Podle biochemika Jana Konvalinky to na začátku osmdesátých let vypadalo jako velmi podviná a nespecifická choroba, která postihovala zejména lidi, kteří žili velmi nezdravým způsobem života. Byli to narkomani nebo homosexuální prostituti. Lékaři se proto dlouho domnívali, že jde o nějakou novou toxikománii.

První smrtelné onemocnění bylo zaznamenáno ve Středisku pro kontrolu a prevenci nemocí (CDC) v Atlantě 5. června 1981. Onemocnění se projevilo vzácnou formou zápalu plic u pěti amerických homosexuálů. O dva roky později v USA na nemoc zemřelo již přes 900 lidí.

V roce 1985 vědci vyvinuli diagnostický test na přítomnost viru a o rok později, 13. března 1986, byl v USA objeven první lék proti AIDS, který postup viru zpomaloval.

Počet nakažených virem HIV či nemocných AIDS překročil v roce 1991 deset milionů. V roce 1996 byl na trh uveden nový typ léku, který blokoval enzymy nezbytné pro vývoj HIV. V roce 2001 se pak objevil lék Viread, který snižuje hladinu HIV až o 20 procent.

• "Jedná se o lék, který blokuje jeden klíčový enzym v životním cyklu toho viru. Lék způsobuje, že ten enzym omylem do nukleové kyseliny viru nasazuje molekuly, které blokují další množení toho viru. Vlastně ten virus zmate. V současnosti je to celosvětově nejužívanější lék," řekl Konvalinka.

Na konci roku 2007 byl počet nakažených či nemocných odhadnut na 33 milionů. Do té doby si nemoc vyžádala na 25 milionů obětí.

První prosinec byl vyhlášen světovou organizací WHO jako Světový den boje proti AIDS.

25centimetrová hlava zobrazuje muže s nákrčníkem, typickým keltským šperkem, který svého nositele zařazoval mezi honoraci. Nevysvětlené zatím zůstává zahloubení v místě úst, vědci podle archeoložky muzea v Novém Strašecí Kateřiny Blažkové spekulují, že Kelt mohl být například vášnivým kuřákem. 

Hlavu objevil Josef Šlajchrt, když chytal zloděje písku v obecní pískovně jihozápadně od obce na okraji obory, které se říká Libeň. Byla v hloubce asi 80 centimetrů rozpadlá na tři části. Později byla nalezena i čtvrtá část, jedno ucho ale stále chybí. Na stejném místě byly nalezeny i zbytky po ohništi a mnoho úlomků keramických nádob. Šlajchrt hned rozpoznal výjimečnost nálezu a přizval k objevu pracovníky Národního muzea. Do muzea byla socha převezena v utajení, v obavě ze zabavení vzácného nálezu nacisty.

Tento Kelt ale není jediným ze své éry, jehož tvář se dochovala. Druhý nejznámější, nalezený v roce 1957 mezi pozůstatky sídliště v Závisti u Zbraslavi, je z pískovce, měří 18 centimetrů a podle názoru některých vykladačů má dokonce tu udivující vlastnost, že se usmívá. 

Originál mohli Češi spatřit pouze třikrát

Originál je pro svou unikátnost vystavován jen výjimečně. V tuzemsku byl k vidění pouze třikrát - v roce 1958 na výstavě Pravěk Československa v Národním muzeu, v roce 2008 na výstavě ke 190. výročí Národního muzea a naposledy v roce 2011 na výstavě Příběh keltské hlavy v muzeu v Novém Strašecí. Bývá však často ozdobou prestižních celoevropských i světových výstav o Keltech. 

Keltskou civilizaci překonala vyspělostí až Velkomoravská říše 

Keltové ovládali území nynějšího Česka asi pět století, od pátého století před naším letopočtem zhruba do konce starého letopočtu. Civilizace Keltů, prvních obyvatel českých zemí, které známe jménem, byla z hlediska technické vyspělosti překonána až za Velké Moravy, tedy zhruba osm století po svém zániku. A města plošně srovnatelná s keltskými oppidy se objevují až ve vrcholném středověku.

V dobách své největší slávy sahala říše Keltů, jejichž heslo dle antických autorů znělo "Cti bohy, buď statečný a nepáchej zlo", od břehů Irského moře k Dněpru a od Skandinávie po Jadran. Na území Čech je zdokumentována přítomnost keltského kmene Bójů, po němž Čechy obdržely jméno Boiohaemum, latinsky Bohemia. Kmenové jméno Bójů znamená "strašní", jejich pozměněné jméno nese i jedno z dávných bójských středisek, dnešní italská Boloňa.

Z českých zemí Keltové, kteří ale neznali písmo, zmizeli těsně před koncem starého letopočtu, přičemž jejich konec nezpůsobily vnější útoky Germánů ze severu či Římanů z jihu, ale podle novějších teorií spíše hospodářský krach doprovázený konflikty mezi jednotlivými kmeny a epidemií, kterou vyvolal nadměrný počet lidí.

"Podle některých badatelů způsobila konec Keltů vnitřní krize v souvislosti s krachem jejich hospodářského systému, podle jiných to byl odchod podstatné části Keltů a jejich výboje v Podunají. Pravděpodobně to byl součet více faktorů. Dlouho tradovaný názor o vyplenění keltských oppid Germány nemůže být podle mého názoru správným vysvětlením," napsal před časem archeolog Eduard Droberjár. 

Keltské vynálezy? Kosa, hrnčířský kruh, visací zámek nebo třeba zavírací špendlík 

K významným keltským vynálezům patří kupříkladu hrnčířský kruh, kosa, srp, žací stroj, visací zámek či zavírací špendlík. Keltové těžili zlato a různé rudy a jsou pro ně typické černé náramky z takzvané švartny, nadložní části uhelných slojí. K významným nálezům patří zlatý poklad ze Stradonic na Berounsku, kde bylo v srpnu 1877 nalezeno asi 200 zlatých keltských mincí, či výše zmíněná keltská hlava nalezena v květnu 1943 nedaleko Mšeckých Žehrovic. 

