Dagmar Raupachová, jejíž matka byla sestřenicí Jana Kubiše v druhé linii. "V celé té příbuzenské ose to byla vlastně první rodina, která celou událost v koncentračním táboře přežila," uvedla Raupachová. Její matce bylo v době pobytu v koncentračním táboře zhruba dvanáct let. "Ti nejbližší byli ihned zastřeleni, ostatní šli do koncentračního tábora," přiblížila represivní dopad nacistického režimu na příbuzné Jana Kubiše. Podle svých slov nemá informace o dalších příbuzných proslulého českého výsadkáře.

"Jako malý prcek, jsem samozřejmě v rodině zaregistrovala, že se o tom mluvilo, ale pro malé dítě je neuchopitelná představa, že někdo položí život za svůj národ a vlast, ale stejně jsem tam cítila něco výjimečného. Když jsem pak přišla do školy, měla jsem tendenci se s tím chlubit a paní učitelka mi, jistě v dobrém řekla: ´Neříkej to tolik nahlas.´ Tam jsem pocítila veliký rozpor…" zavzpomínala ve Studiu ČT24 Raupachová.

Později po listopadu 1989 slyšela od některého z politiků, že kdyby nebylo takových, jako byl Jan Kubiš, válce by nepadlo za oběť tolik lidí. "Samozřejmě, že pak následovalo tolik bolesti, ale možná by bylo dobré si uvědomit, že veličiny jako čest a hrdost národa, možnost jít se vztyčenou hlavou jsou hodnoty, které nikdy nedostaneme zadarmo," uvedla Raupachová s tím, že bychom si svých hrdinů měli více vážit, protože jich bohužel zas tolik nemáme.

"Můj tatínek byl společně se svými kolegy v odboji. Mně byly necelé tři roky, když mě sebrali a odvezli maminku i tatínka. Maminka mě nechala u tatínkovy sestry, kterou požádala, aby se o mě postarala, pokud se oni dva nevrátí. Za čtrnáct dní si ale Němci přijeli i pro mě a odvezli mě do Jenerálky," vysvětlila dcera Vladimíra Vyhnise a Anny Vyhnisové Alena Staňková.

Podle jejích slov bylo na Jenerálce přísně zakázáno, aby si děti říkaly příjmením. "Měla nás zde na starost Němka, která byla velmi přísná. Děti se tu nesměly učit, nesměly číst. Dohlíželo zde i gestapo. Na Jenerálce jsem byla od srpna 1942 do 14. dubna 1944. Potom nás odvezli do Svatobořic, kde byl zřízen internační tábor pro lidi, kteří měli někoho v zahraničí," podotkla Staňková. Ve Svatobořicích už byl prý režim trochu volnější. Děti byly rozděleny na dvě skupiny, kde se mohly učit, tvrdí Staňková. Sama se tam prý naučila číst.

"Po válce jsem žila v rodině tatínkovy sestry, její syn se mi stal bratrem. Pořád se mi zdály špatné sny, že náš bývalý dům v Kaznějově obklopují Němci, že na něj chtějí zaútočit. Své rodiče jsem vůbec nepoznala. Pamatuju si jen našeho pejska, kterého jsme měli. Dnes nás z Jenerálky zbylo už jen dvaadvacet, ale pravidelně se scházíme," dodala Staňková.

Zastupující říšský protektor a architekt tzv. konečného řešení židovské otázky Reinhard Heydrich směřoval ve středu 27. května ze svého zámeckého sídla v Panenských Břežanech na Pražský hrad. Osudnou se mu stala dnes již neexistující ostrá zatáčka v pražských Kobylisích. Před Josefem Gabčíkem se samopalem v ruce ho sice na poslední chvíli varoval řidič vozu (byl slunný květný den a protektor jel v kabrioletu) Johannes Klein, Heydrich ovšem nedal pokyn ujet. Namísto toho rozhodl o zastavení a ve voze se postavil.

Následná exploze mu zlomila žebro a narušila slezinu

V jakém pořadí se kroky českých parašutistů odehrály, ovšem nyní – na základě Stehlíkových zjištění - není zřejmé. Až dosud se mělo za to, že poté, co se Gabčíkovi zasekl samopal STEN, hodil Kubiš pod kola vozu bombu. Údaje z výcviku, který na podzim roku 1941 probíhal ve Velké Británii, ovšem hovoří o cvičení zcela odlišné taktiky.

"První bomba měla být vržena na předek vozu, aby zničila motor a auto tak zastavilo. Druhá bomba pak do prostoru osádky, kde měla zabít Heydricha a případně i jeho řidiče. Gabčíkův úkol byl v případě potřeby  'práci' dokončit - ať již střelbou ze samopalu, nebo z pistole," informoval v rozhovoru pro Český rozhlas Stehlík.

Historik Vojenského historického ústavu se odvolává na materiály uložené ve Velké Británii, které vydávají o přípravách českých atentátníků podrobné informace. O atentátu na Heydricha bylo rozhodnuto bezprostředně poté, co se v protektorátu ujal vrcholné funkce (27. září 1941) a spustil první vlnu represí včetně stanného práva.

Za atentátem stála i osobní msta za popravené důstojníky

Klíčovou roli v rozhodování o postupu proti zastupujícímu říšskému protektorovi měl plukovník generálního štábu František Moravec. Podle Stehlíka měla dokonce celá příprava atentátu i osobní rozměr; v první skupině lidí, které dal Heydrich po nástupu do funkce popravit, byl totiž i armádní generál Josef Bílý, Moravcův někdejší nadřízený, který nad plukovníkem držel ochrannou ruku a pomohl mu i k další kariéře na Hlavním štábu čs. branné moci.

