Busking - s obytným autem za písněmi Vikingů

Potřetí na cestě, rovnou k polárnímu kruhu. Město po městě, koncert po koncertu jsme se s pouliční klezmerovou kapelou Der Šenster Gob vydali na dvoutýdenní cestu kolem Baltského moře, tentokrát jsme kvůli zimnímu počasí hráli spíše po hospodách a kavárnách. Další díl cestopisu vypráví o prvních dnech výpravy.

Zdroj: archiv kapely Der Šenster Gob Autor: Jan Vítů

Sobotní odpoledne, obytné auto se zvolna kolíbá po okreskách kolem Mělníka směrem k německým hranicím. Ještě dnes chceme být v Berlíně, zahrát si v jednom z úžasných barů, kterých je tohle město plné, zítra na náměstí Alexanderplatz, pod hodinami ukazujícími čas všech koutů světa. Touha nesená v duši od loňského léta se zvolna naplňuje, jsme zase na cestě. Tentokrát na sever, za písní zamrzlých fjordů a uhlíky hřejivých kamen.

Cesta do Narnie vede skrz Berlín

Rozhodli jsme se hrát každý večer, objevit v nekonečných ulicích velkých měst střípky starých časů, kde je živá hudba stále víc než rádio a kde lidé neplatí jen za zákazníky. Hospůdka Vögelchen na berlínské Eisenbahnstraße skýtá vše, co si muzikant může přát, kout vyhrazený pro kapelu, možnost vybírat do klobouku položeného na baru i oporu posádky této lodi plující po noční hladině. Skříň v protějším rohu lokálu připomíná vchod do Narnie, otvorem ve dnu lze sejít do podzemí po tajuplném schodišti. Několik lidí po něm v průběhu večera skutečně zmizelo, nejspíš na tajnou soukromou oslavu.

Po koncertě jsme obytňák zaparkovali v dlouhé aleji pojmenované po Puškinovi, kouř stoupající z našeho komína mizel v blízkém lese. Tuhou severskou zimu zde ještě počasí nepřipomínalo, pro noci poblíž polárního kruhu jsme si však s sebou vezli dostatek dřeva a uhlí. Vyhlédnout ráno z postele přímo na ulici z okénka zaparkovaného auta je zajímavý pocit. Člověk se ocitá rovnou uprostřed dění, kolem spěchají do práce chodci i cyklisté. Město se zvolna probouzí, ale svými pařáty spěchu a chaosu na nás nedosáhne.

Cirkus a setkání kočovníků

Zkusili jsme si zahrát v berlínském metru, po dvaceti minutách nás však, podle našeho očekávání, vypoklonkovali dva muži v černých vestách. V jejich tvářích však bylo možné číst, že kdyby bylo na nich, nechali by nás tam hrát klidně celý den. Neméně krásně jako ve vestibulu podzemky se hudba rozléhá v podchodu jedné z blízkých pasáží. Náš harmonikář David dokonce k písničkám žongloval s kuželkami, celý šestičlenný cirkus vyvolával mezi kolemjdoucími, kteří zrovna někam nespěchali, poprask. Bylo zřejmé, že pouliční umění je stále živé. Stačí ho jen občas popíchnout a ono už samo v atmosféře města vytáhne drápy.

Při pohledu na obří trajekt spojující německé břehy s dánským přístavem Rødbyhavn mě ani ve snu nenapadlo, že to ještě není zdaleka největší loď, jíž se budeme během naší cesty plavit (využili jsme nakonec celkem tři trajekty). Plující ocelové městečko pobralo „jen“ několik desítek aut a kamionů, přesto převyšovalo i ty nejvyšší majáky a přístavní jeřáby. Do Kodaně jsme dorazili po dlouhé cestě až v půl druhé v noci, v jednom z barů zrovna hrála neuvěřitelná gypsy jazzová kapela Tcha Badjo.

Jejich vystoupení jsme již nestihli, po jeho skončení však pro nás udělali soukromý koncert v našem obytňáku. Na hlavách čelovky, na kamnech hrnec těstovin s tuňákem, dvě kytary, basa, harmonika, cajon. Na parkovišti mezi kancelářskými budovami toho večera vedle sebe stály dvě obytné dodávky. Dvě tlupy kočovníků svedly cesty na jedno místo. Spát jsme šli až k ránu, abychom se dopoledne vydali na další cestu vzhůru po 15. poledníku.

Setkání s Tcha Badjo
Zdroj: archiv kapely Der Šenster Gob
Autor: Vojtěch Vasko

Jako ryba ve vodárně

Další zastávkou bylo město Norrköping, přivítali nás barmani studentské koleje vybudované v bývalé vodárenské věži. Před koncertem v prvním švédském městě jsme na uvítanou dostali skvělou pizzu a české pivo, abychom se prý cítili jako doma. Po jídle jsme přijali pozvání na výlet výtahem až na střechu věže, město přezdívané „švédský Manchester“ tu bylo jako dlani, fabriky i dva fotbalové stadiony svítily do noci…