Blízkost válečných katastrof

Svět je tak blízko zhoubných válek, jak hluboce je v duších politiků zarytá mocenská sveřepost. Až při soustavné probírce historických souvislostí člověk pozná, jak silně jsou dějiny ovlivněny náhodnými okolnostmi a osobnostmi. Blízký východ by asi nebyl takový, jakým se stal, kdyby v 19. století neměla londýnská Lady Cavendish-Benticková velké dluhy. Její život inspiroval samotného Oscara Wilda.

Novinář Jan Petránek
Zdroj: ČTK Autor: Luboš Pavlíček

Aby vůbec mohla dluhy splatit a nešla do vězení pro dlužníky, které tak dobře popsal Dickens, políčila svou 18 letou dceru Kristýnku na Sira Tattuna Sykese,  5. baroneta. Byl o třicet let starší než jeho nevěsta. Ale byl pánem velkých Yorkshirských lesů, pastvin a polností. Zabíraly rozlohu kolem 125 km2. Choval tam celá stáda arabských hřebců a klisen.  Manželství nedopadlo dobře. Rozpadlo se úplně – včetně právního anulování svazku, což bylo v 19. století pro katolickou víru nevěsty neslýchanou věcí.

Ale Kristýně a Siru Tattonovi se ještě stačil narodit syn, který mimořádně zasáhl do historie arabského světa. Jde o plukovníka Sira Tattona Benvenuta Marka Sykese, posléze 6. baroneta. Zamiloval si arabské hřebce a na jejich hřbetu už do svých dvaceti let procestoval obrovskou část otomanského panství. Poznal velmi zblízka desítky arabských kmenů a snad všechny významné šejky.

Když se blížila první světová válka, jako první varoval britskou vládu, že Turci půjdou s Němci proti Trojdohodě. To už byl naprosto uznávaným expertem vlády a královských kruhů. Byl přesvědčen, že Otomanská říše dozrála k rozpadu. 

Historie zná Marka Sykese hlavně pro tajnou Sykes-Picotovu dohodu (bude jí letos 16. května přesně sto let), která stanovila, jak si Londýn, Paříž a Petrohrad rozeberou tučné části Otomanské říše po jejím konci.   Rusko mělo dostat úžiny – bránu do Středomoří (dávný sen ruských carů). A také turecké části původní Arménie. Navíc k jihu směřující pás území až ke kurdskému Mosulu. V něm už se ale mělo mluvit francouzsky. 

O šestém baronetovi je však nutné říci především, že měl v krvi „nezkrotitelné tíhnutí k arabskému světu“. Tak o tom sám mluvil. Stále víc okouzlován historií až do předbiblických dob, vrátil místům na Blízkém východě názvy do té doby zapomenuté či nepoužíváné. Zavedl je znovu: Sýrie, Irák, Mezopotámie, Jordánsko, atd.  A nedost na tom. Dal arabským entitám se jmény národů i vlajky. Zkombinoval barvy – bílou, zelenou, rudou a černou – a dal jim „střih a tvar“.  Dodnes se tyto vlajky vlastně nezměnily. 

To byl odkaz 6. baroneta a jen smrt v Paříži na španělskou chřipku  (v únoru 1919), v době kdy se tam velmoci hádaly o stav poválečného světa, mu nedovolila expertně zasáhnout ještě do osudu Kurdů. Kdyby i oni dostali tehdy svůj stát (slíbeno jim to v podstatě bylo), zřejmě by to byla dobrá karta Anglie a Francie proti zájmům Ruska, proti okleštěnému Turecku i proti Persii (Iránu). 

 

Zájmy zůstávají, mění se jen poměr sil

Toto malé ohlédnutí do doby před sto lety je dobré k zamyšlení,  jak málo se mění  zájmy velmocí, nyní třeba konkretně i v takovém maxi-regionu jako je Blízký východ.  Zájmy zůstávají, jen poměr sil se mění. Koloniální systém už po staru nelze uplatnit. Jen komerční zájmy jsou nově kombinovány se strategickými (hlavně vojenskými parametry).

