Kubistická architektura – ojedinělý fenomén, který jinde než v Česku nenajdete. Dnes velmi populární styl si ale v době svého vzniku podporu veřejnosti nezískal. Kritizovali ho i samotní stavitelé a architekti. Začátek války proto v roce 1914 kubistickou výstavbu víceméně ukončil. Jedny z nejvýznamnějších kubistických staveb pod Vyšehradem slaví letos své sté výročí. Podívejte se v galerii na stavby, které do Česka jezdí obdivovat milovníci architektury z celého světa.
Na kubistickou Prahu se jezdí dívat lidé z celého světa
Zrod kubistické architektury – slepá ulička, ale zajímavá
Za otce architektonického kubismu je považován Pavel Janák. Ten, okouzlen Picassem, se domníval, že se cesty moderny vyčerpaly; secesi v architektuře považoval jen za módní vlnu. Budoucnost podle něj měla patřit právě kubismu.
Žák Josefa Zítka, který krátce pracoval i ve studiu Jana Kotěry, nejprve šel v jejich „racionálně moderních“ stopách – ostatně Janákovým prvním dílem je Hlávkův most spojující Holešovice s ostrovem Štvanice (více o mostu ZDE). V roce 1911 ale nastal obrat. Janák je náhle přesvědčen, že stavby sice vyjadřují funkci, ale současně přicházejí o „duši“ a ztrácejí umělecký výraz. Ten, dle jeho názoru, nejlépe vyjadřují šikmé plochy a krystalické tvary, které vycházejí z přírodních principů.
Pavel Janák: hranol a pyramida
„Všechny přírodní tvary, jež jsou geometricky složitější, vznikly v součinnosti třetí síly: šikmý pád deště je zapříčiněn přistupující složkou větru, podobně závěje, strže skal, sopky… jsou vytvořeny z neživé hmoty jinou v ní vznikající silou, která hmotu deformuje a uchyluje z přírodního tvaru, v němž byla uložena. Nejkrásnějším příkladem je krystalizace.“
Zdroj: Umělecký měsíčník 1911/12
Janák postavil vilu v Jičíně a upravil průčelí barokních domů v Pelhřimově. V Praze se realizovali zejména Josef Gočár, Josef Chochol a Vlastislav Hofman. Vzorovou ukázkou architektonického kubismu jsou tři Chocholovy objekty v katastru pražského Vyšehradu. Ovšem interiéry byly řešeny vcelku konzervativně.
Stavitelům se zdály stavby zbytečně drahé
Kubisté sice prokázali, že se tento svérázný a ojedinělý směr skvěle hodí do historického prostředí, ale přesto slyšeli ze všech stran spíš kritiku, jak od architektů, tak stavitelů. Ti si stěžovali, že cihlové stavby vycházejí draho, svírají-li jejich stěny různé úhly, a považovali takovou architekturu za příliš výstřední a hlavně nepraktickou. Kubisté byli kritizováni i za to, že vytváří jen kubistický obal stavby, zatímco interiér řeší konvenčně. A tak, navzdory přání jeho protagonistů, neprorazil architektonický kubismus ani doma, ani v zahraničí a stal se jen krátkou epizodou.
Pro Janáka je asi největším zklamáním, že se mu nepodařilo jeho vynález vyvézt do zahraničí. Evropa se vydala cestou moderny a zdálo se, že ji z ní nic nesvede. Přesto vize českých kubistů zcela nezapadly. Po válce na jejich tvorbu navázali němečtí expresionisté.
První světová válka kubismus utlumila
Hvězdy kubismu Janák a Gočár začaly po válce prosazovat jiný styl. Vznik nového státu přivítali tzv. národním slohem – československou verzí art deco. Kubisticky prolamovaná průčelí nahradil dekor složený z geometrických obrazců v národních barvách – červené a bílé, objevily se i reminiscence na lidovou architekturu. Na rozdíl od neúspěšného kubismu se národní sloh těšil velké přízni a stavby zaplavily zemi od Aše po Mukačevo. Šlo především o veřejné budovy, sociální výstavbu a kolonie rodinných domů. Kubistická nebo kubismem ovlivněná díla tak najdeme v poválečných letech již zřídka.
U zrodu kubismu stál Pablo Picasso, který ve svých obrazech předměty rozkládal na jednoduché geometrické tvary – především krychle, a poté je opětovně skládal do obrazu. Zobrazené předměty pak působily dojmem, že jsou deformované. Objevovaly se zároveň z několika pohledů. Za první kubistický obraz jsou považovány jeho Avignonské slečny z roku 1907. Směr pojmenovali kritici, podle slova cube (krychle).
Mezi Paříží a Prahou byly kolem roku 1910 těsné vazby, mnozí čeští umělci pracovali střídavě v obou metropolích. Není proto divu, že principy Picassova kubismu velmi rychle aplikovali i ve své tvorbě. K hlavním představitelům českého výtvarného kubismu, který vrcholil v letech 1911-1914, patřili například Bohumil Kubišta, Emil Filla, Josef Čapek či sochař Otto Gutfreund.
Mladší generaci oslovily nové materiály a skeletové konstrukce
Mladší generace upustila i od prosazovaného dekoratismu. Podle ní šlo jen o nahrazení secesní dekorace novou. Naopak ji oslnily projekty Le Corbusiera, německá avantgardní škola Bauhaus, holandská racionální architektura, mezinárodní funkcionalismus i ruský konstruktivismus. Vídeň své dominantní postavení ztratila – důvody byly samozřejmě politické. Přesto zde působila osobnost, kterou naše avantgarda sledovala. Byl jí nekonvenční Adolf Loos. Stavby začaly využívat nové technologie a materiály – především železobeton. Kubistická epizoda byla na dlouhá desetiletí zapomenuta. Skončila i éra secese a historismu.
Architektonický kubismus byl znovu objeven v 60. letech 20. století, kdy se jím začaly zabývat první odborné texty. Dnes je velmi populární a na několik zbylých staveb se do Česka jezdí dívat milovníci architektury z celého světa.