Když člen NATO spolupracuje s teroristy

Džihádisté volně přecházejí hranici z Turecka do Sýrie, někdy i po tisících. Proudí tudy dodávky zbraní a peněz radikálům, opačným směrem pak pašovaná ropa od hnutí Islámský stát. K tomu už i oficiálně potvrzená spolupráce mezi Saúdskou Arábií a Tureckem o podpoře džihádistů bojujících nejen mezi sebou, ale hlavně proti režimu syrského prezidenta Bašára Asada. Taková je dnešní realita Blízkého východu.

Víra a peníze, nebo plyn?
Obě regionální velmoci tím pochopitelně sledují vlastní politické, vojenské a ekonomické cíle, a také společné. Hlavním nepřítelem zůstává Asadova vláda v Sýrii. Turecko se tak postavilo na stranu sunnitského arabského tábora, který by v Sýrii rád viděl u moci radikály. Právě oni by totiž v sekulární Sýrii nastolili přísně islámský stát se vším, co k tomu patří. Ostatně plíživá islamizace v Erdoganově Turecku je další realitou.

I proto Turecko a Saúdská Arábie přímo podpořily organizaci Džaiš al-Fatáh (Armáda vítězství) zahrnující sedm džihádistických skupin včetně Fronty al-Nusrá, což je pobočka Al-Kaidy v Sýrii. Některá média přitom tuto teroristickou organizaci označují jako „umírněnou“, jsou to přitom stejní hrdlořezi, jakými jsou bojovníci z hnutí Islámský stát. Pamatuji, jak v prosinci 2013 vtrhli do města Adra ležícího severovýchodně od Damašku a bez milosti povraždili až stovku alavitů, drúzů a křesťanů. Jejich hlavy pak napíchali na strom se zvoláním: „Tady, křesťané, máte svůj vánoční stromek“.

Radikálové z organizace An-Nusra
Zdroj: ČTK/AP/Anonymous

Turecký prezident Recep Erdogan, saúdský král Salman a také katarský emír Tamím ibn Hamad Al-Sání však sesazením Bašára Asada sledují ještě jeden cíl, který patří k nejdůležitějším. Katar totiž v roce 2009 navrhl Damašku vybudování plynovodu, který by vedl přes Saúdskou Arábii až do syrského Homsu, kde by se rozdělil na tři části: jedna větev by vedla do Turecka, druhá do Libanonu a třetí větev do Latákie na pobřeží Středozemního moře.

Asad to ale odmítl, hlavně kvůli zájmům jednoho z hlavních syrských spojenců, Ruska. Navíc podobný plán pak navrhl i šiítský Írán, který patří k největším podporovatelům Damašku. Teherán chtěl vybudovat plynovod, který by také vedl na pobřeží Středozemního moře, což by však zcela zkřížilo turecko-katarsko-saúdské plány.

Tatam jsou tak neshody Ankary s Rijádem kvůli turecké podpoře Muslimskému bratrstvu. Džihádisté přitom likvidují jednu zemi za druhou - Sýrii, Irák, Libyi, Jemen a řádí i v Egyptě; tedy oblasti, které patří ke kolébkám vyspělých civilizací. V Sýrii cíleně ničí nejposvátnější místa křesťanů, např. vzácnou Malúlu. Podle posledních zpráv jsou bojovníci Islámského státu jen dva kilometry od architektonického klenotu, Palmýry - a svět na to jen zpovzdálí hledí.

Bojovníci Islámského státu
Zdroj: ČT24

Když Saúdové lusknou prsty
Mezinárodní koalici, která zaútočila na šiítské povstalce z klanu Húsiů v Jemenu, vytvořil Rijád během několika dnů. Ochotně se k ní přidaly nejen Spojené arabské emiráty, Katar či Súdán, ale také Jordánsko a Pákistán. Přitom do bojů proti hnutí Islámský stát, který je největší hrozbou nejen pro arabské monarchie, ale pro celou naši civilizaci, se zapojilo mnohem méně států, a už vůbec ne s takovou intenzitou.

Ekonomická síla a moc Saúdské Arábie v regionu roste a některé země v oblasti jsou na ní životně závislé. Ani Islámábád, ani Ammán si proto nedovolí odporovat a přidávají se na stranu Rijádu. U Jordánska to tak platí i v případě tažení proti Asadovi. Bez ohledu na to, že současný jordánský král v mládí patřil k přátelům Bašára Asada, se kterým se často proháněl i na koni.

Saúdský král Abdalláh
Zdroj: ČTK/ABACA/Balkis Press

Přesto Jordánsko s obavami sleduje výbušnou situaci na své syrské hranici, kde tamní hraniční přechody obsadili džihádisté a mohou v budoucnu vtrhnout i do samotného království. Nemluvě o už teď katastrofální situaci u přechodu Násib, kde na jordánské straně přišly v městě Ramtha o práci tisíce lidí a žádná jiná tam není.

Tamní ekonomika byla závislá i na syrsko-jordánské volné obchodní zóně, kde našlo práci sedm tisíc lidí, syrští rebelové ji však vyrabovali. Škodu vyčíslili Jordánci na 140 milionů dolarů. Obyvatelé této oblasti teď mají problém uživit své rodiny, přitom přes hranici proudí další syrští uprchlíci.

Co na to NATO?
Spojené státy už několik měsíců bombardují pozice Islámského státu, v uplynulých týdnech se několikrát zaměřily i na Frontu al-Nusrá. Tu ale teď podporuje Turecko, které dokonce pomáhalo džihádistům při obsazování strategického města Džisr aš-Šughúr v severosyrské provincii Idlib. Tím městem přitom prochází hlavní tah do západní části země, do provincie Latákíja, která je základní baštou prezidenta Asada, a kde žijí i velké komunity křesťanů.

Spekuluje se také o tom, že by Turecko přímo v Sýrii intervenovalo. A i když jsou proti tomu všechny turecké opoziční strany, mezinárodní společenství opět mlčí. Hlavně pak Severoatlantická aliance, jejímž je Turecko členem, navíc jedním z nejvýznamnějších a nejsilnějších.

Erdoganův prezidentský palác
Zdroj: ČTK/ABACA/Depo Photos

Ankara přitom odmítla žádost svých aliančních spojenců a nepovolila jim využívat své základny k úderům na islamisty. Teď navíc s některými z džihádistických skupin spolupracuje. Proč se k tomu velení NATO nijak nevyjadřuje? A co by se stalo v případě, že by syrská armáda na případný turecký vojenský zásah reagovala? Znamenalo by to, že by Turecku přispěchaly na pomoc ozbrojené síly ostatních států NATO, kdy by tak de facto pomohly teroristům? Tedy v duchu principu „jeden za všechny, všichni za jednoho“?

Příliš mnoho otázek, které ale patří k zásadním, co se dalšího vývoje na Blízkém východě týče. Navíc nikdo neví, co udělá další z regionálních mocností, Írán, který stojí proti Saúdské Arábii a velmi pozorně sleduje i aktivity Turecka. Pravda, Spojené státy mohou v rámci jakési kompenzace za dohodu s Teheránem o jeho jaderném programu nechávat Ankaru, ať si prosazuje vlastní cíle a spolupracuje s Rijádem. V každém případě však Turecko v rámci NATO hraje jen a jen za sebe.