Bezvýchodný východ

Region Blízkého východu a severní Afriky vězí ve slepé uličce nekončícího chaosu, konfliktů a nestability. Libye, Sýrie a Irák jsou v rozkladu, Jemen se hroutí, Libanon je neklidný jako vždy, režimy v Saúdské Arábii a Egyptu rozhodně nejsou za vodou, ten alžírský pak už spíše jen trpně a s obavami odpočítává roky do svého konce a v Tunisku, jediném jakžtakž úspěšném případu arabského jara, se na lepší časy zrovna moc neblýská.

Naděj v nedohlednu?
Nebo to také můžeme vzít z opačného konce: Jedinými zeměmi, které dnes na Blízkém východě za něco stojí, jsou Írán a Izrael. Bezútěšnost situace je vidět jak z pohledu prostoru, tak času. Prostorově je totiž Blízký východ doslova poset konflikty, které se šíří a vzájemně umocňují, aniž by jim byla postavena účinná hráz, o řešení nemluvě. Terén, dříve tvořený tvrdými vládnoucími režimy a aspoň do nějaké míry relevantními státními hranicemi, je dnes často jen amorfní změtí všelijakých milic, bojůvek, skupin organizovaného zločinu a teroristů - kaleidoskopem teritoriálních útvarů, kde není s kým jednat, ani o koho se opřít. Syrsko-irácké pohraničí je příkladem par excellence. Z hlediska času také není na Blízkém východě o co stát. Nový konflikt (Jemen) nedávno začal, aniž by starý skončil (Sýrie) či se přestal šířit (Irák), nehledě na to, že stihl zakořenit i o pár zemí dál (Libye).

„Islámský stát“ (IS) je zde pouhým nositelem nákazy. IS je jen produkt dějů minulých, zejména brutální občanské války v Sýrii, katastrofické postkonfliktní rekonstrukce Iráku a nezvládnuté změny politického systému v Libyi. Z části si za to mohou Arabové sami, Západ však také nese lví podíl. Ani jedna strana ale dnes už na řešení nemá dostatek sil. Situace došla tak daleko, že se některé arabské státy snaží zformovat společnou vojenskou sílu. Projekt, který tu v té či oné podobě již několikrát byl, se ale efektivity zatím nikdy nedočkal. EU se coby vojenská larva a mezinárodně-bezpečnostní trpaslík pro změnu dobrala k tomu, že jeden z důsledků regionálního chaosu bude řešit přidělováním kvót na uprchlíky. Jak vidno, rozklad Blízkého východu úspěšně překonal Středozemní moře.

Místo jednoho z náletů v Jemenu
Zdroj: ČTK/AP

„Řešení“ blízkovýchodní konfliktů jsou dnes trojí. První typ lze označit za „sekání trávníku“. USA tak bombardují Irák a Sýrii, aniž by moc IS dokázaly zlomit, a jen sem tam pošlou komando či raketu, aby zlikvidovala některého prominentního velitele. Saúdové zase dál sypou bomby na Jemen, aniž by měli sami jasno, čeho vlastně chtějí dosáhnout a zda na to vůbec mají zdroje. Druhým typem řešení jsou ta kosmetická. Zatímco je tak více než polovina syrské populace na útěku (více než 11 milionů běženců), Česká republika přijme jen několik uprchlických rodin a nabídne 20 (!) stipendií syrským studentům. Neříkám, že máme přijímat výrazně více uprchlíků. Naše celková pomoc je ale nedostatečná z hlediska toho, jaká tragédie se v našem evropském sousedství odehrává. A konečně třetím způsobem „řešení“ je ignorace. Formálně tak pokračuje blízkovýchodní mírový proces, ale izraelská strana o něj dnes reálný zájem nemá. Pokračuje volání EU a USA o zastavení bojů v Libyi, ale nikdo se do tohoto vosího hnízda neodváží píchnout. Jediným pozitivem je tak snad pokrok v jednáních kolem íránského jaderného programu.

Konec starých časů
V souvislosti s destrukcí a utrpením arabského světa se mi vybavují tři obrazy. Ten první je muž ze Sýrie, inženýr, kterého jsem potkal v syrském městě Hamá náhodou v restauraci. Najednou na mne promluvil takřka plynnou češtinou a nostalgicky vzpomínal na své cesty do Československa za minulého režimu. Byl už pokročilého věku a bylo na něm vidět, že se mu v tehdejší Sýrii upřímně líbí a nemá se špatně. Těžko říci, jak se dnes vyrovnává s faktem, že se mu svět zhroutil před očima, pokud není po smrti.

Druhým obrazem je můj rozhovor s jedním českým podnikatelem, který rozjížděl obchod v Libyi. Bylo to také pár let před občanskou válkou a intervencí NATO. Rozplýval se nad tím, jaké jsou v zemi obchodní příležitosti a země má perspektivu. Nechtěl jsem mu brát iluze, tak jsem to tehdy nechal bez komentáře. Třetím obrazem je česká novinářka, která se mnou navázala hovor během knižního veletrhu, který se před několika lety konal v Holešovicích a jehož čestným hostem tehdy byla Saúdská Arábie. Vyprávěla mi o svých zkušenostech z cest po Jemenu a o tom, jaký z té země a jejích lidí vyzařoval klid a pohoda. Nechápala, proč se situace tolik zhoršuje. Myslím, že to nechápal ani ten starý syrský inženýr, ani český obchodník v Libyi. Všechny tři země jsou dnes v troskách. Dát je dohromady bude trvat generace.

Staré časy jsou na Blízkém východě nevratně pryč. A to nejenom období arabského jara, ale i těch let, kdy byl tento region destinací dobrodružně-romantických výprav, klidných turistických destinací a orientální exotiky. To, co nás nyní čeká, je dlouhé období nestability a chaosu, které domácí politické a společenské struktury nemají šanci samy zvládnout a Západ se bude snažit je přehlížet, jak to jenom půjde. Odpovědnosti ale nelze uniknout. Podle eurokomisařky Věry Jourové tak v řadách “Islámského státu“ bojuje již první Čech; po tom, kterého unesl v Libyi IS, se slehla zem a i náš stát nejspíše neunikne kvótám na přidělování uprchlíků. Je to jen první zaklepání toho, co teprve přijde. Naše evropská politická a bezpečnostní nemohoucnost to přitom jen přivolává a urychluje.