Světu vládne strach. Z terorismu, uprchlíků nebo mafie. Víme však, čeho se bojíme?

Češi se nejvíce ze všeho bojí teroristů, mezinárodního organizovaného zločinu a uprchlíků. Naopak do pozadí ustoupila obava z ekonomické krize. Hosté pořadu Fokus Václava Moravce se ale shodli na tom, že pokud strach stimuluje a nasměruje člověka správným směrem, pak je to v pořádku. Problém je, pokud způsobí strnulost. Ta pak prostoupí celou společností, která těžko hledá společné hodnoty – tak, jako je tomu právě nyní. Na svou nervozitu pak v době moderních fastfoodů a rychlých vztahů hledají stejně rychlý lék: antidepresiva. Jenže ty nic nevyřeší. 

Video Fokus Václava Moravce - Století strachu
video

Století strachu

Strach je v každém z nás. „Už Kipling (britský spisovatel, novinář a básník, nositel Nobelovy ceny za literaturu) říkal, že to zavinil ten tygr, který v podstatě byl hodný, ale v rozčílení zabil jelena a s tím přišla do džungle smrt a po ní strach a zvířátka se ptala, jak ho poznají. A on říká, že až přijde, tak to poznají, protože on se stane jejich pánem,“ říká psychiatr Radkin Honzák. A připomíná, že strach je tady už od dob, kdy světu vládli dinosauři.  

„Měli velká těla a malou hlavičku a v ní měli shluk nervových buněk, který se podobal mandli. Uměla generovat dvě emoce – strach a vztek. A protože to bylo také povelové jádro, umělo tři pokyny: ztuhni, útoč nebo prchej. A když si představíme, že pěst je ta mandle a ruku zavřeme, tak tam zůstal ten dinosauří mozek, a kolem toho přišel savčí mozek, který má mnohem více emocí – to je šedá kůra. V každém z nás tedy sedí vevnitř dinosaurus a to je to centrum strachu, a v každém z nás se někdy ten dinosaurus probudí a je to jen otázka rovnováhy, kdy to ta šedá kůra dokáže ukecat na dinosauřím mozku, anebo kdy dinosauří mozek převáží,“ usmívá se Honzák.

Strach je tedy jako instinkt. Je už vrozený a je v každém z nás. Ale bojovat se s ním podle Honzáka vlastně ani nedá. 

„Bojovat se strachem je chyba. Protože aktivací silné vůle zaktivujeme hlavně adrenalin, a tím krmíme ten strach. Takže bojovat se strachem je jako hasit požár benzinem. Daleko lepší je odpoutat pozornost někam absolutně jinam. Například zpaměti spočítat, kolik je 17 krát 19 minus 36 nebo říkat nějakou básničku,“ konstatuje Honzák.

Zdroj: ČTK/Tetra Images
Autor: Jamie Grill

Podle psychiatrů však platí, že psychicky zdravý člověk musí mít v sobě emoci stachu, protože ten, kdo strach nemá, a jedná podle toho, tak je psychopat. Strach navíc může být i stimulující. Proto se děti učí na základě pohádek. V nich je kus morálky i naděje, že dobro zvítězí. Což je podle Honzáka dobrá výbava do situace, kdy nastoupí strach. A ten v dnešní době útočí jak na děti, tak na dospělé ze všech stran.

Mnozí odborníci upozorňují, že se dnešní mládež musí vyrovnávat se složitější situací než její vrstevníci o několik desítek let dříve. Podle publicisty Jefima Fištejna jsou vystaveni většímu počtu informací o tom, čeho se mají bát, ale zároveň je to vše mnohem méně jednoznačné. „My se báli komunistů a ostatní bylo dobré. A tady je těžko říci, čeho se mají bát a čeho ne, co nás zasáhne a co ne,“ vysvětluje Fištejn.

Publicista Fištejn: Poprvé lidstvo žije v době, kdy neexistuje žádná srozumitelná vize budoucnosti

Podle Fištejna poprvé lidé žijí v době, kdy neexistuje žádná srozumitelná vize budoucnosti, neboli projekt budoucnosti. „Byly projekty odpudivé, ale i vznešené. Mimochodem národní osvobozovací projekt vzniku Československa, či komunistický projekt budoucnosti byl sice falešný, ale byl nějaký a někoho nadchnul. Nebo fašistický projekt ,nového člověka‘ či náš projekt návratu k Západu. Pořád existoval jasný, srozumitelný, daný projekt budoucnosti. A nyní vidíme, že nikdo nám neřekne, ani my sami, co je dnes ten nejbližší projekt budoucnosti, a to společensky přijatelný,“ zamýšlí se Fištejn.

