Politický střed mezi dvěma ohni

Už pět let se v západních demokraciích – nejvýrazněji v některých západoevropských – uplatňuje dědictví jedné knížky, drobné rozsahem (30 stran), ale významné obsahem. Francouzský autor Stéphane Hessel jí dal mobilizační název: „Indignez-vous!“, (Rozhořčete se!), a tuto výzvu adresoval svým mladým krajanům. 

Ale jeho knížka začala vyvolávat hnutí „rozhořčených“ na stále nových a nových místech včetně amerického kontinentu (hnutí Occupy Wall Street by bez ní patrně nevzniklo, i když se inspirace pro ně přičítá také arabskému jaru).

Stařec, který dokázal mobilizovat mladé

Autorovi této brožurky bylo v době jejího vydání (prosinec 2010) 93 let. Když mu bylo 94, natočil jsem s ním rozhovor, během kterého jsem si brzy začal připadat starší než můj respondent, ale přesto chudší o mnoho jeho draze zaplacených životních zkušeností. Nabízím přepis toho rozhovoru jako výchozí bod ke komentáři o záležitostech aktuálních, ne-li akutních.

Jestli odkaz otevřete, nevšímejte si, prosím, příliš titulku. Nejde o demokracii (i když také, ale ne tak, jak byste mohli na první pohled ten titulek chápat. Jde o ten politický fenomén, kterým se stali „Rozhořčení“.

 

Španělsko je zemí, kde je v těchto dnech vzpomínka na počátky hnutí „Rozhořčete se“ nejaktuálnější a kde také síly, které se zrodily z atmosféry vyvolané tímto hnutím, dosahují značné odezvy v politickém dění na celostátní úrovni. Lze mezi ně počítat stranu Podemos (doslova „Můžeme!“, což asi každému hned připomene obamovské „Yes, we can!“, tedy česky, ne zrovna doslovně, ale výstižněji: Ano, máme na to!).

Poprvé si španělská mládež, deptaná masovou nezaměstnaností a dalšími důsledky dluhové krize, uvědomila sílu své mobilizace a svého nástupu do ulic při historickém shromáždění na madridském náměstí Puerta del Sol 15. května 2011.

M-15 (Mayo quince) je po pěti letech stále ještě silným protestním hnutím a Podemos pevně zformovanou, „dospělou“ politickou stranou, usilující dokonce o převzetí moci od tradičních stran umírněné pravice a umírněné levice , tedy od stran dlouhodobého „establishmentu“ nastoleného po svržení frankismu.

Lídr Podemos Pablo Iglesias
Zdroj: ČTK/EFE
Autor: Rafa Alcaide

Dlouhodobé dozvuky hnutí od Puerta del Sol

Tak jako na několika jiných národních politických scénách Evropy jsou ve Španělsku těmi poraženými či odcházejícími stranami establishmentu Lidová strana a její přirozený sok, socialistická strana. Existence hnutí, která se hlásí k M-15, a práce strany Podemos v politické aréně a v médiích jsou určujícími prvky současné, už znovu předvolební situace ve Španělsku. Zcela nový a nepřehledný poměr sil vzniklý po posledních volbách, konaných už téměř před půlrokem, neumožnil vznik vlády, která by byla pokračováním „establishmentu“.

Volby se musí opakovat. Šéf strany Podemos Pablo Iglesias sice říká, že Podemos nevstupuje do volební kampaně v atmosféře kulminace lidových hnutí odporu, ale naopak, ve chvíli, kdy ochabují. Ale francouzské „Nuits debout“, (zase to přeložím spíš přibližně: „Noci na nohou“, nebo „Celé noci na nohou“) se právě teď mohou stát pro Španěly pociťující stále ještě to bytostné rozhořčení, které ovládlo mladou generaci v r. 2011, novou inspirací.

Co jsou „Les nuits debout“? Vytrvalé celonoční manifestace Francouzů, zejména těch mladých, často ještě studujících, na náměstích měst. Vypukly na pařížské Place de la République 31. března na protest proti novému zákoníku práce chystanému vládou Françoise Hollanda, tedy levicovou socialistickou vládou, která s tíživou sociální situací a s neustupující nezaměstnaností neumí bojovat tak, aby proti sobě nepozvedla hnutí odporu.

