Lanová dráha na Komáří vížku je dlouhá 2 348 metrů, patří tak k nejdelším jednoúsekovým lanovkám v celé Evropě. Především však patří mezi pamětníky. Z přelomového poválečného dvousedačkového typu VR-101 zůstala poslední a patří také mezi vůbec nejstarší sedačkové lanovky dosud provozované v původní podobě.

"Stroj vezl asi 1 300 kilogramů benzinu, do toho startoval z promoklého travnatého letiště. Výrobu stroje Lindbergh sám sledoval, přispěl na ni dokonce i svými penězi. Z letadla se musel dívat pomocí periskopu bokem, zepředu nebylo nic vidět. Při letu neměl žádné radionavigační pomůcky, musel se spoléhat jen sám na sebe," vysvětlil letecký publicista Martin Velek. Během třiatřiceti hodin přeletu se prý pilot dostal do velmi komplikovaných situací. Letěl v poměrně malých výškách, stroj byl přetížený, a tak to ani výše nešlo, tvrdil Velek.

Lindbergh přistál v deset hodin večer na pařížském letišti, které bylo osvětleno reflektory. Za tento velkolepý pilotní výkon se mu dostalo hrdinského uznání. "Lindbergh dal lidem víru, že jsou letadla samospasitelná a z letectví udělal seriózní obor. Zároveň fungoval jako poradce a podporovatel létaní jako takového. Létal i jako poštovní pilot, mnohdy mu nešlo přistát, a tak skákal dolů. Lindbergh byl svědkem přerodu letectví, navíc na něm měl významný podíl," řekl Velek.

Za podobný úspěch je považován i let první ženy - Amelie Earhartové. "Lidé jí říkali Lady Lindy nebo Lindbergh v sukních. Té se ale přelet přes Atlantik nevydařil, asi i díky povětrnostním podmínkám," podotkl letecký publicista.

Poprvé se Viktor do branky postavil jako čtrnáctiletý, už v osmnácti chytal druhou ligu za Prostějov a během vojenské služby v RH Brno si poprvé vyzkoušel nejvyšší soutěž. V roce 1963 přestoupil do pražské Dukly. V barvách "vojáků ", které hájil 14 sezon, vybojoval tři ligové tituly, třikrát si vychutnal triumf v domácím poháru a v roce 1967 postoupil až do semifinále PMEZ.

Dres se lvíčkem na prsou oblékl gólman s výbornými reflexy a přesnými dlouhými výhozy celkem v 63 zápasech. V reprezentaci debutoval v červnu 1966 při prohře 1:2 s úřadujícími mistry světa Brazilci na proslulém stadionu Maracaná. V roce 1976 byl nejvýraznější osobností týmu, který překvapivě získal zlaté medaile na evropském šampionátu. Na konci téhož roku obsadil Viktor třetí místo v anketě Zlatý míč pro nejlepšího fotbalistu Evropy.

O rok později však jeho kariéru ukončily chronické problémy se zády. I v dalších letech ale zůstal u fotbalu jako trenér. V roce 1996 se jako člen trenérského týmu podílel na stříbru reprezentace z Eura v Anglii.

Karel Roden ml. má za sebou přes sedm desítek celovečerních filmů, dále četné televizní filmy a seriály a nevšední divadelní výkony. Je silný v postavách, které se dostávají do víru podivných událostí, ale i ve zcela civilních rolích. S bratrem Marianem, rovněž hercem, se sešel v představení Divadla Komedie Staří mistři a ve hře Daria Fo Otevřené manželství. Na prknech Divadla Komedie exceloval i v nesnadné inscenaci podle Wernera Schwaba Lidumor aneb Má játra beze smyslu. Za výkon ve hře Velkolepý paroháč v Divadle v Dlouhé získal v roce 1999 Cenu Alfréda Radoka. A několikrát byl nominován i na Českého lva, v roce 2009 jej získal za roli ve filmu Hlídač č. 47.

