Mexiko je po zemětřeseních pokornější, i řidiči troubí méně. Občas ještě spadne kus domu

Obyčejně se v Mexiku měsíc září nese ve znamení oslav Dne nezávislosti (Día de la Independencia, 16. 9.). Tentokrát je ve znamení zemětřesení. Nestačili jsme se vzpamatovat ze zemětřesení na začátku měsíce a už tu bylo další, tentokrát slabší, co se stupňů týče, nicméně ve výsledku ničivější, protože silně zasáhlo i dvacetimilionové hlavní město, podává obrázek o situaci v zemi česká studentka Bára Molnárová, která nyní v Mexico City žije.

Pomoc obětem zemětřesení v Mexiku
Zdroj: Bára Molnárová

Mexico City je obří. Jsem tu už tři týdny, ale pořád jsem si ještě nezvykla, že když někdo řekne „je to kousek“, neznamená to deset minut chůze, nýbrž minimálně půl hodiny autem. Panuje tu anonymita a ruch. Hlasy, výkřiky, sirény, auta, štěkot, motorky a letadla jsou slyšet ve dne v noci.

Ty neznáš mě, já neznám tebe, mineme se, usmějeme se na sebe a už se nejspíš nikdy neuvidíme. Jen prodejci tacos, enchiladas (plněné kukuřičné tortilly zapečené v chilli omáčce) a jiných mexických specialit jsou pozorní a snaží se vás přesvědčit, že máte hlad.

Život se vrátil poměrně rychle do normálu, přece jen od katastrofy uběhl už více než týden. Lidé chodí běhat, pracují, venčí psy a děti chodí do školy. Operátoři si opět účtují za volání a data (zadarmo byly tyto služby jen první dny po zemětřesení), banky vymáhají opožděné platby a prezidentská volební kampaň čile pokračuje. A celý národ se baví na účet současného prezidenta, který při okaté cestě do zemětřesením silně poničené oblasti prohlásil: „Na místě budu za minutu…, vlastně dříve, za pět minut!“

Jediné, co je stále ještě zdarma, je metro, a to proto, aby lidem nic nebránilo dopravit se na místo, kde chtějí pomoci.

Mexiko po zemětřesení
Zdroj: Bára Molnárová

Solidarita, která se městem a vlastně celým Mexikem nese, je neskutečná a Mexičané jsou na sebe hrdí. Kromě finančních sbírek je pomoc vidět přímo, stačí vyjít z domu. V ulici, kde bydlím, je sběrných center hned několik. Nápisy „Centro de Acopio“ (sběrné středisko) označují místa, kam mohou lidé nosit potřebné věci. Brzy ráno tam bývá jen dobrovolník, co ospale mžourá kolem, usrkávajíc kávu. K večeru ho není za všemi těmi věcmi skoro vidět.

Máximo, můj spolubydlící, zorganizoval sbírku na univerzitě El Colegio de México, kde studuje (http://solidaridad.colmex.mx/). Lidé tam začali vozit hygienické potřeby, konzervy, věci pro děti, vodu, léky. Připojila se spousta lidí, kteří vše třídí, balí a distribuují dál. Sbírka byla původně naplánovaná na první čtyři dny po zemětřesení, ale byla prodloužena a stále trvá, protože dárců neubývá.

Většinu pomoci stále zajišťují dobrovolníci

Většinu pomoci zajistili a stále zajišťují dobrovolníci z řad občanů a neziskových organizací. Všichni se shodují na tom, že stát selhal. Studenti z univerzity se rozhodli po pár dnech směřovat pomoc mimo město, do státu Puebla, kde bylo epicentrum zemětřesení a situace tam byla poněkud zanedbaná, protože v centru pozornosti bylo především Mexico City.

Nečekali ale, že kamiony označené samolepkami a nápisy Solidaridad El Colegio de México budou po cestě zastaveny a věci budou zabaveny, aby byly následně vydávány jako pomoc státní. Nechtělo se mi tomu věřit, ale místní se nad tím vlastně ani nepozastavili a rozčilení dobrovolníků zmírnil fakt, že ve výsledku se pomoc k potřebným dostala, tudíž byl účel sbírky splněn.

Pomoc pro oběti zemětřesení v Mexiku
Zdroj: Bára Molnárová

Expertů na statiku staveb je žalostně málo

Zatímco pomoci je dostatek, expertů na statiku a bezpečnost staveb je žalostně málo. Správce budovy již před několika dny žádal odborníka, aby přišel zkontrolovat, že je naše budova bezpečná i přesto, že se v několika bytech objevily praskliny. Ten ale stále nikde. Prasklin je příliš a specialistů se nedostává.

Každý zná někoho, kdo musel opustit svůj domov a čeká, až se (a zda vůbec) do něj bude moct vrátit. Před pár dny musela být evakuovaná budova jeden blok od nás, protože z ničeho nic spadla část fasády. „Můžeš bydlet u nás, dokud budeš potřebovat…“

Jako by celé město bylo protkáno nitkami. Stačí zatáhnout a člověk se dostane k někomu, kdo pomůže. Město je tišší a pokornější, ale paradoxně zároveň živější. Lidé jsou vstřícní, trpělivější, v dopravních zácpách se troubí o něco méně, protože ta minuta zpoždění (nebo méně, pět!) přece není konec světa. Najednou je celá dvacetimilionová aglomerace spolu, každý je bližní toho druhého. A člověk se pak bojí o něco méně.

Bára Molnárová
Profil

Bára Molnárová

Bára Molnárová studuje geografii na Univerzitě Karlově v Praze. Nyní žije v Mexico City, kde pracuje na své diplomové práci, poznává místní kulturu a sleduje události v Mexiku. Píše cestovatelský blog Uzitsisveta.com.