Vernisáž výstavy 100 let ve Vlastivědném muzeu a galerii v České Lípě.

Wo ist mein Heim? Bolavé česko-německé historii se dá postavit i čelem, ukazují v České Lípě

Před deseti lety v sousedním Novém Boru propukly nevídané vášně. Na první pohled nepochopitelný spor o pomník připomínající bez soudu popravené místní obyvatele tehdy přerostl v erupci protiněmeckého nacionalismu. Nyní českolipské vlastivědné muzeum připravilo výstavu k výročí 100 let založení Československa, která ukazuje soužití v regionu s věcnou syrovostí, bez výčitek i bez příkras.

Tenorista začíná v kostele bývalého augustiniánského kláštera zpívat českou hymnu. Něco však nesedí – v překvapených tvářích některých posluchačů jsou vidět rozpaky. Verše opěvující vlast totiž zaznívají v němčině, jazyce původních obyvatel Českolipska. 


Zatímco úvodní českou verzi hymny zazpívali žáci místní umělecké školy, německé verze se ujal ředitel českolipského hudebního festivalu, který sám o sobě usiluje o znovunavázání česko-německých sousedských vztahů i třeba tím, že několik koncertů každého ročníku pořádá v německém příhraničí.

„V našich poměrech je to docela odvážný krok,“ glosuje netradiční zahájení výstavy v kontextu ne zrovna klidné úrovně místní diskuse o historii jeden z návštěvníků vernisáže.

Mladý historik Tomáš Cidlina, který výstavu spolu s grafikem Pavlem Krausem připravil, však nad údajnou kontroverzí spojenou s českou hymnou v němčině jen kroutí hlavou.

„Znalost československé hymny byla pro české Němce vnějším symbolem přihlášení se k československé identitě. Píseň Kde domov můj byla mezi nimi známá v několika překladech už před první světovou válkou. Po vzniku republiky byl vybrán jeden, který se stal oficiálním,“ vysvětluje autor výstavy.

A dodává, že krokem nechtěl nikoho provokovat, ale naopak upozornit na to, že text hymny má pro Českolipsko specifický význam. „Autorem tohoto oficiálního překladu je totiž Wenzel Ernst ze Šluknovska, který působil během let 1863 až 1869 jako suplent na českolipské reálce.“ 

Století, ze kterého mrazí 

Samotná výstava se přitom do žádných experimentů nepouští, je věcná a přesná. Návštěvníci procházející klášterním ambitem sledují posledních sto let optikou celostátních i místních událostí, každý z panelů uvádí citace charakterizující dané období z pohledu místního tisku či dokumentů. To doplňují související ukázky ze sbírek muzea či věrně vyrobené repliky, ze kterých zaujme například masivní model předválečného vojenského opevnění či návěstní sloup plný z dnešního pohledu až úsměvných politických plakátů z počátku 90. let.

Jeden motiv se však výstavou vine stejně jako zteřelá trikolora, jenž je grafickým symbolem tohoto pozoruhodného kulturního podniku: tak jako se za posledních 100 let radikálně měnila krajina Českolipska, zažilo hned několik zásadních zvratů i tamní obyvatelstvo. 

Kurátor výstavy 100 let - historik Tomáš Cidlina
Zdroj: ČT24
Autor: Jan Nevyhoštěný

„Česká Lípa, stejně jako ostatní sídla v pohraničí, má za sebou pohnutou historii, do jejíhož výkladu se neustále vrací téma soužití Čechů a Němců,“ vysvětluje kurátor Cidlina. Právě proto se při přípravě výstavy zaměřil na měnící se vztah místních obyvatel k národnosti, československé státnosti a k odrazu turbulentních politických změn na jejich životy. 

Deutsch, nebo Böhmich? 

11. ledna 1911 Zemský výbor pro království české v Praze projednává kuriózní žádost. Městské zastupitelstvo v České Lípě po orgánu, který suploval neexistující „regionální vládu“ českých zemí, požadovalo změnu názvu města z Böhmisch Leipa na Deutsch Leipa. 

Češi tehdy tvořili ve městě jen asi patnáctiprocentní menšinu a českolipská městská rada si stěžovala, že název často mate usedlé české Němce a německé průmyslníky, kteří pak „město považují za české a vyhýbají se mu“. 

Totožnou žádost Zemský výbor řešil už v roce 1883, výbor nicméně v obou případech požadavek zamítl. „Kdyby důvod českolipské rady městské měl býti uznán, musilo by se uznati též, že Německý Brod (dnešní Havlíčkův Brod, pozn. red.) by neměl míti toto jméno, poněvadž je to město české,“ argumentoval tehdy jeden z přísedících. 

Žádost je pozoruhodná také v tom, že výraz böhmisch je v němčině tradičně používán pro označení v geografickém smyslu (oproti tschechisch ve smyslu etnickém) a ostatní sudetští Němci neměli se svým původem v Böhmen (Čechách) problém a mnohdy se k němu i dodnes hrdě hlásí. 