„Jeden ze základních problémů je nepředpovídatelnost naší nejbližší budoucnosti a neprůhlednost naší reality. Jdeme jako skrz tmavý hvozd a vůbec netušíme, zda jsme na začátku, nebo míříme na jeho okraj a vyjdeme na prosluněný prostor. To je nesrozumitelné a nejasné a z toho vznikají fobie.“

Jefim Fištejn

publicista

Mezi strachem a fobií je ale obrovský rozdíl. Fobie už je patologická forma strachu. „Strach sám o sobě je velmi pozitivní emoce, je to rub a líc k naději. Jak řekl Spinoza (nizozemský filozof židovského původu), naděje se rodí z toho, že jsme poznali určitý strach. Neznat strach, to není žádná kladná hodnota. Když potkáte v lese zvíře, které není plaché, víte, že je nejspíš nakažené vzteklinou. Když potkáte člověka, který nemá strach, tak to bude nejspíše počátek Alzheimerovy choroby. Společnost, která neví, zda se má obávat o svou budoucnost, je nejspíše v úpadku,“ dodává.

Češi si uprchlíky nepřejí

Fištjen má zato, že problémem dnešní doby je to, že nejsme schopni adaptovat hodnoty a přizpůsobit je k reálné skutečnosti.  

Češi, jak vyplynulo z různých průzkumů Centra pro výzkum veřejného mínění (CVVM), se nejvíce ze všeho bojí teroristů, sílí strach z mezinárodního organizovaného zločinu a za posledních deset let čtyřnásobně zesílil strach z uprchlíků. Téměř dvě třetiny dotázaných si například myslí, že bychom je vůbec neměli přijímat. Jedna třetina by byla pro jejich přijetí, ale pouze do doby, než se budou schopni vrátit do své vlasti. Pouhá dvě procenta respondentů by uprchlíky přijala a nechala je v naší zemi žít natrvalo.

Běženci jsou zároveň velkým společenským tématem. O uprchlickou krizi se rozhodně zajímá více než čtvrtina lidí a spíše se zajímá další téměř polovina (přesně 44 procent). Islámský stát, i když oficiálně neexistuje, je aktuálně státem představujícím pro Českou republiku největší reálnou hrozbu. To si myslí více než třetina lidí. Následuje Sýrie –té se obává pětina dotázaných a třetí v pořadí je Rusko se 17 a Irák s 11,2 procenta – ten byl přitom před deseti lety na prvním místě. V roce 2016 ho jako největší reálnou hrozbu vnímala čtvrtina lidí.

Podle katolického kněze Tomáše Holuba je však strach z migrantské krize v Česku spíše z větší části strachem z toho, že díky běžencům přijde česká společnost o některé věci, které se jí zdály samozřejmé a ve kterých se jí dobře žije. „Je to strach o naše pohodlí a jistotou, která je zápecnická. A de facto nás tohle svazuje, strach, který místo toho, aby nás nabudil, tak ztuhneme, protože představa šťastného světa, který nám nebude nikdo rušit, který si umíme hlídat, tak ta bude ohrožena. Sáhněme si do svědomí,“ říká Holub.  

Podle Fištejna navíc existuje historická zkušenost, která svědčí o tom, že Češi jsou schopni přijmout desítky uprchlíků, aniž by to vedlo ke zhroucení společnosti. „Už v roce 1920,  hned po válce jsme přijali přes sto tisíc uprchlíků, většinou vojáků carského Ruska, dostali stipendia a společnost je vstřebala. A totéž byla i ukrajinská nebo německá migrace,“ vysvětluje.

A terorismus? Ten je podle Fištejna jako vyrážka. „Když máte hloubkovou nemoc, nezřídka se objeví, ale není to to hlavní, na co umřete. Terorismus můžete ohlídat, zapouzdřit, podchytit, zatknout. Ale skutečný problém je vznik multikulturalismu v těch státech. To ale neznamená festival etnické kuchyně a tanečky v národních krojích. To znamená fragmentaci veřejného prostoru, zničení jednotného kulturního právního civilizačního prostoru,“ míní Fištejn.

