Odkaz Sovětského svazu je v současném Rusku stále živý. Využívá ho i Putin

Výrok prezidenta Putina, ve kterém označil rozpad Sovětského svazu za největší geopolitickou katastrofu 20. století, se od roku 2005, kdy byl pronesen, stal v podstatě kultovním. Podobně jako úderné filmové hlášky je opakován a citován více či méně vhodně a více či méně je vytrháván z kontextu. A to kdykoliv je třeba v několika slovech poukázat na vybrané aspekty současného režimu – jeho velmocenské choutky a autoritativní charakter i agentskou minulost současného prezidenta.

Muž se sovětskou vlajkou v jihoruském Stavropolu
Zdroj: Reuters Autor: Eduard Kornijenko

S Putinovým výrokem o rozpadu Sovětského svazu jako největší geopolitické katastrofě 20. století je to ale poněkud složitější. Prezident tímto výrokem v dané době velmi pravděpodobně nedeklaroval lítost nad rozpadem krutého totalitního režimu, ani choutky současného Ruska bývalou sovětskou říši obnovit. V ruské realitě dokonce neřekl nic šokujícího, ale shrnul pocit, který je v tamní společnosti široce rozšířen a sdílen, aniž by na něm bylo něco extrémního.

Dle výzkumů relativně spolehlivé agentury Levada Centre z letošního prosince 56 % Rusů lituje rozpadu Sovětského svazu, a to ponejvíce zničení jednotného ekonomického systému, zničení pocitu příslušnosti k velké silné zemi a také zhoršení vztahů mezi národy postsovětského prostoru.

V jiném podobném průzkumu pak vedle výše uvedených aspektů litovali Rusové také ztráty sociálních jistot, což zřejmě reflektuje současnou ekonomickou krizi v Ruské federaci.

Putin využívá nostalgii po sovětských časech ve svůj prospěch

Pokud tedy na chvilku odhodíme rozšířenou představu o prezidentu Putinovi coby téměř všemocnému autokratovi – je ostatně často přirovnáván k ruským carům – zjistíme, že Vladimir Putin vlastně obratně pracuje s pocity, které jsou mezi občany jeho země rozšířené a nejsou prakticky kontroverzní. Zjistíme, že obratně buduje podporu svého režimu důrazem právě na ta témata, která budou v ruské společnosti rezonovat pro něj žádoucím způsobem.

Právě určitá nostalgie po některých aspektech SSSR může tomuto ryze současnému a pragmatickému cíli účinně sloužit. Jakou roli tedy odkaz Sovětského svazu hraje v současné ruské politice? Jedním slovem můžeme říci, že nepostradatelnou. Stejně jako komunistické období hraje dosud nepostradatelnou úlohu v politice české. Důvodů je hned několik.

Například, většina občanů včetně představitelů současného politického režimu se narodila a byla vychována v SSSR a nevyhnutelně je jím ovlivněna. Ovlivněna je ovšem i mladá generace, kterou vychovávali sovětští rodiče jen v nových podmínkách. Vliv sovětských pravidel hry tedy není možné vymazat pouhou změnou režimu a nástupem nové generace.

Návyky z minulého období i ve změněných podmínkách ovlivňují současnou společnost, což se promítá ve vztahu k právu, svobodě, politické kultuře, sociálnímu státu, vzdělání a mnoha dalším oblastem lidského života.

Sovětská pravidla hry už neplatí

Tento vztah ovšem není jednoduchý a přímočarý a bylo by chybou si představovat, že novodobí Rusové prostě aplikují tuhou sovětskou mentalitu na svůj současný život. Tak tomu není a není tomu tak ani v jiných postsocialistických společnostech, kupříkladu v České republice.

Sovětská pravidla hry už neplatí a z nich vyplývající návyky, postoje a způsoby chování prošly intenzivními změnami v nových podmínkách nastavených v posledním čtvrtstoletí. Výsledkem jsou postoje a preference voličů, které se výrazně liší od západních demokracií, ale také už je nelze v žádném případě označit za sovětské.

Obratný politik, jakým prezident Putin nepochybně je, je schopen se v této proměňující směsi orientovat – mimo jiné i proto, že je její aktivní součástí – a využívat ji ve svůj prospěch. Je schopen se stylizovat do role moderního a progresivního prezidenta v oblastech jako je obchod či mezinárodní integrace.