"Rozhodnutí o atentátu je vlastně reakce na popravu oblíbeného nadřízeného," upozornil Stehlík v rozhovoru pro Český rozhlas s tím, že o několik dní později nacisté popravili dalších 13 vysokých důstojníků generálního štábu. "Šlo o mstu za naše padlé, za vražděné lidi tady doma, aby - jak se přímo říká v příslušné instrukci – Němci poznali, že vracíme ránu za ránu," dodává Stehlík.

Nejdřív bomba, potom střelba – nikoli naopak

Už 3. října byli vybráni potenciální útočníci. Vedle Slováka Josefa Gabčíka šlo o Karla Svobodu, kvůli zranění po seskoku z balonu ho později vystřídal Jan Kubiš. Atentát byl původně naplánován na 28. října 1941, čili na nacisty zakázaný státní svátek vzpomínající výročí vzniku samostatného Československa. Jeho symbolický rozměr ještě posilovala skutečnost, že pouhé dva roky předtím, 28. října 1939, proběhly v Praze studentské demonstrace, při nichž byl nacisty smrtelně zraněn medik Jan Opletal (zemřel 11. listopadu).

Od poloviny října procházeli Gabčík s Kubišem doplňujícím výcvikem a speciální přípravou. Vše probíhalo v režii britské SOE (Special Operations Executive),  která ve svých materiálem operaci Antropoid dodnes eviduje jako vlastní akci. Britové se podíleli nejen na výcviku a vyzbrojení obou parašutistů, ale i na naplánování vlastního útoku,  jehož podoba se výrazně liší od tradované verze atentátu.

Podle připraveného plánu byl prioritní bombový útok. Oba čeští parašutisté si ho zkoušeli ve  výcvikovém středisku Aston House u Stevenage, kde v tamním zámeckém parku, maketou bomby útočili na kapotu „cvičebního“ vozu Austin. Britského instruktora majora Petera Wilkinsona a jeho přítele kapitána Alfgara Hesketh-Pricharda ovšem vyváděli z míry, protože se jim maketou granátu do jedoucího automobilu dařilo trefit jen sporadicky. Na rozdíl od nich oba Britové vozidlo zasahovali prakticky každým hodem. Jak zdůrazňovali, bylo to jistě jen a jen proto, že Češi nehrají kriket.

Logiku zvolené taktiky potvrzují i členové speciálních policejních a vojenských jednotek; všichni se shodují na tom, že prioritní je v případě podobného útoku, jaký provedli čeští atentátníci, auto zastavit – a nezačínat střelbou. "Jsou to logické a přesvědčivé závěry," konstatoval také Vojtěch Šustek z Archivu hlavního města Prahy, který patří ke znalcům období nacistického teroru.

Jak to bylo se samopalem?

"Sedmdesát let je to známo tak, že Kubiš hodil bombu až poté, co Gabčíkovi selhal samopal. Na druhé straně verze Eduarda Stehlíka logiku má. Odpovídá zásadám útoku na vozidlo. A ty takové opravdu byly," citoval historika Jana Břečku server iDnes.cz. Břečka ovšem zároveň upozornil na to, že dobové zprávy o atentátu včetně Heydrichovy výpovědi o tomto postupu nehovoří.

Šustek také upozornil na mezery ve Stehlíkově hypotéze. Heydrichova limuzína projížděla ostrou zatáčkou tak blízko parašutistů, že je mohl výbuch bomby ohrozit, proto zřejmě dali přednost střelbě ze samopalu. "Je těžko říci, jestli se rozhodli, že si úkoly prohodí, že nebudou používat bombu, protože jim přišla spolehlivější střelná zbraň, která nakonec selhala," připouští Stehlík. "Všechno mohlo úplně jinak, Gabčík se mohl se jít podívat, jestli už Heydrich jede, mohl mít výhled zakrytý  tramvají přijíždějící od Kobylis, kterou Heydrichovo auto předjíždělo zleva, a tak se za ni na několik cenných vteřin „schovalo“. Parašutisté tak museli improvizovat, reagovat ve velice krátké době, a proto zaútočili oba prakticky současně" dodává vojenský historik. 

Malá velká žena se dere ke kormidlu druhé nejlidnatější země světa. Obléká se vždy do prostého sárí a zásadně nenosí šperky. Kvůli práci se nikdy nevdala. Majitelka tří akademických titulů a autorka osmi knih jde tvrdě za svým cílem. Její strana - Indický národní kongres, ji vysílala do předem prohraných volebních bitev. Vycházela z nich vítězně. 

Pro zahraniční supermarkety není v Západním Bengálsku místo

Svazovému státu Západní Bengálsko vládli 30 let komunisté. Nejdéle vládnoucí volená komunistická garnitura dějin udělala ze státu skanzen zašlých časů. Její vládu ukončil až triumf Mamaty Banerdžíové. "Chceme tento stát rozvinout. Obnovit jeho bývalou slávu," prohlásila. Nová administrativa staví silnice, mosty nebo třeba pompézní osvětlení ulic. Zároveň odmítá na své území pustit zahraniční supermarkety - chce chránit drobné prodejce. "Lidi by to rozčílilo. A já si nemůžu všechny znepřátelit," podotkla Banerdžíová.

Údajné "královně demokracie" příliš nevoní ani opozice. Odpor členů kabinetu se trestá nuceným odchodem. Hněv dopadl i na jednoho profesora chemie. Poté, co e-mailem přeposlal vtip o Banerdžíové, čekalo ho zatčení za kybernetové zločiny. Navíc ho zbili příznivci uražené političky. "Mnoho lidí cítí strach a nedostatek svobody slova," prohlásil profesor.