"Když chtějí obsadit dobrého a zajímavého herce, sáhnou po něm. Je totální hvězda, která nestárne, a má plno na několik let dopředu," hodnotí ho producent Jan Štern. "Takový český Clint Eastwood, co bude mít až do sedmdesáti charisma."

Herecký rod Rodenů sahá až do 18. století. Karel se narodil ve znamení Býka, studoval na keramické škole v Bechyni a na DAMU. Vystřídal několik divadelních štací, po roce v Národním divadle odjel na zkušenou do Anglie. Horko těžko se domluvil, vydělával si tím, že tiskl barevné potisky na trička, a chodil na herecké kurzy. Dokonce dostal malou roli v oblíbeném anglickém seriálu Spook.

Jeho prvním důležitým filmem doma byl Čas sluhů Ireny Pavláskové z roku 1989. Zahrál si v sérii snímků Dušana Kleina o básnících. K výrazným patří titulní role filmu Don Gio (1992) nebo kapitán Obruba z Brabcova Krále Ubu (1996).

V zahraničí jej zastupuje společnost Endeavor, která reprezentuje například Juda Lawa, Kieru Knightleyovou či režiséra Martina Scorseseho. Úspěšné tažení na zahraniční filmová plátna zahájil v roce 2000 rolí psychopata ve filmu Patnáct minut s Robertem de Nirem. Od té doby se objevil ve víc jak deseti filmech po boku Rowana Atkinsona, Williama Dafoa, Garyho Oldmana, Matta Damona či Roberta Carlyla. Mohl mít i zelenou kartu, oficiální povolení k práci v Americe, které je těžké získat. Ale bylo to pro něj příliš závazné - musel by tam žít aspoň šest měsíců z roku. Scénáře si vybírá a rozhodně nebere všecko.

Své soukromí si důsledně střeží a je ochoten veřejně hovořit pouze o práci. Tvrdí se o něm, že je nepřístupný, vážný a na lidi kolem sebe nesmírně přísný. U Příbrami koupil barokní usedlost, bývalé sídlo Lobkowiczů. Polorozpadlou nemovitost nyní opravuje, čímž vyvolává u památkářů pochvalné nadšení. Soukromí je pro něj to nejdůležitější. Navzdory své úspěšnosti prý též často uvažuje o tom, že by skončil s herectvím. A na otázku, co by potom dělal, říká: "Asi bych jen tak byl."  

Donna určovala tón tehdejší disco vlny, někteří ji dokonce titulovali coby „královnu disca“. Její úspěch se odráží i v prodejních číslech. Po celém světě prodala totiž okolo 130 milionů nahrávek. Během své kariéry posbírala pět prestižních hudebních cen Grammy. 

Mezi nejznámější "pecky" čokoládové krásky patřily skladby jako I Feel Love, Love to Love You Baby nebo Hot Stuff. 

Donna se narodila na Nový rok v roce 1948 jako jedna ze sedmi dětí katolicky založených rodičů. V roce 1980 se provdala za zpěváka Bruce Sudana. Jejich partnerství se stalo nadmíru sledovaným a oba se stali ikonou. Summerová po sobě zanechala tři dcery.  

Ke konci 70. let začala Donna trpět depresemi a úzkostmi, dokonce se několikrát pokusila spáchat sebevraždu. Nedokázala unést svůj raketový start do showbusinessu, navíc v sobě nesla křivdy z minulých let. Všechny okolnosti zapříčinily nervový kolaps v roce 1979. 

Ve finále však prohrála několikaletý souboj s rakovinou prsu a plic.

Pohled na homosexuální orientaci doznal v průběhu dějin značných změn. Už ve starověké Mezopotámii byla homosexualita považována za běžnou záležitost a ve velkých chrámech existovaly zvláštní nevěstince s mužskými prostituty. Nicméně největší přízeň si láska ke stejnému pohlaví získala v antickém Řecku, kde vlivní muži běžně udržovali sexuální poměr s mladými chlapci z urozených rodin, kteří brali tuto náklonost jako čest. Jinak tomu nebylo ani ve starověkém Římě, kde císař Nero uzavřel s mladíkem sňatek a z tohoto vztahu později vytvořil státní kult.