Dokládá to na konkrétním příkladu. V Německu nedávno Ústavní soud vydal verdikt, že Německo nebude uznávat sňatky uzavřené v Sýrii s osobami mladšími patnácti let. „Důležitý problém, který ukazuje na možnost, že prostor bude rozdroben, kdy na jedné straně ulice nebudete smět svou dceru nutit vdát se za bratrance, a na straně druhé to možné bude – a to je problém multikulturalismu,“ zdůrazňuje.

Češi konzumují stále více antidepresiv, přitom ale zůstávají optimisty

Znamením současné doby je také stále rostoucí počet návštěv u psychiatrů a spotřeba psychofarmak. Zatímco v roce 1993 evidovali lékaři v České republice tři sta tisíc pacientů s duševním onemocněním, v roce 2000 už 360 tisíc a loni dokonce 650 tisíc.

Závratným tempem roste v tuzemsku i spotřeba antidepresiv. V roce 1993 hlásily lékárny téměř půldruhého milionu dodaných balení, v roce 2000 už dva a půl milionu a loni už dokonce šest a půl milionu. Přesto všechno zůstávají Češi optimisté, alespoň podle dalšího průzkumu CVVM. Na otázku ohledně toho, jak vnímají budoucnost svou a svých blízkých, odpovědělo patnáct procent dotázaných, že rozhodně k ní vzhlížejí s optimismem a více než polovina, že spíše s optimismem.

Mnohem skeptičtější jsme ale k budoucnosti lidstva jako takového. Rozhodně s optimismem ji vidí jen pět procent dotázaných, naopak spíše s pesimismem téměř polovina a rozhodně s pesimismem pětina oslovených lidí. Míra pesimismu k budoucnosti lidstva mírně stoupá v posledních patnácti letech.

„Čísla jsou skutečně strašidelná a je to dílem více fenoménů. Odhaduje se, že v roce 2030 bude deprese tím nejzásadnějším a nejčastnějším onemocněním,“ konstatuje psychopatalog Andrej Drbohlav.

Je to dané podle něho i tím, že pro jedince je řešení deprese, úzkosti, jakékoliv strasti, kterou neumí řešit, jednodušší skrze antidepresiva nebo nějaký lék. Je to totiž rychlé řešení. „Jako máte fast food, rychlé vztahy, tak máme způsob, jak rychle vyřešit svůj problém. Jenže ve skutečnosti je to jen tlumič,“ říká.

Psychopatolog Drbohlav: Lékárny jsou společně s psychiatry a jimi podobnými legální dealeři drog

První moment tak podle něho spočívá v očekávání lidí, že svůj problém vyřeší rychle, aniž by se tomu museli věnovat. „Druhá věc je farmaceutická lobby, kdy lékárny jsou společně s psychiatry legální dealeři drog,“ říká. A tím třetím fenoménem je podle něho to, že obecně v současnosti neumíme se svými problémy pracovat, strachů je příliš mnoho.

„Je to současný stav společnosti, kdy těch obav a krzí, které se odehrály ve dvacátém a na počátku 21. století bylo příliš mnoho a ten mentální hard disk každého z nás má jen omezenou možnost pracovat s informacemi. Záměrně říkám hard disk, protože ta operační paměť, jak ji všichni známe z mobilů a počítačů, tak čím více je zasycená, tím pomaleji pracuje a tím je náchylnější k nějakému viru. A strach je emociální virus, stejně jako zlo,“ vysvětluje.

Platí tedy, že čím více informací pouštíme do své mysli, tím méně jsme schopni s nimi pracovat a tím méně jsme schopni sami sebe obrnit, pracovat s nimi kriticky a chránit svou vlastní duševní integritu. Proto podle něho vidíme šest a půl milionu balení antidepresiv, byť žijeme více než 70 let v míru.

„Na strach je ale potřeba se dívat transkulturálně, protože lidé reagují svým prožíváním v závislosti na tom, v jaké době a společnosti žijí. Obávám se tak, že deprese se u celé řady lidí v podobě určitého obranného mechanismu vyvinula v narcismus. Tedy v patologickou sebelásku coby obranný mechanismus před sebedestrukcí,“ dodává Drbohlav.