Indické političky mají často co dočinění s korupcí

Mamata Banerdžíová by nebyla první političkou, která se přizpůsobila zlořádům indické veřejné správy, nechvalně známé korupcí a autoritářstvím. Stejný příběh má za sebou i Kumari Maywatíová. Žena, která se postavila za nejchudší vrstu Indů - kastu Dilátů neboli nedotknutelných.

Jejich podpora ji vynesla do čela jednoho z indických svazových států. Od té doby zastánkyně chudých dvojnásobně zbohatla a čelí už několika korupčním skandálům. Mimo jiné se nechala obdarovat mohutným věncem z bankovek. Sama sobě nechala rovněž postavit několik soch.

Sís bývá především chápán jako autor knih pro děti. Jeho díla jsou přitom velmi oblíbená i mezi dospělými. "Musím přiznat, že jsem se za ten titul dětské knihy schoval a propašoval tam časem i věci, které možná ani pro malé děti nejsou." Podle Síse existuje v Česku, stejně jako například ve Francii, cit pro "výtvarno" nebo "krásno", takže rodiče sice možná obdivují krásné knihy více než samy děti, jejich koupí ale zároveň vzdělávají dětský vkus.

Nevyrůstal jsem s baseballem ani s pizzou

Petr Sís odešel do USA počátkem 80. let, aby zde točil filmy. Postupně se však prosadil jako žádaný kreslíř pro přední deníky a časopisy a vydavatel úspěšných obrázkových knih pro děti. "Někdy se divím, že jsem měl tu odvahu, protože jsem nevyrůstal ani s baseballem nebo s pizzou." Sís se však domnívá, že musí existovat univerzální dětský svět. Každá země má ale zároveň své zvláštnosti.

"Vyrůstal s knížkami Julese Vernea a Eduarda Štorcha a tento sentiment cestovatelů a dobyvatelů jsem dal do svých knížek." Dnešní svět dětí se výrazně proměňuje zásahem elektroniky, některé důležité dojmy přesto zůstávají: "pocity maminky, domova, dobrodružství a vyrůstání…"

Nové technologie neodmítá, ale klasické knize, v níž se dá listovat a která voní, zatím dává přednost. "Pravda je asi někde v tom souboji s elektronickými čtečkami uprostřed," uvedl na nedávném pražském veletrhu Svět knihy. U jednoho ze stánků podepisoval svou knížku Ptačí sněm, která se inspiruje starým perským eposem o putování ptáků, kteří hledají svého krále.

Zapomíná se na Čapka, jednoho z největších spisovatelů 

Kromě tajemství a exotiky se knihy Petra Síse často věnují významným osobnostem světových dějin, příkladem je Kryštof Kolumbus, Darwin nebo Mozart. "Přes ty knížky vyrovnávám pocit sám v sobě, že jsem odněkud odešel a někam jdu. Nejdříve jsem obdivoval lidi, kteří cestovali, pak lidi, kteří mysleli jinak a měli z toho potíže." O kom pojedná další kniha, není zatím jasné; Sís váhá mezi Antoinem de Saint Exupérym a Karlem Čapkem.

"Spousta lidí má Malého prince jako svou bájnou knížku, ale málo lidí ví, že ji napsal v New Yorku, kde nemohl mluvit, protože se nikdy nenaučil anglicky, a ten smutek vypsal v knížce," vysvětluje své motivace Sís. "Ale teď jsem narazil na fakt, že se po světě pomalu zapomíná na Karla Čapka, jednoho z největších spisovatelů dvacátého století..."

Petr Sís je autorem dvou desítek publikací, pro dalších více než padesát vytvořil ilustrace. Natočil 26 animovaných filmů a získal mnoho ocenění po celém světě. V roce 2003 například obdržel stipendium význačné americké MacArthurovy nadace, o dva roky později dostal za knihu Madlenka cenu Sorcieres udělovanou za nejlepší dětské publikace ve Francii.

Za celoživotní dílo - Hans Christian Andersen

Letos v březnu získal tento výtvarník na knižním veletrhu v Boloni nejvyšší mezinárodní ocenění pro tvůrce knih pro děti a mládež za celoživotní dílo - Cenu Hanse Christiana Andersena; zlatou medaili mu koncem srpna předá v Londýně dánská královna. Z českých výtvarníků ji v minulosti získali Jiří Trnka a Květa Pacovská. Petr Sís se svými knihami na veletrhu v Boloni uspěl už několikrát. V roce 2004 dostal hlavní cenu v kategorii populárně naučné literatury za publikaci Strom života o Charlesi Darwinovi. Před čtyřmi lety zvítězila ve stejné kategorii jeho kniha Zeď/The Wall.

Nyní získal i cenu Artis Bohemiae Amicis. Jejím prvním držitelem byl spoluzakladatel a umělecký šéf Laterny magiky Josef Svoboda. Mezi další oceněné patří fotograf Josef Koudelka, historik umění František Dvořák, herci Herbert Lom, Lubomír Lipský, Emília Vašáryová, Soňa Červená, Jiřina Jirásková, sbormistr Miroslav Košler, dirigent Charles Mackerras, malířka Jitka Válová, spisovatel a scenárista Jiří Stránský anebo scenárista a režisér Ivan Passer.

Kvůli plánovanému zrušení tzv. zelené nafty, tedy daňového zvýhodnění pohonných hmot pro farmáře, zemědělci včera zablokovali silnice ve 12 krajích České republiky. Jejich hlavní argument ve prospěch zelené nafty zní: bez ní hrozí ztráta konkurenceschopnosti. Podle Kalouska to ovšem nebude tak horké. Výši veřejné podpory podle něj totiž nelze posuzovat ve vakuu, ale v celkovém mixu příjmů a výdajů.