Před sto lety se tu USA prosadit ještě nemohly, neboť dosud dominovala Evropa . Ale dnes už zas přicházejí až moc pozdě. Za to se blíží zájmy čínské. Hedvábná stezka je projev hlavně hospodářské filozofie „třetí cesty“.

Stručně se to dá charakterizovat (s určitým nutným zjednodušením): Blízký východ se musí vzpamatovat silnými injekcemi do infrastrukturního rozvoje, protože jen hospodářský vzestup zemí Asie a Afriky umožní, jako nic jiného, vytvoření trhu, kde se Čína dokáže prosadit. A mnohem účinněji než „v bohatém světě“.  V tom je srdce čínských „win-win“ dohod. 

Rusko se na tom samo už dost chápavě učí. Pokud jde o syrský gordický uzel, byla Moskva vděčná Pekingu za politickou podporu, včetně toho, že se čínská námořní síla, třebaže jen dost symbolicky, také objevila u břehů Latakie a Tartusu. 

Putinův tým zanalyzoval, že strategií Západu je vytváření nestabilních oblastí

Proč se Moskva loni na podzim vůbec pustila do chaotické občanské války v Sýrii? Nepodceňujme úroveň strategického myšlení think-tanku Putinova režimu. Putinův tým (a po 15 letech je zřejmé, že soustředil kolem sebe dost chytré lidi, přikyvovači mu nejsou k ničemu) zanalyzoval, že hlavní prvkem západní strategie je vytváření nestabilních oblastí, kde bude možné vydělávat na vznikajících konfrontacích.

Arabské jaro se moc nepovedlo. Barevné revoluce ve Střední Asii taky ne. Ukrajina se hroutí sobectvím a je fantasticky rozkrádaná. Dostat ji zcela na svou stranu proti Rusku – to se nepovedlo ani USA ani Evropské unii. 

Zdroj: ČTK/ITAR-TASS
Autor: Mikhail Metzel
 

Moskva si hraniční pás s Ukrajinou uhlídá za každou cenu, i když přitom hospodářsky hodně krvácí. Boj za neprozápadní Ukrajinu, s níž by se NATO dostalo až k evropskému srdci Ruska. To stojí Kremlu za jakékoli oběti. Krym by byl býval mohl zůstat Kyjevu, i když to byl dar Ukrajince Chruščova Ukrajincům. (To se to rozdává z cizího.  Vzpomeňme třeba, jak pro své zájmy chtěl Napoleon Bonaparte  Španělskem vlastněnou Floridu „prodat“  Spojeným státům.) Moskva by Krym oželela – kdyby to nebyla prvořadá strategická konstanta.

Bez Krymu, přesněji bez námořního významu, by se z Ruska stala druhořadá mocnost. To chápe 90 % Rusů – a proto má Putin 90 % podporu.  Kdyby se dal Sevastopol s pobřežním zázemím přesadit na kavkazský břeh, situace by se změnila. I když ne moc. Příroda tam však takové zázemí nevytvořila. Neměla prostě  strategicko-geotvornou představivost a předvídavost.

V budoucnu se bude sázet na námořnictvo

Kdo aspoň trochu chápe, jak se vyvíjí vojenské myšlení, ví, že v příštích konfliktech budou mocnosti nejvíc sázet na válečné námořnictvo. To se projevilo i nyní, když při válce v Sýrii se dost uplatnila i ruská kaspická flotila (mimochodem řečeno – ta nejstarší ruská flotila, ale tady bychom dost odbočili do problematiky významu Persie). 

Putin byl přesvědčen, že důraznou akcí (mnozí zapomněli, že byla počítána na půl roku, což se splnilo s předstihem) zlikviduje teroristické síly, než si budou moci vytvořit trvalé zázemí. Jak pro expanzi jinam do Asie, tak především do Ruska samotného. 

