Já nevymyslel měnovou válku, to jen prstem někdo…

Je tomu už více než 40 měsíců, co jsme ve válce. Naštěstí jen té měnové. V listopadu 2013 vypálili „salvu z Aurory“ čtyři naši spoluobčané, toho času členové bankovní rady České národní banky. Rozhodli se uměle oslabovat korunu – za každou cenu. A i Česká republika tak začala válčit s ostatními zeměmi. Podstatou tohoto válčení je prostřednictvím slabé měny navýšit export, čili také dobýt exportní odbytiště jiných zemí. Proto je měnová válka vlastně i perverzní hrou „okraď svého souseda.“

Nejprve se tohle válčení ale musí nějak „prodat“ vlastním občanům, ostatně podobně jako skutečná válka. Málokterý občan touží rukovat do boje, málokterý občan také touží po tom, aby klesla kupní síla měny, kterou si svojí prací vydělává.

Jak víme z historie, k rozpoutání války zpravidla poslouží vhodná záminka. Inscenovaná nebo zveličená. Nějaká ta vysílačka v Gliwicích, nějaký ten incident v Tonkinském zálivu. Centrálním bankéřům – nejen českým – posloužila hrozba deflace. Ve spojení s pomýlenými ekonomy se jim podařilo navodit dojem, že deflační spirála, jež doprovázela takřka výlučně velkou hospodářskou krizi třicátých let, najednou číhá, kam se podíváš.

Existuje i dobrá deflace 

Ne že by deflace potenciálně nemohla být vážnou hrozbou pro ekonomiku. Jenže existují různé projevy deflace. Centrální bankéři v rámci svého štvaní k měnové válce tuto různost zamlčeli, aby z deflace vykonstruovali jednoznačně nebezpečnou hrozbu, a tedy záminku pro manipulaci s měnou a přesouvání bohatství napříč společností, k exportérům. Zamlčeli, že kromě Fisherova deflačního efektu, existuje také Pigouův deflační efekt.

Fisherův efekt, pojmenovaný po ekonomu Irvingu Fisherovi, jenž jej popsal v roce 1933, je synonymem pro „zlou deflaci“. Před tou centrální bankéři tak rádi varují. Kudy chodí, tudy hrozí deflační spirálou neustále klesajících cen, odkládání spotřeby v očekávání dalších poklesů a nutnosti osekávat náklady firem a tedy propouštět. V hospodářských dějinách bychom však horko těžko hledali jiný případ takové deflace, než je právě velká hospodářská krize 30. let. Tu však svými katastrofálními omyly dramaticky zhoršila, pokud ji tedy zcela nepřivodila, americká centrální banka. Ostatně později to přiznal jeden z jejích šéfů, Ben Bernanke.

Existuje ale i „dobrá deflace“. Ekonom Arthur Pigou rozvinul koncept této ozdravné deflace jen pár let po Fisherovi. Trh podle něj disponuje autokorektivním mechanismem: když klesají ceny, kupní síla peněz se zvyšuje, což podněcuje spotřebitelské výdaje a nakonec i růst ekonomiky a zaměstnanosti. Pokud by centrální bankéři připustili existenci „dobré deflace“, ztratili by však záminku k měnovému válčení. Ztratili by záminku k tomu, aby mohli přesunout bohatství napříč společností k vývozcům.

Proto jsme se od listopadu 2013 a dále dozvídali od některých našich spoluobčanů v bankovní radě ČNB, že žádná „dobrá deflace“ neexistuje, že každá deflace je zlá. Pokud by toto řekli při zkoušce na bakalářském stupni vysoké školy, neprošli by… Ostatně, sami byli nuceni později přiznat, že pokles cen ropy, tedy silný deflační tlak, jenž se začal projevovat v polovině roku 2014, české ekonomice svědčí. Byl pro ni dokonce klíčovým stimulem v roce 2015.