V Česku se našly stovky keltských lokalit

Na území českých zemí se podařilo objevit stovky lokalit se stopami po keltském osídlení, nejznámější jsou velká obchodně-vojenská města, tzv. oppida. Tyto dřevěné stavby, předchůdci středověkých hradů, jejichž stavební prvky přebírali Slované ještě v 10. století, byly budovány na vrcholech výrazných kopců a obehnány jedním nebo často i několika pásy valů a příkopů, jejichž výška byla od pěti do dvaceti metrů. 

Centrálním oppidem v Čechách je Závist nad Zbraslaví, dále pevnost ve Stradonicích na Berounce a obrovské Hrazany u Sedlčan nad vltavskou kaskádou. Významné bylo též oppidum na bájné hoře Blaník, pás keltských pevností podél Vltavy včetně oppida Třísov u Českého Krumlova.

V západních Čechách lze nalézt hustou síť oppid kolem "českého Carnaku", legendárních Kounovských řad jižně od Žatce, a oppidum na vrchu Vladař u Žlutice. Severní Čechy byly chráněny oppidem na vrchu Hradišťany v Českém středohoří, ve východních Čechách bylo oppidum Hradiště u Nasavrk, na Moravě pak Staré Hradisko u Prostějova a Hostýn. 

Z keltských tradic jsou známí například bardové, což byli pěvci s lyrou, nebo druidové, věštci, učitelé, astrologové a kněží. Keltové měli trojici nevyšších božstev, kterým říkali Taranis (bůh nebes, který měl za symbol kolo), Toutatis (bůh války, který měl symbol koně) a Esus (bůh stromů, jehož symbolem byl kanec).

KRNAP je výjimečným místem České republiky. Turisté zde mohou zdolat hory vyšší než 1 500 metrů a vylézt i na nejvyšší horu země Sněžku (1 602 metrů), můžou obdivovat téměř 55 hektarů unikátní přírody - hlavně smrkových lesů. Ročně do parku zavítá 6 až 8 milionů lidí.

Žije zde přes 1 300 druhů rostlin, 240 druhů obratlovců i ojedinělé druhy zvířat, které jinde v Evropě nežijí a na území Krkonoš je vyhlášena také ptačí oblast. V parku pramení čtyři české řeky - Mumlava, Labe, Jizera a Úpa. Zdejší klima je navzdory nevelké nadmořské výšce považováno za arktické a velehorské. Park má mezinárodní status biosférické rezervace.

Ve Vrchlabí na Trutnovsku mohou lidé ode dneška navštívit výstavu, která vznik parku připomíná. "Na výstavě v historickém domku čp. 222 jsou panely s texty a fotografiemi a také některé exponáty z historie parku," oznámil Radek Drahný. Expozice bude přístupná až do 1. září.

Podívejte se na Návraty k divočině o krkonošském parku:

Správa KRNAP chystá k výročí také odborné konference. Vědecká konference Horská chráněná území v měnícím se světě se uskuteční od 21. do 24. května ve Špindlerově Mlýně. Druhá konference, nazvaná Pro Silva bohemica o přestavbách smrkových monokultur, se uskuteční v polovině září.

KRNAP připravil k dnešnímu výročí kulturní program, jeho součástí byly například ekovýchovné aktivity pro děti ve vrchlabském zámeckém parku. Oslavy dnes večer vyvrcholí narozeninovým koncertem.

Park chce výrazně rozšířit nejpřísněji chráněnou zónu

Správa parku v současnosti plánuje o více než polovinu rozšířit nejpřísněji chráněnou zónu. Nová omezení by se však neměla dotknout turistů. "Změnu jsme projednali s obcemi, podnikateli a v regionu v tom vládne soulad. Celý materiál jsme předali na ministerstvo životního prostředí," oznámil mluvčí Drahný, podle něhož se má rozšíření týkat třeba Jeleního dolu.

Správa KRNAP musí dlouhodobě vyvažovat zájmy turismu a ochrany přírody, pro kterou byl park především zřízen. "Každý hektar, který se uchrání, je potřebný, protože na druhé straně zase ztrácí," komentuje to Miroslav Klapka, první ředitel Správy KRNAP, který byl hostem Studia 6. Připomíná například rozsáhlou výstavbu v Peci pod Sněžkou a ve Špindlerově Mlýně.

• "Krkonoše jsou čím dál narušenější, protože se tam setkáváme s úžasnou hamižností českého národa, který by chtěl všechno jenom zpeněžit," zlobí se zakladatel parku Klapka. "Současnému vedení správy parku absolutně nemůžu závidět, protože to nemají lehké."

Oblast Krkonoš zažívala snahy odborníků o ochranu místní přírody legislativní cestou už od dob, kdy se v regionu začal turismus masivně rozmáhat. Tehdy totiž začalo docházet k nadměrnému sběru rostlin a poškozování přírody. 16. března 1903 proto došlo na Výnos c. k. místodržitelství o ochraně krkonošské flóry. Kromě dnešního výročí tak vlastně letos slavíme i 110 let od této významné události.

V roce 1904 pak hrabě Jan Nepomuk Harrach zřídil první krkonošskou rezervaci na Strmé stráni v závěru Labského dolu. Jeho lesnický personál měl jasný úkol - horskou květenu střežit jak oko v hlavě. Její ochrana byla v roce 1919 dokonce i uzákoněna. První československá vyhláška stanovila astronomické peněžní pokuty či dva týdny žaláře za ničení tamější květeny.

Věc naléhavá nejen ze stanoviska turistiky

Roku 1923 pak byl podán první ucelený návrh na důslednou územní ochranu krkonošské přírody, když botanik František Schustler předložil ministerstvu školství návrh na zřízení národního parku.

"Zřízení rezervace krkonošské považuji za věc naléhavou nejen ze stanoviska turistiky a zachování krajinné krásy, ale i ze zájmů vědeckých, ať již čistě teoretických, či praktických, hospodářských," napsal tehdy Schustler. Progresivní návrh se však neprosadil. Až v roce 1931 byly prohlášeny rezervací Kotelné jámy, což se vyplatilo při výstavbě silnice na Krkonoše v polovině třicátých let.

