Čínský Jün-nan ohromí kamenným lesem. Divem světa jsou rýžová pole

Jün-nan, šestou největší provincii na jihu Číny, vláda dlouho považovala za zapadákov obývaný barbary. Do vyhnanství tam posílala zdiskreditované státní úředníky. Nyní je považován za jednu z nejkrásnějších a nejbarevnějších provincií a stal se vyhledávanou turistickou destinací. Více v reportáži z pořadu Objektiv.

Terasovitá rýžová pole v Jün-nanu
Zdroj: en.wikipedia.org Autor: Jialiang Gao

Jün-nan láká svou pestrou krajinou. Kolem řeky Mekong se rozkládá hustá džungle, na hranicích s Tibetem se nacházejí hory, mezi tím leží rýžová pole. Podobně různorodé je i jeho obyvatelstvo. Z 55 oficiálně uznávaných národnostních menšin jich tu žije polovina.

Většinu čínských kulturních památek smetla kulturní revoluce a původní osady spolkly megalomanské projekty během hospodářského rozvoje v posledních třiceti letech. Městu Li-ťiang, které leží dva a půl tisíce metrů nad mořem, se však tomuto trendu podařilo odolat. Labyrint dlážděných uliček a domků ze dřeva a hliněných cihel má historii starší než tisíc let.

Video Objektiv
video

Jün Nan

Díky strategické poloze bývalo město významným obchodním uzlem na staré koňské čajové stezce. Mísí se tu tradiční kultura národa Na-si, vzdáleného příbuzného Tibeťanů, s prvky převzatými od chanských obchodníků z dynastie Ming, kteří se tu před staletími usadili. Národ Na-si dnes čítá asi 300 tisíc lidí, kteří žijí zejména z turistiky. V roce 1996 městem otřáslo silné zemětřesení a jeho obnova přišla vládu na dva miliony jüanů.

Kromě obdivování domků, jejichž chloubou jsou vyřezávané okenice s detailními květinovými a ptačími vzory, tu mohou turisté ochutnat i místní speciality.  Nejoblíbenější jsou nudle v pálivém vývaru, podávají se tu ale i netopýři osmahnutí se zeleninou nebo larvy a kobylky. Li-ťiang je zapsán na seznamu světového dědictví. Kvůli přebujelému rozvoji v okolí města mu dnes hrozí vyškrtnutí. 

Další oblastí na seznamu světového kulturního dědictví v Jün-nanu je kamenný les Š’-lin. Podivuhodné uskupení vápencových skal se rozkládá na ploše 80 hektarů v Jihočínském krasu. Vysoké štíhlé skály začaly vznikat v prvohorách, kdy se na dně mělkého moře nashromáždila obrovská vápencová úložiště. Klesáním hladiny a působením větru a tekoucí vody se za 270 milionů let vytvarovaly šedé hřbety, které vytvářejí iluzi zkamenělých stromů. K místu se vážou nejrůznější legendy. Jedna říká, že Kamenný les vznikl jako útočiště pro zamilované dvojice, kterým okolnosti nepřály. Jiná vypráví o krásné dívce Ašimě z národa I, která se tu kvůli nešťastné lásce proměnila v kámen.

Rýžová pole na rudé horské půdě

Turisty vyhledávaná jsou i terasovitá rýžová pole, jeden z přírodních divů světa, na jihu Jün-nanu. Dvanáct a půl tisíce hektarů polí na rudé horské půdě dva a půl tisíce let obdělává národ Chaniů. Na terasy se nedostanou stroje, rolníci musí veškerou práci dělat rukama. Obvykle začínají osazovat v dubnu, do konce května musí být rýže ve vodě. V srpnu začne sklizeň. Před ní se voda vypustí, rýže se usuší a vymlátí. Zbytky stvolů se vypálí, voda vymění a pole bude připraveno na další cyklus. „Tahle rýže stěží stačí pro nás, není na prodej. Kdybychom ji prodali, sami bychom neměli co jíst,“ říká rolnice Lao Meife. „Pracujeme moc tvrdě, ale jsme zvyklé. Asi by nebylo špatné odejít za prací jinam, doma je dřina. Jenže nemáme vzdělání ani neumíme žádné řemeslo,“ vysvětluje, proč se stejně jako stamiliony Číňanů nepřestěhuje do velkého města.

Chaniové vypracovali důmyslný systém zavlažování polí o staletí dříve, než se rozšířil jinde ve světě. Z hor stéká na terasy dešťová voda. Stěny a irigační systém se musí pečlivě udržovat a zpevňovat, jinak by voda spláchla úrodu do řek. Na přelomu zimy a jara se pole zavlaží čerstvou vodou z lesa, aby se omladila a připravila na další sezonu. Kromě rýže vesničané pěstují kukuřici a příležitostně mák.

V každém ročním období jsou terasy jiné a pokaždé krásné. Nejkrásnější jsou prý na přelomu zimy a jara, kdy se voda, mraky a slunce spojí a vytvoří jedinečnou magickou scenérii.