Zároveň ale dokáže pracovat s těmi správnými tóny sovětského dědictví, které si udržely podporu domácího publika, jakkoliv možná nevoní publiku zahraničnímu. Jde o pozici silného lídra, velmocenskou rétoriku nebo důraz na stabilitu i za cenu omezení svobody.

Ruský velmocenský syndrom

Kromě toho, Rusové, stejně jako jakýkoliv jiný národ, se domnívají, že mají zvláštní místo v historii a světě. Velké národy a velké státy jsou schopny tento univerzální pocit výlučnosti projektovat do svého okolí a hlasitěji jej prosazovat ve světové či regionální politice. Domnívají se často, že jejich velikost či dosavadní úspěšnost jim k tomu navíc dává právo nebo že dokonce mají dějinnou misi civilizovat, ochraňovat, integrovat či jinak ovlivňovat své okolí a svět. A Rusko beze všech pochybností velkou zemí je a tento velmocenský syndrom se ho bytostně týká.

Vzpomínka na sovětské časy
Zdroj: Reuters
Autor: Eduard Kornijenko

Jak je patrné výše, na rozpadu Sovětského svazu litují mnozí právě tohoto aspektu sovětské reality. Směrem zevnitř litují odcizení národů, které SSSR sdružoval, a směrem zvenčí postrádají respekt a význam, který měl v mezinárodních vztazích. Oba tyto aspekty sovětské nostalgie velmi účelně využívá současný režim. Na odkazu k sovětské minulosti spočívá většina zahraniční politiky Ruské federace vůči postsovětskému prostoru.

Rusko právě ze sovětské minulosti čerpá takřka nezpochybnitelné argumenty ve prospěch svých zvláštních zájmů a nároků v postsovětském prostoru. Díky sedmdesáti letům společného fungování bychom skutečně těžko hledali partnery, kteří by byli historicky, jazykově, kulturně, infrastrukturně a také bezpečnostně více provázáni než jsou země postsovětského prostoru.

Neměnný postsovětský prostor?

Současné Rusko využívá tohoto dědictví, aby postsovětský prostor definovalo jako prostor svých vitálních zájmů a zároveň vykazuje značnou – dokonce i vojenskou - rezistenci vůči možnosti tyto vazby měnit, zpřetrhat či redefinovat. Postsovětský prostor, jakkoliv byl historicky vytvořen – a to vlastně docela nedávno, – je teď Ruskou federací prezentován jako „přirozený“ a takřka neměnný.

Tam, kde postsovětské země jako Kazachstán, Arménie či Bělorusko akceptují svou příslušnost do ruské sféry vlivu, slouží Sovětský svaz jako základ pro spolupráci, integraci a přátelské vztahy. Státníci odkazují na sovětské dědictví jako na důvod, proč je nutné spolupracovat právě s Ruskem. Dědictví SSSR tak účinně vytlačuje jiné poměrně racionální důvody, které by mohly vést například k touze některých zemí střední Asie či Kavkazu spolupracovat s ekonomicky nepoměrně atraktivnější Čínou nebo také muslimskými mocnostmi Blízkého východu.

V situaci, kdy některé země či oblasti projeví přání se z úzkých vazeb na Rusko vymanit a přidružit se na dalších pár desítek let či staletí pro změnu k jiným geopolitickým uskupením, jsou prezentovány jako ohrožující právě onen údajně přirozený postsovětský celek a z něj vyplývající ruské nároky a bezpečnost.

V těchto situacích vyplouvá na povrch prostá skutečnost, že Sovětský svaz v sobě „svázal“ i země, regiony a národy, jako Gruzíny, některé Ukrajince, Estonce a další, kteří jeho součástí nebyli dobrovolně a s faktickou ruskou dominancí se nikdy nesmířili.

Tento fakt je ovšem v rámci zmíněné nostalgie po SSSR taktně opomíjen. Snahy některých zemí orientovat se na jiné geopolitické celky mimo ruskou kontrolu je prezentován jako nějaká novinka, ačkoliv spíše se jedná o to, že tyto země mají konečně příležitost se o něco takového pokusit.

Protesty v Tbilisi proti ruské invazi do Gruzie v srpnu 2008
Zdroj: ČTK/AP
Autor: George Abdaladze

Odkaz Sovětského svazu tedy slouží současné ruské garnituře k udržování vlivu nad postsovětským prostorem a to jak prostřednictvím „přirozeného přátelství“, tak prostřednictvím odporu vůči „nepřirozenému vměšování“ jiných mocenských center do oblasti.

