Komentář: Ukrajině se odcizují povstalecká území. Dopravní blokáda je přihrává Rusku

V ukrajinské politice, zejména v současné situaci, nemůžete neudělat něco špatně. Platí to také o rozhodnutí Ukrajiny pozastavit veškerou nákladní dopravu na území ovládaná proruskými separatisty.

Doněcké hutě zastavily produkci oceli kvůli železniční blokádě
Zdroj: ČTK/ITAR-TASS Autor: Viktor Drachev

Když v polovině března rozhodla ukrajinská Národní bezpečnostní a obranná rada v čele s prezidentem Petrem Porošenkem o okamžitém zastavení nákladní přepravy (vyjma potravin pro osobní potřebu a humanitární pomoci) mezi okupovaným Donbasem a Ukrajinou kontrolovaným územím, zvedla se vlna emocí. Ukrajina svým rozhodnutím nemile překvapila i Francii a Německo, tedy země, které v rámci tzv. normandského formátu vyjednávají v Minsku.

Mezinárodní měnový fond také odložil jednání o přiřknutí Ukrajině další tranše, tedy části dohodnuté půjčky. Ekonomicky se však Ukrajina podle expertů nemusí bát žádné katastrofy. Národní banka Ukrajiny odhaduje zhoršení salda (při nejpesimističtějším scénáři – tedy blokáda pokračuje do konce roku) o dvě miliardy amerických dolarů a snížení tempa růstu ekonomiky o 1,5 procenta. Takže je to spíš nepříjemné, ale kolaps nehrozí.

Porošenko, který dřív blokádu Donbasu odmítal, nakonec ale neměl jinou šanci, než se do jejího čela postavit. Ať už kvůli rostoucí podpoře blokády nebo kvůli neschopnosti státních orgánů ji zpacifikovat – a to bez ohledu na veškeré negativní následky, které s sebou toto rozhodnutí nese.

Noci s nepřítelem

Okamžikem zlomu bylo znárodnění ukrajinských podniků na okupovaných územích.  Ukrajina se do té doby snažila o inkluzivní, i když trochu zmatenou politiku vůči Donbasu.

Znárodnění nicméně zásadním způsobem přeformulovalo dosavadní pravidla hry, která byla značně nejasná, a proto dovolovala mnohé. Například obchodování se samozvanými republikami Doněckou a Luhanskou bylo již „normální“.

Ukrajinské podniky na okupovaném Donbasu totiž fungovaly také v rámci jakési neveřejné dohody a byly posledním ostrůvkem čehosi ukrajinského. Mzdy byly vypláceny v ukrajinských hřivnách, podniky platily daně v Kyjevě (ode dne okupace přinesly ukrajinské podniky, které tam fungovaly, do rozpočtu Ukrajiny v přepočtu okolo 10 miliard korun – nejvíce SKM miliardáře Achmetova).   

V ukrajinských médiích se také objevovaly zprávy o nákupech uhlí z okupovaného území, stejně jako o metodách, jak na těchto nákupech vydělat. Přes konfliktní linii bylo přepravováno hlavně uhlí a železná ruda. Většina z této produkce patří Rinatu Achmetovovi, který dokonce organizoval protesty proti blokádě. Svůj energetický holding DTEK a metalurgický Metinvest Achmetov už nekontroluje a ztráty se podle jeho analytiků mohou pohybovat kolem 20 procent. Podle časopisu Forbes se kapitál Achmetova snížil ze 4,4 na 3,5 miliardy dolarů. Na druhé straně linie podniky pustnou a lidé zůstávají bez práce.

Podezření, že na takovém obchodu vydělávají všichni zúčastnění, se velice pravděpodobně zakládají na pravdě. Minimálně bez Porošenkova vědomí (a podle ukrajinských novinářů i účasti) by takové praktiky nebyly možné. Ukrajinská vláda v průběhu dvou let také neudělala nic pro to, aby snížila závislost tepláren na nedostupném antracitu a v zásadě se rozhodla pro závislost na dodávkách z okupovaného území.

Kyjev i proto (částečně toho také není schopen, jen máloco lze v ukrajinských reáliích považovat za předem promyšlené tahy) nepřipravil jasnou strategii ohledně obchodních vztahů s okupovaným územím a s Ruskem. Jen vzpomeňme na to, jak Ukrajina tlačila na Západ, aby posiloval nebo minimálně neulevoval z protiruských sankcí, zatímco sama neměla ani přijatý zákon, natož aby takovou politiku dodržovala. 

Blokáda ale také otevřela řadu palčivých otázek, na které současné ukrajinské vedení neumí dát jasnou odpověď – ať už se jedná o energetickou bezpečnost země (dodávky uhlí bude třeba zajistit importem, za celé tři roky nebyla vláda schopná rozhodnout o modernizaci tepláren závislých na těžko dostupném antracitu), ale i o zabezpečení vlastního obyvatelstva, které bylo na vzájemném obchodu závislé.  

Donbaský beton

Porošenko se však dodnes nesmířil s tím, že byl blokádu ve své podstatě nucen legitimizovat. Takzvanou dobrovolnickou blokádu, kterou začátkem roku rozpoutali ukrajinští nacionalističtí a pravicoví radikálové, nadále kritizuje a vnímá ji jako pokus o destabilizaci země.

V posledních týdnech v ukrajinské společnosti roste sociální napětí. Dlouhodobě nebezpečným jevem jsou nepředvídatelní a ozbrojení veteráni ATO, tedy takzvané antiteroristické operace na východě země. Ve společnosti však zatím nemají velkou podporu, o čemž vypovídá i fakt, že po rozehnání dobrovolnické blokády se v zemi nezvedla vlna protestních akcí na jejich podporu (s čímž naopak demonstranti počítali).

Celá akce má tedy přirozeně obrovský vnitropolitický rozměr. Politické strany, ale i jednotliví politici se ji snažili využít ve svůj prospěch, čímž znovu jen prohlubují rozdělení společnosti. Blokádu minimálně mediálně podporoval oligarcha Igor Kolomojský. Porošenko pak veřejně obvinil Svépomoc (přesněji řečeno starostu Lvova Sadového, který by snad měl kandidovat v příštích prezidentských volbách) a Baťkivščynu (Julie Tymošenková). Navíc riziko další politické polarizace (a tedy prohloubení krize) je více než reálné, což s sebou často přináší sníženou odolnost společnosti vůči extremismu. Z čehož budou dále vyplývat nepochopení mezi Ukrajinou a Západem.

Z politického hlediska se v případě Ukrajiny jedná o ztráty obrovské a asi nevratné. Dochází k postupnému „zabetonování“ a dalšímu odcizování ukrajinských území.  A Rusko v tomto trendu bude pokračovat. Teprve nedávno například rozhodlo o uznávání dokladů vydávaných doněckými a luhanskými povstalci. Blokáda tak jen urychlila proces rozkladu.

Profil

Alžběta Chmelařová

Je analytičkou Výzkumného centra AMO se specializací na země postsovětského prostoru, zejména na Ukrajinu, Rusko a Ázerbájdžán. Má zkušenost přímo z regionu, kde dlouhodobě žila a pracovala pro státní i neziskový sektor. Před návratem do AMO, se kterou spolupracovala již dříve, působila jako diplomat na politickém úseku velvyslanectví České republiky v Kyjevě (2013 až 2017) a předtím v lidsko-právním oddělení Člověka v tísni. Vystudovala mezinárodní vztahy na FSV Univerzity Karlovy.