Zásadní obrat v chápání a toleranci homosexuality nastal s příchodem středověku. Církev považovala vztah dvou osob stejného pohlaví za hřích, a aby to nebylo málo, určila homosexuály za původce všemožných katastrof a pohrom. Tito lidé byli následně trestáni smrtí a ani české země nebyly v radikálním postoji žádnou výjimkou. Ke krutým trestům za homosexuální chování vybízel již trestní kodex z doby Karla IV.

Skandál v 16. století způsobil homosexuální papež Julius III.

V pozdním středověku a období renesance homosexualita kvetla v uměleckých i šlechtických kruzích. Přísné tresty sice přetrvávaly, nicméně mezi homosexuály té doby se řadili nejen věhlasní malíři a sochaři jako Leonardo da Vinci, Michelangelo Buonarotti či Caravaggio, ale i papež Julius III. a mnozí šlechtici.

Zásadní změna společenského klimatu přišla s osvícenskými myšlenkami a s Velkou francouzskou revolucí.  První země, která dekriminalizovala dobrovolné homosexuální chování dospělých osob, byla Francie za Napoleona I. Za císařovny Marie Terezie byl homosexuální akt trestán stětím mečem a teprve vláda jejího syna Josefa II. přinesla určitá zmírnění a trestala tyto aktivity žalářem či galejemi.

Názor na homosexualitu se zásadně změnil až s příchodem 20. století. Tehdy se přestala odbornými kruhy považovat za zvrhlost a většina lékařů se přiklonila k té interpretaci, že se jedná o duševní poruchu. To ovšem nezabránilo Hitlerovi, aby gaye označil růžovými trojúhelníky a následně je poslal do koncentračních táborů. I v ostatních zemích byli příslušníci této menšiny vězněni a zvrat nadešel až po druhé světové válce.

Dalším milníkem se stala brutální policejní razie z 28. června 1969 v newyorském podniku Stonewall Inn vyhledávaném homosexuály. Po zásahu, který vyvolal vlnu protestů, následovalo založení prvních organizací a novin na podporu práv sexuálních menšin. Na připomínku této události se v New Yorku, Los Angeles a Chicagu o rok později konaly první průvody gayů a lesbiček a byla tak založena tradice gay pride. Na našem území přestala být homosexualita trestná od roku 1961, kdy vyšel nový trestní zákoník. Československo se tak připojilo mezi první země, které zahájily proces dekriminalizace homosexuality.

Ve většině západních zemí to byla ale devadesátá léta, která přinesla rovnoprávnost heterosexuálních vztahů s homosexuálními. Chorobou náklonnost ke stejnému pohlaví přestala být až po výjmutí z mezinárodní klasifikace nemocí WHO s účinností od 1. ledna 1993. V mnohých zemích se začaly povolovat i sňatky a adopce dětí či alespoň registrované partnerství, jak je tomu v Česku. Zákon o registrovaném partnerství vstoupil v platnost 1. července 2006.

Dvojalbum přináší pohled do církevních i společenských kruhů i třeba Vlkovy vzpomínky na setkání s papežem Janem Pavlem II. Nevšední Vlkův příběh vypovídá o nečekaných životních zvratech, v nichž se odrážejí české dějiny. Kardinál interpretuje vlastní úvahy i medituje o smyslu Velikonoc, Vánoc a dalších křesťanských slavností.

Miloslav Vlk v současnosti nevidí východisko z krize ve společnosti a politice, protože zodpovědné osobnosti nezkoumají příčiny těchto jevů. Obává se toho, že lidé si budou muset "rozbít nos" a až poté snad nějaké cesty začnou hledat. Je přesvědčen, že současná neutěšená společenská situace vznikla kvůli tomu, že "jsme se nepoučili z minulosti", tedy z komunismu a nacismu. Ve společnosti po roce 1989 podle něj nepřevážil názor, že společnost a mezilidské vztahy je třeba zakládat na jiných hodnotách. "A to jsme my neudělali a novou dobu jsme založili především na ekonomické transformaci a myslím, že ti, kteří se tehdy chopili moci před 20 lety, ne dostatečně si uvědomovali, že nová společnost ve svobodě potřebuje důležité morální duchovní základy. A tohle nebylo uděláno a výsledek je dnes tady. Mně se to zdá úplně logické," řekl. 