Bylo by asi přehnané tvrdit, že Stéphane Hessel a jeho knížečka jsou stále ještě v povědomí těch, kdo tráví noci na náměstích francouzských měst, ale aspoň zpočátku byly ty noční manifestace zcela v duchu jeho výzvy: Indignez-vous! Rozhořčete se! Každé ráno dlouze a vzrušeně o předchozí Nuit debout referují média a bohužel každé ráno také musí hlavní aktéři těch manifestací, odbory a studentské organizace, odmítat nařčení z tendence k násilnostem. Ve Francii se už dobře deset let nedá očekávat, že opakovaně pořádané demonstrace, zejména ty studentské, zůstanou dlouho pokojné.

Provázejí je násilnosti takzvaných „casseurs“, vandalů, asociálních či přímo antisociálních živlů, kterých se francouzská společnost neumí zbavit bez ohledu na orientaci své vlády. „Les casseurs“ se doslova nabalují na průvody demonstrantů, ale jsou jen sekundárním jevem, nikoli základní charakteristikou současného francouzského protivládního hnutí, pročež je ponechám stranou.

Protesty v Nantes
Zdroj: Reuters
Autor: Stephane Mahe
Musím ale přiznat, že v posledních dnech – nikoli už jen nocích – se i samotní demonstranti, v reakci na netečnost vlády k pokojným formám protestu, uchylují k projevům, proti kterým už je nasazení policie nutné. Demonstranti sice vášnivě měří své síly s policií, ale nejsou to oni, po kom zůstávají v ulicích stopy úmyslné devastace.

Nicméně fakt, že od politického protestu přechází hnutí rozhořčených k silovým projevům jakési davové psychózy signalizuje neomylně nebezpečí, které spočívá v udržování nesmiřitelných vztahů mezi „umírněnými“ a „rozhořčenými“, tedy mezi politickými silami establishmentu a jejich odpůrci, kteří se mnohem víc než dřív rekrutují z řad frustrované, často chudinské mládeže.

Z Madridu vychází teď, ke dni pátého výročí historické manifestace na náměstí Puerta del Sol nový podnět k šíření protestního hnutí mladých do dalších metropolí západního světa. Název už by takové hnutí mělo: „Global Debout“ (Globálně na nohou!), ale globální ohlas zatím výzva k němu nevyvolala. Uvádím ji tu tedy jen „pro úplnost“.

Protichůdné, ale shodně působící proudy

Nikoli jen pro úplnost, ale proto, že tenhle komentář je o shodném působení dvou politicky protichůdných fenoménů na politické poměry v evropských demokraciích a především na umírněné parlamentní strany, připojuji závěrečné odstavce, abych aspoň připomněl ten druhý fenomén, i když je nám všem už dostatečně známý.

Už delší dobu představuje radikální pravice, přecházející leckde už přímo v pravicový extremismus, nebezpečnou – stále silnější – protiváhu tradičních demokratických stran. Že je schopná je zcela vyřadit ze hry a propracovat se (v demokratických volbách!) k mocenským pozicím, to v těchto týdnech připomíná situace mezi prvním a druhým kolem prezidentských voleb v Rakousku.

Kandidát radikální pravice Norbert Hofer (FPÖ) deklasoval kandidáty stran establishmentu, což přimělo vládnoucí socialisty k okamžité výměně premiéra. Nečekaný vývoj v Rakousku připomněl dalším evropským státům, že zvrat politických poměrů ve prospěch podobně orientovaných stran se do budoucna nedá vyloučit snad v žádném z nich.

Španělské výročí rozmachu Rozhořčených a francouzské Noci na nohou a jejich vývoj od protestu k akci zase dávají Evropě na vědomí, že i kvůli těmto – spíše levicovým – formám mobilizace veřejnosti může být do budoucna stále větším problémem ubránit současnou klidnou podobu demokratických režimů s tradičně umírněnými stranami ve vládě.

Ještě že stranám a hnutím založeným na mobilizační výzvě Francouze Stéphana Hessela k rozhořčení proti sociálně lhostejnému establishmentu je možné jednu věc přičíst k dobru: Je jim cizí využívat potíží, které vládnoucím garniturám působí v současné době masová imigrace, k tomu, aby posílily své pozice a oslabily či podkopaly pozice stran, které jsou v jiných ohledech, například právě svou sociální politikou, jejich nepřáteli.

Profil

Zdeněk Velíšek

Původním povoláním filolog; TV novinářem krátce v letech 1968–70 a od roku 1990 dodnes; specializován především na Evropu, které se věnoval v pořadech ČT Evropské fórum, Evropská mozaika, Evropské události, v televizních rozhovorech se světovými osobnostmi a v reportážích pro zpravodajské relace.
Autor knížek na geopolitická témata; spolupracovník Českého rozhlasu.