Busking - severní Francií s písní na rtech

Po dvou dílech cestopisné série o hudebních putováních Evropou se v tom třetím konečně dostáváme k mé nejmilejší oblasti, severní Francii. S pražskou pouliční kapelou Der Šenster Gob hrající židovské písně jsme ji procestovali křížem krážem, do některých měst jsme se několikrát navrátili. Vtěsnat všechny příběhy do jednoho článku je těžký oříšek, vezmu to tedy raději pěkně popořádku…

Zdroj: archiv Der Šenter Gob Autor: Hana Kalivodová

Kočovníci mezi majáky a bunkry

Při pohledu na nekonečné křídové útesy a silniční odbočku s nápisem London se mi vybavily dávné hodiny zeměpisu. Calais je největším námořním uzlem spojujícím Francii s Velkou Británii. Pobřežní majáky lákají obří trajekty převážející stovky aut a autobusů na druhý břeh Lamanšského průlivu, kde se jezdí již po levé straně silnice. Prošel jsem celou městskou knihovnu a hledal písničky francouzských cikánských kapel, pak jsem si je v parku přehrával na akordeon. U jednoho z majáků jsme natočili další kousek časosběrného videa ke staré židovské písni Chajes. Když se slunce zvolna nořilo do vln za obzorem, utábořili se vysoko na útesech na písčitém plácku pro karavany, který si náš harmonikář zapamatoval ze svých minulých cest. Místo kdysi vybudované městem pro kočující obyvatele bylo zrovna sice liduprázdné, ale působilo příjemným dojmem, že je stále sem tam využíváno.

Večer u ohně
Zdroj: archiv Der Šenter Gob
Autor: Jan Vítů

Po celodenních čtyřicetistupňových vedrech jsme již za svitu měsíce naskákali do moře. Život v oceánu při pohlazení vody hřbetem ruky slabě světélkoval. Běhali jsme po pláži jako pominutí, abychom uschli, a také proto, že je krásné vidět své stopy v písku, jak je vlny pomalu odnášejí. Ráno jsme si vzali na památku úlomky křídy a do lahví napustili průzračnou vodu pramenící ze skály. Pobřeží bylo poseto betonovými bunkry. Přestože již některé byly vyvráceny ze základů, dál zůstávají smutnou vzpomínkou na nejčernější chvíle této planety. V jak ostrém kontrastu stojí tento kus historie ve srovnání s naším zážitkem, volného a svobodného života a cestování.

Město duchů a starý kolotočář

I města vzdálená jen kousek od sebe mohou mít zcela rozdílnou atmosféru, to jsme poznali v Amiens. Hráli jsme ve všech větších ulicích, dokonce na nádraží, po dvouhodinovém usilí nám však do futrálu přistálo jediné euro. V historických kulisách města kolem nás procházeli lidé v černých oblecích s tmavými kufříky, drmolící něco do mobilu, další pospíchali od jednoho nákupního centra k dalšímu, jako by nikdo neměl povoleno se zastavit, jako stroječky na pérko. Dostavil se neodbytný pocit, že městu chybí střed, kde by se všichni tito lidé mohli potkat a postřehnout, že bydlí vedle sebe. Věřme, že takto nedopadne i Plzeň, jejíž magistrát se pod tlakem lobbistů snaží všemi silami vnutit občanům další megalomanské obchodní středisko, jen několik metrů od budovy již stojícího hypermarketu. Nebýt referenda, v němž občané těsným poměrem stavbu zamítli, okolí největšího městského náměstí, nyní plné života a kultury, by nejspíše utrpělo velikou ránu a náměstí samotné by se nejspíše stalo pouhou mrtvou turistickou památkou. I když, kdo ví, jak to ještě dopadne…

Starý kolotoč, Remeš
Zdroj: archiv Der Šenter Gob
Autor: Hana Kalivodová

Samozřejmě jsme si nemohli nechat ujít Remeš. Na vinicích obklopujících město se rodí nejlepší hrozny pro pravé šampaňské. Před katedrálou Notre-Dame, jednou z nejvýznamnějších gotických staveb vůbec, na prostranství lemovaném dvojitým stromořadím vábilo naše hraní stovky procházejících turistů. V jedné z bočních ulic jsme objevili starý kolotoč, zářící modrou a žlutou barvou, s dovedně vyřezanými koníky a obrázky různých francouzských měst. Kolotočář i jeho atrakce vypadali jako z fotkek předminulého století, méně už děti s blikajícími botičkami pouštící si písničky z mobilů. Zdolali jsme téměř smrtelnou dávku karamelové zmrzliny, kterou jsme v horkém dni sotva stačili ujídat, a dlouho seděli na břehu řeky La Vesle.

Dům na kolečkách

Mezitím, co píši tento článek a vzpomínám nad deníkem našich cest, staví náš harmonikář Vojtěch na své chatě na Šumavě obrovské obytné auto, díky němuž bude možné vzít si s sebou napříště tak praktické věci jako postel, piáno, záchod či vanu, což velice zpříjemní naše cestování v cizích zemích. Auto navíc pojme sedm lidí, takže kromě muzikantů s námi budou moci vyrazit také žongléři, foukači obřích bublin a další umělci, čímž se z nás stane spíše takový menší pojízdný cirkus. A naši kamarádi z občanského sdružení Buskerville dále jednají s pražským magistrátem o konkrétních podmínkách pro novou buskerskou sezónu v hlavním městě. Navzdory předpokládaným dílčím omezením to vypadá, že pámbů je svobodnému hraní v Čechách stále nakloněn.

Bublinář v pražské ulici Na Příkopech
Zdroj: archiv Der Šenter Gob
Autor: Jan Vítů