Nezmiňované následky ozbrojených střetů na jihovýchodě Turecka

V důsledku násilí znovu zmítajícího kurdskými oblastmi Turecka v posledním půlroce je ohroženo vzdělání místních dětí, kulturní i společenský (a samozřejmě holý) život, zdravotní péče. Šest měsíců stačilo, aby situace v tomto ohledu sklouzla zpět o desítky let a aby základní práva tamějších obyvatel byla zastíněna mocenským konfliktem a zapomenuta. Evropa se sice dohodla s Tureckem na spolupráci při řešení uprchlické krize, je to však dohoda se státem, který se k uprchlíkům chová s větším pochopením než k části vlastních občanů.

O situaci na jihovýchodě Turecka se píše jako o ozbrojeném zásahu. Nová vláda se zoufale pokouší zničit PKK (ozbrojenou Kurdskou stranu pracujících) tím, že pobije její členy a přívržence – celkem nereálný cíl. Důsledky těchto snah jsou však znát: celkový pocit nejistoty, ztráta bezpečí při pohybu mimo domov (kolikrát i při setrvání mezi jeho zdmi), z toho pramenící omezení společenského života i možnosti osobního styku s širší rodinou a problémy se zásobováním. Četné oběti na obou stranách, včetně civilních.

Před týdnem dostali učitelé v nejkrizovějších místech od tureckého ministerstva školství informaci, že se mají následující den dostavit na školení do míst svého trvalého pobytu. Ta jsou u naprosté většiny z nich v jiných oblastech a tak se jich velká část sbalila a vydala domů. I proto bylo mnoho škol zavřeno. Ministerstvo se pravděpodobně snaží takto své lidi ochránit. Profesní organizace mu však tento krok vyčítají a mají svým způsobem v mnohém pravdu.

Po dlouhá desetiletí byly oblasti s kurdskou většinou místy pro turecké vlády velmi problematické a politika vůči nim kategorická – potlačit kurdské etnické povědomí a děti vychovat jako turecké občany s identitou Turků. Těžký, ba nemožný úkol tam, kde se skoro všechny denně po škole vracely do svých kurdských rodin se vším, co k nim patří – jazykem, zvyky, tradicemi apod. Před začátkem vyjednávání s PKK a pokusem o vyřešení situace nevojenskými prostředky bylo 12 z celkem 81 provincií země z důvodu neturecké etnické většiny vědomě zanedbáváno – z hlediska vzdělání, zdravotní péče, infrastruktury, investic.

V nacionalistickém a silně centralizovaném Turecku platil princip „nepovažujete se za Turky – nebudeme se o vás starat“. Nic sem nelákalo učitele ani lékaře. Nejistota, nedostatečná bezpečnost, výboje PKK i armádní akce, obecná zaostalost, špatné a zastaralé vybavení zdravotnických zařízení i škol, nízká životní úroveň, vzdálenost od rodiny a přátel, zvýšený stres a k tomu úkol sloužit a propagovat vládní politiku. Motivaci mohli mít ti, již odtamtud pocházeli, nebo nadšenci. Vyšší finanční ohodnocení či další v výhody ani dnes nenalákají každého. Systém umístěnek je dodnes nutností.

Protest Kurdů při turecko-syrských hranicích
Zdroj: ČTK/AP

V 90. letech byly učitelé velmi častými oběťmi únosů PKK, pro kterou představovali ideologický nástroj protivníka (a byli jím.) Během dvou a půl roku příměří mezi státem a PKK, na začátku kterého to vypadalo, že se věci změní, že větší svoboda projevu etnické identity (používání jazyka, jeho studium – omezené, ale aspoň možné, nestíhání za nevinné drobnosti apod.) je dobrým znamením, že se situace zklidnila.