Rusku stačilo pět měsíců na velmi účinné oslabení ISILu, Nufřanů a jiných muslimských fanatiků.  Nechtělo čekat, jak dál se bude projevovat líheň sunitské zběsilosti, jak bude kvasit.

„Není lepší cvičení než v samotném boji“

Pro Moskvu byl syrský prostor prostě narůstající cvičák, který měl (má) za cíl jak vytváření totálních diktatur (vzor Saudská Arábie, západem nekritizovatelná pro své ukrutnosti podle zásady „i když ďábel, tak je to můj kamarád“), tak zrod  teroristických útvarů jako zamýšlených desantů na Kavkaz a do Střední, někdejší sovětské Střední, Asie.

 

Tedy necelý půlrok Putinovi stačil, aby zdecimoval jádro toho, co bral v Sýrii jako protiruský cvičák. Stálo to (oficiálně) 33 miliard rublů, původně určených na cvičné účely. A vrchní velitel ruských ozbrojených sil věcně řekl, že není lepší cvičení než v samém boji. Cvičení bylo tedy znamenité, mrtvých hrdinů málo.

Syrská anabáze posloužila taky jako znamenité ponaučení pro Jaceňuka a hnědé antiruské skupiny Azovského typu. Ruská rozvědka, o jejíž kvalitě se nedá moc pochybovat, věděla o systematické muslimizaci Turecka dost, aby zásahem v Sýrii zmařila snahu Erdogana (Davutoglu je jen jeho loutkou) urvat veliký pás severní Sýrie.

Turecký vládce má stejně mlsné koutky na mosulskou,naftou prosycenou, oblast jako Fracie před sto lety. A zároveň by smetl „ty prokleté Kurdy“, kteří tam jsou ovšem od nepaměti doma.  To všechno Putin nedovolil – a ztratil přitom jen jedno letadlo. Erdogan ztratil mnohem víc.

Války začínají rychle. Mír se přikulhává pomalu 

Ruský vojenský úspěch není zakončen odsunem podstatné části letecké techniky o dvacet poledníků severněji. Raketové údery se mohou vrátit během hodiny. Terén je do detailu zmapován a čipy se souřadnicemi jsou už v hlavicích raket. Počítače znají základní varianty. V Sýrii samé zůstala dost moderní pozemní technika. Teď je čas na Ženevu – a optimistů je pramálo. Války začínají rychle. Mír se přikulhává pomalu. 

 

Nejpilněji bude v zákulisí, které bude odposlouchávané křížem krážem, jak Assange a Snowden jistě mohou expertně potvrdit. A čas poběží. Pro všechny jednající, i ty, kteří čekají na vývoj v USA. Vždyť čas běží i pro odcházejícího Obamu. I pro Clintonovou, znamenající pokračování stejným směrem. Ale taky pro Trumpa, který prohlašuje, že intervencionistickým válkám musí být odzvoněno. (To by se stalo poprvé v dějinách.)  

Není to zajímavé – čekat na další vývoj, který je těžké předvídat?  Ale vždyť už Mark Twain říkal, že jakékoli proroctví je zatraceně těžké, protože se jedná o neznámou budoucnost. Ale přece jen se můžeme méně mýlit, budeme-li říkat pravdu o současnosti.

 

Profil

Jan Petránek

Novinář Jan Petránek se narodil v roce 1931. V letech 1951 až 1968 působil v Československém rozhlase. Působil rovněž jako zahraniční korespondent v Indii, Pákistánu, SSSR, Vietnamu a Číně. Po účasti na vysílání Československého rozhlasu proti sovětské okupaci v srpnu 1968 už nemohl pracovat jako novinář.

Osmnáct let tak pracoval jako topič. Přidal svůj podpis k Chartě 77. Od roku 1987 začal přispívat do samizdatové verze Lidových novin. Následně se stal i jejich regulérním redaktorem až do roku 1993. Od té doby je na volné noze a spolupracuje často s Českým rozhlasem a Českou televizí.

Prezident Miloš Zeman jej vyznamenal medailí Za zásluhy.