Rok hudebních legend, které nás učily umírat

Rok 2016 završil trend, k němuž postupně a neodvolatelně směřuje popkultura, jak ji známe. Zapomeňte na přitažlivost sexu, drog a rokenrolu, zapomeňte na věčnou rebelii tvůrců s tvářemi nestárnoucích chlapců a dívek. Věčné mládí dosáhlo věkovitosti – a poučilo nás o umění důstojné smrti. Poučilo nás o umění odcházení, řečeno s Václavem Havlem, který k této popkultuře patřil.

Leonard Cohen, David Bowie a Radim Hladík
Zdroj: ČT24, ČTK

Popkulturu, v níž žijeme, totiž definovala a vytvářela 60. léta minulého století – generace Woodstocku, generace, která prosadila ideály beatniků a poetů proti mechanickému pojímání světa, který Bob Dylan zpodobnil ve vpravdě nesmrtelné písni Ballad of a Thin Man o nic nechápajícím muži s propiskou, kalkulačkou a pravítkem: „Něco se děje, ale nevíte co, že, pane Jonesi?“

Zůstaňme u hudby, pomiňme literaturu nebo 2. vatikánský koncil, kde by se  o tomto koperníkovském obratu západní společnosti v 60. letech daly najít jistě působivé doklady. Bob Dylan jako největší hudební postava 60. let (psáno s respektem k Johnu Lennonovi a Paulu McCartneymu) zcela po právu letos dostal Nobelovku za literaturu, tedy za slovo, napsané, vyřčené, zpívané.

Rok 2016 si však budeme pamatovat jako rok, kdy nás David Bowie, Leonard Cohen a Radim Hladík učili umírat.

Když vyšlo 8. ledna album, jehož vydání David Bowie načasoval přesně na den svých 69. narozenin, vzbudilo bez nadsázky jakýsi společný úžas. Ano, je to možné, překročit na prahu sedmdesátky svůj vlastní, dlouhý stín. Být ikonou, která nežije jen z obrazů svých ikonických, mladých dob, legendou, která k legendárnímu životu připsala neuvěřitelně svěží, čtivý odstavec. V Bowieho uměleckém gestu nebyla žádná koketerie s mládím (přestože s ním na desce hrají hudebníci o několik generací mladší), žádné ubezpečování „jsem ještě jura a ve formě“ (přestože tu Bowieho hlas zní skvěle). Deska Blackstar ale zároveň pro nadšené posluchače představovala hlavolam – co se nám vlastně tenhle geniální tvůrce, který je s námi už od 60. let, snaží sdělit?

Video k titulní písni alba je samo o sobě uhrančivou podívanou. Jakmile ale začneme přemýšlet o tom, co vlastně vidíme, jsme jako vykladači v koncích. Co znamenají slova, že v centru vůle každého člověka stojí svíce? Proč se tanečníci ve videu třesou v jakémsi transu? Proč má Bowie zavázané oči a namísto očí dva drahokamy nebo knoflíky? Co znamená ta scéna na poli, kde jsou tři ukřižovaní strašáci? Jakou knihu to zpěvák drží v ruce? Nechceme se sice podobat Dylanovu panu Jonesovi s pravítkem v ruce, nechceme si obrazy interpretovat s doslovností, ale ty obrazy, které nám Bowie klade před oči, určitě něco musí znamenat! Proč na nás dělá dlouhý nos? A proč se výsměšně rouhá, když zpívá „Jsem ten velký Já Jsem“? A kdo je ten mrtvý v kosmickém skafandru? Není to samotný Ziggy Stardust, Bowieho alter ego ze 70. let?

„Podívej, jsem v nebezpečí, nemám už co ztratit. Upustil jsem svůj mobil daleko dolů.“ Z druhého videa nazvaného po biblickém Lazarovi bylo jasné, že se David Bowie chystá někam, kam se mu nedá dovolat. Jenomže – proč právě ve chvíli, kdy vydal tak silné, životaschopné album? Odpověď přišla pouhé dva dny po vydání desky – zpěvák umřel 10. ledna 2016 na rakovinu.

