Komentář Jiřího Hlavenky: Zapomněli jsme na venkov

Web ČT24.cz postupně zveřejňuje komentáře na téma „Rozdělené Česko“. Nad společností, která „ztratila soudržnost, trhá se, roste v ní nevraživost až nenávist“, se tentokrát zamýšlí podnikatel, publicista a politik Jiří Hlavenka.

Ilustrační snímek
Zdroj: ČTK Autor: Radek Petrášek

Všechny české vlády, všechny do jedné – od Klause k Topolánkovi a Nečasovi, od Zemana k Paroubkovi – mají v čele seznamu svých hříchů ten, kterého si nejspíš ani nejsou vědomy. Čtvrt století zapomínání na venkov.

Nedivím se tomu vůbec u Václava Klause. Do jeho zjednodušeného vnímání společnosti, ve kterém „žádná společnost neexistuje“ (Margaret Thatcherová) a vše vyřeší volný trh, se to nemělo šanci vejít. Jeho následovníci z ODS jím byli příliš ovlivněni, takže z tohoto schématu také nevyšli.

Více se tomu divím o sociálnědemokratických vlád. Tam bylo možná lepší vcítění se do problému, ale řešení bylo vlastně „ódéesácké“: tak jim tam narveme nějaké peníze a bude. Sociální demokracie je nakonec stejně technokratická jako ODS – kde ODS získávala voliče důrazem na egoismus, ČSSD rozdávala pastelky s tím, že to přece musí stačit.

Všechny tyto vlády do jedné zapomněly, co je skutečným cílem dnešního státu: pomáhat vytvářet „dobré lidské společenství“, soudržnou společnost. Volný trh si poradí s lecčím, ale s tímto ne.

Nebyl čas čekat na ty vzadu

Když po listopadu 89 vtrhl kapitalismus do Československa, bylo to rychlé a brutální. Tam, kde měl Západ na pozvolný vývoj a pozvolnou adaptaci sto let, jsme to museli zvládnout za čtvrtinu tohoto času. To ale fakticky nejde – respektive to nejde bez obětí, bez těch, kteří zůstanou vzadu. V rychlém tempu „nebyl čas na ně čekat“, což je pochopitelné a jinak to asi nešlo. Hřích je ale v tom, že stát od těch vzadu odvrátil oči a díval se jinam.

Abych to trochu zkomplikoval: pod pojmem „venkov“ nemyslím ony malebné vesničky obklopené loukami a lesy, kam měsťáci tak rádi jezdí na týden dovolené, říkají místním „my vám tak závidíme, že žijete v takovém krásném prostředí a na čistém vzduchu, tady bychom taky chtěli žít“ a diví se, proč domorodec jde do stodoly pro vidle. Pod „venkovem“ ale myslím i „mentální venkov“, lidi městské, ale prostě ponechané z různých důvodů vzadu. Též hraniční regiony – bez ohledu na to, jestli se jedná o město nebo vesnici – jsou ponechané vzadu, odvrátili jsme zrak. Ať si poradí, však každý svého štěstí strůjce.

Ne že by o tom nikdo nevěděl. Ve vládě nesedí hlupáci, mají tabulky a znají čísla. Jenomže řešení byla vlastně hloupá. „Postavme tam silnici (dálnici!)!“ Jako kdyby někdy čtyřproudovka vytvořila fungující lidské společenství. „Dejme jim dotace!“ Jako kdyby opravená radnice byla důkazem dobré místní komunity.

Místo spolků máme hospody

Mohl bych se lacině opřít do prvních sociálnědemokratických vlád Miloše Zemana. Ale faktem je, že v devadesátých letech moc nikdo nevěděl, že tento problém je hluboký a bude časem stále hlubší, že se sám časem nenapraví a také netušil, co s tím. Ovšemže: kdybychom zvedli zadek a podívali se k jižním nebo západním sousedům a tuto problematiku i řešení s nimi probrali důkladně, důsledně a do hloubky, mohli jsme už být dál. Ale my přece víme všechno nejlíp: „Tak jim dejme nějaký dotace“.

