Příběh torpédisty z Braníka, který na moři bojoval za císaře pána

Praha – Během první světové války nebojovali čeští vojáci jen na frontách v Rusku a Itálii nebo na dalších všeobecně známých místech, ale také na moři. Rakousko-Uhersko totiž mělo i válečné námořnictvo, kam část Čechů narukovala. Jedním z nich byl i František Lněnička. Narodil se v roce 1898 v Praze Braníku. Jeho i další osudy teď přibližuje výstava Naše moře v Národním technickém muzeu v Praze.

František Lněnička se v roce 1913 šel učit jemným mechanikem. Podle Jaroslava Jelínka, autora výstavy v Národním technickém muzeum, se vyučil v roce 1917, a když mu bylo devatenáct let, musel narukovat. Byl totiž třetí rok války. „Výběrová komise ho zařadila přímo k námořnictvu. Zjistila, že je dobrý mechanik, vynikající, má vynikající prospěch, tak musel nastoupil k námořnictvu,“ říká Jaroslav Jelínek.

V Arzenálu v Pule prošel František Lněnička náročným výcvikem a v květnu 1918 se z něho stal torpédista. Sloužil například na bitevních lodích Viribus Unitis a Tegetthoff. Rakousko-uherští námořníci zakoušeli tehdy opravdu tvrdou službu. Měli nedostatek jídla i oblečení. Štěstím pro Františka Lněničku bylo, že za pár měsíců válka skončila.

Podle Jaroslava Jelínka z Národního technického muzea se po skončení 1. světové války František Lněnička zapojil do obrany mladého československého státu. S dalšími tisíci námořníky vedl boje na Slovensku proti Maďarské republice rad.

Maďarská republika rad

Dočasný státní útvar existující od 21. března do 1. srpna 1919. Jednalo se o komunistický stát s diktaturou proletariátu, který vznikl z Maďarské demokratické republiky. V čele Maďarské republiky rad stál komunista Béla Kun. Maďarská republika rad obsadila území jižního Slovenska, kde vytvořila 16. června Slovenskou republiku rad. Československé vojsko proti této ofenzívě na území ČSR zakročilo a okupované území bylo získáno zpět.

Zdroj: Wikipedie


František Lněnička se po válce odstěhoval do Brna, ale do Prahy se vrátil ještě v květnu 1945, kdy bojoval jako dobrovolník na barikádách. Jaroslav Jelínek, autor výstavy v Národním technickém muzeu připomněl, že vzpomínky Františka Lněničky se přímo nedochovaly. Jeho životopis ale napsala jeho dcera Jarmila Urbanová.

Výstava Naše moře je v Národním technickém muzeu přístupná do 30. 11. 2014


Češi v Rakousko-uherském válečném námořnictvu

Podle Jaroslava Jelínka, autora výstavy v Národním technickém muzeu se všeobecně uvádí, že každý desátý námořník Rakousko-uherského válečného námořnictva pocházel z Čech. Tento údaj vychází ovšem pouze z jazykového hlediska, tedy jde o podíl česky mluvících vojáků. Pokud bychom vzali v úvahu české Němce, byl by podíl námořníků z českých zemí podle Jaroslava Jelínka cca 15–20 procent.

Arnošt Zmeškal, ředitel muzea dopravy, v rámci Národního technického muzea připomíná další zajímavost: „Žijeme v zemi, kde nejběžnější pozdrav je ahoj. Málokoho napadne, že ahoj je námořnický pozdrav, a spousta lidí se diví, proč si říkáme ahoj. Řekl bych, že v Češích toho moře troška zbyla, a že máme k moři, byť žádné moře nemáme, kladný vztah.“

Válečná průmyslová výroba na území českých zemí

Vojenská mašinerie nepotřebovala jen vojáky, ale také průmyslové zázemí. Jaroslav Jelínek, autor výstavy z Národního technického muzea připomíná, že Praha jako nejprůmyslovější oblast českých zemí se do válečné výroby intenzivně zapojila. Kolbenova továrna a Křižíkova továrna dodávaly elektrotechnický materiál, například generátory, žárovky nebo elektrické kabely. Další pražské strojírny - jako Spojená pražská strojírna a firma Breitfeld a Daněk - zase dodávaly výtahy, parní turbíny a kotle.

Největším exponátem výstavy je námořní dělo – to je ale umístěno před budovou Národního technického muzea.


Uniformy a další zajímavosti výstavy

Výstava Naše moře se snaží přiblížit 1. světovou válku co nejkonkrétněji, z mnoha úhlů pohledu. Autoři se kromě života námořníků a technického vývoje samozřejmě věnují i průběhu válečných operací.

Jaroslav Jelínek, autor výstavy například upozorňuje na unikátní exponáty - osobní uniformy šlechtice a vysokého rakousko-uherského důstojníka Hieronyma Colloredo-Mansfelda. Ten pocházel z vedlejší větve rodiny Colloredů-Mansfeldů, z takzvané dobříšské větve. Colloredo-Mansfeld byl velice malé postavy, měřil pouhých 168 cm. Jeho uniformy ale byly velmi pompézní. Dalším zajímavým exponátem je admirálská uniforma následníka trůnu arcivévody Františka Ferdinanda d‘Este. Ten se významně podílel na budování rakouského námořnictva.

A Arnošt Zmeškal, ředitel muzea dopravy při Národním technickém muzeu připomíná další lákadlo výstavy, modely válečných lodí: „Máme to štěstí, že tady je vystavena ve zkratce celá naše rakousko-uherská “marína„. Pan Zdeněk Tolar nám zapůjčil svoji sbírku, dlouhá léta staví modely naší rakouské “maríny„ v měřítku 1:100 a troufám si tvrdit, že jeho sbírka je jedinečná.“