„Lidice budou žít,“ znělo po válce, příběhy lidí však zůstávaly v pozadí

Praha - Do kin vstoupil velkofilm Lidice. Ani horký konec týdne neodradil filmové diváky, a tak jej za premiérový víkend zhlédlo skoro 44 tisíc návštěvníků. Film se tak dostal do čela žebříčku návštěvnosti. Lidice připomínají tragédii místa jako příběh těch, kdo tam kdysi žili. Osud vesnice ale po válce poznamenala proměna v prázdný symbol a pomník bez života. Sám režisér filmu Lidice Petr Nikolaev kdysi považoval události června 1942 za věc příliš vzdálenou a vlastně nesrozumitelnou. „V životě by mě nenapadlo se tím zabývat, protože to pro mě bylo téma naprosto prázdné,“ charakterizoval pro pořad 168 hodin téma vypálení Lidic vojenský historik Eduard Stehlík.

Nicméně téma Lidic asi zdaleka není tak prázdné, byť to donedávna možná tak vypadalo. Alespoň pokud lze soudit ze zájmu o nový český film Petra Nikolaeva Lidice.

Malá vesnice u Kladna Lidice - pro Spojence za války motiv k boji proti nacistickému režimu, a co se na místě tragédie dělo potom?

Po válce se začaly stavět nové Lidice. Československý týdeník (1947): „Společnost pro obnovu Lidic uspořádala národní pouť do Lidic, při které byl položen základní kámen ke stavbě nových Lidic. Lidice budou žít!“ Po únoru 1948 začínají Lidice žít jakýmsi virtuálním životem, kdy se z nich podle Stehlíka stává prázdný pojem. Lidice se sice staly významným místem, nicméně skutečnost, že tam nacisté povraždili skoro dvě stě bezbranných lidí, byla v pozadí. Lidé sice jezdili do Lidic, místa, které si osudovým losem vybralo chladnokrevné zlo, ale skutečný příběh příliš známý nebyl.

A jak se to vlastně v Lidicích seběhlo?
Myslíte, že znáte příběh Lidic? Odpoví vám film Lidice.

Lidice byly v popředí zájmu zejména počátkem normalizace, potom o ně zájem pomalu klesal a po roce 1989 byl minimální. Trend se obrátil před pěti roky zásluhou nového ředitele památníku Milouše Červencle. Nicméně způsob popularizace Památníku Lidice byl dost kuriózní. Nový ředitel se totiž uvedl počítačovou hrou o vypálení Lidic. Pobouřila pamětníky, ale pro mladé místo přestalo být skanzenem. „Oni potom opravdu začali jezdit, a to byl průlom. Nerado se to tady slyší, ale to září 2006 bylo průlomem, my jsme měli rekordní návštěvu,“ dodal Červencl.

Eduard Stehlík

„Já vím, že to teďka může znít zvláštně – na co hrdost na nějakou vyvražděnou vesnici. Třeba na to, že z těch vyšetřování po válce ti gestapáci tam říkají: Lidičtí muži šli statečně a nedošlo k žádným slabošským scénám.“

Památník v Lidicích dnes nestojí ani díky socialistickým vládám ani díky těm polistopadovým. Pocta zabitým dětem vznikala třicet let, nakonec tu stojí díky veřejné sbírce v Dánsku.

Za příběhem Lidice je třeba podle Eduarda Stehlíka vidět příběhy lidických obyvatel. „Lidice jsou jako obrovský příběh, ale taky jsou to jednotlivé příběhy těch lidí. A jeden každý je na román,“ podotýká režisér Pavel Štingl.

V pozadí tragédie však dodnes zůstává palčivé téma česko-německých vztahů, kdy se občas zapomíná. „Mám pocit, že se z toho stalo téma jednostranné, nebo jednostranně interpretované, v určitém módním duchu, v duchu politické korektnosti, a to zejména pokud jde o druhou světovou válku,“ říká k problému europoslanec Jan Zahradil.

Obřad v růžovém sadu v Lidicích jako příklad vyváženosti. Svatebčané si pouští oblíbenou popovou kapelu z Německa. Symbol Lidic bývalých i dnešních.