Po válce došlo k rozsáhlým změnám, hospodářství byla opouštěna v souvislosti s odsunem obyvatel a naopak se znovu rozběhl turistický průmysl. Díky úsilí skupiny přírodovědců (mimo jiné Alois Zlatník, Karel Kavina, Josef Mařan) bylo výnosem ministerstva školství v roce 1952 vyhlášeno osm státních přírodních rezervací, což znamenalo zásadní průlom.

O deset let později byl pak přijat vůbec první územně plánovací dokument regionu, Územní plán rajonu Krkonoš, který stanovil, že v Krkonoších má být zřízen národní park.

Definitivně byl Národní park posvěcen nařízením vlády č. 41/1963 Sb. ze 17. května 1963, které završilo dlouholeté snahy generací odborníků a vědeckých institucí o ochranu krkonošské přírody a vyhlášení národního parku.

KRNAP se stal chráněným územím čtyři roky po vyhlášení Karkonoski Park Narodowy na polské straně Krkonoš. Právě s tímto polským parkem tvoří KRNAP vůbec největší chráněnou přírodní oblast ve střední Evropě. Rozsáhlé území krkonošského parku, dosahující rozlohy 54 969 hektarů, získalo v následující době punc našeho nejnavštěvovanějšího a nejznámějšího přírodního komplexu.

Krkonoše přežily svou smrt

Nechybělo však mnoho a nejstarší český národní park se narozenin nedočkal. Do klinické smrti se dostal v 70. a 80. letech minulého století, kdy krkonošské lesy poškodilo množství síry a dalších škodlivin. Stromy umíraly na rozsáhlých územích, roku 1984 dokonce Světový svaz ochránců přírody zařadil KRNAP mezi nejohroženější národní parky světa.

S nápravou se začalo počátkem 90. let, kdy začaly elektrárny a chemičky odsiřovat a do Krkonoš se od té doby vracejí zdravé stromy. Mezi uschlými pahýly rostou nové "holandské" smrčky. Stromky totiž byly nakoupeny a vysazeny za peníze holandské nadace Face. Mezi lety 1992 až 2000 se vysázelo na více než 5,2 tisíce hektarech přibližně 18,5 milionu stromků.

Síra z uhelných elektráren už nepředstavuje pro krkonošské lesy závažné nebezpečí, jsou tu ovšem další hrozby, jejichž dopady se mohou časem ukázat jako velmi vážné. Patří mezi ně zvýšené koncentrace dusíku, přízemní ozon nebo globální oteplování.

Může se zdát, že pro dnešní generaci jsou věci kolem gramofonu velká neznámá. Není to tak docela pravda, gramofonové desky stále používají hlavně DJové a v posledních letech stoupá i obliba vinylů u hudebních "fajnsmškerů". Každá nahrávka má totiž svůj specifický zvuk, kterého digitální zvuk kolikrát nedocílí. Doba je ale uspěchaná a samotný proces obsluhování gramofonu zabere trochu víc času než zmáčknout tlačítko na hifi věži. Vzhledem k tomu, že se deska musí zhruba po dvaceti minutách obrátit, vyžaduje gramofon posluchačovu pozornost. Přesto jej lidé používají víc než století. 

Jak už to s velkými objevy bývá, Berlinerův vynález nesklidil ve své době okamžitou nadšenou odezvu. Silně mu totiž konkuroval Edisonův fonograf. Trvalo ještě pár let, než se novinku podařilo nasadit do výroby. Prvních 25 tisíc kusů gramofonových desek nechal vynálezce vylisovat v roce 1889. Dvanácticentimetrové desky, vyrobené namísto celuloidu z tvrzené gumy, ale nebyly moc kvalitní. Zvuk byl tak špatný, že prý měly z rubu (nahrávka byla jen z jedné strany) raději přilepený papírek s textem, díky kterému si mohli majitelé technické novinky ověřit, co je vlastně na gramofonové desce nahrané. 

První exempláře vynálezu pomáhala prosadit panenka hračkářské firmy Kammer a Reindhart. Panenka totiž měla ve svých útrobách schovaný gramofonek – to aby se zalíbil holčičkám, chlapci se mohli těšit z ručně poháněných gramofonků. Už v polovině 90. let 19. století se však objevily ty elektrické. Postupně se prodloužila výdrž nahrávky (na 20 minut, v roce 1945 to bylo už 45 min).   

V posledním roce druhé světové války se však objevila magnetofonová páska, která na rozdíl od desky umožnila nahrávání. Přes vynález uživatelsky příjemnější magnetofonové kazety začátkem 60. let si ale gramofonová deska udržela své výsadní postavení další dvě dekády, než přišel kompaktní disk. 

Prodeje vinylů začaly klesat až v 80. letech. Zdá se, že v 21. století ale zažívá renesanci a znovu roste jejich výroba. Důvod této renesance? Podle Vojtěcha Mojžíše z Českého muzea hudby je to sentiment, móda nebo lepší kvalita. Nejkvalitnější gramofonové desky se prý vyrábějí v Česku v Loděnicích.

Ambiciózní program, který vznikl i díky komponentům zbylým z měsíčního Apolla, zamířil do vesmíru 14. května 1973. Tehdy z kosmodromu na floridském Mysu Canaveral odstartovala mohutná raketa Saturn V, jež na oběžnou dráhu kosmickou laboratoř vynesla. Nezaujatý pozorovatel si přitom mohl myslet, že do vesmíru letí jen další z měsíčních misí. Její třetí stupeň ale místo nádrží a motorů obsahoval samotnou vesmírnou stanici.

Trojčlenná posádka v lodi Apollo se k ní ale vypravila až o deset dní později. Brzy se ukázalo, že mezi úkoly první trojčlenné skupiny astronautů bude nutné zařadit i opravy samotné stanice. Během startu se totiž utrhl protimeteorický štít a Skylab rázem přišel o polovinu hlavních solárních panelů. A aby problémů nebylo málo, tak druhá část panelů se na oběžné dráze rozvinula pouze částečně. Stanice tak dostávala jen zhruba desetinu plánovaného množství elektřiny, navíc se kvůli odtrženému štítu, který měl fungovat i jako ochrana před slunečním zářením, přehřívala.

