Zvony zrady a zvony vítězství

Nad gaučem, kde jsem spával jako kluk, mi visela velká mapa Evropy. Táta na ní tehdy hned na podzim v osmatřicátém vyznačil tlustou černou tesařskou tužkou prostor, který nám führer zabral - jako chuťovku. Jako nevelký předkrm, než se pustil do největší světové zabíjačky, dosud nepřekonané. Vzpomněl jsem si na tu mapu o řadu let později, když jsem děkoval Jaroslavu Seifertovi za věnování, které mi napsal do své sbírky „Zhasněte světla“. Báseň, po níž se celá sbírka jmenuje, je výkřikem zoufalství a smutku. A výčitky, proč jsme se šílenému Adolfovi nepostavili. Kdo dneska zná alespoň závěr těch bolestných veršů?

"Jaký to byl jas
kdy se všechno kolem zatemnilo
a každý jako stín se choulil ke kmeni.
Já vím, já vím, že líp by tenkrát bylo
zaslechnout dunění."

Jsou to stejně nesmrtelné verše, jako Halasovo volání:

"… zvoní, zvoní zrady zvon,
čí ruce ho rozhoupaly?
Francie sladká, hrdý Albion
a my jsme je milovali…"

Oběti Pražského povstání. Květen 1945

Zdroj: ČTK

Až bude květnová Evropa a v září Asie klást věnce k památníkům padlých, měli bychom si především všímat, nebudou-li slova piety příliš překryta nezájmem o vyřešení současných krizí. Ty se vyostřují a třesou naším glóbusem stále víc, zvláště od světového bankovního a finančního marastu roku 2008. Na Olšanských hřbitovech u místa spočinutí cizích vojáků jsou také hroby letců z Nového Zélandu. Jsou to hroby mužů - vlastně ještě chlapců. Není jich mnoho. Ale neodmyslitelně patří k desítkám milionů obětí světovládných představ zrůdného fanatika, čtvrtého dítěte Kláry Polzlové a Aloise Hitlera.

O výročích vítězství budou u malých pomníčků a na velkých hřbitovech kytky, svíčky i věnce. Je to úlitbový zvyk, o němž si myslím, že je hodně oficiální a formální. Léta si myslím, že by bylo lépe, kdyby na každé výročí i každý svátek raději přišli muzikanti nebo lépe celé orchestry zakoncertovat si u hrobů padlých vojáků! Zasloužili by si to. Hřbitovy by se mohly a měly změnit na koncertní síně pod širým nebem. S repertoárem veselým i vážným. Jistě by také nebyla nouze o živé publikum, jež by mohlo „vstupným ještě živých“ přispět na důstojnější vzhled leckde nezřídka zanedbávaných míst bezčasé věčnosti.

Jsou však i miliony obětí, s jejichž uctěním si vůbec nevím rady. Ještě nedlouho před koncem války padaly na Londýn zákeřné rakety V-2. Jedna z nich smrtelně zranila mladou malířku, velšskou Marion Bennetovou. Než zemřela, řekla ošetřující sestře, že spolu s ní umírají vlastně čtyři bytosti: „Chtěla jsem mít tři děti. Johna, Geoffryho a Alici. Už je nepočnu a tedy ani neporodím. Kolik dětí se vůbec nenarodí pro smrt mužů a žen, jejichž objetí a milování se neuskutečnila?“

Demografové, kteří počítali reálně nenarozené děti - pro smrt mužů a smrt žen, kteří se nestačili stát rodiči - soudí, že počet 62 až 65 milionů je velmi poctivý odhad. Mrazí mne z toho. Tato neúprosná statistická pravda mě vede k těžko popiratelnému názoru, že na každého zabitého za druhé světové války připadá také nejméně jeden nenarozený člověk.

Památka obětem
Zdroj: AP Photo
Autor: Alex Brandon

Letos se na nejrůznější úrovni společnosti promýšlejí oslavy 70 let začátku míru. Ale opravdu začal v roce 1945 mír? Nebo by bylo poctivější připomenout, kolik od té doby zažil svět nových krvavých střetů? Kolikrát znovu zvonily zvony zrady a pak, aby se na jejich tóny raději zapomnělo, jásavé zvony vítězství? Jednou jsem jel lodí po Dněpru. Nad hladinou se valily, mně rovnou do tváře, těžké chuchvalce mlhy. Radar loď neměla. Kormidelník proto každých deset vteřin zvonil na varovný zvonec. To byl správný, užitečný zvon. Obávám se, že mlhu v mysli mají dnes mnozí významní světoví politici. To není moc útěšlivé. Nad hlahol zvonů zrady či zvonů vítězství by měl právě nyní častěji a hlasitěji znít zvon varování. Zvon výzvy k rozumu, k porozumění. Zvon nejpotřebnější.