Vývozci dostali s intervencemi několikaletý „doping“

Vývozci však díky zmíněnému zamlčování centrálních bankéřů ve věci deflace dostali několikaletý „doping“, v podobě intervence. Vede je k tomu, že zpohodlněli a nepracují tolik na růstu vlastní produktivity a rozvíjení inovací. Přiznávají to ostatně sami exportéři. „Když dostanete něco zadarmo, tak vás to vždycky ukolébá,“ přiznal před pár dny v tisku Libor Musil, vlastník firmy Likos, jež vyváží zateplovací systémy pro budovy. „Po ukončení intervencí sice nevoláme, ale i tak tahle politika centrálních bankéřů od počátku nebyla dobrá,“ dodal nezvykle upřímně. Jinak si ale exportéři moc nestěžují. Jak by ne, intervence jim vydělaly přímo 687 miliard korun a nepřímo 590 miliard. Dohromady suma, která hravě převýší výdaje českého rozpočtu na celý rok.

Zdroj: Isifa/Rex Features
Autor: Road Transport Media

Na zahraničních trzích mohou vývozci uspět v zásadě dvěma způsoby: buď prostřednictvím ceny, nebo prostřednictvím kvality. Intervence vede k tomu, že tuzemští exportéři „válčí“ v zahraničí primárně cenou, nikoli kvalitou. Oslabovaná koruna jim umožňuje nastavit konkurenčně levné ceny a nemusí se tedy příliš starat o to, zda je jejich zboží kdovíjak kvalitní.

Ztratili jsme tedy více než tři roky, kdy mohla produktivita a inovativnost českých firem růst citelně rychleji, než rostla. To není nepodstatné. Růst produktivity rovná se růst mezd. Tam, kde je vysoká produktivita, bývají i vysoké mzdy. Češi mají nízké mzdy právě i proto, že poskytují vývozcům prostřednictvím ČNB a oslabované měny onen zmíněný „doping“. Na zisky exportérů se skládá celý zbytek republiky, my všichni. Přitom současně zaostáváme, a to i za zeměmi typu Slovenska, jelikož exportéry nic nenutí k tomu, aby na sobě pracovali.

„Já nevymyslel válku, to jen prstem někdo kýv,“ zpívá Pavel Bobek v cover songu Oh, Ruby. „Já nevymyslel měnovou válku, to jen prstem někdo stiskl,“ mohli bychom – pravda, poněkud nelibozvučně – jeho slova přetextovat tak, aby hověla realitě měnové války.

ČNB má totiž zákonem dané privilegium vytvářet peníze „z ničeho“, v rámci procesu peněžní kreace. To v praxi znamená, že příslušný úředník centrální banky vytvoří na „rozkaz“ bankovní rady v rámci intervence jedním stisknutím tlačítka klávesnice (drtivá většina peněz dnes vzniká elektronicky, nikoli tištěním bankovek a ražbou mincí) takové množství korun, na které většina z nás pracuje celý život.

I to ukazuje, jak intervenční režim a možnost vytvářet peníze „z ničeho“ rozleptává hodnotový žebříček společnosti. Podobně jako ji ničí válka skutečná, ničí ji i válka měnová. Pomyšlení, že „hákuji“ od nevidím do nevidím, třeba si i prací ničím zdraví, a přitom za celý život vydělám méně, než nač stačí jeden stisk tlačítka, je opravdu demotivující. Veřejnost intuitivně správně cítí, že intervence jsou něčím nepřirozeným, rozleptávajícím hodnotový žebříček společnosti. I proto se v době oznámení intervence v roce 2013 strhla taková lavina kritiky.

Nyní se chýlíme ke konci měnového válčení. Je to moc dobře. Je totiž dost dobře možné, že zaostávání a stagnace Západu a jeho hodnotový rozklad, které jsou příznačné zejména pro období po roce 2008, mají svůj fundamentální původ právě v možnosti vytvářet peníze „z ničeho“.

Hlavní ekonom investiční společnosti Roklen Lukáš Kovanda
Profil

Lukáš Kovanda

Lukáš Kovanda je český ekonom a autor ekonomické literatury. Působí jako hlavní ekonom investiční společnosti CYRRUS, před tím u finanční skupiny Roklen. Je členem správní rady think-tanku Prague Twenty, „rady moudrých“ ScioŠkoly, vědeckého grémia České bankovní asociace.