Doma a přesto cizí

Pozoruhodná příhoda dobře ilustruje národnostní nálady, které ve městě panovaly ještě krátce před tím, než se začalo rodit samostatné Československo. Hned jeden z úvodních panelů aktuální výstavy totiž poukazuje na to, že mnozí návrátivší se vojáci z bojišť 1. světové války se v roce 1918 najednou ocitli v zemi, za kterou nebojovali a ve které žít nechtěli.   

Počáteční odpor však ruku v ruce s hospodářskými úspěchy nové ČSR začíná polevovat a díky průmyslovému rozvoji kraje mnozí místní berou na milost i skutečnost, že velké množství úředních, správních, ale i poštovních, školských či železničních pozic dostávají primárně etničtí Češi, kteří se do kraje začínají stěhovat z jiných oblastí země. Městské zastupitelstvo, složené většinově z Němců, dokonce jednomyslně rozhoduje o přejmenování místní Rumburské třídy na Třídu T. G. Masaryka. 

Vernisáž výstavy 100 let ve Vlastivědném muzeu a galerii v České Lípě
Zdroj: ČT24
Autor: Jan Nevyhoštěný

Naději 20. let na moderní multinárodnostní stát švýcarského typu však jak známo udusá hospodářská krize a i na Českolipsku se pocit diskriminace od dominantních Čechů přetavuje ve velkoněmecký iredentismus a touhu po společném soužití „se svými“.

Dějinná tragédie krvavého národnostního konfliktu se tak s dalším a dalším panelem blíží, stále však není neodvratitelná. V expozici to prezentují jednak společné protifašistické akce české i německé levice, nebo úsměvný snímek „vybíleného“ sálu, kdy schůzi místních henleinovců napadla skupina komunistů, mimochodem jediné strany, kterou v ČSR nepostihlo rozdělení na českou a německou část.

Přichází Mnichov, evakuace Čechů, válka, vyhnání Němců a následné dosídlování krajiny ze všech koutů země i ze zahraničí. Zastánce „dějinné spravedlnosti vyhnání“ možná na výstavě zarazí dva dopisy psané v češtině. V jednom z nich marně prosí obyvatelka Kravař úřady o možnost zůstat tam, kde se narodila, jelikož s nacisty nikdy nesympatizovala a s Čechy měla vždy dobré vztahy. 

Dopis v češtině, ve kterém obyvatelka Kravař žádá o vyřazení z nařízeného odsunu původního obyvatelstva
Zdroj: ČT24
Autor: Jan Nevyhoštěný

V dalším pak jiná „Češka rodu německého“ informuje česky svého bratra o svém nedobrovolném odchodu a věří, že jeho podobný osud nepotká.

Doslova mrazivě pak působí svérazové kroje, které jsou ikonickou rekvizitou českého osidlování pohraničí. Ty na výstavě však šila Češka ze smíšeného manželství, jejíž muž bojoval ve Wehrmachtu, a ona se tak snažila ochránit před odsunem své děti. 

Vernisáž výstavy 100 let ve Vlastivědném muzeu a galerii v České Lípě
Zdroj: ČT24
Autor: Jan Nevyhoštěný

V další části nyní už skutečně „českého století“ složením obyvatelstva Českolipska zamíchá ještě nástup komunismu, necitlivá těžba uranu a nájezd sovětských vojsk, která se v podstatné části okresu zabydlí na několik desetiletí. Po sametové revoluci se však postupně začne vracet téma, které mělo být s odsunem Němců uzavřeno, přesto nečekaně vyvřelo na povrch tak, že v druhé polovině nultých let otřáslo společenskou diskusí v kraji. 

„Nepřestaň nenávidět Němce“

„Němec zůstane naším nesmiřitelným nepřítelem. Nepřestaň nenávidět Němce. Chovej se k Němcům jako vítěz. Buď tvrdý k Němcům. Nepodej ruku Němci. I německé ženy a hitlerovská mládež nesou vinu na zločinech Němců. Buď neústupný i k nim.“
– úryvek z Desatera pro čs. vojáka v pohraničí vydaného 5. června 1945

2. června 1945 bylo v Novém Boru zmasakrováno osm německých civilistů. Stalo se tak proti vůli místních (již československých) úřadů a dokonce bez vědomí velitele ruské posádky. Těla byla ponechána 24 hodin na náměstí – údajně pro výstrahu. Mučení a následnou „popravu“ měli na svědomí samozvaní vojáci čs. armády – revoluční gardy. Záminkou bylo údajné nalezení zbraní v jejich domech.

Nový Bor byl přitom v prvních poválečných dnech poměrně klidný. „Revoluční národní výbor působí v době květnové a jeho zásluhou se udrželo zásobování, což byl bod číslo jedna. Byly zajištěny i zachráněny veliké vojenské zásoby. Nedošlo ke krveprolití,“ popisoval tehdejší nálady na semináři věnovaném masakru novoborský kronikář Vladislav Jindra.

