V Paměti Jaroslava Řiháka jsou výslechy a uhelné doly, které ho ale nezlomily

Na konci 40. let minulého století nastoupil Jaroslav Řihák na vysokou školu. Mohla jej čekat úspěšná kariéra. Místo toho zažil útlak a poznal, jaký je trest za to, že myslel jinak. Po únoru 48 byl ze školy vyloučen, na začátku 50. let skončil ve vězení a pracoval v dolech. Jeho jedinečnou výpověď zachytila pro ČT redaktorka Barbora Měchurová a přinesl jej pořad Týden v regionech v novém nepravidelném seriálu.

Video Týden v regionech (Brno)
video

Vzpomínky Jaroslava Řiháka

Příběh nadaného technika, plný překážek a trestů minulého režimu, začal po konci druhé světové války, kdy byl Jaroslav Řihák přijat ke studiu na Vysokou školu elektrotechnickou v Brně. „Četl jsem tehdy knihu vydanou v Jugoslávii - Zachvátí-li tě, zahyneš. Věděl jsem, že byla dopravena do země tajně, ale já jsem si ji přečetl a získal jsem informace o tom, co je to sovětský gulag. Jak se v něm žije, pracuje a umírá,“ začal vyprávět nyní 89letý Řihák.

Knížku na přečtení pak nabízel také svým spolužákům, jenže oni jí opovrhovali. „No a v březnu 48 jsem dostal dopis s razítkem akčního výboru Vysoké školy technické, že jsem vyloučen ze studia,“ pokračoval. Vyloučení nesl těžce. „Ve mně vzrostla obrovská nenávist a snaha nerespektovat jejich příkazy,“ popsal své tehdejší pocity Řihák.

Video Jaroslav Řihák hovoří o vyloučení ze studia a výslechu
video

Jaroslav Řihák hovoří o vyloučení ze studia a výslechu

Po nedobrovolném ukončení studia se snažil sehnat práci. Podnikatelé jej ale nechtěli zaměstnat. „Odmítli mě, že očekávají komisi, která jim znárodní podnik, a kdyby mě přijali, tak by se to urychlilo. Jeden mi nabídl pětistovku. Nepřijal jsem ji, přestože jsem měl hlad, tak jsem měl hrdost,“ dodal.

Týden před obhajobou byl zatčen

Na vysokou školu se nakonec po dlouhých měsících vrátil, díky svým schopnostem a přímluvě předsedy stranické organizace v podniku, kde jej nakonec zaměstnali. Ve svém volném čase se ale účastnil srazů katolické mládeže a také byl v kontaktu s několika kněžími. Mezi ně patřil například otec Ferdinand Nesrovnal.

Páter byl mezi mládeží oblíbený a po únoru 1948 pomohl několika vysokoškolákům vyloučeným ze studií, stejně jako Řihák, odejít za hranice. Kvůli svým aktivitám byl dlouhodobě sledován StB. Právě jemu Řihák předal plány tajného atomového krytu Z-10, který byl budován pod Špilberkem.

„Věděl jsem, že Nesrovnal je taky antikomunista. A za druhé, já jsem mu nediktoval, že to musí dát do zahraničí. Ale věděl jsem, že to udělá,“ okomentoval své rozhodnutí. Zda dokumenty skutečně doputovaly za hranice, se nikdy nedozvěděl.

Sebevražda by byla lepší

Výslechy probíhaly ve vyšetřovacích celách na Příční, kde strávil Řihák asi čtyři měsíce. „Byl jsem nevyspalý a vyhladovělý. Sebevražda by byla lepší,“ popsal svůj stav v době výslechů. Přesto odmítal protokol o nich podepsat kvůli tomu, že si vyšetřovatel vymýšlel. „Za pět minut přišli dva chlapi. Domlouvali se, kdo mi dá první po tlamě. No a já jsem viděl, že by mě umordovali, tak jsem vyšetřovateli podepsal i ten nepravdivý protokol,“ dodal Řihák.

Život pátera Nesrovnala v jedné z cel na Příční skončil. Údajně se oběsil. Podle několika zdrojů ho ale příslušníci státní bezpečnosti zřejmě ubili k smrti a sebevraždu zinscenovali. Jaroslav Řihák dostal devět let vězení za vyzvědačství a velezradu. 

Fotografie z vyšetřovacího spisu
Zdroj: ze sbírky Post Bellum, Paměť národa

Řihák byl odsouzen v rámci velkého procesu proti církvi, nazývaném Bárta a spol., při němž bylo odsouzeno celkem devět kněží a 22 laiků k úhrnnému trestu 330 let. Mezi nimi byl i římskokatolický kněz Josef Zvěřina. 

Skončil v dole s radioaktivním uhlím 

Ve věznici ve Vinařicích u Kladna strávil pár měsíců. „Přijel autobus, naložil plný autobus vězňů a odvezl nás do Rtyně v Podkrkonoší, kde se těžilo radioaktivní uhlí,“ okomentoval další dění. Podle jeho slov se to ale dalo vydržet. „Já byl u vrátku, tak jsem pouštěl a vytahoval vozíky. Nejhůř na tom byli ti, co uhlí kopali,“ vysvětlil Řihák.

  

Já jsem se tam spřátelil s jiným důlním inženýrem, který mi občas tajně vynášel dopisy pro rodiče. Pak vyhlásili, že dostávám milost a že mi o tři roky sníží trest. Ostatních 19 havířů propustili. Inženýr pak intervenoval u náčelníka tábora, proč já ne. Náčelník řekl, že Řihák nemohl být puštěný, protože jde za týden do korekce. Jenže do korekce bylo za tu dobu posláno aspoň deset lidí a nikdo se nevrátil. A ten inženýr náčelníkovi řekl, že když půjdu do korekce, tak ať počítá s tím, že důl nesplní plán, takže jsem se tam nedostal.

Jaroslav Řihák

Totalitě je možné se bránit

Byl propuštěn na jaře 1956. Pouze ve vězeňském munduru, o oblek přišel. Po opuštění cely už nikdy nedostal práci, která by odpovídala jeho znalostem a dovednostem. V propouštěcím listu měl uvedeno, že může pracovat pouze v zemědělství, ostatní práce pouze s povolením veřejné bezpečnosti. Museli jej chvíli i živit rodiče, pak si vydělával třeba jako elektrikář v cukrovaru.

V roce 1990 byl Jaroslav Řihák rehabilitován a ve stejný rok mu, po složení státní zkoušky, byl udělen titul inženýr.

Těžké podmínky ale Řiháka nezlomily. „Zažil jsem konec druhé světové války, byl jsem u partyzánů a věděl jsem, že je možné bránit se totalitě,“ vysvětlil.