"Plán celé mise se musel od základu překopat. Astronauti dostali několik málo dní na to, aby se naučili úplně nový program. Regulérní návštěva stanic se vlastně změnila v záchrannou misi. Stanici ale dokázali za velmi dramatických okolností zachránit," řekl Přibyl.  

Opravy se nakonec podařily, Skylab chránil slunečník

Nárůst teploty se sice podařilo technikům vyřešit, pro dlouhodobý pobyt astronautů ale takové provizorium nestačilo. Objevily se dokonce úvahy nechat první Skylab svému osudu a vypustit o několik měsíců později druhou stanici, která snad bude mít více štěstí. Nakonec se ale podařilo najít řešení, byť trochu neobvyklé. Jeden z inženýrů na kosmodromu totiž vymyslel jakýsi skládací slunečník, který měli astronauti vzít s sebou a rozvinout nad stanicí, teplota uvnitř Skylabu se tak ustálila na přijatelných 30 stupních Celsia.

První posádka se kromě oprav samozřejmě věnovala také vědecké práci, pokud to tedy umožňoval omezený přísun elektřiny. Na řadu přišly například lékařské pokusy nebo pozorování Země a Slunce. Astronauti strávili ve vesmíru čtyři týdny, měsíc poté se na nebeskou laboratoř vypravila druhá posádka a v polovině listopadu 1973 odstartoval třetí tým. Třetí posádka ale byla zároveň poslední, po jejím odletu 8. února 1974 Skylab navždy osiřel. Stanice pak ještě více než pět obíhala kolem Země.

Již v listopadu 1967 se po celé Francii objevovaly skupinky studentů volající po zlepšení studijních podmínek - ve městě Nantes obsadili justiční palác, nedaleko Lyonu se demonstrovalo. Na pařížském předměstí Nanterre se studenti bouřili proti přítomnosti civilních policistů na území kampusu a v únoru ti nejradikálnější obsadili studentské koleje v Nanterre, později i děkanát univerzity. Protesty v Nanterre nezůstaly marginální akcí studentů – v dubnu nanterrští studenti přijali manifest, který vyzýval k "naprostému odmítnutí kapitalistické technokratické univerzity" a "k solidaritě s dělnickou třídou". Postupně se k nim přidávali další studenti a studentský a profesorský svaz. 

Když proti demonstracím studentů zasáhla policie, přišli jim do ulic na pomoc i příslušníci střední třídy a dělníci. A 10. května 1968 vyrostlo v Paříži během noci 60 barikád – pomáhali všichni: ženy, dělníci, kolemjdoucí, lidé v pyžamech... Policie ale nezůstala mimo hru – brutálně zasáhla – přes tři stovky lidí byly zraněny a více než 400 jich skončilo ve vězení. 

Barikády odklidily vojenské transportéry a vláda částečně ustoupila. V následujících dnech byla Paříž poseta černými a rudými vlajkami, polepena hesly jako "Lidstvo nebude svobodné, dokud nebude poslední kapitalista viset na střevech posledního byrokrata" nebo "Zboží je opium lidstva", ulicemi zněla Internacionála. Dalšího shromáždění se zúčastnily statisíce lidí, studenti začali okupovat Sorbonnu a dělníci šli do stávek bez ohledu na názory odborářských bossů. 

Během několika dnů stávkovaly továrny Renaultu, Citroënu, školy, státní železnice, loděnice, pošty vyřizovaly pouze telegramy. Ke stávce se připojili zaměstnanci elektráren a plynáren, kromě krátkých výpadků však dodrželi dodávky energie. Tiskařští dělníci si vynutili právo zasahovat do obsahu novin... 

Ale ještě 30. května pochodovalo ulicemi Paříže téměř půl milionu Francouzů a skandovalo "Adieu, de Gaulle!" Následujícího dne generál de Gaulle vystoupil v rozhlase (televize byla ve stávce), oznámil rozpuštění parlamentu a vypsání voleb 23. června. Dále hovořil o "prohloubení spoluúčasti každého na řízení a výsledcích činností, které se jej přímo dotýkají" a požádal lid prostřednictvím referenda o "mandát k obnově a přizpůsobení". O tři dny později vláda oznámila 35procentní vzestup minimální mzdy a 10procentní vzestup mezd obecně. A v polovině června studenti vyklidili po pětitýdenním obsazení Sorbonnu. 

Pařížské jaro 1968 odstartovalo pád de Gaulla. Studentské protesty sice prezident ještě ustál, rozpustil parlament a vypsal předčasné volby, z nichž vyšli pravicoví gaullisté posíleni. Jeho autorita však doznala hlubokou trhlinu. Na duben 1969 vyhlásil de Gaulle referendum o regionální a senátní reformě a spojil ho s otázkou svého setrvání v úřadu. Těsně prohrál a den nato opustil Elysejský palác. Následující rok v listopadu zemřel. 

Pařížské jaro v datech 

• 22. březen - skupina studentů, básníků a hudebníků obsadila budovu univerzity v Nanterre a uspořádala tam schůzku o třídní diskriminaci ve francouzské společnosti a o politické byrokracii.
• 2. květen - policie uzavřela univerzitu v Nanterre. O den později se sešli studenti na Sorbonně, aby protestovali proti zavření a výhrůžkám vyloučení studentů z Nanterre. Policie budovu evakuovala. Manifestace 6. května se postupně zvrhla v tvrdé pouliční bitky s policií.
• Noc z 10. na 11. května - vstoupila do historie jako "noc barikád". Centrum Paříže se proměnilo v bojiště s barikádami a hořícími automobily.
• 11. květen - Premiér nařídil otevřít Sorbonnu a přistoupil na řadu studentských požadavků. Nepokoje však pokračovaly největší generální stávkou ve francouzské historii.
• Krize trvala do poloviny června, kdy studenti vyklidili po pětitýdenním obsazení Sorbonnu. Z předčasných voleb 23. června nakonec vyšla vládní pravice ještě posílená.