Své působení v Arcibiskupském paláci na Hradčanech vidí spíše kriticky

Vlk nahradil v čele katolíků na jaře 1991 po rezignaci Františka Tomáška, od října 1994 je kardinálem. Úřadu pražského arcibiskupa se ujal 1. června 1991, jeho rezignaci přijal papež Benedikt XVI. v únoru 2010 a v pořadí 36. pražským arcibiskupem jmenoval Dominika Duku.

Mezi své neúspěchy coby hlavy českých katolíků, které ale přičetl mimo jiné i neochotě českých politiků, řadí Vlk odklad majetkového vyrovnání, které čeří politické vody a dodnes se politici nedokázali shodnout na konečném řešení. Ke svému působení v Arcibiskupském paláci na Hradčanech se staví spíše kriticky. Církev totiž podle něj nebyla připravena na svobodu, kterou přinesl pád komunistického režimu, a nestihla se otevřít lidem z vnějšku. 

Mezi úspěchy katolické církve pod jeho vedením může kardinál Vlk zařadit práci církevní charity, ačkoli až u Ústavního soudu skončil spor o právní postavení charit i dalších církevních organizací. Miloslav Vlk se také výrazně zasloužil o ekumenickou spolupráci českých křesťanských církví. V roce 1993 stanul v čele komise zabývající se dílem a osobností Jana Husa. Přispěl tak k tomu, že Jan Pavel II. v roce 1999 vyjádřil lítost nad Husovou smrtí a přiznal mu místo mezi reformátory církve.

Cesta milovníka běžek Vlka nebyla do čela české římskokatolické církve přímá. Narodil se 17. května 1932 v Líšnici na Písecku jako dítě svobodné matky. Ke dráze kněze směřoval od mládí, vzhledem k politické situaci ale po gymnáziu nejprve pracoval jako dělník a poté vystudoval historii a archivnictví; jako archivář také téměř pět let pracoval. Na kněze byl coby čerstvý absolvent bohoslovecké fakulty v Litoměřicích vysvěcen až v roce 1968. 

Pracoval jako sekretář českobudějovického biskupa a v 70. letech prošel několika jihočeskými farnostmi. V roce 1978 přišel o státní souhlas, poté sloužil mše tajně. Pracoval jako uklízeč a později opět jako archivář ve Státní bance československé. Státní souhlas získal zpět až v lednu 1989.

Celkem 24 obchodníků z Manhattanu se 17. května 1792 sešlo pod jedním platanem na ulici Wall Street a sepsalo dohodu, v níž se zavázali pravidelně se scházet a směňovat mezi sebou cenné papíry. Podle místa podpisu, platanu, dohoda vešla do dějin jako Buttonwoodská. Původ názvu Wall Street se odvozuje od zdi, která měla část dnešního New Yorku chránit před kolonizátory i původními obyvateli USA.

Nicmenéně oficiální vznik newyorské burzy se datuje na 8. březen 1817, kdy signatáři buttonwoodské dohody schválili vznik New York Stock & Exchange Board, předchůdkyně dnešní New York Stock Exchange (NYSE). Nynější název nese burza od roku 1863. Ve svých počátcích ovšem instituce nesídlila v dnešním burzovním paláci na Broad Street, ale v jediné pronajaté místnosti. Do svého současného sídla s bílými sloupy v průčelí se burza přestěhovala přes několik míst po velkém požáru New Yorku v roce 1835, při kterém lehlo popelem i původní sídlo.

Překřikující se obchodníci symbolem NYSE

Jako jedna z mála na světě funguje newyorská burza stále formou aukce, tzn. veškeré obchody se odehrávají na místě. Jedním ze symbolů burzy pro širokou veřejnost je tak obrázek překřikujících se obchodníků v hale s obrazovkami plnými různých čísel, grafů a dalších ukazatelů. Burza nicméně funguje s masivním počítačovým zázemím.