"On když pan Veleba říká, že rakouský sedlák má zelenou naftu, a má tedy větší veřejnou podporu, tak má sice pravdu, ale už k tomu neřekne, že on, jako pan Veleba, má třikrát levnější pracovní sílu a desetkrát levnější půdu," zdůraznil Kalousek s tím, že ceny, které za své produkty zemědělci na západě a v Česku dostávají, jsou díky komoditním burzám velmi podobné.

Potravinová soběstačnost Česka od vstupu země do Evropské unie výrazně klesá. Nejmarkantnější to je u vepřového masa. Z dovozu loni pocházelo zhruba 40 procent vepřového zkonzumovaného v Česku. Nejvíce potravin k nám míří z Německa. Hodnota dovezeného potravinářského zboží se loni vyšplhala ke 30 miliardám korun. Následuje Polsko, odkud se loni dovezly potraviny za více než 20 miliard korun. Česko ale zároveň ve velkém potraviny také vyváží, přesto absolutní hodnota dovezených agrárních produktů přesáhla téměř o 35 miliard hodnotu vyvezených výrobků.

Kalousek v reakci na otázky diskutujících také naznačil, že by pro Česko nebylo k zahození, kdyby se úplně zrušily evropské zemědělské dotace. "Kdyby se v EU zrušily všechny dotace, tak bychom my jako Česká republika na tom nebyli zas až tak špatně," poznamenal Kalousek s tím, že se na tom shodl i se zástupci zemědělců. "Oni jenom, když ti druzí mají dotace, tak oni se perou, aby měli aspoň také tak veliké," dodal.

Ministerstvo zemědělství patří k nejúspěšnějším resortům v čerpání dotací z EU. Loni rozdělilo celkem 42,5 miliardy korun, a to formou přímých plateb, národních dotací, dotací z Programu rozvoje venkova a podpory lesního a vodního hospodářství. Čeští zemědělci pobírají z EU stále méně peněz než farmáři z původních členských zemí unie. K západní úrovni se ovšem mohou přiblížit díky dorovnání z národního rozpočtu. Výše unijních plateb by se měla ve starých a nových členských zemích unie vyrovnat v roce 2013.

"V Antarktidě je sníh modrý. Je to naprosto čistá destilovaná voda," tvrdí přední český klimatolog a zakladatel Mendelovy polární stanice Pavel Prošek. Cesta k založení polární stanice ale nebyla vždy lehká. Výzkumníci zprvu pobývali na stanicích zahraničních kolegů, avšak zanedlouho zjistili, že jim takovýto režim nevyhovuje. Nápad postavit si vlastní stanici přitom přišel jak z modrého nebe.

Předmětem českých vědců byl projekt vývoje pobřežních odledněných území. Takovýto projekt totiž vyhovoval všem výzkumníků. Od botaniků přes geomorfology až ke klimatologům. Později se přidali i další výzkumníci jako například geologové. 

Změna klimatu probíhá, ale…

"Dneska vám žádný seriózní klimatolog neřekne, že globální klimatická změna je způsobena  antropogenními faktory. Asi ano, ale pokud nebudete schopni definovat podíl člověka a jeho činnosti na změně klimatu, tak to nebudete schopen dokázat," říká Prošek. Podle něj je sice pravdou, že klimatická změna probíhá a že oteplování je razantní, ale není zároveň jisté, jak moc se na tom podílí člověk. 

Změna klimatu je však regionálně velmi nepravidelná. Někde dochází k tomu, že se klima ochlazuje, někde se otepluje a někde se neděje vůbec nic. Lidé navíc nemusí mít obavy z katastrofických scénářů některých autorit, které často tvrdí, že až se ledovce rozpustí, tak dojde k silnému zaplavení některých částí světa. "K rozpuštění může dojít, ale je na to potřeba takové kvantum energie, že slunce na to nestačí i kdyby si oči vyplakalo," vysvětluje Prošek.

Život na Antarktidě a turismus 

Na rozdíl od minulosti panuje v současné době trend, kdy se opouští provozování celoročních expedicí. Důvodem jsou především náklady, kdy například v průběhu zimy jsou někteří výzkumníci zcela bez práce. Ty je ale stále třeba platit, a to včetně nákladů na energie či potraviny. Navíc při delším pobytu dochází podle Proška také například k sociálním konfliktům.  Expedice jsou tak jen několikaměsíční. 

Navštívit Antarktidu mimo rámec výzkumné expedice je pro běžného člověka takřka nemožné. Výprava je velice nákladá, nicméně existují cestovní kanceláře, které tyto návštěvy nabízejí. Výzkumníkům tak čas od času zamávají turisté z výletních lodí či je přímo navštíví. Jejich krátký pobyt na Antarktidě je ale velice omezený a podléhá řadě zákazů. Představa, že si vyfotíte kolonii tučnáků zblízka je tak velice mylná.

Horské gorily žijí na neklidném pomezí Rwandy, Ugandy a Demokratické republiky Kongo. Posledních 500 kusů vzácných zvířat se pohybuje na území několika národních parků. V patách jsou jim ale pytláci. Po jejich stopě vyrážejí noví strážci: šestice bloodhoundů, kteří vynikají skvělým čichem. "Doufáme, že nám psi hodně pomohou. Sotva jsme začali, hned přišel úspěch. Našli jsme zabitého slona a Doddi nám ukázal, kde pytláky hledat. Skutečně jsme je chytili. A to jsme přišli na místo až týden po činu, takže tam prošla mezitím spousta divokých zvířat," prohlásil strážce parku Christian Shamaru.

