Tátův kód

Umřel mi táta. Byl inženýr a technik a všechno měl promyšlený. I to své umírání. Ještě v pátek jsme se byli projet jeho autem. Jel rychle, užíval si to. Další pátek už nevstal z postele. V pondělí jsme ho museli dát do hospice a v úterý, 22. dubna, tam v noci zemřel. Pouhý týden trvalo to jeho umírání.

Pamatuji si na stařenku v Králové, babičku mé mámy, která umírala několik let. Jezdili jsme za ní celé mé dětství sobotu co sobotu a ona stále ležela v posteli a umírala. Umřel mi táta. Smrt abstraktní, které jsou plná média, se proměnila ve smrt konkrétní a ta je úplně jiná, velmi osobní a neopakovatelná. Člověk se před ní doslova přikrčí, když ji zahlédne.

Zeptali se nás, jestli chceme tátu vidět? Mrtvého. Máma chtěla, já se sestrou jsme mlčeli. Pokoj byl pootevřený. Táta ležel na posteli jako by spal. Člověk to tolikrát viděl ve filmu, že ho to ani nepřekvapí. Přišli jsme blíž. Máma obešla postel z druhé strany a sklonila se nad tátovou hlavou. Měl pootevřenou pusu a vypadalo to, že každou chvíli lehce zachrápne. Máma se rozplakala a objala to, co zbylo z její lásky. Couvli jsme se sestrou zpět. Milovala tátu celých 63 let! Déle už nikdy nikoho milovat nebude.

Museli jsme mámu odvést. Vzít za ramena a zlehka ji odtrhnout od mrtvého táty. Plakala. Je to hrozné, když se vám osmdesátiletá maminka rozpláče v náručí jako čtyřletá holčička. Opustili jsme pokoj a já si uvědomil, že nemám žádnou fotografii pro vzpomínku. Fotografii mrtvého táty. Nenápadně jsem se vrátil a pootevřenými dveřmi vyfotil ten pokoj, tu postel, to mrtvé tělo. Sotva jsem vyšel, zdálo se mi, že táta je živý, že se na posteli pohnul, že stačí vrátit se a společně se zasmát tomu jeho poťouchlému nápadu.

Rychle jsem se tedy vrátil s nadějí, že táta jen usnul a my to nepoznali. Stál jsem teď sám proti nehybnému tělu. Popošel jsem blíž a dotkl se jeho ramene. Bylo nehybné, tuhé. Dal jsem mu ruku na čelo. Bylo studené.

Tatínek Bedřicha Ludvíka
Zdroj: ČT24
Autor: Bedřich Ludvík

Umřel mi táta. Lidi říkají, že se z toho budu rok vzpamatovávat. Asi to tak bude, protože mě teď všechno dojímá. Ne, nemám pocit, že bychom si něco neřekli, něco dlužili, že bychom něco neodžili. Táta byl inženýr a učitel a vždycky všechno věděl. Do poslední chvíle sledoval technologické trendy. Ještě týden před smrtí si koupil nový iPhone. Čtyři dny před smrtí nám rozdal flash memory a na nich všechna důležitá data: kde jsou jaké úspory, jak se vstupuje na internetový účet… Jediné co nám zapomněl říct, je kód toho mobilu! Když se vybije a vypne, bez znalosti toho kódu už se do něj nikdy nedostaneme! Musíme se teď o ten přístroj pečlivě starat a dobíjet ho, abychom z něj mohli platit babiččin nájem a energie a dědovy objednané noviny. Ty vlastně už ne.

Ale kdo ví… Možná nám ten kód táta neřekl schválně, abychom na něj měli trvalou vzpomínku a skrze ten telefon si ho stále připomínali.

Umřel mi táta, který vždycky všechno věděl. Dalo se za ním zajít a poradit se. O počítači, o autě, o ženách, o dětech, o práci, vlastně o čemkoliv. Stál při mně celých mých dvaašedesát let. Takového kamaráda máte jen jednoho za život.