Crespi d'Adda - Zlín po italsku

Crespi d'Adda - Městečko Crespi d'Adda leží jen pár desítek kilometrů od Milána a dnes je spíš klidnou vesnicí, jejíchž 700 obyvatel dojíždí za prací i zábavou do severoitalské metropole. Má ale zajímavou minulost a přesto, že není příliš známé, má co nabídnout i turistům, ostatně je i součástí světového dědictví UNESCO. Největší rozvoj zažilo dělnické městečko v devatenáctém století, z této doby také pochází dodnes zachované architektonické skvosty, ale i komplexní urbanistické řešení, které se dochovalo v neobvykle nedotčené podobě.

Příběh městečka Crespi začal v roce 1875, kdy průmyslník Cristoforo Benigno Crespi koupil čtvereční kilometr půdy v údolí řeky Adda a rozhodl se tu vystavět nejen textilní továrnu, ale i dělnickou kolonii, ve které se jeho zaměstnancům dostane všeho, co potřebují. Zpočátku továrnu doplňovalo jen několik velkých obytných domů, když ale dohled nad projektem převzal syn zakladatele Silvio Benigno Crespi, městečko získalo nové komplexní urbanistické řešení. Jako opak rušného továrního života vznikly malé rodinné domky, každý s vlastní zahrádkou, v nichž žili zaměstnanci textilky. Obytné domky pak doplnilo společné vybavení jako lázně, prádelny a zdravotní středisko, ale i škola, kostel, nebo malé sportovní centrum a divadlo. Své domy získali i místní kněz a doktor, manažeři továrny si vystavěli výstavné vily a tu největší, místními nazývanou zámeček, obývala rodina majitele. Lidé byli se životem v městečku asi spokojeni, během padesáti let od jeho dostavby tu nezažili žádnou stávku, ani jiný protest proti pracovním podmínkám.

Celý komplex má pravidelný geometrický tvar, středem rozdělený hlavní ulicí. Na její levé straně je velký cihlový blok továrny a administrativních budov, vpravo pak tři řady obytných domků se zahradami. Na jih od nich pak stojí vily, které si manažeři továrny nechali postavit ve dvacátých letech většinou v eklektickém stylu, na severní straně je náměstí se školou, divadlem a kostelem, který je přesnou kopií renesanční Bramantovy stavby v Busto Arsiziu. Dominantou celého městečka je pak zámeček majitele v goticko-lombardském stylu.


Horší časy přišly v době velké deprese po roce 1929, kdy musela rodina Crespi prodat továrnu větší textilní firmě. Továrna a s ní většina městečka pak měnila majitele ještě několikrát, až v sedmdesátých letech společnost Legler odprodala většinu domů jejich obyvatelům. A ti se odsud rozhodně nestěhovali, ještě dnes je většina místních potomky původních dělníků.

Průmyslová města a městečka vznikala v devatenáctém a na počátku dvacátého století v severní Americe i po celé Evropě, od Velké Británie přes Francii, Belgii a Německo až po Českou republiku, kde je zastupuje třeba baťovský Zlín. Tento fenomén je spojený s tehdejší představou osvícených průmyslníků, jejichž povinností je se dobře postarat o své zaměstnance. Města vznikala na zelené louce v blízkosti přírodních zdrojů a energie a svým obyvatelům poskytovala vše potřebné pro život „od kolébky až do hrobu“, od bydlení přes školy, kostel až po lázně a společné prádelny.


Dnes továrna sice nefunguje, přesto zůstává Crespi oblíbeným místem k životu. Zůstala tu nejen krásná industriální architektura, ale i klidná atmosféra se spoustou zeleně, tak, jak si přáli zakladatelé. Místní jsou si unikátnosti své obce dobře vědomi, a tak založili občanské sdružení, které nejenže se stará o ty z budov, které už neslouží původnímu účelu, ale také o turisty, kteří do městečka zavítají. Těch sice není moc, to ale místním nevadí, hlavní je pro ně zachovat klid a pohodu, za kterou sem často jezdí i mnozí uspěchaní a přepracovaní Miláňané.