Zhruba dvě stovky let fungovala NYSE na členském principu a pouze členové burzy se mohli účastnit obchodování. Počet křesel, kterých bylo 1 366, se od roku 1953 nezměnil. Navíc jej bylo možné získat pouze od jiného člena burzy nebo od členské organizace. Cena takového obchodu někdy přesáhla i tři miliony dolarů. Nad obchodováním každého akciového titulu dohlíží burzovní specialista, který nakupuje a prodává neuspokojené příkazy. Vedle specialisty zde dále fungují makléři, kteří vyjednávají větší obchody přímo se specialistou, a to formou veřejného křiku ("open outcry").

Zřejmě nejzásadnější změna v historii burzy přišla v roce 2006, kdy se po více než 200 letech přeměnila z neziskové organizace tvořené pouze členy ve veřejně obchodovatelnou burzu s akciemi oceněnými tržní hodnotou. Změna souvisela s akvizicí elektronické platformy Archipelago. V novém podniku získali 70 procent akcií bývalí členové NYSE a 30 procent akcionáři Archipelaga. V červnu 2006 se pak NYSE dohodla na spojení s evropskou burzovní aliancí Euronext, čímž vznikl první transatlantický burzovní trh, a pod názvem NYSE Euronext upevnila svou pozici zdaleka největší globální burzy.

NYSE zatoužila po expanzi v Evropě

Ovšem "hladová" NYSE neměla dost a zatoužila po německé burzovní společnosti Deutsche Börse. K nelibosti obou stran ale toto spojení letos Evropská komise kvůli obavě z příliš silného hráče na trhu zablokovala. Německý operátor nakonec na Brusel podal žalobu.

V současnosti je na NYSE Euronext kótováno zhruba 2 300 společností. Když se chce zaregistrovat nová firma, musí splnit řadu přísných podmínek. Burza zaměstnává asi 3 000 lidí a ke konci loňského roku činila její tržní kapitalizace 14,2 miliardy dolarů a celkový objem obchodů měl hodnotu přes 20 miliard dolarů. Nejznámějším burzovním indexem je Dow Jonesův index (DJIA), který je v současnosti nejrozšířenějším a nejznámějším světovým indexem.

Během svého dlouhého působení se NYSE musela vypořádat i s několika kritickými okamžiky, ať už se jednalo o "černý pátek" z října 1929, nebo o "černé pondělí" z roku 1987. V souvislosti s teroristickými útoky na USA v září 2001 dokonce uzavřela obchodování na několik dní.

Jarvisová tím splnila sen své matky, která toužila po uznání mateřství. Přesto, že se Jarvisová sama matkou nestala, je dnes považována za matku Dne matek, dne, který oslavuje matky jako pozoruhodné ženy oddané svým rodinám, dětem a mateřství obecně.

Anna Marie Jarvisová se narodila jako devátá z jedenácti dětí. Myšlenku připomínat těžký život matek formou speciálního svátku jí vnukla její vlastní maminka. Když bylo Anně 12 let, její matka se před ní modlila a závěrem řekla:"Doufám, že někdo jednou stanoví Den matek, který připomene, že matky poskytují bezkonkurenční zázemí pro lidstvo. Ony si to zaslouží." Anna na to nikdy nezapomněla, u jejího hrobu si na její slova vzpomněla a řekla: "… z Boží milosti se musí tento den stát Dnem matek."

Účelem svátku matek je vzpomenout si na svoji maminku a dát jí tak najevo, že si vážíme jejích zásluh – vyjádřit své pocity lásky a vděčnosti. Nicméně sama zakladatelka tradice byla nakonec zklamaná, neboť Den matek se čím dál více stával obětí komerce. Jarvisová zemřela 24. listopadu 1948 ve věku 84 let, je pohřbena vedle své matky.

