Jde to, bránit se teroru účinněji?

Islamistický teror může rozšířit hrůzu i do míst, kam ve skutečnosti ještě nepronikl, ale kde se vyskytla individua ochotná použít k řešení osobní frustrace stejně drastickou metodu, jaká se očividně osvědčuje stratégům Islámského státu, píše ve svém aktuálním komentáři Zdeněk Velíšek.

Stránky, které si teď přečtete, jsem x-krát málem smazal jediným kliknutím klávesy delete. Zatímco jsem je psal, přicházely mi na mobil agenturní zprávy o střelbě v Mnichově a jedna po druhé vyvracely myšlenky, které jsem považoval za nutné říci právě v těchto dnech. Ve dnech, kdy atentáty – ve francouzské Nice a v bavorském předměstském vlaku – dávaly tušit (tedy aspoň mně), že hnutí Islámský stát nemusí být iniciátorem veškerého teroru, kterému je dnes Evropa vystavena, a že teror může pokračovat, i pokud se podaří Islámský stát a s ním islamistický terorismus sprovodit ze světa.

Chtěl jsem na to upozornit, ale ne s úmyslem prohloubit pocit strachu a bezradnosti v Evropanech, ale naopak v nich zároveň vzbudit naději. Neboť proti téhle odrůdě teroru se dá bojovat jinak a možná úspěšněji než frontální válkou proti Islámskému státu v Sýrii a v Iráku. Vždyť ta válka stejně nemá vymyšlenou koncovku, neboť krom Bašára Asáda by tam vítězný intervent neměl komu předat moc. A s Asádem by to bylo z bláta do louže.

Impulzem k tomu, abych to, co si přečtete na následujících řádcích, přece jen napsal, byl fakt, že po útoku řidiče kamionu proti davu na promenádě v Nice, Islámský stát vydal výzvu k dalším podobným útokům. Ta výzva byla - a to mě na ní zaujalo - adresována (podle západních pramenů) osamělým vlkům, tedy jedincům, kteří se odhodlají k podobným zvěrstvům z vlastní vůle; bez instrukcí a bez podpory ze strany nějakých svých bojových či duchovních vůdců odněkud ze základny IS kdesi v rozvrácené Sýrii. První zprávy v mém mobilu o střelbě v Mnichově mě ale málem vzaly chuť odvádět pozornost od Islamistického státu k psychicky narušeným jednotlivcům mezi obyvateli Evropy.

Informace - později dementované - o střelbě na více místech bavorské metropole mě přiměly zapomenout na mé přesvědčení, že nebezpečí přichází i odjinud než jen od militantního islamismu, který je domovem stále ještě dost daleko od evropské pevniny. Do čtyřiadvaceti hodin se pak ale ukázalo, že právě ta vražedná střelba osamělého „vlčete“ v mnichovském obchodním centru spíš dokazuje, než popírá užitečnost komentáře, který Vám teď nabízím v tom znění, které jsem málem hodil do digitálního koše:

Problematika migrační krize nemizí ani v půli léta z evropské politiky. Spíš než masy nových běženců se o to ale postaraly zprávy jednak o krvavých atentátech - v Nice, v německém příměstském vlaku - jednak o přípravách ještě mnohem krvavějších, naštěstí ale včas zmařených teroristických útoků, například u příležitosti finálového zápasu mistrovství Evropy ve fotbale či dokonce blížících se olympijských her v Brazílii.

Souvislost mezi proudem běženců ze zemí islámu a krvavou strategií islamismu mě osobně nepřipadá tak přímočará jako těm, kdo za největší jistotu považují hráz mezi nimi, tedy imigranty, a námi. Jedním z ukazatelů falešnosti téhle myšlenky je fakt, že při zkoumání motivací ať už sebevražedných či jen vražedných atentátníků dostávají čím dál větší prostor i důvěru psychologové či psychiatři; a v obecnější rovině spíš sociologové než političtí analytici.

Útok v Nice
Zdroj: Reuters
Autor: Eric Gaillard

Je pravda, že zpravodajské služby už dávno popsaly strategii teroru jako nejlacinější a zároveň nejúčinnější zbraň k prosazování mocenských cílů (říkám mocenských, ne náboženských, abych předem vyloučil, že se hned zase ozve, že islám je zdrojem všeho toho zla), ale poznatky o životě a osobnostech pachatelů těch činů nás přivádějí přinejmenším k podezření, že jejich pohnutky mohou být mnohem individuálnější, niternější, dalo by se říci.

