Pro výrobu došků je nutné sklidit bez kombajnu

Hroznová Lhota (Hodonínsko) – Poslední místo, kde se vyrábí tradiční došková střešní krytina, je jihomoravská Hroznová Lhota. Základem je tradiční sklizeň žita stejná jako před 60 lety. František Pavlica, který došky vyrábí, se do ní pustil dnes, za měsíc vyrobí krytinu pro opravu střech na historických staveních ve skanzenu ve Strážnici.

Historický způsob sklizně se liší především tím, že se nepoužívají kombajny, nýbrž samovaz. Zemědělec potřebuje na došky celistvá stébla, která kombajn nedokáže vyrobit, zatímco samovaz stébla podsekne, odsune a dokonce i sváže. Stroj, který František Pavlica používá, je přesně 50 let starý. „Tento samovaz je z armády. Jezdilo se s ním na prvomájové průvody,“ popsal.

Žito musí na poli ještě týden vyzrát. Pomocníci Františka Pavlici je tak hned po sklizení skládali do mandelů. „Vždycky, když vytvoříme čtyři řady, tak dáme jeden navrch, aby neteklo na klasy,“ vysvětlovala Klára Pavlicová. Z jednoho mandelu potom vzniká metr čtvereční doškové střechy.

Z pole poputuje žito do mlátičky staré více než sedmdesát let, teprve potom přijde na řadu samotná výroba došků. Na kvalitě jejich vázání závisí trvanlivost celé střechy. Zatímco dříve vydržela bez obtíží padesát let, dnes je to kvůli kyselým dešťům zhruba dvacet.

Došková střecha má výborné izolační vlastnosti, zabraňuje rychlému střídání teplot a na půdě zajišťuje v létě chlad a v zimě teplo. Z venkova začala došková krytina mizet po roce 1833, kdy byla zakázána kvůli velké hořlavosti. Od jedné chalupy totiž často vzplála celá vesnice. Došky tak nahradily odolnější dřevěné šindele.


František Pavlica vytvářel doškové střechy pro skanzen ve Strážnici, v Lopeníku, ve Vlčnově nebo v Ruprechtově na Blanensku. V roce 2008 dokonce získal od ministerstva kultury ocenění za svoji práci – titul Nositel tradice lidových řemesel právě v tomto oboru.