Z USA se svátek začal šířit dále. V Evropě se uchytil po první světové válce. V Československu se Den matek začal slavit v roce 1923. V době komunistické totality byl svátek zatlačen do pozadí oslavami MDŽ. Nyní se opět slaví veřejně, není ale oficiálním státním svátkem.

Americká veřejnost byla tehdy v šoku a uznávaný novinář Henry Louis Mancken označil únos za "největší příběh od doby Ježíšova zmrtvýchvstání". I přes veškerou snahu o záchranu chlapce bylo více než dva měsíce po únosu nalezeno jeho mrtvé tělíčko jen asi sedm kilometrů od Lindberghova domu. Patolog konstatoval, že příčinou smrti byla proražená lebeční kost. Únosce zřejmě dítě téměř hned zabil, když si uvědomil, jakému riziku se vystavuje.

Vyšetřovatelé upínali naději k bankovkám, protože větší část výkupného byla vyplacena ve "žlutých" dolarech, bankovkách krytých zlatem. A nový prezident Franklin Delano Roosevelt po nástupu do funkce v březnu 1933 v rámci reforem nařídil stažení těchto "žlutých" dolarů. Pak bylo dlouho ticho, až v září 1934 si obsluha benzinové pumpy všimla muže v modrém sedanu, který platil takovými dolary a měl cizí přízvuk. Pro policii pak už bylo hračkou majitele vozu najít. Byl jím tesař německého původu Bruno Richard Hauptmann, rodák z hornolužického městečka Kamenec, který bydlel v Bronxu. V únoru 1935 byl Hauptmann odsouzen k trestu smrti na elektrickém křesle, ale do samého konce prohlašoval, že je nevinen. Neprozradil ani jména svých kompliců, kteří nikdy nebyli odhaleni. Exekuce byla vykonána v dubnu 1936.

Manželé Lindberghovi měli celkem šest dětí, kromě nich měl přitom Charles Lindbergh v 50. a 60. letech nejméně sedm dalších dětí s třemi Němkami. Zemřel 26. srpna 1974 na Havaji. 

"Potřebuju kontakt s publikem, potřebuju vidět jejich oči," vyznal se zpěvák, který si na pódiu, přes svoji vitalitu, pomáhá hůlkou. 

"O Pepovi se vůbec nevtipkovalo. Před Pepou dámy omdlévaly. Tehdy, když jsem měla tu čest si s ním zazpívat 'Nej, nej nej' mě nenáviděla celá republika," zavzpomínala Pavlína Filipovská.

"Málokterý náš zpěvák má nebo měl tolik talentu jako Josef Zíma, ale on vždycky nějak přišel v nepravou chvíli. Nicméně i tu dechovku nedělal 'strejcovsky', tak jak se to dělává," zhodnotil kritik Jiří Černý.

"Za svůj příklon k dechovce vděčí Zdeňkovi Podskalskému. "V televizi režíroval pořad Babiččina krabička a s ním přišla stará krásná lidová muzika, i dechová. A dělali ji všichni, třeba i Karel Gott. Zpíval se mnou, Hanou Hegerovou a Pavlínou Filipovskou staropražskou písničku Všechny myši za sebou aneb Dvacetikoruna není tak veliká a moc dobře jsme se bavili. Oni to brali jako milý výlet do neznámých krajin a já už u toho zůstal," přiznal zpěvák.

U televizních obrazovek se s Josefem Zímou setkávají diváci již hezkou řádku let zejména o Vánocích, jako s králem Radovanem v pohádce Princezna se zlatou hvězdou na čele (1959). Téměř každý rok k nim z obrazovek hovoří též jako Ivan z ruské, asi nejpopulárnější pohádky Mrazík, v níž jeho milou Nastěnku namluvila Zímova životní partnerka - herečka Eva Klepáčová. Přes dvě dekády moderoval věčně rozesmátý Pepíček, jak mu přátelé říkají, populární pořad Sejdeme se na Vlachovce.

