Opuštěný tyfový hřbitov upomíná na osud haličských židů

Havlíčkův Brod – Při dobrodružné vycházce po polích u Havlíčkova Brodu se může výletník náhle ocitnout mezi hroby. Přestože je hřbitov odlehlý a na první pohled zapomenutý, jde o památné místo. Je to jediný tyfový hřbitov v Česku, který navíc upomíná na – dnes takřka zapomenutý – odsun židů z Haliče a Bukoviny do sběrných táborů během první světové války.

Rozorané brázdy, lány kukuřice a řepky – a potom hroby. Tak vypadá cesta k jedné zastrčené vysočinské památce, která tiše upomíná na utrpení válečných uprchlíků, ale i naději, která se později ukázala jako marná. Leží zde na 400 lidí, na hřbitově je podle historičky Aleny Jindrové 60 celých náhrobků a 30 dalších, poničených. Původně zde stály stromy vytvářené ve tvaru kříže. Později ale na hřbitově vyrostly náletové dřeviny, které podobu hřbitova změnily – a ještě ztížily jeho hledání. Od druhé světové války chyběla hřbitovu dlouho jakákoli údržba, v posledních deseti letech se dělalo alespoň to nejnutnější.

Havlíčkobrodský hřbitov je židovský a také jediný tyfový v Česku. Především ale upomíná na téměř zapomenutý odsun židů z Haliče a Bukoviny do tzv. barákové kolonie pro válečné uprchlíky v Havlíčkově (tehdy Německém) Brodě za první světové války. Byli odváženi, když se k jejich domovům v roce 1915 blížila fronta. Mohli si vzít jen to nejnutnější, a potom nastupovali do vlaků směr Vysočina. Deset tisíc lidí pak tři roky žilo v dřevěných stavbách na místě, kde je dnes havlíčkobrodská psychiatrická léčebna. Nešlo o obdobu nacistických koncentračních táborů, byl to zkrátka uprchlický tábor, ačkoli ho obývali především židé. Obyvatelé měli k dispozici základní občanské vybavení – nemocnici, školu, školku, pekárnu. Platil však přísný režim, který se v prvé řadě týkal hygieny. Přesto v táboře nakonec vypukla epidemie skvrnitého tyfu, spalniček a spály. Havlíčkobrodský publicista Jan Schneider tak charakterizoval podmínky v táboře jako značně tvrdé. Nemoci si vyžádaly stovky obětí, ostatní se ale po skončení války vrátili domů.

Alenu Jindrovou s Janem Schneiderem zaujala paralela německobrodské internace židů za první světové války s deportacemi do nacistických koncentračních táborů. Předpokládají, že šťastný osud většiny lidí odvezených po roce 1915 na Vysočinu přispěl k tomu, že byl nástup židů do transportů za druhé světové války pozoruhodně pokojný. Vzhledem k tomu, co je nebo jejich rodiče potkalo o čtvrt století dříve, domnívali se, že je může potkat nanejvýš zákaz nošení jídla do pokoje – a v nejhorším případě epidemie tyfu. Místo německobrodské barákové kolonie však končili v Terezíně, Osvětimi či Majdanku.

Přestože hřbitov u Havlíčkova Brodu upomíná na pozoruhodnou, a přitom jen sotva známou historii, většina lidí, kteří s ním mají co do činění, chce, aby zůstal tak, jak je. Tvrdí, že je zachování hrobů uprostřed polí lepší – bezpečnější a klidnější – než kdyby k němu vedly směrové cedule a poutače. Kdo totiž chce, unikátní tyfový hřbitov najde i tak.