Psi přicestovali do parku Virunga loni z Kanady, ze Spojených států i z Evropy. Všichni nejdřív podstoupili trénink ve Švýcarsku, u zvláštní jednotky, která cvičí policejní psy. Rodokmen původně belgického plemene sahá až do 7. století. V Africe si bloodhoundi museli nejdřív zvyknout na nadmořskou výšku kolem tří až čtyř tisíc metrů. Noví páni jim dávají velkou volnost. "Když psy pošleme do terénu, necháme je dělat jejich práci. Pes je ten, kdo nás vede, pes je ve službě. Necháváme jim dost času, aby ukázali, co umějí," konstatoval Shamaru.

Psovody musí doprovázet ochranka

Pytlačení je problém, se kterým se v parku potýkají už mnoho desítek let. Ohlídat 7 800 kilometrů čtverečních je nesmírně těžký a nebezpečný úkol - pytláci zabíjejí i samotné rangery. Vloni jich ve službě padlo jedenáct. Jednotka psovodů tedy vyráží do terénu obklopena speciální ochrankou.

Strážci tvrdě postihují rovněž táboření načerno. Gorily se mohou nakazit lidskými viry a je pro ně smrtelná i obyčejná chřipka. Pokud se naskytne příležitost, jejich zdraví kontrolují veterináři. Tým lékařů sleduje i další obyvatele parku - šimpanze, buvoly, okapi, slony.

Bloodhoundi mají běžnou stravu - hodně rýže a maso. "Jsou to neuvěřitelně schopná zvířata, ale zároveň jsou křehcí, takže o ně musíme pečovat opravdu důkladně. A kromě toho jsme si na ně už zvykli, jsou částí našeho týmu," řekl Merode.

Autorku Goril v mlze stálo orodování za zvířata život

Diane Fosseyová, britská zooložka, v pohoří Virunga od 60. let žila a ohrožený druh proslavila knihou Gorily v mlze. Protestovala proti odchytu zvířat pro zoo i proti turistům v parku. V roce 1985 byla ve své výzkumné stanici zavražděna - okolnosti smrti se nepodařilo vyšetřit. Podezření padlo na jejího asistenta, ale také na pytláky, kterým kdysi sama vyhlásila boj se zbraní v ruce. Válka pokračuje i čtvrt století po její smrti. "Samozřejmě pořád čelíme velkému nebezpečí a útokům, ale dokud máme podporu vlády, půjde nám to snáz a můžeme být úspěšní," uvedl Shamaru.

V Kagwene na hranicích mezi Kamerunem a Nigérií se poprvé v historii podařilo zachytit osmičlennou tlupu goril nížinných. Těch žije ve volné přírodě jen asi 300. Kromě cenných informací o chování gorilí rodiny v přirozeném prostředí vědci zjistili i nepříjemnou skutečnost - jednomu ze zvířat chyběla pravá ruka.

Ekonomiky bývalých kolonií, dnes většinou považovaných za rozvojové země, na rozdíl od bývalých metropolí rostou. Česko je sice v recesi a i tady neváhají domácí za lepší podmínky demonstrovat, přesto si sem řada mladých cizinců přijíždí splnit sen, který by byl doma naprosto nereálný – získat práci a postavit se na vlastní nohy.

Do Česka za prací přijela ze Španělska i šestadvacetiletá Sara Fernandézová. Má dvě školy a mluví třemi jazyky. Ve Španělsku však práci najít nemohla podobně jako její přátelé. "Stálou práci nemá nikdo z nich," uvedla Sara.

Z nezaměstnanosti se stává generační trauma - polovina mladých Španělů nepracuje. Sara si budoucnost představovala jinak. Požádala o neplacenou stáž v Praze a hned začala hledat práci. "Měla jsem štěstí. Našla jsem ji ani ne za měsíc," vzpomíná Sara. Za několik měsíců pak získala to, co je pro mladé Španěly snem: "Smlouvu na neurčito. To je teď ve Španělsku nemyslitelné, takže se odsud nehnu."

Navíc přiznává, že mít jižanský charakter může být mezi Středoevropany i konkurenční výhodou. "Mě povýšili díky tomu, že jsem energická a výrazná," dodává s úsměvem na rtech Sara.

Lidem, jako je Sara, nahrává jeden z výdobytků Evropské unie – volný pohyb pracovní síly v rámci unie. Díky němu mohou uniknout nezaměstnanosti, která sužuje jejich zem. Jenže i když emigrace Evropanům dočasně pomůže, v budoucnu se může změnit ve zdroj problémů. Kombinace odlivu pracovních sil a stárnoucí populace znamená méně daní, více důchodců a uživatelů sociálních služeb. A to zadluženým evropským zemím v boji s prázdnou kasou rozhodně nepomůže.

Ze Španělska jen loni odešlo přes 50 tisíc lidí. Portugalsko opustilo za posledních pět let dokonce půl milionu obyvatel. A podobná situace panuje i v Řecku. Nejčastěji přitom odcházejí hledat práci v zahraničí vysokoškolsky vzdělaní lidé, tedy ti, na kterých by měly zadlužené země na cestě z krize stavět.

Černému s Jelínkem se nelíbí, že případ dozoruje ústecké krajské státní zastupitelství. Budou proti tomu podávat námitku. Ve chvíli, kdy žalobci zahajovali trestní stíhání, měli podle nich předat kauzu do Středočeského kraje. V té chvíli už podle advokátů věděli, že se údajná trestná činnost týká tamějších zakázek a společností.

"Podle mého názoru je to obrovský projev nedůvěry určitých státních zástupců k jiným státním zástupcům," prohlásil Jelínek. Nepředání případu místně příslušnému státnímu zastupitelství pak podle něj znamená, že dosavadní úkony policistů, žalobců a soudu by mohly být neplatné. Pokud si nebyli ústečtí žalobci jisti, kam kauza náleží, měli se podle něj obrátit na Vrchní státní zastupitelství v Praze. To pravděpodobně mělo být o kauze informováno i z toho důvodu, že se jednalo o peníze EU.