A teď to nejdůležitější k Bowieho desce Blackstar: Bowiemu se podařilo před celým světem (včetně, jak se ukazuje, jeho kapely a zvukařů, kteří Blackstar nahráli), rakovinu utajit. Kdyby se o Bowieho smrtelném zápase v době natáčení vědělo, desku by po vydání zastřely pochopitelné emocionální reakce stesku, obav, sladkobolného sentimentu. Vlastně by Bowieho nikdo pořádně neposlouchal, byli bychom zaujati, vyrušení vlastním truchlením. David Bowie učinil i z vlastního odcházení umělecké dílo. A s tím pocitem je možné dál luštit symboliku jeho videoklipů, které jsou zároveň epitafem: Co nám vlastně chce říci?

Kanadský písničkář Leonard Cohen žil svůj hudební „život po životě“ od svých pětasedmdesáti, tedy od roku 2008. Od doby, kdy ho zpronevěra připravila o peníze nastřádané na stáří. O úspory jej připravila žena, s kterou měl „příležitostný sexuální poměr“. Tolik krátce k osudu muže, jehož touhou byl Stvořitel i stvoření, přesněji řečeno ženy. Poznámka k ironii lidského života, stále přítomné, ale málokdy zřetelné tak jasně jako v této milostné tragikomedii, která ikonu 60. let na stará kolena znovu poslala na turné, vydělávat. Tolik krátce k ironii lidského života, v němž se posvátné mísí s přízemním, jak to mistrně předvádějí Cohenovy písně.

Podobně jako David Bowie, vydal Leonard Cohen desku krátce před tím, než zemřel. S tím rozdílem, že o dekádu starší Cohen už před vydáním alba mluvil o svém odcházení z tohoto světa. Ale jaký div u muže, který si už v padesáti připadal starý? V březnu navíc zemřela jeho životní múza Marianne Ihlenová, která inspirovala Cohenovy songy So Long, Marianne a Bird on a Wire. Zpěvák jí krátce před smrtí napsal dopis a v něm konstatuje: „Jsme staří, Marianne, naše těla nás opouštějí a myslím, že tě brzy budu následovat“. Nedlouho poté pak v rozhovoru pro časopis New Yorker sám k sobě poznamenal: „Hubneš, Leonarde, umíráš, ale nemusíš s tím procesem tak nadšeně spolupracovat.“

Elegantní, přívětivý Cohen tedy umíral s vlastní hudbou v přímém přenosu. Přesto je titulní píseň You Want It Darker překvapivým zážitkem ze způsobu, jakým Cohen uzavírá svůj život, obklopený rodinou a pěveckým sborem synagogy, kterou navštěvoval už jako dítě s rodiči v kanadském Montrealu. Cohen vždy psal jako příslušník „národa knihy“, v písních jsou odvolávky na velké biblické příběhy židovského národa. Přesto je přítomnost bohoslužebné hebrejštiny v jeho písni jakýmsi pokynutím na rozloučenou: „Zde jsem, připraven, můj Pane.“ Zemřel 7. listopadu.

K velikánům 60. let patřil rovněž kytarista Radim Hladík, který zemřel 4. prosince. Rozpoznatelný byl nejen tím, jak hrál na kytaru, ale i jak byl lidsky vstřícný a skromný. S fibrózou plic dlouho čekal na vhodného dárce, koncerty často odehrál s kyslíkovým přístrojem. Na sklonku života koncertoval intenzivně, téměř nepřetržitě. Důvod pojmenoval Hladíkův spoluhráč, kytarista a zpěvák Jan Křížek: „Pro Radima žít znamenalo být na pódiu. Nemohl jsem posledního půl roku rozumět tomu, proč hrajeme neustále patnáct až dvacet show za jeden měsíc. Z dnešního pohledu je mi to naprosto jasný.“

Stojíme na ramenou velikánů. Náš svět určilo myšlení a dílo tvůrců, které formovaly dějiny nepokojného 20. století, jeho 50. a 60. léta. Odcházejí. Radim Hladík, Leonard Cohen a David Bowie nám způsobem, jakým odešli, zanechali zprávu, kterou budeme číst ještě dlouho po roce 2016.

Petr Vizina
Profil

Petr Vizina

Petr Vizina vede kulturní redakci zpravodajství České televize. V minulosti působil v Lidových a Hospodářských novinách, psal do Respektu, Reflexu či AD Magazínu. Spolupracuje s Českým rozhlasem.