Lvovem bez filtru

Lvov – Město se lvem ve znaku, Leopolis, Lemberk, Lviv. Město s řekou hluboko pod zemí. Město univerzitní i operní, město kulturní. Město mnoha kultur, národností a církví. Ulice s kavárnami – knajpami. Jednou nohou na hranicích „unijní“ střední Evropy, druhou v tradicích východu. Město, s nímž nás kdysi spojoval jeden vládnoucí dům, město za silně střeženými hranicemi. Město živé paměti a rozkvétající pospolitosti, město mrtvých zlomků minulosti a povadlých krás. Lvov – centrum Haliče, dnes západní Ukrajiny, město čekající…

Lvov můžeme vidět a chápat různě. Zkušenost jednoho může vyvrátit zkušenost druhého – ostatně jako u každého místa na světě. Ale Lvov zdá se být obzvláště citlivý. Snad pro svou rozporuplnou historii, snad pro svou složitou přítomnost.

První dotek – vzrušující

Způsobů, jak se dostat do Lvova, je mnoho, ale žádný z nich, snad vyjma letadla, není úplně bez problémů. Ukrajina se poprvé člověka dotkne na hranicích a je to dotek opravdu vzrušující. Snad nejrychlejší variantou je pěší přechod (například při cestě z polské Przemyszle, odkud se na hranice dá dostat bez potíží autobusem). Cesta roubená vysokými ploty, chumel pokuřujících lidí s vozíky plnými potravin, cigaret, vánočních ozdob a bůhvíčeho, strkanice, vřava, nadávky, prosby, předbíhání, mocná ramena arogantních celníků a jedno razítko. To vše se dá zažít a překonat za zhruba dvě hodiny. Pak už stačí nasednout do malinkého autobusu a nechat se unášet hodinu a padesát minut do centra Lvova. Anebo je tu možnost přímé cesty autobusem skrze silniční hraniční přechod. Jedna zběžná kontrola, čekat, druhá zevrubnější, stát, stále bez hnutí, klid a ticho, další kontrola, ještě chvíle, poslední ujištění, zda je opravdu vše v pořádku, a cesta je volná. Celkový čas v závislosti na hustotě provozu dvě až pět hodin. Je to řekněme (s úšklebkem, smíchem nebo kroucením hlavy) cena za „jinakost“.

Drobně nalíčená fasáda domu ve Lvově
Zdroj: ČT
Autor: Tomáš Fomín

Lvovské cesty jsou klikaté a nerovné, mnohé chodníky odnesl čas jak velká voda, ne po všech kolejích ještě dnes projíždějí tramvaje. Jistotou jsou maršrutky, minibusy leckdy nabité k prasknutí. Jezdí jich nepočítaně. Pro člověka neznalého místních poměrů zastavují na neočekávaných místech. Lze jen těžko odhadnout, kdy se za rohem vynoří a kam vede jejich pouť: hemží se po výmolech, v blízkosti kaplí a kostelů se cestující křižují. Snad pro štěstí. Platí se vždy stejná suma – dvě hřivny, tedy asi pět korun. Nezřídka se může stát, že bankovku vám vnutí cestující za vámi, pak stačí jen poslat ji dopředu k řidiči a přijmout pocit momentální pospolitosti.

Kde je lvovský fantom?

Zuby ubíhající doby neohlodaly jen povrch ulic a chodníků. Lvov své nenapudrované fasády neskrývá pod neony heren, obchodů se suvenýry nebo fanfárových diskoték. Žigulíky a jiná auta starších značek vytrvale se prohánějící kolem centra dodávají městu zvláštní šmak – plný nádech bez filtru.

Městské jádro není velké. Alespoň ne na jádro více než třičtvrtěmilionového města. Na jedné straně tvoří jeho okraj prospekt Svobody, kdesi hluboko pod ním teče Poltva. Nevelký přítok Bugu urbanizátoři v 19. století ukryli do systému kanalizace. Z typicky oprýskaného rohu před dávnou dobou bankovního domu, dnes národopisného muzea, shlíží na bulvár alegorie Komerce. Už desítky let sleduje mumraj nad – pro oči zakázanou – řekou, shlíží na lidi, jejichž zrak se čas od času upne úplně jinam – na budovu slavné lvovské Opery. První árie se zde nesla ještě k rakousko-uherským uším v roce 1900. Operní stánek nad řekou v hlubinách města – jak výjev z románu Gastona Lerouxe. Zdalipak žije i ve Lvově tajemný fantom?

Doprava, kolem neobvykle rozlehlé budovy Národního činoherního divadla (čekající na rekonstrukci) přes malé tržiště plného ikon, stříbrných lžic, magnetek a prodejných vzpomínek rovnou na hlavní náměstí Rynok. Trhové náměstí, kde se odedávna střetávali kupci ze všech stran, bedlivě střeží čtyři sochy Adonise, Neptuna, Diany a Amfitrity. Kamenní svědci jen tiše pozorují, jak náměstí, centrum starého města, které je na seznamu světového kulturního dědictví UNESCO, tiše zvelebují novodobí restaurátoři a vsazují citlivě do renesančních fasád plastová okna. Nevadí? „Musíme řešit jiné, důležitější problémy, než jsou zrovna okna z plastu,“ odpovídají místní.

