Zahraniční politika prezidenta Andrzeje Dudy: Nečekané úspěchy i rychlé porážky

Hned v prvních týdnech svého prezidentského mandátu se Andrzej Duda zaměřil na zahraniční politiku. Po zvolení bývalého poslance a europoslance národně-konzervativní strany Právo a spravedlnost (PiS) se objevovaly obavy, zda nebude v diplomacii prosazovat podobně konfrontační styl, jakým se zapsalo PiS v letech 2005-2007, kdy zahraniční politiku řídilo. Hned jeho první kroky ukázaly, že obavy byly přehnané. Dudův styl bude jiný než jeho předchůdce Bronisława Komorowského. Nebude se ale jednat o návrat deset let nazpět.

Ve svém inauguračním projevu před Národním shromážděním Duda prohlásil, že zahraniční politika nemá ráda revoluce. Určitá korektura je však podle něj potřebná. Zvýšit by se měla především polská aktivita – vůči Německu, střední Evropě, Ukrajině i Spojeným státům. První týdny a první zahraniční cesty nového prezidenta byly zajímavým testem dosažitelnosti jeho ambicí.

Němci, moji přátelé

Relace mezi Varšavou a Berlínem jsou klíčové pro pochopení současné polské zahraniční politiky. Právě na budování intenzivních a mnohovrstevných vztahů mezi oběma břehy Odry postavila základy své zahraničněpolitické strategie Občanská platforma. Sikorski, Tusk i Komorowski se zbavili obav z německé dominance a učinili z Německa Angely Merkelové svého klíčového spojence. Platforma tvrdí, že právě díky zlepšení těchto kontaktů získalo Polsko miliardy eur z evropského rozpočtu na rozvoj země, dosáhlo silnějšího hlasu v Evropské unii a přesvědčilo Berlín, že Rusko nechce být přítelem Evropy. Opozice naopak tento kurz kritizuje, označuje ho za příliš servilní.

Dudův zahraničněpolitický poradce Krzysztof Szczerski formuloval krátce po prezidentských volbách podmínky, po jejichž splnění teprve nabydou polsko-německé vztahy partnerského charakteru. Německo musí uznat zvláštní práva polské menšiny, opustit tzv. normanský formát jednání o ukrajinské krizi, který zahrnuje pouze Německo, Francii, Ukrajinu a Rusko, podpořit výstavbu nových základen NATO v Polsku a přijmout energeticko-klimatickou politiku EU, která umožní Polsku nadále využívat bohaté zásoby uhlí. Představení podmínek v novinovém rozhovoru ještě před tím, než dojde k prvnímu setkání, ba inauguraci, leckoho zaskočilo.

Návštěva v Berlíně na konci srpna však ukázala, že s kladením podmínek to nebude až tak horké a že polsko-německé vztahy se ponesou v duchu kontinuity, nikoli konfrontace. Cestě dominovalo uprchlické téma, ve kterém zůstal Duda Němci se svými odmítavými argumenty nepochopen – stejně jako celá střední Evropa. Jeho protějšek Joachim Guack sice prohlásil, že na právech polské menšiny mu záleží, nicméně dodal, že věc gesčně přísluší spolkovým zemím. O změně klimatické politiky řeč nebyla – ta evropská je ostatně od loňského podzimu naplánována na několik let dopředu. O shodu s umístěním stálých základen NATO východněji, než je dnešní báze ve Štětíně, musí Polsko usilovat nejdříve ve Washingtonu, neboť ani Američané s tvrdým ražením této politiky prozatím nesouhlasí.

Přesto byl Duda přijat v Berlíně jako milý člověk, kterému na polsko-německých vztazích záleží. Sám upozorňoval, že se jednalo o návštěvu seznamovací, která neměla přinést zásadní výsledky, ale navázat dobré vztahy s partnery. A to se podařilo. Koneckonců prezident připomínal, že díky své manželce-učitelce němčiny poznal v rámci školních výměn mnoho Němců, hostil je u sebe doma a navázal přátelství. „Neexistují otázky, o kterých spolu nehovoříme", připomněl.

Ukrajina a střední Evropa

Při snaze změnit formát jednání o ukrajinské krizi však Duda zažil rychlé rozčarování. Ač si přál, aby o míru na Ukrajině jednali také sousedé Ruska a Ukrajiny, NATO a USA, sami Ukrajinci ústy svého prezidenta tento návrh prozatím odmítli. Ani Američané o změnu formátu nestojí. Dokud se čeká na to, zda Druhé minské dohody budou naplněny, nikdo z aktivních aktérů nebude chtít měnit vyjednávací formát. Ukrajinci by dnes vypadali, že nedali diplomacii šanci. Je však možné, že si byl Duda přehnanosti svých ambicí vědom a připravoval si diplomatické zázemí pro měsíce, které nastanou. Lze předpokládat, že s rusko-ukrajinským konfliktem se bude potýkat po celou dobu svého mandátu.

Duda také připomněl, že Polsko by mělo posílit vztahy se zeměmi střední Evropy. Zde je třeba osvětlit myšlení polské pravice. Zatímco pobaltské země se přirozeně obávají Ruska díky hluboké zkušenosti s ruským i sovětským impériem (která není příliš odlišná od zkušenosti polské), Česko, Maďarsko a Slovensko jsou náchylnější k zapomínání podstaty ruské politiky, a proto potřebují polské vedení (leadership), aby nesešly z cesty. Tento mesianistický pohled však nenalezne v současné střední Evropě pochopení.

Praha a Bratislava dnes primárně hledí do Berlína. I Budapešť – není-li Orbán zahleděn do sebe – sleduje, jak se vyvíjí německá politika vůči Rusku, a dle toho koriguje svoje kroky. Pokud si zahraniční politiky středoevropských zemí budou vybírat mezi germanizací a polonizací, vyberou si dnes sledování směru, kterým se ubírají politici nad Sprévou, nikoli nad Vislou. Pro Prahu však je takové rozhodování Sofiinou volbou. Jak s Německem, tak s Polskem chce Česko rozvíjet strategické partnerství.

Ačkoli je tedy prozatímní zahraničněpolitický účet Andrzeje Dudy v modrých číslech sympatií, střet s realitou střední Evropy ho teprve čeká. Těšíte se na schůzku Zeman-Duda? Já ani trošku.