Sám o sobě Philby nikdy nepochyboval, ještě krátce před smrtí řekl reportérovi The Sunday Times, že kdyby si mohl vybrat, zvolil by stejnou životní cestu. Pro Sovětský svaz pracoval z čistého přesvědčení, podobně jako ostatní členové později odhalené špionážní "cambridgeské pětky". 

"Bez síly SSSR a komunistické myšlenky by dnes starý svět a možná celou zeměkouli ovládal Hitler s japonským císařem Hirohitem," napsal Philby koncem 60. let v memoárech. Přesto byl v posledních 25 letech, které prožil v "komunistickém ráji", podle poslední manželky "rozčarován z mnoha věcí". Nadále ale věřil, že "komunistické ideje jsou správné, jsou jen zneužity špatnými lidmi". 

• Byl velmi smutný z toho, kam tehdy směřoval Sovětský svaz: "Kim věřil ve spravedlivou společnost a věnoval celý svůj život komunismu. A tak byl zklamaný a říkal: Proč staří lidé žijí tady tak špatně? Koneckonců, oni vyhráli válku," komentovala Philbyho smýšlení jeho poslední žena. 

Harold Adrian Russell Philby, který svou přezdívku Kim získal podle postavy Rudyarda Kiplinga, se narodil 1. ledna 1912 v indickém Paňdžábu. Vysokoškolšká léta prožil na univerzitě v Cambridge, kde začal sympatizovat s komunismem. Do služeb sovětské rozvědky se nechal naverbovat nejspíše v roce 1933 při pobytu ve Vídni, kde pomáhal uprchlíkům z nacistického Německa. "Západní demokracie byly příliš slabé a zkorumpované na to, aby byly schopné postavit se Hitlerovu Německu," zdůvodnil Philby tento krok v pamětech nazvaných Moje tichá válka. Navenek se ale na radu Moskvy projevoval jako zapřisáhlý pravičák.

V roce 1940 Philby začal pracovat pro britskou tajnou službu, místo mu zajistil jeho spolužák z Cambridge a další ze členů "pětky" Guy Burgess. Během války stoupal v hierarchii, od instruktora se vyšvihl na šéfa pyrenejské sekce a v roce 1944 získal místo, o němž se jeho sovětským nadřízeným ani nesnilo. Šéf britských špionů Stewart Menzies ho jmenoval do čela nového oddělení zaměřeného proti sovětské špionáži. Nadřízení o jeho spojení se Sověty netušili a v roce 1949 zamířil Philby do Washingtonu, kde se stal styčným důstojníkem s rodící se CIA.

Zapřisáhlý komunista, přesto dokázal říct: "Nikdy jsem nebyl komunistou"

Philby zpřístupnil Sovětům například tajný plán na vyslání ozbrojených protikomunistických jednotek do Albánie nebo jim předal podrobné informace o britské tajné službě MI-6 a o americké CIA. Prozradil také identitu řady západních agentů v SSSR, celkem měl Moskvě předat na 18 tisíc tajných materiálů. Začátkem 50. let se ale i díky rozluštění sovětské šifry začala kolem "pětky" stahovat síť. V roce 1951 uprchli krátce před svým odhalením do Sovětského svazu Burgess a Donald Maclean. V podezření se ocitl i Philby, o kterém se ještě pár let předtím říkalo, že by mohl jednou stanout v čele tajné služby. 

Musel sice opustit Washington, v říjnu 1955 byl ale očištěn. Tehdejší ministr zahraničí Harold Macmillan sdělil veřejnosti, že "nemá důvody věřit, že Philby někdy zradil zájmy své země". Philby také uspořádal tiskovou konferenci, na které klidně a důvěryhodným hlasem opakoval: "Nikdy jsem nebyl komunistou." 

V roce 1956 odešel Philby do Bejrútu, kde působil jako britský agent, oficiálně ale pracoval jako reportér listů The Observer a Economist. Začátkem 60. let Philbymu zlomilo vaz zatčení dalšího sovětského špiona George Blakea. Z Bejrútu narychlo zmizel na palubě sovětské obchodní lodi 23. ledna 1963. Jeho přeběhnutí se dostalo na veřejnost až v červenci 1963, kdy mu byl Moskvou poskytnut politický azyl i sovětské občanství. 

Zbytek života prožil Philby v Moskvě, dokonce se počtvrté oženil, v 70. letech navštívil Československo. Sověti jej ale nepouštěli k citlivým datům, nakonec mohl působit alespoň jako lektor špionů, připravujících se na nasazení na Západě. Philby byl po skonu v květnu 1988 jmenován Hrdinou Sovětského svazu, byl mu vystrojen velkolepý pohřeb, na hřbitově dodnes leží s řadou sovětských generálů.

V polovině března 1933 nastoupil do funkce říšského ministra pro národní osvětu a propagandu. Joseph Goebbels. Malý, neduživý úředník, který kulhal na jednu nohu a trpěl komplexy, měl do ideálu árijského vůdčího typu daleko. Vynahrazoval to však snahou a cílevědomostí. Shromáždil kolem sebe mladé členy NSDAP, kteří postupně převzali moc nad filmem, rozhlasem, divadlem, tiskem, hudbou i kulturou.

Nacisté zavrhovali zejména "kulturní bolševismus", který podle jejich mínění zamořil veškerý umělecký, literární a hudební svět ve Výmarské republice. Část autorů, kteří se ocitli v "klatbě", uprchlo ze země, někteří spáchali sebevraždu. Odhaduje se, že po roce 1933 emigrovalo z Německa na dva tisíce umělců. 

Jedním z nejznámějších symbolů opovrhování určité kultury bylo už od středověku veřejné pálení knih. Impulsem k samotnému aktu byla celonárodní kampaň studentské asociace proti "neněmeckému duchu v kultuře" z počátku dubna. Následně pak studentská asociace zveřejnila dvanáctibodový seznam tezí, které volně odkazovaly na středověké reformní požadavky kazatele a reformátora Martina Luthera, který byl velkým antisemitou. Teze vyvěšené na plakátech volaly po očistě německého jazyka, literatury a kultury a na mušku si nepokrytě braly "židovský intelektualismus".

