lidmi věci, na které není žádná odpověď správná. "Současný svět potřebuje více otázek než odpovědí. Odpovědi zadržují pochybnosti, přemýšlení, uvažování. Jsou otázky, na něž neexistují odpovědi. Mým přáním bylo, aby si divák sám sobě zadával otázky a hledal na ně odpovědi," prohlásil režisér Farhádí. Záměr se mu zdařil, divák po jeho snímku odchází z kina opatrným krokem s hlavou plnou křehkých vjemů o složitosti lidských vztahů v komplikované společnosti. 

"Jako děti jsme v Liverpoolu poslouchali Buddy Hollyho (americký zpěvák a kytarista, obdržel hvězdu posmrtně v roce 2011), nikdy bych si nemyslel, že jednoho dne také dostanu hvězdu na chodníku slávy. Myslel jsem si, že je to nemožné. Ale dnes tu jsme," prohlásil devětašedesátiletý McCartney a poděkoval kolegům Johnu Lennonovi, Georgi Harrisonovi a Ringo Starrovi.

The Beatles dostali hvězdu jako skupina v roce 1998, více než 25 let poté, co se rozpadli. Lennon a Harrison pak dostali své hvězdy několik let po smrti v roce 1980, respektive 2001. Ringo Starr byl na chodník slávy uveden v roce 2010. Při slavnostním předání hvězdy McCartneymu Ringo Starr kvůli nemoci chyběl. Hold mu ale přišel vzdát kromě fanoušků kanadský zpěvák Neil Young.

Skupina The Beatles pocházející z britského Liverpoolu se stala jednou z nejlépe prodávaných skupin v 60. letech, kdy spustila vlnu beatlemánie díky hitům jako Help, Love Me Do, Yellow Submarine nebo Let it Be.

Zpěvák a kytarista McCartney dnes dostane cenu osobnosti roku od americké Recording Academy, která uděluje prestižních hudební ceny Grammy. V neděli se také objeví na samotném předávání cen.

"Svoji rodnou krajinu na Kroměřížsku miloval, později i Polabí. Motýly dokonale znal a byl jejich velký sběratel. Jeho poslední práce jsou velké grafické listy s náměty motýlů. Ženy, to je úplně zásadní kapitola jeho života, hledal u nich inspiraci a svým dílem ženy oslavil dokonale," uvedla v rozhovoru pro ČT24 historička umění Jana Orlíková. 

"Vždycky existovala jeho vlastní invence, která nepatřila k žádnému stylu. Už jako student byl slavný. Spolek Mánes ho dával na čelná místa svých výstav. Velmi brzy se stal oficiálním portrétistou české společnosti. Oficiálním autorem byl i v době první republiky, kdy dělal katedrální okna a zůstal jím po celý život. Je třeba si uvědomit, že se narodil v roce 1873 a přežil všechny své generační druhy o dvě nebo tři generace. V padesátých letech to byl už starý pán, který byl zvyklý na roli oficielního autora, takže mu asi vůbec nepřišlo divné, že jím byl i nadále. Pravděpodobně nevnímal, že jeho pozice byla zneužita v neblahém gardu. Faktem je, že jeho portrét Julia Fučíka je zaprvé velmi pěkný, zadruhé dělaný podle fotografie a zatřetí se vypráví, že vůbec netušil, kdo Fučík je. To, že tvořil, byla jediná náplň jeho života. On nedokázal nic jiného vnímat jako důležité," upozornila dále Orlíková.

Švabinský, celým jménem Maxmilian Theodor Jan, se narodil v září 1873 v Kroměříži. Už za studií na pražské Akademii výtvarných umění se zejména jeho portrétní práce vyznačovaly precizností a mimořádnou kvalitou. Právě portréty, na nichž zachytil podobu řady významných osobností své doby, se staly podstatnou složkou jeho pozdější tvorby.

Vedle obrazů a grafik se Švabinský proslavil jako tvůrce návrhů na podobu trojice vitrážových oken katedrály sv. Víta na Hradčanech. Podílel se rovněž na výzdobě pražského Obecního domu či foyeru nedaleko stojící Zemské banky. Švabinského rukopis v neposlední řadě nesly i některé československé bankovky a poštovní známky.

Max Švabinský se věnoval rovněž pedagogické činnosti. V letech 1910 až 1927 vyučoval na pražské Akademii, byl členem výtvarného spolku Mánes a roku 1918 se stal jedním ze zakládajících členů Sdružení českých grafických umělců Hollar. V roce 1945 byl jmenován národním umělcem a byl rovněž jmenován rytířem francouzské Čestné legie.

Inscenace se v hrubých rysech drží Shakespearova nejslavnějšího milostného příběhu. Postavy však mluví současným jazykem, místy improvizují. "Z původního Shakespeara zazní jen několik veršů," prozradil dramaturg Miroslav Oščatka.

Cílem bylo vytvořit hravou a živou inscenaci, jejímž hlavním tématem je láska. "Rozhodně nemá jít o parodii nebo výsměch. Ten příběh je krásný a rozhodně bychom ho nechtěli nějak pošlapat," upozornil režisér, scenárista a herec Jiří Jelínek.

Použité ledničky plní na scéně různorodé úkoly. Jejich chlad podle Jelínka vytváří kontrast k živelnému herectví a žhavé lásce. "Ledničky jsme posbírali po různých sběrných dvorech. Svým způsobem jde o reakci na všechna úsporná opatření," podotkl Jelínek, jenž v Huse na provázku strávil několik sezon jako kmenový autor a režisér. Shakespearovská témata už zde v minulosti využil v úspěšném představení Shakespyré.

Autorskou a živě interpretovanou hudbu složil Tomáš David. Autorem scény je Kamil Bělohlávek. Účinkují Jelínek, David, dále Tomáš Sýkora, Ondřej Jiráček, Martin Donutil a Ondřej Kokorský.

Shakespearovská inscenace vzniká také v multikulturním centru Stadec. Mladí divadelníci si z rozsáhlé tvorby anglického dramatika vybrali hru Troilus a Kressida, která byla na brněnských divadelních prknech naposledy uvedena v polovině 80. let. "Satira na válku, lásku a velkou zradu" se odehrává na pozadí trojské války. Řazena je do skupiny takzvaných Shakespearových problémových her - její zařazení mezi tragédie, historická dramata nebo komedie není zcela jednoznačné. Inscenace v režii Tomáše Kadlece slibuje současný pohled na komplikovanou látku. Premiéru naplánovalo centrum Stadec na 23. února.