Advokáti zároveň upozornili, že odposlouchávání poslance mohlo být nezákonné. "Včera jsme se bavili na mandátním a imunitním výboru, do jaké míry je možné, aby výkonná moc prováděla odposlechy poslanců a jaké jsou možnosti zneužití takových odposlechů výkonnou mocí," uvedl Jelínek. Černý dodal, že právní zástupci měli dnes poprvé možnost nahlédnout do Rathova spisu, například příkazy k odposlechům však zatím nebyly odtajněny.

Právníci také dosud podle svých slov nedostali písemné odůvodnění od Okresního soudu v Ústí nad Labem, proč poslal Ratha do vazby. Ve stížnosti se však pravděpodobně budou bránit zejména proti tomu, že se soud obává možného poslancova útěku. "Zajímavé je, že ostatní, jejichž skutky jsou, myslím, závažnější, tak nedostali útěkovou vazbu. Pan doktor Rath ji dostal," uvedl Jelínek. Advokáti se budou bránit i proti tomu, že by Rath mohl dál páchat trestnou činnost. "Je třeba říct, že je stíhán z přijetí úplatku jako hejtman. Jestliže se vzdal těch funkcí, tak jak může pokračovat v páchání trestné činnosti," řekl Jelínek. 

Policie tvrdí, že v krabici byl úplatek za zmanipulovanou zakázku týkající se opravy buštěhradského zámku. Podle advokátů ale figuruje v usnesení o zahájení trestního stíhání ještě jiná částka než sedm milionů, její výši a v jaké souvislosti padla, však odmítli sdělit. Černý s Jelínkem zároveň popřeli dřívější informace o tom, že Rathova manželka požádala o jeho přeložení z Litoměřic do Prahy.

Spolu s poslancem obvinila policie dalších sedm lidí. Jejich stíhání se údajně týká i dalších zakázek ve Středočeském kraji. Podle Rathových právníků ale policisté jejich obvinění odkládali a stále čekali, zda bude nějak jednat i bývalý hejtman. "To potvrzuje jeho domněnku, že se jednalo o komplot," uzavřel Jelínek. 

Vít Bárta se do VV vrátil po úterním rozhodnutí grémia strany, které prý vyslyšelo přání regionálních rad. Podle Bárty ho právě upřímný zájem o jeho návrat přesvědčil o obnovení členství. "Pro mě byl výsledek soudu něco naprosto nepředstavitelného. Několik týdnů jsem se s právníky radil, jestli ta absurdnost je obhajitelná, a možná jsem v tomto kontextu rád, že si regionální kluby přály můj návrat," řekl.

Bárta v posledních týdnech působil jako nezařazený poslanec, jeho posledním významným postem bylo předsedání poslaneckého klubu VV, které po něm převzala choť Kateřina Klasnová. Bárta odmítl, že by jeho návrat do strany souvisel s ambicemi znovu získat vlivný post. "Já nechci dělat cokoliv jiného než práci v odborných komisích, mým cílem je podpořit Radka Johna. Budu za ním v kandidatuře na předsedu maximálně stát a nemíním se zúčastnit žádných volebních klání," prohlásil v Událostech, komentářích.

Kromě zájmu regionálních rad prý Bártu k návratu přesvědčila i současná situace ve straně, která po odchodu skupiny kolem Karolíny Peake odešla z koalice a v průzkumech je silně pod hranicí volitelnosti. "To, jak 'žila strana', mě přesvědčilo, že má smysl se vrátit," dodal Bárta.

Soud Bártovi uložil osmnáctiměsíční trest s podmíněným odkladem na 2,5 roku. Bárta se kvůli verdiktu vzdal místa předsedy poslaneckého klubu VV a pozastavil členství ve straně. Poslancem zůstal. Bývalý šéf poslanců a neformální lídr VV vinu odmítl s tím, že poslancům Jaroslavu Škárkovi a Kristýně Kočí peníze půjčil. Předseda trestního senátu Jan Šott jeho tvrzení uvěřil. Podle něj je však i poskytování bezúročných půjček uplácením. Bárta se proti tomu odvolal.

K blížícímu se jednání odvolacího soudu Bárta uvedl, že musí soud přesvědčit o tom, že roční bezúročná půjčka pro poslance, která měla zabránit tomu, aby si zvýšili poslanecké náhrady, nemůže být korupcí.

Celá kauza také ukazála na mezery v českém právním řádu. Poslanec například automaticky o mandát nepřijde ani v případě pravomocného rozsudku. Šéfka dolní komory Miroslava Němcová (ODS) proto navrhne, aby důvodem ztráty mandátu byl právě pravomocný odsudek. Poukazuje přitom na praktickou stránku. "Práva a povinnosti poslance nebo senátora nelze ve výkonu trestu odnětí svobody řádně vykonávat," uvedla.

S vystoupením Ratha ve sněmovně musí Němcová podle svých slov počítát, i když si to osobně nepřeje. "Vazba je uložena proto, aby nemohl ovlivňovat svědky. Tím, že vystoupil před mandátovým a imunitním výborem, který je uzavřený, mohl poslancům sdělit to, co potřeboval," řekla České televizi s tím, že pokud Rath před poslanci skutečně vystoupí, přikláněla by se k uzavřenému jednání.  

Je vazba Davida Ratha legální? 