Pálení knih bylo organizování v německých univerzitních městech už v průběhu dubna. Vyvrcholilo však 10. května hromadným nočním pochodem v centru Berlína. Ultrapravicová mládež po příchodu na Operní náměstí za účasti 40 tisíc lidí rituálně spálila tisíce "zvrhlých" knih. To vše za doprovodu hudby a recitací a v přímém rozhlasovém přenosu.

V plamenech se ocitla díla Alberta Einsteina, Heinricha Manna, Bertolda Brechta, Liona Feuchtwangera, Sigmunda Freuda, Ericha Marii Remarquea, Karla Marxe, ale i Ernesta Hemingwaye, Jacka Londona a dalších osobností ze světa kultury a vědy. Mezi pálenými díly se ocitly také svazky německo-židovského básníka z 19. století Heinricha Heineho, jehož proroctví ze hry Almansor se právě začalo naplňovat: "Tam, kde se pálí knihy, dojde nakonec také na pálení lidí." Celkem bylo spáleno na 20 tisíc knih od asi 400 autorů.

Studenti doprovázeli házení knih do ohně odříkáváním hesel, která měla přímou spojitost s konkrétními autory knih: "Kvůli literární zradě na vojácích světové války, pro výchovu národa v duchu pravdomluvnosti - Předávám plamenům spisy Ericha Maria Remarqua... Kvůli urážce lidské duše přeceňováním sexuálního života, pro ušlechtilost lidské duše - předávám plamenům spisy Sigmunda."

Nacisté si účast studentů v podvečerním a nočním pochodu pečlivě hlídali. Důstojníci SS dokonce vypracovávali seznam těch, kteří se akce nezúčastnili. Zodpovědnost za každou absenci měli vedoucí jednotlivých studentských spolků. Pro ty, kteří zajistili vysokou účast ve svém oddíle a v kampani byli aktivní, plynuly při dalším studiu na vysoké škole značné výhody.

Malé vydlážděné náměstí, lidé slaví konec války, na korbě nákladního vozu je desítka německých esesmanů a o kousek dál před školou stáli další Němci – odzbrojení vojáci wehrmachtu, civilisté, mezi nimi ženy a děti. Se samopalem je hlídal i sedmnáctiletý chlapec. Esesmani dostali od Revolučního výboru trest smrti a partyzáni je zastřelili za školou. Jeden jim však utekl a během potyčky zastřelil velitele ruských partyzánů. A pak začalo peklo… "Rusové začali střílet do Němců, ti se snažili uprchnout, běželi i proti mně, a tak jsem začal taky střílet. Mnozí si lehli na zem, takže nebyli ani zranění. Partyzáni je pak stejně zastřelili," vzpomíná rovenský rodák v rozhovoru pro Český rozhlas.

Dlouho nikdo ani netušil, že se v Rovensku něco takového stalo, až v roce 1995 napsal Pavel Matys do Rovenských listů článek, který ukončil ho slovy: "Bez poznání minulosti nemůžeme obstát ani v budoucnosti. Mnoho pochopení u místních ale nenašel…" O případ se zajímal také německý spolek, který pátrá po hrobech padlých vojáků. S pomocí rovenského rodáka se podařilo hromadný hrob najít a vyzvednout ostatky.

Rovensko pod Troskami je malá obec, která leží v samém srdci Českého ráje. O "divokou" popravu se policie začala zajímat v roce 1992. Státní zastupitelství v Hradci Králové však případ odložilo jako promlčený. Ale svědek masakru zapomenout nedokáže. "Nějaký lidi na svědomí mám. Ale válka je buď – anebo. Vaše generace to nemůže pochopit. Kdo si to neprožil, tak to bere úplně jinak," dodává rovenský rodák.

Návrh na vytvoření prvního evropského hospodářského společenství podal Robert Schuman společně se svým poradcem Jeanem Monnetem. Nejdůležitějším úkolem při pokusu o toto sjednocení bylo odstranění táhnoucího se německo-francouzského rozporu. Schuman s Monnetem navrhli, aby se oba státy společně podílely na evropských projektech a vzdaly se národního vlastnictví uhlí a oceli, tedy surovin patřících k páteři veškeré vojenské moci. Návrh nabádal k vytvoření nadnárodní organizace pro výrobu a obchod s těmito surovinami.

Schumanův plán byl přijat a v dubnu roku 1951 bylo Pařížskou smlouvou zřízeno Evropské společenství uhlí a oceli (ESUO), také nazývané Montánní unie. Kromě Francie a Německa byly zakládajícími členy Itálie a země Beneluxu, tedy Belgie, Nizozemsko a Lucembursko. Smlouva uzavřená na 50 let předpokládala odstranění cla uvnitř společenství a sjednocení cla pro třetí země.

Hlubší integrace na sebe nenechala dlouho čekat. Už v březnu 1957 totiž stvrdily tytéž země podpisem vznik Evropského hospodářského společenství (EHS) a Evropského společenství pro atomovou energii (Euratom). Tyto tři organizace sloučily v roce 1967 své správní orgány, vznikla například Evropská komise (EK) a Rada ministrů, a začaly se nazývat Evropská společenství (ES).

EU vznikla jako protiváha trhu USA

Rok 1972 byl výjimečný tím, že se země - stále jen šestičlenného společenství - dohodly na vytvoření Evropské unie. Ta ale oficiálně vznikla až v roce 2009 podepsáním Lisabonské smlouvy. Až podle ní totiž unie získala právní subjektivitu. Uskupení se však označuje jako Evropská unie už od roku 1993, kdy začala platit Maastrichtská smlouva. Ta totiž poprvé definovala EU jako unii hospodářskou, měnovou a politickou. Papírově jsou všechny tyto tři cíle již splněny, otázkou ale zůstává jejich praktické fungování a zejména jejich úspěšnost.