Červenec 2015 situaci změnil. Od začátku tohoto školního roku sice výuka neprobíhala v klidu, děti však zatím nebyly ponechány bez možnosti vzdělání. Podle odborů se nyní ministerstvo školství dopustilo zanedbání své povinnosti starat se o zajištění výuky. Tvrdí, že stažení učitelů vyvolá v dětech dodatečný stres, pro mnohé i ze ztráty vzoru a autority; že úkolem vzdělávacího ministerstva není podporovat vládní válečnou politiku, nýbrž bojovat o překonání všech problémů a překážek vzdělání.

Ani v 90. letech, době únosů i vražd učitelů, je administrativa z oblasti neodvolávala. Podle vedení oborových organizací je to jednoznačný a nezodpovědný vzkaz: „Stát se odsud stahuje. Nemůžeme zajistit vaši bezpečnost.“ Tedy něco nevídaného v dosavadních dějinách země – přiznání bezmoci při ochraně učitelů a v důsledku toho omezení práva na vzdělání jejich žáků. Jistě: jde o spojení a formulace místy sporné.

Nelze však popřít, že bez vlivu tureckých učitelů, kteří nemusí být jen nacionalisticky turečtí, ale jistě nenabádají nikoho k zabíjení, a bez pravidelné výuky a zabavení žáků budou děti mnohem náchylnější k rekrutování PKK. I proto, že armáda je tu více považována za agresora než PKK za provokatéra – kabát nebude nikdy bližší nežli košile. Obyvatelé měst Silopi a Cizre jsou již po měsíce nuceni volit jednu ze dvou stran.

Turecké zdravotnictví má dlouhodobé problémy obecně. Počet lékařů není dostatečný, na jednoho připadá více pacientů, než by mohl kvalitně ošetřit. V státních zařízeních jsou čekací doby dlouhé a na jednoho lékaře je v nich dvakrát více pacientů než v soukromých, která jsou pro většinu populace drahá. Před čtyřmi lety začala platit omezení týkající se soukromých klinik a ambulancí – vysoce kvalifikovaní lékaři a profesoři medicíny na nich směli pracovat jedině po ukončení plného pracovního dne v těch státních.

Situaci nezlepšilo ani otevření země zahraničním lékařům a sestrám. Na jihovýchodě je lékařů a zdravotnických zařízení obecně méně, oblasti jsou lidnaté, obyvatelstvo většinou nemajetné, jedná se o psychicky i fyzicky velmi náročnou práci. O možnosti udržet přijatelnou kvalitu zdravotní péče tedy nemůže být řeč. Současná situace jakémukoli zlepšení nejen nenahrává, nýbrž jej dále komplikuje.

Jako obvykle nemá na svědomí ozbrojený konflikt jen turecká armáda nebo jen PKK. Každá z nich se během dvouapůlletého klidu zbraní připravovala na další střet v případě, že jednání selžou. Proto mají dnes obě argumenty proti té druhé, ale hlavně tím umožnily znovuvypuknutí násilí v červenci 2015.

Kurdské milice
Zdroj: REUTERS
Autor: Sertac Kayar

Nedávno se Západ domluvil s Tureckem na spolupráci ohledně syrské krize, bezpečnosti oblasti a uprchlické vlny. Po letech pookřály vztahy s Evropou, byla otevřena další kapitola přístupových jednání mezi Tureckem a Unií. Nesmíme však zapomínat, že je v našem zájmu přimět tureckou vládu také k jinému přístupu ke kurdskému problému a ke kurdské menšině obecně (nakročeno bylo…), k respektu vůči jejímu politickému zastoupení atd.

Kvůli nedostatku konstruktivního přístupu k těmto otázkám Turecko odmítá spolupracovat i s kurdskými Lidovými obrannými jednotkami YPG (Lidové obranné jednotky), ozbrojeným křídlem PYD (syrské kurdské Sjednocené demokratické strany), a tudíž velmi komplikuje možnost jednotné strategie boje proti IS koalice vedené USA.

To jen jako připomenutí toho, že vše se vším souvisí a že přehlížet to, co se nás momentálně netýká, se může snadno vymstít.