Puč v Turecku: mezi řádky on-line zpráv

Po neklidné noci a ránu plném obav pokračuje záplava informací o dění v Turecku. Ač stále nelze předpovědět, co se bude dít dále, zprávy komentovat možné je a některé věci předpokládat také. Co lze zatím ze všeho vyvodit?

Zdroj: ČTK/AP/Emrah Gurel Autor: Emrah Gurel

Věty o tom, že „v Turecku probíhá pokus o vojenský puč“, že „armáda se v Turecku pokusila o převrat“, je třeba již poopravit. Pokus to sice byl z armády, nevycházel však shora a zjevně neměl širokou podporu. Dokazuje to vývoj událostí i skladba vedení pučistů, které se podle dosavadních informací kromě jednoho tří-, dvou dvouhvězdičkových a několika málo jednohvězdičkových generálů v aktivní službě skládá především z plukovníků a nižších důstojníků.

Na rozdíl od puče v roce 1980, který byl dílem nejvyššího velení armády, to tak vzdáleně připomíná „plukovnický“ puč v roce 1960. Nejvyšší velení (postupně jsou pučisty zajatí vrchní velitelé jednotlivých vojsk včetně náčelníka generálního štábu osvobozováni) a zdá se že většina turecké armády, tedy stojí na straně vedení země.

Turečtí civilisté mají s vojenskými převraty velmi špatné (a celkem časté) zkušenosti. Hodně jich vyšlo do ulic, ač měli proti sobě ozbrojené složky, což svědčí o tom, že i stávající politická garnitura je pro mnohé přijatelnější než armádní režim. Ať je tamější vývoj jakýkoli – a problematického je hodně – v Turecku vládnou ti, kteří vyhráli volby.

Erdoganova „posedlost“ tématem spiknutí proti němu a jeho vládě zjevně nebyla planá. Teď ovšem má neotřesitelné důkazy, že měl pravdu, má argumenty k přitvrzení zásahů proti svým protivníkům. Již ohlásil armádní čistky a objevily se spekulace o obnovení trestu smrti pro pučisty. Tyto spekulace ale premiér Binali Yildirim zatím přinejmenším nepodpořil s tím, že trest smrti již není v ústavě.

Turecká média naznačila, že mají pokus o převrat na svědomí „gülenisté“, tj. přívrženci Fethüllaha Gülena, tureckého islamistického intelektuála v emigraci, který má mnoho stoupenců, je Erdoganovým kritikem, který jej považuje za svého nebezpečného protivníka. Gülen spojení s událostmi popřel a zatím je vše ostatní jen spekulací. Zdá se být však zřejmé, že gülenisté měli mezi pučisty silné zastoupení a jestliže nebyli z Pensylvánie, kde má Gülen sídlo, řízeni, pak se mohli jeho kritikou Erdogana a jeho politiky inspirovat.

Není proto náhoda, že jeho jméno zmiňují v těchto souvislostech vládě poplatná média a že represe po puči budou namířeny právě proti jeho mnohačetným institucím. Jinými slovy, potlačený puč umožní vládě a Erdoganovi razantnější zásahy proti jejich odpůrcům.

Nabízí se otázka – mohlo být vše hrané, fingované, vyprovokované, plánované? Není to pravděpodobné. Prezident Erdogan sám byl na dovolené. Vládě věrné části armády a policie jednaly nicméně pohotově – nezapomínejme, že je jednou z nejlépe vycvičených armád v NATO i ve světě.

Erdogan sice přiletěl do Istanbulu už ráno, v 15:30 se však ještě nevydal do hlavního města Ankary, kde je jeho úřad, úřad vlády, parlament (nyní bombardováním poškozený) a všechny ústřední státní orgány. Důvodem jsou především bezpečnostní obavy – při dopravě i v Ankaře samotné. Zároveň to svědčí o tom, že ještě není úplně vyhráno. Je však zajímavé, že ani během předchozího týdne se o něm a místě jeho pobytu moc nevědělo, což nemusí být náhoda.

Je jasné, že puč neuspěl, ať za ním stojí kdokoli. I že Turecko má o problém více, a to nejen proto, že se Erdogan po jeho potlačení bude cítit silnějším. Ačkoliv nemusí být ještě po všem, ze zjevně špatné připravenosti puče a z velmi promptní reakce zbytku armády a policie se zdá, že se o chystaném převratu v nejvyšším vedení země vědělo či přinejmenším tušilo (a že v tom nechalo nejvyšší velení armády).

Příští měsíc se sejde Nejvyšší vojenská rada, která každoročně rozhoduje o obsazení nejvyšších armádních velitelských postů. Klíčové ale bude, jak Erdogan naloží se svou pozicí, která bude zcela jistě v případě úspěšného zvládnutí současné situace mimořádně posílená.