Podnětem k vzniku největšího jednotného trhu na světě, v němž funguje volný pohyb osob, zboží, kapitálu a služeb, byla snaha čelit v 80. letech vzrůstající konkurenci USA a Japonska. V roce 2000 si dokonce EU stanovila cíl do deseti let Spojené státy předhonit. V polovině desetiletky však lisabonská strategie EU metu omezila na obnovu ekonomického růstu a snížení nezaměstnanosti. Po nesplnění strategie jedné přišla EK s novou strategií, která nese název Evropa 2020.

Lisabonská smlouva postavila do čela unie prezidenta

Jako nejsložitější se v dějinách evropské integrace ukázala být unie politická, která dostávala na frak zejména s nebývalým nárůstem členů EU po roce 2004. Výstižným příkladem může být téměř osmiletý proces vzniku nové smlouvy, nutné k reformě institucí a chodu unie. Náhradním řešením se stala Lisabonská smlouva, která zavedla i úřad prezidenta EU (předseda Evropská rady), jehož postavení je ale umenšeno zachováním rotujícího předsednictví členských zemí, jejichž představitelé vedle předsedy EK rovněž vystupují jako zástupci unie. V roce 1999 se 11 členů EU rozhodlo pro ještě užší integraci, když založilo Evropskou měnovou unii (EMU), ve které se platí společnou měnou zvanou euro.

Expozice o vývoji české literatury byla otevřena 8. května 1953. Od té doby ale čelil Památník jiným výzvám, než je shromažďování a správa literatury. V roce 2007 totiž ministerstvo kultury uvažovalo o jeho zániku a sloučení s jinými institucemi. Po vlně odporu odborníků nakonec ministerstvo instituci zachovalo. 

Druhou hrozbou byl soudní spor o nové sídlo památníku. Ten totiž poté, co stát počátkem 90. let vrátil premonstrátům Strahovský klášter, hledal nové prostory. V roce 2005 rozhodla vláda o převodu objektu bývalého čínského velvyslanectví v Bubenči na památník a v roce 2006 přidala ještě jeden objekt. O ně se však památník soudil s Prahou, definitivně bylo rozhodnuto až loni v září, kdy Nejvyšší soud rozhodl, že budova bývalého čínského velvyslanectví, tzv. třetí Petschkova vila, patří památníku.

Po rekonstrukci má být v této bubenečské vile v ulici V sadech v přízemí dlouhodobá výstava novodobé české literatury, víceúčelový sál a kavárna. V dalších patrech je plánována centrální studovna a kanceláře. Pod budovou má vzniknout nový depozitář pro nejvzácnější archiválie a sbírkové předměty. 

Sbírka je uložena i v dalších 11 objektech

Památník národního písemnictví vznikl poté, co byli premonstráti donuceni opustit Strahovský klášter. Když byl v červenci 1990 Strahovský klášter na základě zákonů o zmírnění křivd způsobených církvím vrácen premonstrátům, stal se Památník nájemcem části kláštera. Sbírka pak byla uložena i v 11 dalších, pronajatých a většinou mimopražských depozitářích (například na Kladně, v Čáslavi, Chrudimi, Opočně, na zámku Staré Hrady či na zámku Duchcov).

Památník pečuje i o současnou knižní kulturu soutěžemi o Nejkrásnější české knihy a krátkodobými výstavami doma i v zahraničí. 

Čapek, Neruda, Seifert pod jednou střechou

Páteř muzea tvoří literární archiv, knihovna a oddělení uměleckých sbírek. V tisících kartónových krabic schraňuje podstatnou část "papírové" pozůstalosti velikánů české literatury - Karla Havlíčka Borovského, Boženy Němcové, Jana Nerudy, Karla Čapka či Jaroslava Seiferta. Kořeny archivu spadají až do roku 1818, kdy byl založen při Národním muzeu a k památníku přivtělen v roce 1964. 

Knihovna památníku opatruje vedle starých tisků hlavně literaturu obrozeneckou a z období romantismu, modernu z přelomu století, meziválečnou avantgardu a literaturu 60. let včetně exilové a samizdatu. Jsou tu i vzácné bibliofilie, individuální exempláře knih s poznámkami a autografy a také knižní celky z pozůstalosti českých spisovatelů, vědců a výtvarníků. Oddělení uměleckých sbírek spravuje kresby a grafické listy, ilustrace a exlibris, ale i obrazy či plastiky.

O hrůzách gulagů měl generál Píka stále detailnější informace a připomínal je už v době, kdy svět jen cosi málo tušil o osudu tisíců polských vojáků, které Sověti popravili v Katyni - a už téměř nic o gulagu. Šibenici si tak stavěl už v době, kdy jako šéf československé vojenské mise požadoval v Sovětském svazu propuštění týraných Čechoslováků. Právě tito vězni byli základem pro československou jednotku v SSSR. Fakt, že ji Píka u Sovětů prosadil, mu po válce příliš nepomohl. Na komunisty toho totiž příliš mnoho věděl. A tak bylo potřeba se ho zbavit. 

Během únorového převratu v roce 1948 byl nemocen, v březnu 1948 musel podstoupit operaci žlučníku. Během rekonvalescence 5. května 1948 byl ale zatčen a vyslýchán v "domečku" na Hradčanech a pak na Pankráci. O půl roku později následovala obžaloba, vinící ho ze zločinu vojenské zrady, zneužití moci úřední a neoznámení trestných podniků. "Část jeho bývalých podřízených v čele s Karlem Černým se pokoušela vypátrat, kde je Píka vězněn. Plánovali jeho osvobození a přepravu za hranice, ale nikdy k tomu nedošlo," doplňuje fakta spojená s Heliodorem Píkou Stehlík. 

Generál ale stále věřil, že svou nevinu obhájí. Netušil však, že již 21. ledna 1949 rozhodl Vojenský komitét ÚV KSČ o přípravě procesu i o rozsudku – trestu smrti provazem. Všechny žádosti o milost byly zamítnuty – rozsudek smrti byla vykonán 21. června 1949 brzy ráno. 

