Úskalí debaty o uprchlících

Česká debata o (ne)přijímání uprchlíků a ekonomických migrantů by měla mít jisté cíle a mantinely. Pokud tomu tak nebude, bude nejen bezbřehá a bezpředmětná, ale nebezpečná i nám samotným. Náznaky neblahých konců, kam nás může zavést, jsou patrné již dnes.

Jan Kužvart, analytik a arabista zabývající se bezpečností Blízkého východu a severní Afriky
Zdroj: Jan Kužvart

Debata hluchých?
Jedním z největších nešvarů české veřejné debaty na ožehavé téma je nálepkování a vzájemné obviňování. Na jedné straně jsou tak odpůrci přijímání migrantů označováni za rasisty, sadisty či bestie, případně „jen“ xenofoby, na druhé straně se zase vytahují již legendární šibenice a vyzývá se k tomu, aby byli tzv. sluníčkáři za své vlastizrádné postoje a jednání zbaveni občanských práv. Individuální názory a motivace konkrétního člověka pak pod nánosem nálepek zaniknou. Například autor tohoto textu je na extrémistickém webu White Media označován za neomarxistu, ač volí obvykle pravicově, je pro řadu lidí onen „sluníčkář“, neb je arabistou, a to navzdory faktu, že z nutnosti přijmout alespoň část uprchlíků nijak nadšen není.

Vedle nálepkování škodí české debatě o uprchlictví i její vedení v absolutních normativních kategoriích. Víc se tak řeší, zda uprchlíky přijmout tak nějak všechny (viz kampaň #Přijímáme na sociálních sítích), nebo naopak nepřijímat vůbec žádné, a to odnikud. Nekonečné spory o morální stránku věci pak přehlušují hledání vlastního věcného řešení. A nedělejme si iluze, část uprchlíků budeme muset přijmout a někteří na naše území vkročí tak jako tak.

Absence spolehlivých čísel a věcnosti debaty pak u veřejnosti jen dále prohlubuje nejistotu a obavy. Zatímco se na internetových diskusních fórech rozebírá, kolik a jakých migrantů k nám kdy přijde, na facebookové stránce Česko vítá uprchlíky je voláno po přijímání uprchlíků na základě paralel s emigrací z Československa v roce 1968 či konání sira Nicholase Wintona. Stojí za to se ale podle mne ptát, na kolik toto účelové vytrhávání událostí a zásluh již nežijících osob z jejich historického a kulturního kontextu skutečně napomohlo protiuprchlickou hysterii jakkoliv uklidnit.

Policie hledá na pražském hlavním nádraží uprchlíky
Zdroj: ČTK
Autor: Kateřina Šulová

Jak přijímat?
Nejen Česká republika by měla do své společnosti přijímat jen tolik osob, kolik dokáže integrovat, a jen takové, kteří o to skutečně stojí. Dokud se ale neukáže, že naši evropští sousedé jako Británie, Francie či Německo ví, jak na to (a mně přijde, že začínají více či méně tápat), nemá smysl na sebe brát podobné břemeno. Pokud to nezvládnou oni, tak my stěží. Ukázkou toho, jak to vypadá, když stát a občanská společnost nestíhají integrovat nově příchozí, je podle mne několik set případů ženské obřízky v jednom z anglických hrabství. Pokud si nedokážeme udržet suverenitu v rozhodování o tom, koho přijmeme na své území, či nebudeme schopni udržet právní stát a svobodu slova z důvodů rostoucí xenofobie ve společnosti, pak se můžeme s naší demokracií rozloučit.

Dopady nezvládnuté debaty o uprchlících jsou vidět v Česku již dnes. Vedle radikalizace společnosti se tématu populisticky chytají i některé politické strany, například ODS; neziskové organizace starající se o migranty čelí nebývalé vlně výhružek a nenávisti, podobně jako někteří „sluníčkáři“, kteří si za své humanistické postoje vysloužili asi rekordní porci kyberšikany či rovnou výhružek fyzickou likvidací. V neposlední řadě pak v ČR citelně roste antisemitismus, a to zejména v kyberprostoru. Téma uprchlíků tak začíná v české kotlině pomalu semílat i menšiny a osoby, které by jinak ohroženy nebyly. Zkusme se proto o uprchlících bavit co nejvíce věcně a nepřilévat olej do ohně. Nenávist totiž zdraví demokracie škodí. Vždy a všude.