Londýnské doky žijí: už ne námořním obchodem, ale finančnictvím i zábavou

Londýn - Londýnský East End žádnými mimořádnými historickými skvosty neoplývá, ostatně vždycky šlo o značně ošuntělý rub elegantního a neskonale výstavnějšího West Endu, přesto se sem stojí zato podívat. Ať už proto, abyste nasáli neopakovatelnou atmosféru rušných nedělních trhů, nebo se podívali, v co se změnily nuzné baráky starých londýnských doků: „čtvrti židů, cockneyů a nakladačů z doků, lidí chudých i ztracených – vše stejně nijaké, černé holé a nekonečné, proryté nečistými kanály a napořád stejně bezútěšné,“ jak popsal ve dvacátých letech minulého století Karel Čapek ve svých Anglických listech.

Od těch dob se ale Východní Londýn změnil k nepoznání. Nejzřetelněji je to vidět v Docklands, kde dřív stával rušný přístav a doky a kde teď trčí k nebi skleněné budovy bank a pojišťoven. Dřívější East End ponořený do věčně špinavé mlhy, kam se po soumraku žádný slušný člověk neodvažoval, jako by snad ani neexistoval.

Zatímco teď prochází pomyslná čára rozdělující Londýn na chudý a bohatý horizontálně – tedy to, co je od Temže na sever, se bere jako lepší adresa a od Temže na jih to už není nic moc, dříve procházela tahle linie víceméně vertikálně. West End neboli Západní Londýn byl nóbl, zatímco v East Endu se usazovala spodina. Šlo o semeniště bídy, špíny a zločinu. Ostatně i zlopověstný Jack Rozparovač mordoval svoje oběti, které si vybíral z početné armády místních prostitutek, právě tady.

V Londýnském přístavu pracovalo kolem roku 1900 přes milion lidí. Srdcem námořního Londýna býval dlouho Waping. Právě někde tady poblíž Execution Docku kdysi věšívali piráty, a jak bylo dobrým zvykem, nechávali je v řece tak dlouho, dokud se přes ně třikrát nepřevalil příliv. Waping jinak byla typická veselá přístavní čtvrť, kde o zábavu nebyla nikdy nouze, a Tower Bridge a centrum města je odtud coby kamenem dohodil.

Samozřejmě, že pro dnešní obří kontejnerové kolosy by už tehdejší londýnský přístav nevyhovoval, ale v dobách, kdy měly ještě námořní lodě přijatelné rozměry, mohly bez obav doplout až sem. Toho například využívaly uhelné lodě, které přivážely do Londýna ze severu uhlí. Právě na jedné takové lodi začínal i James Cook. Východní Londýn byl pro tohoto nejslavnějšího anglického mořeplavce a objevitele synonymem klidného domova, kam se vždycky rád vracel, kousek odtud bydlel dlouhá léta se svou ženou Elizabeth a připravoval tu  své zámořské expedice.

Nejdůležitější etapu zažívaly doky na konci 19. a začátkem 20. století. Tehdy byl londýnský přístav největším námořním přístavem světa. V dnešní době se posunul po proudu řeky dál na východ, do Tilbury. Zdrcující ránu přinesly východnímu Londýnu nálety nacistické Luftwaffe během II. světové války. Z tohoto úderu se v podstatě doky už nikdy nevzpamatovaly. Z několika staveb, které odolaly bombardování, stojí za zmínku především dnešní Muzeum Docklands. Posledním hřebíkem do rakve byla pro doky osmdesátá léta, kdy se je vláda Margaret Thatcherové rozhodla zavřít a na jejich místě začít s výstavbou něčeho úplně jiného.

Výsledek těchto snah můžete v bývalých docích vidět na každém kroku. Skladiště i přístavní špeluňky vzaly za své a na jejich místě vyrostly bankovní domy a sídla mediálních agentur. Ceny pozemků tu přes noc vylétly do astronomických výšin a z nejhorší adresy ve městě se stalo světové finanční centrum, které směle konkuruje londýnské City.

Na první pohled se může zdát, že kromě neosobních monster z ocele, skla a betonu tu nic zajímavého není, ale není to tak úplně pravda. V přístavu, hned proti muzeu, například kotví jediný plovoucí kostel v Londýně. Za značné mediální pozornosti jej sem v roce 2003 dopravili přes Kanál z Holandska. Jinou místní zajímavostí je hned vedle plovoucího kostela tahle lávka, nebo chcete-li pontonový můstek. Vzdáleně připomíná vodoměrku, při chůzi se lehce pohupuje a nenavrhl ho nikdo jiný než nám dobře známý Jan Kaplický.