Před osmdesáti lety se potopil druhý Titanik – parník Čeljuskin

13. února 1934 zakončil svou pouť sovětský parník Čeljuskin. Měla to být první obchodní loď, která propluje Severní mořskou cestou – místo toho ji v Čukotském moři rozdrtily ledy a skončila pod vodou. Víc než stočlenná posádka přežila na plující kře a její záchranu sledoval celý svět.

Čeljuskin byl postaven v Dánsku a své jméno dostal po ruském polárníkovi. Na svou první a také poslední cestu se vydal v srpnu 1933. Cílem expedice z Murmansku do Vladivostoku bylo zjistit, zda cestu zvládne i jiná loď než ledoborec. Lodi se sice podařilo větší část cesty urazit, v září ale uvízla v ledu a po několika měsících šla u ostrova Koljučin ke dnu.

Posádce chyběly k úplnému proplutí dva měsíce, podle mořeplavce Rudolfa Krautschneidera ale neměl Čeljuskin vůbec žádnou šanci cestu zvládnout. „Loď byla poháněná párou, hrozně pomalá a ani teoreticky nebylo proplutí možné,“ vysvětluje mořeplavec. Podle něj se na cestu vydala pozdě a kapitán Vladimir Ivanovič Voronin ji dobře neřídil. 

Proč se Sovětský svaz do takové akce pouštěl? Krautschneider se domnívá, že šlo hlavně o propagandu. „Chtěli zaimponovat světu,“ myslí si. I když byla plavba neúspěšná, všechna tehdejší média se zajímala o osud posádky, a tak se Rusům pozornosti tak jako tak dostalo. Média překřtila Čeljuskin na druhý Titanik.

Posádce se podařilo uniknout na plující led a vytvořit provizorní vzletovou a přistávací dráhu. Do záchranné akce se zapojili civilní piloti – ti se stali prvními držiteli vyznamenání Hrdina Sovětského svazu. Na záchraně se podíleli i dva američtí letečtí mechanici, kteří získali Leninův řád. Poslední námořníky se podařilo zachránit až 13. dubna, tedy o 2 měsíce později. Vrak lodi byl objeven v roce 2006 v hloubce zhruba padesát metrů.

Podmínky v Severním ledovém oceánu se od dob Čeljuskina dost změnily – touto cestou obeplula svět už i obyčejná plachetnice a dnes tam běžně proplouvají obchodní lodě.