Myslím si, že toto je vlastně největší současný problém české společnosti. To, že ztratila vnitřní soudržnost, trhá se, roste nevraživost až nenávist a vlastně tím i klesá chuť to nějak řešit.

Důsledky jsou navíc vidět na obou stranách. Městská liberální společnost volí často až krajně liberálně („venkovu na zlost!“) a venkov, včetně venkova mentálního, pak volí, jak volí – městu na zlost. Nejsilnější podprahový motiv pro volbu Miloše Zemana byl, že to natře těm inteligentům z Prahy, i za nás. Zrovna on – celoživotní narcistní velkoměstský intelektuál!

Tak jako u opravdu velkých problémů není řešení na jeden řádek. Ani zde to nevyřeší jedna cifra, tedy další hromada peněz poslaných někam, ať si opraví ještě další silnice a ještě další chodníky. Nejde totiž vlastně ani o peníze. I když zvýšíte penze a minimální mzdu, nevyřešíte tím problém „tady chcípl pes“. Fakt, že spokojenost se životem neurčují hlavně peníze, je dávno známý. A ostatně, v co se transformovaly peníze posílané na venkov, včetně venkova mentálního? 

V záplavu výherních (ve skutečnosti proherních) automatů.
V podomní prodejce hrnců, koberců a kuchyňských robotů.
V podomní pojišťováky a přepojišťováky a přepřepojišťováky.
V chlast a cigára. Když není co jiného dělat, je pět piv a vykouřená krabička nejlepší zábava, co je po ruce.

Co s tím? Už pohled přes hranice napoví. Podpora občanského života, občanské společnosti: zájmové spolky, muzika, sport, pestrobarevnost nejrůznějších akcí a aktivit. I pětitisícová městečka v Německu mívají pět kapel, tři dobrovolnická divadla a padesát dalších spolků. U nás sedm hospod. Tohle polyká překvapivě málo veřejných peněz – jen je s tím ovšem hodně práce – a efekt je právě tak k nezaplacení. Dobrý pocit z dobrého, zajímavého a aktivního života. 

Podpora turismu a zajímavých míst: ne všechna místa jsou ideálními destinacemi, ale skoro všude se dá něco zajímavého najít či pomoci vytvořit, a kolem i malých turistických magnetů to opět začne žít. Cílená podpora „podceněných“ turistických regionů. Nikoli cpát další peníze do profláklých center, kde už v sezoně není k hnutí, ale do neobjevených koutů země.

Samozřejmě podpora malého lokálního podnikání, místních originálních produktů. A opět to nemusí být žádné cpaní peněz, stačí jim zjednodušit život, a to nic nestojí (spíš naopak). Třeba jim odpustit EET, pořádat místní farmářské trhy a nestrašit hygienikem a veterinářem u každého vajíčka. 

Mohl bych psát ještě dlouho, ale tohle dopíšete snadno za mě.

Jiří Hlavenka
Profil

Jiří Hlavenka

Po listopadu 1989 byl jedním ze zakladatelů vydavatelství a školicí společnosti CCB. V roce 1994 pak spolu se čtyřmi spolupracovníky založil vydavatelství a nakladatelství Computer Press, které se stalo největším vydavatelstvím odborné literatury a časopisů v České republice. V dalších letech stál spolu s kolegy u zrodu prvních on-line médií, prvního internetového obchodu u nás Vltava.cz, internetového aukčního domu a podobně. Od roku 2005 působí především jako investor. Je autorem tisíců článků a více než třiceti publikací o celospolečenské i odborné problematice. Předloni se stal krajským zastupitelem, byl na společné kandidátce Pirátů a Zelených. Jiří Hlavenka je ženatý a má syna.