O podrobnostech a konkrétním impulsu vedoucímu k masakru však archivy mlčí – i to je jeden z důvodů naprosto odlišného pohledu na události. Jisté je jen toto: v době stanného práva provedli gardisté razii u německých rodin. Hledali zbraně a našli je. Sedm lidí za to šlo ke zdi. Poprava se konala na novoborském náměstí bez jakéhokoliv rozhodnutí soudu. Osmý Němec byl zastřelen při panickém pokusu o útěk, když měl přihlížet popravě svého bratra. 

Člen nacistické strany nemá nárok na pohřeb

Ocitáme se v roce 2005. Při oslavách kulatého výročí osvobození představitelé Nového Boru po 60 letech poprvé připomněli také zastřelené Němce. Jeden z pozůstalých následně napsal zastupitelům dojemný dopis: „Od onoho bolestného rozkolu mezi Čechy a Němci, kteří spolu předtím po staletí pokojně žili, uplynula dlouhá doba, během které ale bohužel zůstalo mnoho bolestných otázek a problémů otevřených. Proto se coby bývalí obyvatelé Vašeho města chápeme Vámi podané ruky s o to větší radostí!“

Jménem pozůstalých nabízí na vlastní náklady postavit pamětní kámen, který připomene oběti dosud pohřbené v masovém hrobě na neznámém místě v lese za hřbitovem. Zastupitelstvo souhlasí, protestují jen komunisté. 

O dva roky později se však najednou spustí vlna masivních protestů ze strany Českého svazu bojovníků za svobodu – část zavražděných byli podle nich nacisté a jakýkoliv hrob či pomník si podle nich nezaslouží. Přestože podle jejich vlastních slov byl členem strany NSDAP jen jeden ze sedmi popravených, tlak na zbourání pomníku se dostává opět na jednání města a rezonuje i v celostátní politice.

Na nacionalistickou vlnu naskakuje tehdejší šéfka populistické strany Suverenita Jana Bobošíková, proti pomníku hovoří Miloš Zeman. „Vedení města mělo tu odvahu, nechci-li říci drzost, postavit pomník, na němž je vyryto jméno příslušníka SS,“ řekl Zeman na mítinku v rámci své prezidentské kampaně. 

Kontroverzní téma beletristicky zpracoval do knihy 32 hodin mezi psem a vlkem místní autor Jan Tichý. Poté, co podle knihy vznikne i divadelní hra, rozbíhají se ostré protesty včetně petice a demonstrací nanovo. Válka názorů rozdělí novoborskou komunální politiku a bizarního sporu si všimnou i filmaři. Jan Gebert natočí o sporu oceňovaný dokument Hra o kámen.

Radnice nakonec plány na odstranění pomníku odmítne a situaci uklidňuje smířlivým prohlášením: „Nechme mrtvé odpočívat v pokoji. Odstranění pamětní desky by nikomu bolest nevyléčilo, naopak by způsobilo jen novou bolest pozůstalým. Památník chápeme také jako symbol usmíření Čechů a Němců ve společné Evropě.“ 

Buďme bdělí 

Právě „boj o kámen“ výstavu 100 let zakončuje. V následující místnosti stylizované do podoby hospody, ve které podle české politické kultury vždy probíhaly ty nejzásadnější politické spory, pak pod omšelými portréty prezidentů a vedle prázdných půllitrů leží návštěvní kniha. Pomalu se plní reakcemi návštěvníků. Němčina v ní zatím chybí. Podle Tomáše Cidliny by měl tento prostor napomoci zklidnit emoce z výstavy.

„O ten klid v této části usilujeme, výstava je hodně emotivní. Každý má na události 20. století trochu jiný pohled, trochu jinak si je pamatuje a jinak je tím pádem interpretuje,“ uvedl kurátor. Obecně se podle něj říká, že české dějiny se vždy zčásti odehrávaly v hospodě, i proto ji symbolicky použili jako zklidňující prostor. „Aby se právě tady mohli lidé na konci výstavy zastavit, třeba si v té naší improvizované hospodě sednout, o těch dějinách si popovídat a poté již v klidu a bez emocí vyjít ven z výstavy,“ dodal.

Kurátor výstavy 100 let - historik Tomáš Cidlina
Zdroj: ČT24
Autor: Jan Nevyhoštěný

Podle kurátora je totiž zvlášť v dnešní relativně klidné době důležité zůstat ostražitým vůči nenávistným ideologiím, šíření strachu a paniky, či narůstajícímu sebevědomí extremismu a populismu.

„Nejlepším prostředkem proti těmto tendencím je informovanost a povědomí o vlastní minulosti. Je třeba se poučit z minulosti, teprve potom náležitě doceníme to, co máme dnes, budeme schopni a ochotni bránit hodnoty, které činí společnost svobodnou a inteligentní,“ uzavírá kurátor Tomáš Cidlina. 

 

Plakát výstavy 100 let
Zdroj: Vlastivědné muzeum a galerie Česká Lípa