Slovenské volby 2016. Proč se snažit, když stejně všichni víme, jak to dopadne

Druhé čtyři roky ve funkci slovenského premiéra Roberta Fica končí. A zdá se, jako by se smířil s faktem, že ho v tomto křesle čekají ještě další čtyři. Ano – smířil.

David Miřejovský
Zdroj: Česká televize Autor: Česká televize

Robert Fico často vypadá, že už ho současná funkce moc nebaví, působí unaveně a pak přehnaně reaguje na vystoupení některých opozičních poslanců nebo na novinové články. Když mu ale nevyšel tah s kandidaturou na prezidentský úřad, a nemá komu stranu a vládu předat, tak svůj úděl ponese dál. Preference nad třiceti procenty jsou téměř jistou zárukou dalšího vládnutí.

Současný premiér ale není zdaleka jediný, kdo vypadá, jako by se s očekávanou budoucností smířil. Jeho spolustraníci navíc nemají důvod být nespokojení. Další čtyři roky sice budou na svých postech na ministerstvech a ve státní správě pod palbou kritiky několika médií, to ale vydrží. Mají s tím bohaté zkušenosti z celé poslední dekády.

Neviditelní poslanci se slušným platem

Pravicová opozice se blížícími volbami také nenechala příliš vyrušit. Ano, města a krajnice silnic jsou oblepené politickou reklamou. Mediální prostor je poslanci a šéfy stran také řádně zahuštěn. Jen mám tušení, že většina článků a reportáží vzniká kvůli pocitu nás, novinářů, že pár týdnů před volbami je přece potřeba psát o politice (a také kvůli faktu, že žádné jiné velké domácí téma než blížící se volby teď na Slovensku prostě není).

Poslanci opozice kampaň pojali více méně stejně jako poslední čtyři roky v parlamentních lavicích. Občas se ozvou, tvrdě zkritizují vládnoucí sociální demokracii a připomenou, že kvůli vládě jedné strany oni nemohou dělat vůbec nic. Zdá se mi, jako by to mnohým vyhovovalo. Malá odpovědnost, poslanecký plat jako solidní jistota, a v domovském regionu třeba rozjetá rodinná firma.

I když, abych byl spravedlivý, stejně se dá popsat i značná část poslanců slovenské sociální demokracie. Také jejich jména jsou většinové veřejnosti téměř neznámá. Alespoň do chvíle, než se jejich manželky veřejně rozpovídají o domácím násilí, nebo zvyku manžela balit velké částky peněz neznámého původu do alobalu. Schválně se zeptejte slovenských známých, zda loni v únoru vůbec tušili, že v jednacím sále parlamentu sedává jakýsi Vladimír Jánoš.

A pak je tady, ostatně i jako v našem parlamentu, ještě několik opozičních poslanců, které podezřívám, že kandidují jen proto, aby ukojili svoji exhibicionistickou potřebu vidět se v televizi. Případně, jako předseda strany OBYČAJNÍ ĽUDIA a nezávislé osobnosti Igor Matovič, aby navíc mohli (alespoň zatím) beztrestně realizovat svoji největší zábavu – vytáčet až do nepříčetnosti premiéra Roberta Fica.

Jistě, pravicové strany mají poctivě vypracované volební programy, a pokud by jim voliči přáli, určitě by se nezdráhaly do vlády jít. Vidina dalších čtyř let v opozici ale jako by se většině přeci jen zamlouvala víc. Aktivitu a nasazení, které předvedl tehdejší lídr opozice Robert Fico v letech 2006 a 2012, u nikoho nevidím. Pravda, on tehdy chtěl být premiér.

Dnes to vypadá, jakoby předsedové opozičních stran čekali, pokud by snad vládu sestavovali, že tento úkol prostě padne na šéfa nejúspěšnější malé strany. Předvolební průzkumy do této role pasovaly Radoslava Procházku – díky celým 14 preferenčním procentům pro stranu Sieť. Z něj jsem měl po natáčení předvolebního rozhovoru pocit, že se na jednu stranu děsí, jak by měl složit kabinet z šesti partají (jejichž někteří lídři se navzájem, když ne nenávidí, tak alespoň hodně nemají rádi). Ale na druhou stranu ho uklidňuje vědomí, že předsedou vlády nejspíš nebude. I z toho důvodu, že u některých možných koaličních partnerů tuší postranní úmysly.

Přiznejme si, po tolika letech v opozici by byla nabídka od sociální demokracie na společný kabinet velmi lákavou možností. Zvlášť pokud budete jediný koaliční partner a předseda vlády vám slíbí, že vaše tři ministerstva nebude příliš hlídat. Pak nebude těžké předstoupit před televizní kamery a voličům sdělit, že se obětujete a do vlády půjdete ten nenáviděný SMER kontrolovat.

Kampaň na půl plynu

Ale upřímně. Nemají to opoziční strany v této kampani lehké. Těžko přesvědčíte voliče, že právě vy představujete nový vítr, nebo zásadní a nutnou změnu, když se za vámi táhnou staré kauzy a ve svých řadách máte poslance, co do parlamentu zasedli poprvé v roce 1990. Kdo nic nedělá, nic nezkazí. A když se tímto přístupem vyvarujete zásadní chyby, od svého tvrdého voličského jádra těch sedm procent hlasů taky nejspíš znovu dostanete. Stranickým matadorům tak před odchodem do důchodu v poklidu umožníte završit třetí poslaneckou dekádu. Kampaň zvládnete i na půl plynu. Všechny možné varianty budoucího vývoje pro vás mají své klady. Hlavně nikoho moc nerozzlobit.

To neplatí jen pro tyto volby, ale až dokud voliči nepřipraví nějaké velké překvapení, nebo Roberta Fica nepřestane premiérování bavit úplně.

Profil

David Miřejovský

Vystudoval Fakultu sociálních věd Univerzity Karlovy, obor žurnalistika (2002) a Fakultu multimediálních komunikací Univerzity Tomáše Bati ve Zlíně, obor Marketingové a sociální komunikace (2005). V zahraniční redakci České televize působí od roku 2002. Od roku 2012 je zpravodajem ČT na Slovensku. Jako režisér se podílel na dokumentární cestopisné sérii Na cestě.