Už před časem mě to přivedlo k závěru, že efektivita islamistického teroru - ve smyslu šíření hromadné paniky a pocitu bezradnosti v celých velkých společenstvích národů - dává vyšinutým nebo zoufalým jedincům vlastně návod jak se nejúčinněji mstít celé společnosti nebo jak dosáhnout absolutního řešení svého komplexu, úzkosti, pocitu křivdy či ublížení. Neumím to rozebrat do detailu, ale jsem přesvědčen, že tyto a podobné psychické stavy jsou u zrodu mnoha z těch zločinných aktů, které svým způsobem provedení se přímo nabízejí k tomu, aby se k nim perfidní vůdci Islámského státu radostně přihlásili, aniž by je byli sami zosnovali.

Islamistický teror tak může rozšířit hrůzu i do míst, kam ve skutečnosti ještě nepronikl, ale kde se prostě jen vyskytla individua nebo jejich shluky, ochotné použít ke spektakulárnímu a finálnímu řešení vlastní osobní nebo skupinové frustrace stejně drastickou metodu, jaká se očividně osvědčuje stratégům Islámského státu. Ti ovšem nenasazují vlastní životy. Má-li se civilizovaný svět účinně bránit té strašlivé zbrani, kterou je teror, musí do budoucna počítat s tím, že se jí pokaždé nechopí jen notoricky známí zabijáci organizovaní nebo rekrutovaní Islámským státem, tedy jen bojovníci za chálifát, ale třeba i zcela anonymní jedinci či dobře utajené skupinky inspirované vraždícími sebevrahy IS k použití teroru pro zcela jiné, ale podobně zvrácené cíle.

Bojovníci Islámského státu
Zdroj: ČT24

Ve chvíli, kdy si civilizovaná společnost západního světa uvědomí toto paralelní nebezpečí existující zároveň s nebezpečím terorismu organizovaného z Blízkého východu, může se proti němu bránit včasným odhalováním a odstraňováním motivací, které by mohly k teroristickým aktům vést marginalizované nebo už zcela asociální jednotlivce či skupiny. Nemusí se zdržovat zjišťováním jejich napojení na IS. Obrana před jejich terorem může mít převážně preventivní charakter.

Na jedné straně to pomůže utlumit pocit bezbrannosti širokých vrstev obyvatelstva vůči zákeřné strategii militantního islamismu, na druhé straně ale vědomí, že všichni původci teroru nemusí být ve službách IS, silně rozšíří spektrum podezřelých. Nicméně už nebude možné přičítat každý akt terorismu na evropské půdě záměrům islamistických vůdců a interpretovat každý akt terorismu jako součást úsilí militantního islamismu o rozvrat Francie, Německa, nebo celé Evropy či západního světa.

Je to slabá útěcha, ale tenhle nový, širší pohled na fenomén teroru nám nicméně umožní zaujímat klidnější přístup k jednotlivým atentátům a zároveň taky racionálnější a tedy účinnější přístup k organizovanému terorismu a jeho blízkovýchodním iniciátorům. Ale taky - bohužel, ani tuhle domněnku si nemohu nechat pro sebe - nás tato nová poznání přivedou k nepříjemnému, ale užitečnému konstatování, že rozdrcení Islámského státu, tedy vymýcení militantního islamismu na územích, která chtějí jeho hlasatelé proměnit v chálifát, nás nezbaví hrozby podobných projevů teroru na evropském území. Tendenci uchylovat se k němu si totiž zřejmě uchovají frustrovaní, sociálně vyčlenění nebo i psychicky vyšinutí jedinci nebo jejich náhodná či příležitostná seskupení bez vazby na radikální islamismus.

Teprve teď se ale dostávám k jádru věci: Z žádné z těch myšlenek, které jsem tu zformuloval, nevyplývá, že by Evropa mohla nebo měla upustit od společné politiky směřující k integraci oprávněných žadatelů o azyl ze zemí ohrožovaných hnutím Islámský stát či jinými formami náboženského fanatismu. Naopak, ponechat na holičkách běžence věřící v oprávněnost svého útěku z vlasti před téměř jistou záhubou, by zákonitě znamenalo zvyšovat nebezpečí, že minimálně některé z nich přivede zoufalost nad bezvýchodností situace na myšlenku uchýlit se přesně k tomu, před čím prchali z vlasti. K teroru. Poznali už doma a pak znovu na evropské půdě, jak účinný je to prostředek záhuby, zejména pro toho, v kom už pocit totální marnosti potlačil i pud sebezáchovy.

Profil

Zdeněk Velíšek

Původním povoláním filolog; TV novinářem krátce v letech 1968–70 a od roku 1990 dodnes; specializován především na Evropu, které se věnoval v pořadech ČT Evropské fórum, Evropská mozaika, Evropské události, v televizních rozhovorech se světovými osobnostmi a v reportážích pro zpravodajské relace.
Autor knížek na geopolitická témata; spolupracovník Českého rozhlasu.