Václav Pavlíček, oborník na ústavní právo z Právnické fakulty UK: "Problém stíhání do té doby (do rozhodnutí sněmovny) je problémem mezer v ústavě." Pavlíček si není jist, zda právní kroky, kromě poslancova zadržení přímo při činu, které nyní orgány činné v trestním řízení provádějí, jsou stále v souladu s odstavcem 5 článku 27 české ústavy. "Nevím, kolik dalších úkonů se ještě může konat, dokud sněmovna s konečnou platností nerozhodne," dodal Pavlíček s tím, že podle něj poslance nelze trestně stíhat, dokud o tom nerozhodne Poslanecká sněmovna. Poslance lze zadržet jen při činu, následné úkony trestního řízení ale budí pochybnosti." (ČTK) 

Cyril Svoboda, právník a bývalý ministr spravedlnosti: "Prvním úkonem je zadržení poslance, je-li dopaden při spáchání trestného činu nebo bezprostředně poté. K němu je potřeba souhlas předsedkyně Poslanecké sněmovny. Předsedkyně sněmovny může rozhodnout jen o zadržení. Nemůže rozhodnout o jeho trestním stíhání. Přesně to se stalo. Zadržení ale může trvat nejdéle dva dny! Zásadně odlišným úkonem je trestní stíhání poslance. Ústava stanoví: Poslance ani senátora nelze trestně stíhat bez souhlasu komory, jejímž je členem. K tomu v případu Davida Ratha sněmovna souhlas nikdy nedala. Nelze ho zatím trestně stíhat. Protože však lze vazbu uvalit jen na osobu, která je trestně stíhána, je podle mě postup orgánů činných v trestním řízení v rozporu s ústavou." (Blog Cyrila Svobody, Aktuálně.cz) 

Podle Elišky Wagnerové, která letos v březnu z Ústavního soudu odešla, není postup orgánů činných v trestním řízení v případě Davida Ratha zpochybnitelný. Použití odstavce 5 článku 27 české ústavy přirovnává k předběžnému opatření, které dočasně upravuje postavení poslance, přičemž je stále podmíněné konečným rozhodnutím sněmovny. "Pokud je někdo chycen při činu nebo krátce po něm, není přece možné, aby byl puštěn na svobodu a čekalo se až na další schůzi sněmovny. To by přece nebylo rozumné," řekla Wagnerová. (ČTK) 

Aleš Gerloch, děkan pražských práv: "My musíme vidět poslední větu toho odstavce, kde se píše, že sněmovna na své první následující schůzi rozhodne o přípustnosti stíhání s konečnou platností. Z toho se dá dovodit, že o trestním stíhání se už rozhodlo předtím. Důležitý je také zejména článek osm Listiny základních práv a svobod, která řeší tuto problematiku obecně. Tady je určitá analogie, protože je podle ní možné zadržet osobu obviněnou z trestného činu nebo podezřelou a je třeba ji potom do 48 hodin předat soudci. Jde tedy už o režim stíhání zadržené osoby," řekl v pořadu České televize Události, komentáře. 

Měl by se David Rath 5. června účastnit jednání o svém vydání? 

Jan Wintr, ústavní právník: "Jsem přesvědčen, že záleží na rozhodnutí soudu, který může kdykoli vazbu ukončit nebo přerušit nebo upravit podmínky jejího výkonu. Připustí-li soud účast a vystoupení Davida Ratha na jednání výboru i sněmovny o jeho vydání, nic tomu z ústavního hlediska nebrání." (Právo) 

Může  poslanec, který je ve vazbě, vykonávat svůj poslanecký mandát? 

Eliška Wagnerová, bývalá místopředsedkyně Ústavního soudu: "Obecně platí, že i když zvolený člověk sedí někde ve vazbě, tak mu zůstává mandát včetně práva a povinností, které z něj vyplývají. Mandát dostal ve volbách od voličů a já si nedovedu představit, že by se někdo postavil nad voliče bez toho, že by k tomu měl zákonné, ústavní zmocnění." (iDnes) 

Aleš Gerloch: "U nás není dokonce ani zánik mandátu v případě pravomocného odsouzení, tím spíše by se asi mělo umožnit, byť třeba nějak omezeně, vykonávat mandát i v době vazby... Na jedné straně má poslanec právo účastnit se jednání sněmovny," uznal. "Není zde, myslím, žádný precedens." Podle Gerlocha je ale nutné rozlišovat mezi odsouzeným a vazebně stíhaným poslancem. "Pan poslanec Rath není pravomocně odsouzen... Je sice otázkou, zda může poslanec vykonávat mandát z vězení, jenže Rath ve vězení není." (Události, komentáře ČT24) 

Stanislav Křeček, místopředseda ústavně-právního výboru: "Pokud bude dr. Rath vydán  Poslaneckou sněmovnou  k trestnímu stíhání, nemůže se domáhat účasti na jednání sněmovny, neboť takováto účast by byla v rozporu s ústavním pořádkem." (Blog Stanislava Křečka, Aktuálně.cz) 

Může poslanec, který byl odsouzen, dál vykonávat poslanecký mandát? 

Aleš Gerloch: "Pokud by byl už pravomocně odsouzen, tak se já domnívám, ale to je samozřejmě jakýsi doktrinální názor, že v takovém případě převáží zájem na výkonu trestu, protože už byl pravomocně odsouzen k výkonu trestu." (ČRo)

Jen 110 kilometrů od kuloárů Washingtonu nabízí celoročně Camp David místo odpočinku, kam si ale mohou američtí prezidenti zvát své spojence i soupeře. Počátek nenápadného srubu Laurel Lodge jako prezidentské chaty sahá do 40. let. "Když začala válka, tajné služby měly obavy o prezidenta Roosevelta, který trávil volno na své jachtě Potomak, a hledaly vhodnější místo v horách na souši. Vybraly Camp Hi-Catoctin  tady v Catoctinském horském parku. Krátce poté, co se prezident Roosevelt nastěhoval, mu jméno změnil na Šangri-lá," uvedl strážce parku Catoctin Mel Poole.

