Tajemní muži z Krkonoš aneb tajná meteorologická stanice v Arktidě

Vrchlabí - Zatímco německá nacistická vojska se na jaře 1939 zabydlovala v českých zemích a republiku sužovaly nacistické represe, na Zlatém návrší, v okolí Jestřábích bud, se vcelku nic mimořádného nedělo. Až když Němci zjistili, že právě Zlaté návrší je to pravé místo pro polární stanici, která může zachránit několik bílých sokolů odchycených členy německé arktické výpravy na Islandu. Nicméně začala válka a němečtí vědci ve snaze zachránit stanici přetvořili Zlaté návrší na utajenou výcvikovou rezervaci.

„Jeden sokolík ještě uhynul, jeden se vzpamatoval, původně jich bylo pět nebo šest… Začal rok 1939 a oni zveřejnili, že mají plán. Výzkum polární stanice, která by se měla stát novým střediskem německé polární vědy…“ Řekl reportérovi Stanislavovi Mottlovi v jednom ze svých posledních rozhovorů novinář Stanislav Bártl, který byl tehdy u toho.

Cesta za informacemi o německé polární stanici přivedla Stanislava Mottla do archivu Zámrsk. A tam skutečně existuje jeden fond, který se jmenuje Zlaté návrší, polární stanice v Krkonoších (Gold He). Zakladateli stanice byli zejména dva muži – Kurt Herdemerten a Hans Knoespel, geolog a ornitolog. Především ale oba zkušení polárníci.

A právě Knoespel, jehož koníčkem bylo sokolnictví, se stal duší stanice. Podle archiváře Václava Pituchy měli polárníci za cíl kromě aklimatizace polárních sokolů i přípravu další polární expedice, ale z hlediska českých zemí bylo nejdůležitější, že na Zlatém návrší mělo vzniknout středisko ochrany přírody, které by spravovalo a chránilo okolní přírodní rezervace.

Polárníci ze Zlatého návrší
Polárníci ze Zlatého návrší

Z meteorologické stanice utajená výcviková základna

Poté, co začala válka, se oba němečtí vědci dostali pod tlak a zůstalo jediné řešení, jak zachránit stanici - doktor Knoespel se stal vojákem nacistické třetí říše, ze stanice se pak stala utajená výcviková základna. A hned mezi prvními frekventanty byl mezi Němci instruktor budoucích polárníků Antonín Pohořalý.

Zdánlivě obyčejný chlapík z Krkonoš, ale přesto něčím výjimečný. Právě on totiž se skupinou německých polárníků a meteorologů dokázal v naprostém utajení žít dlouhé měsíce v nehostinných podmínkách Arktidy. Český cestář z Vrchlabí měl německou manželku a po záboru pohraničí německými nacisty přijal říšské občanství. Stal se tak podobně jako další muži ze Zlatého návrší příslušníkem německého námořnictva a nakonec i pravou rukou Hanse Knoespla. Už v letech 1941 až 1942 ho doprovázel na Špicberky, kde němečtí polárníci tajně pracovali na stanici Knoespe (Poupě). Co bylo jejich úkolem? Zřídit, doslova pod nosem spojeneckých jednotek, meteorologickou základnu, odkud se vysílaly šifrované zprávy o počasí. Pro německou brannou moc měly tyto zprávy cenu zlata.

Proč němečtí polárníci a meteorologové riskovali své životy? Kvůli válce přestal fungovat systém světové výměny počasí, který neznal hranic. Klíčové místo pro předpověď počasí pro Evropu byl mimo jiné i severní Atlantik a Arktida, kde je podle meteorologa Miroslava Flajšmana takzvaná permanentní islandská tlaková níže, která ovlivňuje počasí po většinu roku v Evropě. Zatímco spojenci měli klíčové základny na svých územích, například na Špicberkách či v Grónsku, Němci tyto možnosti neměli, a proto se na ta území vydávali tajně.

Flajšman připomněl, že již od srpna 1941 začaly jezdit první konvoje z Ameriky přes Severní ledové moře do Murmansku. Zásluhou těchto zpráv německé bitevní lodě získávaly výhodné pozice při leteckých či námořních bojích se spojenci. Lze tedy říci, že němečtí polárníci byli, vzhledem k ohrožení Evropy nacistickým Německem, mimořádně nebezpečnými protivníky spojenců.

Utajovanou stanici našel i polárník Jakeš, našel tam kříž…

Do místa, kde kdysi byla utajovaná meteorologická stanice, dorazil na svých cestách i polárník Miroslav Jakeš. „Ten terén kolem té stanice, tak není kopcovatý, je to spíše taková mírně zvlněná krajina… Když jsem přecházel to moře, přišel jsem na pobřeží, bylo tam menší návrší. Vystoupil jsem na ně, že se porozhlédnu a tam najednou jsem objevil kříž…“

Co vztyčení kříže předcházelo? Koncem června 1944 připlula pro polárníky ponorka. A začal se naplňovat osud Hanse Knoespela. Zhruba 4 kilometry od základny byla lovecká chata, kterou němečtí polárníci, hned poté, co tu přistáli, podminovali, aby je případný výbuch upozornil na blížící se nebezpečí. Před odjezdem chtěl Knoespel chatu odminovat…

Z deníku Pohořalého:

„Včera, 30. dubna v 10:05 odpoledne, byl smrtelně zraněn a přesně po dvou hodinách dotlouklo jeho zlaté srdce… Jak se to stalo? Knoespel s Ohmem si vzali na starost odstřel chaty. Po trojnásobné době, kdy už měla zápalnice vyhořet, se oba přiblížili k chatě a kousek od vchodu uviděli, že šňůra stále ještě hoří. Oba se okamžitě obrátili, podařilo se jim ale dostat jen pár metrů od chaty…“


Doktor Hans Robert Knoespel byl pochován u někdejší základny, jde o nejseverněji položený válečný hrob na světě. Právě nad tímto místem je kříž, který našel polárník Jakeš. Objevil tam i nejspíš měděnou cedulku: Zde leží Hans Knoespl, narozen 7. srpna 1915, padl za velké Německo 30. června 1944.

Hrob Hanse Roberta Knoespela
Hrob Hanse Roberta Knoespela

O zážitcích chlapík z Krkonoš nehovořil, po válce jej postavili před lidový soud

Antonín Pohořalý se tehdy dostal šťastně na Zlaté návrší, kde zůstal až do konce války. Nemínil nikam utíkat, naopak -  celý archiv stanice, včetně jedinečné vědecké dokumentace, předal zástupcům Československé armády. I tak se však ocitl před mimořádným lidovým soudem, a to za službu v německé armádě. Pohořalý hájil tehdy nejen sebe, ale také Hanse Knoespela. Pohořalý byl odsouzen k jednomu roku vězení. Přestože soud konstatoval, že zachránil mimořádně cenný archiv, který posléze skončil v pražském Národním muzeu.

O svých zážitcích z války prý Antonín Pohořalý nikdy nehovořil. Zemřel ve svých teprve čtyřiačtyřiceti letech v roce 1958. A na polární stanici na Zlatém návrší se téměř zapomnělo. Teprve v posledních letech je patrný stoupající zájem historiků o všechny utajené německé stanice. Před několika lety začal dnes již zesnulý novinář a polárník Stanislav Bártl psát knihu o stanici na Zlatém návrší. Když se s ním Stanislav Mottl setkal naposledy, byla kniha před dokončením…