Od italských paláců přes Vysoký zámek až po průmyslovou dálku

Uprostřed Rynku stojí radnice s vysokou věží. K výhledu na město zbývá jen pár schodů. Na plechové střeše radniční věže je vybudován železný ochoz. Z něho je historické centrum vaše. Přímo pod vámi se pnou měšťanské kamenné domy převážně ze 16. a 17. století. Zapomeňte na odpor k voyeurství a zahleďte se do nádherného dvora domu č. 6 s otevřenými lodžiemi a polookrouhlými arkádami. Hlavu vzhůru – před vámi se na kopci dme Vysoký zámek, tedy spíše hora s vysílačem, kde dříve zámek stál. Koncem 19. století byl kromě Poltavy skryt i on – přesněji byl rozebrán. Na jeho místě se rozkládá park, oblíbené místo setkání.

Kolem dokola se vypínají kostely – důkazy lvovské mnohotvárnosti. Kolik vyznání, tolik a ještě více svatostánků. Přes tramvajové koleje leží na okraji Rynku Latinská katedrála, bašta římských katolíků. Dál od náměstí vystupuje velkolepý Bernardinský klášter, chrám řeckokatolický. Dříve to byl samostatný opevněný bod s příkopem a valem a zároveň součást městského opevnění. Spojuje prvky renesance a manýrismu, interiér nadchne neskromnou barokní výzdobou. Úplně na druhé straně historického jádra leží nenápadný arménský kostel, jediný chrám arménské apoštolské církve v západní Ukrajině. Postaven byl v druhé polovině 14. století a stal se centrem významné arménské kolonie ve Lvově. Postupem času komplex zahrnoval i zvonici, arcibiskupský palác, banku, benediktinský klášter, pamětní sloup s postavou svatého Kryštofa a unikátní dřevěný oltář s námětem ukřižování.

V roce 1661 jezuité založili ve městě první univerzitu na Ukrajině. Její hlavní budovu a prostranství před ní s mohutnou sochou filozofa a spisovatele Ivana Franka, po kterém je dnes univerzita pojmenovaná, můžete z radniční věže také spatřit.

„Levný“ Lvov

Zdá se vám, že ceny jsou přívětivé? Lístek na dopravu po městě pět korun, pivo pod třicet a oběd za stovku. Jak pro koho je to levné. Průměrný Lvovan si přijde na zhruba 2 000 hřiven měsíčně, tedy asi pět tisíc korun. Ceny hned získávají jiný rozměr.


Lvov je hrdou ukrajinskou výspou kultury a vědění, kam za poznáním i obchodem spěchali kdysi lidé z nejrůznějších koutů světa, usidlovali se tu a hledali své štěstí. Jenže ukrajinské dějiny jsou všechno možné, jen ne přímočaré. Město si své zašlé krásy chce teprve vyleštit. Nutno podotknout, že před nadcházejícím evropským šampionátem ve fotbale, jehož dějištěm bude mimo jiné také Lvov, město leští, co se dá. Nechme pohledů shůry na omšelé vnitrobloky a šedé plechové střechy, život se žije v ulicích a ve Lvově také v knajpách.

Jednoho turka – lvovského

Je libo vodka? Kdepak. Prvním nápojem je ve Lvově káva. Černá s lógrem, prostá. Vodka je sice levná, ale ruská. Kávu snad přinesli kozáci z nějaké bitvy. Pije se v kavárnách, Lvovští jim říkají knajpy (místní se smějí tomu, že u nás jsou knajpy horší putyky). Káva černá nebo s čokoládou. Ano, tady se přece vaří ta nejlepší čokoláda v okolí, na západě Ukrajiny a možná v celém státě. Malá továrna, kde se čokoláda připravuje stále ručně, je od Rynku, co by tabulkou dohodil.

Ryba v němém úžasu sleduje městský cvrkot
Zdroj: ČT
Autor: Tomáš Fomín

Ani v mrazivém listopadovém večeru nejsou místní zalezlí v knajpách a hospodách. Jako každý pátek se poblíž domu, kde se nachází mimo jiné také Česká beseda, schází početná skupina mladých lidí. Kluci s kytarou si hodí karimatku na promrzlou dlažbu, ostatní si vezmou knížku s texty. Zpívají. Radostně i hrdě. Lvov byl nespočetněkrát obléhán a místní lidé často bojovali o přežití. Lidé zpívají o minulých bojích a usmívají se.

Celý tento článek je založen na dojmech jednoho prodlouženého víkendu. Listopadového. Lvov si vychutnejte po svém, nemá cenu psát rady a doporučení, vybírat zkušenosti. Lvov si zaslouží být alespoň ještě nějakou dobu nefiltrovaný.