Se zpěvem začal Zíma na gymnáziu, z něhož ale zběhl na konzervatoř (obor dramatický). Na divadelní fakultě AMU byl krátce jeho učitelem i Oldřich Nový. Jako herec začínal Zíma v divadle v Benešově. Jeho popularitu závratně zvýšilo účinkování na obrazovce, kde s Rudolfem Cortézem, Arnoštem Kafkou a Milanem Chladilem patřil k prvním zpěvákům. Osudové pro Zímu bylo setkání s Janem Werichem, který mu v roce 1957 nabídl hostování v divadle ABC. V něm a v Městských divadlech pražských strávil přes 30 let.

První série se konala v roce 1996, tam ještě Kasparov zvítězil 4:2, o rok později už ale triumfoval Deep Blue. Jeho vylepšená verze dokázala během vteřiny vyhodnotit až 200 milionů herních variant.

Šachový šampion se na zápas s počítačem důkladně připravoval. V pokoji Hotelu Plaza, kde bydlel, měl tři různé počítače. Jeden mu umožňoval přístupy do nutných databází, druhý mu zprostředkovával různé šachové analýzy a třetí sloužil k přístupu na internet. Garri používal počítačový šachový program Hiarcs 6.0, který byl považován za nejsilnější té doby.

Vítězství počítače Deep Blue potvrdilo schopnost počítačů provádět komplexní výpočty. Ty najdou uplatnění například ve farmaceutickém výzkumu, finančním modelování nebo pro rozsáhlé databázové vyhledávání. Na úspěch Deep Blue navázal v loňském roce počítačový systém IBM Watson, který zvítězil nad lidskými soupeři v soutěži Jeopardy, obdobě televizního kvízu Riskuj.

Watson je první počítač na světě, který je schopen zodpovídat složité otázky formulované přirozeným jazykem v reálném čase. Používá množství pokročilých analytických nástrojů k pochopení významu a kontextu lidského jazyka, a dokáže tak velice rychle analyzovat informace, jejich vztahy a relevanci. Společnost IBM již zveřejnila několik projektů, v rámci kterých se systém Watson uplatní v praxi. Citigroup by třeba chtěla využít analytické schopnosti Watsonu pro zlepšení bankovních služeb a komunikace se zákazníky. Watson také podpoří pracovníky Memorial Sloan-Kettering Cancer Center při výzkumu rakoviny. Pomáhat by měl jak při diagnostice, tak při stanovování vhodné léčby.

Nálety provedlo sovětské letectvo kolem 10. hodiny dopolední. Byly součástí rozsáhlejší letecké akce, jejímž úkolem bylo zamezit ústupu německé armády do amerického zajetí nálety na dopravní uzly. Vzhledem k tomu, že jednotky německé armády nedodržely podmínky kapitulace a nezastavily se na místě, kde je bezpodmínečná kapitulace zastihla, přikročilo sovětské velení k bombardování i 9. května 1945. Při náletu na Mladou Boleslav prokazatelně zahynulo 140 lidí, nicméně hovoří se až o 500 obětech, zejména proto, že v českých archivech nelze dohledat padlé na německé straně. 

Právě v době, kdy Pražané již vítali ruské vojáky, se nad Mladou Boleslaví objevilo podle dobových pramenů v doprovodu dvou stíhaček devět neoznačených bombardovacích letadel, které ve třech vlnách svrhly na město 700 bomb o váze od 2,5 do 500 kilogramů. Letci při tom stříleli i z palubních zbraní. Značná část bomb naštěstí nevybuchla. Veškerá zneškodněná munice byla německého původu. Bomby poškodily mladoboleslavskou automobilku, úplně nebo částečně zničily 157 domů a na 400 dalších poškodily. Mělník týž den dopoledne bombardovalo také devět letadel, jejichž útok připravil o život několik desítek osob. 

V posledním roce druhé světové války spojenecké letecké nálety zasáhly mnohá česká města. Podle Lubora Václavů z armádního historického ústavu měli však spojenci během celé války na území dnešní České republiky především dva strategické cíle, na které bylo vedeno více než deset náletů - průmyslový komplex v Záluží u Mostu a Škodovy závody v Plzni. 