Je přitom velmi nepravděpodobné, že by současné Rusko chtělo Sovětský svaz fakticky obnovit – už z toho prostého důvodu, že na to pravděpodobně nemá vojenské ani ekonomické kapacity a že potenciál případně ovládnutých území přispět k ekonomickému či společenskému rozvoji samotného Ruska je dosti diskutabilní.

O co však Rusko jistě zájem má, je udržovat v dané oblasti vliv a využívat výhody, které z takového vlivu plynou. A přitom v klidu ponechávat na řešení národních vlád problémy, se kterými se dané země potýkají.

Schopnost bránit postsovětský prostor před vlivem konkurenčních mocností staví Ruskou federaci do role přinejmenším regionální velmoci současného mezinárodního systému. Sovětské dědictví, je-li vhodně interpretováno, může také zakládat nároky na pozici velmoci globální. Zdá se, že přesně tato intepretace je v současném ruském režimu aktivně prosazována.

Zakrýt vnitřní obtíže současného režimu lze obdobně jako v éře SSSR

Prvním, velmi hmatatelným důvodem, na kterém Rusko zakládá svou velmocenskou rétoriku, je jaderný arzenál, dalším často zmiňovaným důvodem je členství Ruské federace mezi stálými členy Rady bezpečnosti OSN s teoretickým právem vetovat nasazení jakýchkoliv sil v mezinárodním systému. Oba tyto aspekty zdědila Ruská federace od Sovětského svazu.

Ruská federace sice v mnoha oblastech, jako je životní úroveň, transformace ekonomiky dle potřeb globálního trhu, všeobecný stav vědy a výzkumu, udávání technologických trendů, za svými konkurenty zaostává. Její jaderný arzenál, nerostné bohatství, privilegovaná pozice v řadě mezinárodních fór a jakási zvyklost přikládat Rusku význam pocházející právě ze sovětských dob jí ale už léta pomáhají zastávat ve světové politice post významnější, než by jí na první pohled měl náležet.

Sovětské dědictví je klíčovou součástí těchto ruských mimiker. Již v dobách SSSR sloužily ty samé atributy k zakrytí vnitřních obtíží sovětského systému. Západní konkurenti tak na základě jaderného arzenálu, velikosti, surovinové soběstačnosti a zejména vlastního přesvědčení, že SSSR je ona supervelmoc, se kterou přece léta soupeří o globální vedení, pokládali tuto zemi za nenapadnutelnou, nerozbornou, nebezpečnou a stabilní. A to až do chvíle, kdy se jim rozpadla před užaslýma očima na patnáct kusů.

Mezikontinentální balistická raketa Topol-M při vojenské přehlídce na Rudém náměstí
Zdroj: ČTK/AP
Autor: Misha Japaridze

Úplně stejný mechanismus může využívat – a zdá se, že využívá – současný ruský režim. Asertivnější chování v mezinárodních vztazích, svérázné interpretace jeho pravidel, intervence za hranicemi Ruské federace a otevřeně konfrontační rétorika vůči západním zemím, zejména USA, to vše na Západě i jinde rychle obnovilo vzpomínky na doby studené války. Jakkoliv zjednodušené a možná chybné takové stereotypy jsou, fungují podobně jako před léty.

Za mlhou konfrontace se Západem a hradbou jaderných hlavic a barelů ropy se podařilo ukrýt rychle se horšící ekonomickou situaci Ruské federace, propadající se životní úroveň a zejména obrovskou míru korupce a klientelismu, na kterých stojí současný, stále zkostnatělejší politický režim. I v tom je dědictví Sovětského svazu pro současné ruské elity klíčové, protože jim umožňuje přežít situaci, která by vládu v jiné situaci pravděpodobně smetla.

Otázkou zůstává, zda, až se opět zvýší ceny ropy, bude režim ještě schopen finanční impulsy přetavit v reformní program, který by opětně zefektivnil jak politický, tak ekonomický systém. Nebo zda se jen ve víru korupce, která tmelí současné elity, a nákladů na udržování konfrontačních politik, ztratí prostě jen více miliard dolarů ročně.

Profil

Magda B. Leichtová

Vystudovala politologii na Filozofické fakultě Západočeské univerzity v Plzni, kde působí na Katedře politologie a mezinárodních vztahů. Ve svém výzkumu se již deset let věnuje ruské domácí a zahraniční politice. V roce 2015 působila jako „Visiting Fellow“ na univerzitě v Helsinkách a v roce 2016 byla hostujícím profesorem na University of Oxford.