Eisenhower pojmenoval srub po vnukovi, Šangri-lá mu zněla nabubřele

Jméno pak srub změnil v 50. letech, kdy ho prezident Eisenhower pojmenoval po svém vnukovi. Šangri-lá, mýtický ráj na zemi ukrytý kdesi v Himalájí, přišel bývalému generálovi moc nabubřelý. Odlehlé sídlo má ale stále nespornou bezpečnostní výhodu. Okolní lesy patří základně amerického námořnictva, takže žádný povyk zvenčí do rezidence nedolehne. Možná i díky své poloze umožňuje politikům setkávat se v poněkud jiném světle. "Nic nenahradí osobní setkání, poznáte lidi, můžete odhadnout, jestli to je někdo, komu můžete věřit, vidíte silné stránky a slabiny," míní politolog Norm Ornstein.  

J. F. Kennedy tu hledal řešení kubánské krize se svým předchůdcem. Další hlava státu, Jimmy Carter, přiměl k uzavření míru nejvyšší představitele Egypta a Izraele Anvara Sadata a Menachema Begina v roce 1978. O dvě dekády později si tu dveře podávali také Izraelci s Palestinci, Ehud Barak a Jásir Arafat, i když poněkud méně úspěšně. Britští premiérové, věrní spojenci Ameriky, sem jezdili od samého začátku. Za doby studené války se sem podíval Nikita Chruščov, první komunistický vůdce Sovětského svazu v Americe. 

Okolní městečka si už na vrtulníky s VIP návštěvami dávno zvykla. A ani schůzka G8 je nevyvádí z rovnováhy. I to byl zřejmě důvod, proč sem poslední obyvatel Bílého domu Barack Obama přeložil setkání G8 ze svého původně uvažovaného domovského města Chicaga. Přestože sám dosud Camp David využíval pouze k soukromým pobytům s rodinou a přáteli.

Vyhlášenému tržišti v centru severoafghánského Mazáre Šarífu říkají místní podle jednoho z amerických prezidentů - Bush Market. Vojenský batoh za pět set, boty za dvě stě, plechovka kávy v přepočtu za patnáct korun. Dodavatelé zboží přijíždějí k večeru a rozhodně nestojí o publicitu. Důmyslná síť prostředníků totiž sortiment různými cestami "obstarává" na vojenských základnách NATO. Často se přitom šmelí a krade. Alianční vojáci se drží zásady se místním do jejich byznysu příliš nemíchat.  

Jedna věc jsou boje s Talibanem, druhá obyčejný život Afghánců. Málokde se mluví o tom, že ekonomika země roste rekordním tempem. Možná právě díky schopnosti Afghánců improvizovat. Když jde o byznys, je možné všechno. Konkrétním příkladem mohou být třeba rychle se rozvíjející mobilní telefony a jejich opraváři. "S opravováním mobilů jsme začali sami, potřebné postupy jsme si museli najít na internetu. Bylo to těžké zvlášť u složitějších modelů, ale dnes si troufnu i na iPhone," říká pan Nasratullo, opravář mobilních telefonů. 

Rychle se mění hlavně centra měst a ceny pozemků vůbec nesvědčí o tom, že by lidé měli strach z budoucnosti. "Jeden čtvereční metr v centru dnes stojí 5 000 dolarů. Představte si to. Prostě mezi lidmi ty peníze jsou," tvrdí Jusuf Rahimi, vysokoškolský profesor. 

Od státu se nic nebere, ale taky se mu nic nedává

Obchodovat nebo provozovat živnost je v dnešním Afghánistánu velmi snadné, stát dává volnou ruku a nanejvýš vybírá sedmiprocentní daň. Lidé si ale už zvykli na to, že od státu se nic nebere, ale ani se mu nic nedává. Už je nezajímá, kdo zaplatí silnice, které se staví do každého z provinčních center. Ani to, kdo dá na armádu i policii, aby je chránila před kriminalitou.

Policisté dnes jednají rázně, lidé si ale stěžují, že ne vždy jsou tam, kde je potřeba. Ve městech je policistů dostatek, do vesnic ale jejich moc nesahá. Například dvacetitisícový okres Zare dnes hlídá pouhých dvacet z nich. "S bezpečností to není moc dobré. Po páté, šesté hodině se na cestách objevují lupiči a dojít z trhu do našich vesnic je už riskantní," říkají Fajzullo a Wazir Muhammad. 

Země zatím není na odchod vojáků připravená

Lidé mají stále v paměti odstrašující zkušenost, loupení a zabíjení na cestách v dobách občanské války 90. let. Pamatuje to i stavební inženýr Muhammad Ismajíl, bývalý bojovník proti sovětské okupaci, později stavitel, dnes na vesnici organizuje soukromou školu. "Pokud by se do roku 2014 měli stáhnout, tak já všechno ukončím a i s rodinou odcházím také. NATO může odejít v momentě, kdy situace bude dobrá, ale teď k tomu rozhodně ještě nenazrála," myslí si. 

"Odchod znanená občanskou válku, prostě se bojíme, že polní velitelé zase obnoví své spory a pustí se do se sebe," říká vysokoškolský profesor Jusuf Rahimi. Na plánu stahování z Afghánistánu se ale těžko něco změní. Jen část vojáků zřejmě zůstane jako instruktoři pro afghánské bezpečnostní složky. A tak zatímco města politikou žijí, na vesnici plyne čas svým tempem, mnohé z nich vojáka NATO neviděly a možná už ani neuvidí.