Nehoda s fotbalem začínal v mládežnických týmech TJ Gottwaldov (dnešní Zlín), od roku 1971 do roku 1982 pak hrál za Duklu Praha. V lize odehrál 346 utkání, v nichž vstřelil 145 branek, z toho 124 za Duklu, a stal se tak jejím historicky nejúspěšnějším střelcem. S Duklou se radoval v letech 1977, 1979 a 1982 ze tří mistrovských titulů, dvakrát byl vyhlášen Fotbalistou roku.

V reprezentaci debutoval v září 1971 v zápase s NDR a skončil po neúspěšném MS 1982. O pět let později nastoupil na deset minut přátelského duelu s Polskem a zaokrouhlil tak počet svých startů za národní tým na devadesát. Účastnil se zlatého ME 1976 v Jugoslávii a v roce 1980 získal také evropský bronz.

Po MS ve Španělsku odešel Nehoda v roce 1983 do bundesligového SV Darmstadt, následující sezonu hrál za belgický Standard Lutych a pak ještě v letech 1984-1986 za FC Grenoble. Po skončení aktivní kariéry se Nehoda dal na dráhu hráčského agenta, zastupoval mimo jiné Pavla Nedvěda a řadu dalších reprezentantů.

Tento seriál oblíbený nejen dětmi vznikl v koprodukci Československa, Rakouska a západního Německa a Šimánkovi vynesl nejslavnější z desítek jeho divadelních, filmových a televizních rolí. Seriál režiséra Jindřicha Poláka a scenáristy Oty Hofmana, natáčený od poloviny 60. let do roku 1978, se vysílal i v řadě jiných zemí. V tehdejším Československu se ale několik dílů vysílat nesmělo, protože v nich vystupoval bohatý kapitalista, pan Viola (Jan Werich) a zlý taxikář (Pavel Landovský, signatář Charty 77).

Otto Šimánek se narodil 28. dubna 1925 v Třešti na Vysočině. Vyučil se elektromechanikem, ale už od dětství hrál ochotnicky divadlo. Přes několik menších a oblastních divadel se dostal v roce 1958 do Městských divadel pražských, jejichž členem byl až do roku 1990. Tíhnul k tragikomickým postavám s prvky pantomimy, kterou také vyučoval na pražské konzervatoři. Spolupracoval též s rozhlasem a dabingem. 

Pro film ho objevil režisér Václav Vorlíček, který ho coby asistent prosadil do filmu Miroslava Hubáčka Černá sobota. "Hledalo se obsazení a podle fotografií jsme došli až k panu Šimánkovi. Typově se nám líbil, tak jsme si ho přivezli z Ostravy a na zkouškách se zdál jako velmi dobrý herec s civilním projevem. Výsledný film nebyl valný, ale mně Otto Šimánek utkvěl v paměti, a když jsem chystal svůj první samostatný film, Případ lupínek, obsadil jsem ho do role učitele. Pan Šimánek se role ochotně ujal a odehrál ji k mé spokojenosti," vzpomíná Václav Vorlíček. 

Později spolupracovali i na filmech Kdo chce zabít Jessii? a Konec agenta W4C prostřednictvím psa pana Foustky a také na crazy komedii Pane, vy jste vdova!, Všechny jeho filmové role jsou možná zapomenutelné, nikoli však Pan Tau. Pro Ottu Šimánka tato postava měla i velký význam v soukromí. Prožil si totiž několik soukromých dramat, měl za sebou roztržku s dcerou Alexandrou, která ve svých šestnácti letech otěhotněla a s otcem se na nějakou dobu přestala stýkat, a krom toho zemřela na rakovinu jeho žena Hermína Jarešová. Útěchu našel v práci a také v blízkosti návrhářky Ludmily Muchové, s níž se podruhé oženil a zůstal s ní až do konce života. Dalším věrným životním druhem mu byl právě pan Tau, s nímž Otto Šimánek doslova splynul. V postavě se podle kolegů našel díky tomu, že i v soukromí byl tak trochu oním kouzelným pánem, který se tak dobře vyzná v zákrutech světa dětské fantazie.