• Poslední noc strávil generál se svým synem, jeho ženou a svým obhájcem. Požádal syna, aby otevřel láhev šampaňského, klidně připil na lepší osud Československé republiky. Po přečtení rozsudku řekl: "Má-li moje smrt vykoupit sjednocení národa, umírám rád."...

Na začátku 2. světové války žilo v bývalé Jugoslávii zhruba 50 tisíc Čechů. Zakládali tehdy odbojové organizace a přidávali se k partyzánům, kteří se pod vedením Josifa Tita formovali v bosenských horách. "Okupovali naši starou vlast, kvůli tomu jsme šli proti nim," vysvětlil člen praporu Slavomír Přibyl. 

O archiv jednotky vzniklé 3. května 1943 dodnes pečuje badatel z řad chorvatských Čechů Václav Herout. Z dobových dokumentů je přitom znát vliv komunistické ideologie, kterou se řídilo Titovo partyzánské hnutí. Češi ale jednoznačně usilovali o osvobození od nacismu. S touto myšlenkou došla část partyzánů, ovšem už v řadách československé armády, až do Prahy. 

Celkem prošlo brigádou na 3 500 Čechů, nejméně 700 se však už z války nevrátilo. Odkaz partyzánského hnutí společnost dnes vnímá rozporuplně hlavně v Chorvatsku, kde nacionalisté v 90. letech vypalovali domy a ničili památníky po vesnicích.

Svou první píseň napsal, když mu bylo sedm, a v deseti letech patřil do své první kapely. Po několika letech v armádě začíná v roce 1953 hrát po hospodách a klubech, posléze v místním rozhlase moderoval country. Roku 1960 odjíždí do Nashville a o dva roky později se vydává na sólovou dráhu. Na svět tak přichází jeho první dlouhohrající deska And Then I Wrote, která odstartovala jeho hvězdnou kariéru. První celoamerický úspěch přichází v roce 1975 s albem Red Headed Stranger, na němž je i jeho první hit Blue Eyes Crying In The Rain. Do Nashvillu nepřijel proto, aby se stal country hvězdou, chtěl tam prodat své písně. Ani náhodou ho tehdy nenapadlo, že stráví více než 50 let na hudební scéně.

Již v 70. letech se Nelson vymezil proti tradicionalistickým formám v country music; v jeho hudbě se objevují prvky jazzu, blues, gospelu i rocku – jeho nejprodávanější album Stardust (1978) tvořilo 10 amerických jazzových a popových tradicionálů. Podle některých se více hodí do jazzového klubu než do countryového baru.

Mezi jeho největší hity patří On The Road Again (1980, Grammy, nominace na Oscara), Always On My Mind (1982, Grammy, milionová nahrávka) a To All The Girls I've Loved Before (s Juliem Iglesiasem, multimilionová nahrávka).

Rok 2003 lze také přičíst k jeho úspěchům: Bylo mu 70 let a stal se nejstarším člověkem, který měl country hit číslo jedna – Beer For My Horses, duet s Tobym Keithem, nahrávka se stala jeho třetím zlatým singlem.

Zatímco Elvis byl jenom o kroucení pánví a sexuální revoluci, Nelson je symbolem americké nezávislosti. Vztyčený prostředníček spojený s jiskrou v očích. "Amerika je bizarní místo a Willie je náš kapitán," charakterizoval Nelsona jeho přítel.

Zatím poslední album (Let’s Face the Music and Dance) mu vyšlo tento měsíc. Jeho doprovodnou kapelou na něm je, jako již 40 let, skupina Willie and the Family, v níž na piano hraje jeho sestra Bobbie a na perkuse ho doprovází jeho syn Micah.

Nelson se poprvé oženil v roce 1952 – po jeho boku se vystřídaly čtyři manželky, s nimiž má sedm dětí. Jeho první žena byla indiánka z kmene Cherokee.

Když Tim Berners-Lee vstoupil do CERNu, dostal za úkol vytvořit systém, skrz který by spolu vědci mohli komunikovat. Stávalo se totiž, že se odborníci vraceli na domovské univerzity a sdílení informací bylo nedostatečné. Věda proto nepostupovala tak rychle. Svůj úkol splnil Berners-Lee znamenitě. "Neměl vůbec ambici vytvořit něco takového, co dnes vidíme," dodává Filip.

"Proměnilo se to neuvěřitelně. Na konci 1993 už bylo 10 tisíc webových serverů – 2 tisíce už byly komerční," upozorňuje na rychlý rozvoj webových stránek Filip.

V roce 1993 navíc přišel prohlížeč Mosaic, na jehož základě byly později vytvořeny světoznámé prohlížeče Netscape a Mozilla Firefox. Internet byl přenesen do běžných počítačů.

"Původní myšlenka webu byla, že někdo publikuje obsah a prohlížeč si sám upraví písmo a tyhle věci. Stránky se lišily podle typu prohlížeče. V roce 1995 přišly technologie jako Java a Internet Explorer – tvůrci webů chtěli vedět, co přesně se uživatelům na obrazovce objeví. Myšlenka se proto obrátila. Na webu se nově začala objevovat reklama, což je fenomén, který ho popohání dopředu," doplňuje Filip.

Existuje hranice internetu?

Odborníci nevědí, jestli vůbec nějaká hranice rozšiřování internetu existuje. Zatím se rovněž nezdá, že by existoval strop, u kterého by internet zastavil svou rychlost. Složitá je rovněž otázka regulace. V západním světě se preferuje liberálnější přístup ke kontrole internetu a akceptuje se určitá míra rizika. Je však nutné říct, že státy především na východ od Česka mají vizi naprosto odlišnou.

Elitní střelci stále existují - jsou však víc nebezpeční?

Pořád existují "elitní střelci", kteří používají sofistikované systémy a jsou vzdělaní. Dokáží zablokovat účty, webové stránky a nabourat se do systému firem. Pravda ale je, že dnes si každý může stáhnout program, pomocí kterého dokáže zaútočit. V nezkušených rukou to však může vést k ještě větším a nekontrolovatelným následkům.