Papež a pochody smrti aneb Kanonizace pod Araratem

„Zatajování nebo popírání zla je jako nechat ránu dal krvácet, aniž bychom ji obvázali,“ prohlásil před několika dny v bazilice sv. Petra papež František – ve chvíli, kdy zcela symbolicky celebroval mši v arménském ritu. A k tomu dodal, že zabíjení Arménů v Osmanské říši před sto lety bylo první genocidou dvacátého století. 

Současná hlava katolické církve ta slova pronesla veřejně vůbec poprvé a reakce turecké strany na sebe nenechala čekat. Podle Ankary tak papež šíří nenávist. Turecký prezident Recep Tayyip Erdogan slova Svatého otce dokonce označil za chybu a varoval ho, aby ji už vícekrát neopakoval.

Tytam jsou chvíle, kdy ještě loni v listopadu Erdogan vítal papeže v paláci o tisíci komnatách a poskytl mu luxusní automobil, přestože František žádal obyčejný Fiat. Poté, co papež srovnal masakry Arménů, které začaly 24. dubna 1915 zatčením a deportací arménských elit, s genocidou, jsou pro něj zřejmě brány Turecka uzavřené.

Papež František a turecký prezident Recep Tayyip Erdogan
Zdroj: Depo Photos/ABACAPRESS

Ankara přesto nestrká pouze hlavu do písku. Premiér Ahmet Davutoglu prohlásil, že jeho země „s úctou vzpomíná a sdílí bolest vnuků a dětí otomanských Arménů, kteří během deportací v roce 1915 přišli o život“. Turecko také v den smutného výročí, kdy jeho někdejší ministr války Enver Paša podepsal výnos o deportacích, koná v Istanbulu vůbec první veřejný vzpomínkový obřad.

Turecký ministr zahraničí Ahmet Davutoglu
Zdroj: AP Photo

Slovu genocida se ale Turci vyhýbají jako čert kříži. Nezpochybňují sice, že docházelo k masivnímu zabíjení civilistů, počet obětí však byl podle Ankary mnohonásobně nižší, než udávají Arméni. Především pak Turci tvrdí, že nešlo o úmysl, který je podstatou genocidy. Osmanská říše přistoupila k deportacím proto, že Arméni věřili ve vítězství Ruska nad Osmanskou říší, v němž viděli šanci na své osamostatnění, a Moskvu ve válce s Turky podporovali. Turecko jejich deportaci vysvětlovalo jako „preventivní bezpečnostní opatření“.

Od Araratu po Bílý dům

Každé ráno vstávají obyvatelé hlavního města Arménie se stejným pohledem. Na dva zasněžené vrcholky, které se tyčí nad planinou jen několik desítek kilometrů od Jerevanu – Malý a Velký Ararat. Národní symbol i nedílná součást historie Arménů je však pro ně prakticky nedostupný. Od hory je totiž dělí uzavřená turecká hranice. A tak na Ararat mohou vystoupat jen v případě, že míří do stejnojmenného závodu na výrobu nejznámější arménské brandy.

Hora Ararat
Zdroj: ČT24
Autor: Margarita Troševa

Tekutý Ararat je ale ve světě stejně proslulý jako touha Arménů po uznání genocidy. Sto let po masakrech však masové zabíjení Arménů považuje za genocidu jen 22 zemí, mezi nimi např. Slovensko, Austrálie, Libanon nebo Francie, která dokonce považuje za trestný čin popírání genocidy Arménů. Spojené státy nebo Izrael na tomto seznamu chybějí.

Arméni se pozastavují především nad postojem Izraele. Židé přece také zažili genocidu, kvůli dobrým vztahům s Ankarou však cílené a úmyslné zabíjení Arménů uznat odmítají. Přístup Američanů je více srozumitelný, či spíše pragmatický. Turecko patří k důležitým členům Severoatlantické aliance. Ankara disponuje druhou největší armádou v NATO, proto je Bílý dům velmi opatrný, co se vztahů s Tureckem týče. Barack Obama se sice má vyjádřit k tragickým událostem z roku 1915, slovu genocida se však zřejmě i tentokrát vyhne.

Na druhé straně sami Arméni nechtějí mít s Tureckem vyostřené vztahy. I proto prezident Serž Sargsjan podal svému tureckému protějšku ruku, když nabídl obnovení rozhovorů bez předběžných podmínek. Jerevan už netrvá na tom, aby Ankara označila zabití až půl druhého milionu Arménů za genocidu. Šance se tak naskýtá i pro ratifikaci mezistátní smlouvy. Obě země sice navázaly v roce 2009 diplomatické styky, mírová turecko-arménská smlouva však zůstávala na stolech poslanců a arménský prezident ji nakonec před dvěma měsíci raději stáhl.

Serž Sargsjan
Zdroj: ČTK/AP
Autor: Hrant Khachatryan

Genocida po 100 letech

„Moje tchyně musela utéci jen v tom, co měla na sobě. Dítě, malého chlapce, pak musela nechat u jedné místní rodiny. Strastiplnou cestu bez jídla a pití by nepřežil,“ vypráví smutný příběh sedmdesátiletá Jenny Aguilian, která ani dnes, sto let po tragických událostech nedokázala Turkům odpustit. "Před sto lety Turci vyvraždili i rodinu mé babičky. Ona sama přežila, protože se schovala, ale z úkrytu viděla všechnu tu hrůzu. Nakonec jí ale také chytili a spolu s dalšími dětmi ji nacpali do cisterny. I odtamtud se zázrakem dostala, ostatní však Turci upálili," líčí dál příběh, který je podobný statisícům dalších.

Jen těžko najdete v Arménii rodinu, kterou by události před sto lety nezasáhly. I proto Arméni, ať už žijící ve své zemi, nebo v zahraničí, stále trvají na turecké omluvě i přiznání viny za staré, přesto stále živé zločiny. Navíc mnozí z nich žili v Sýrii, kam jejich předky Turci před sto lety vyhnali.

Zejména v Aleppu i v dalších místech, která nyní obsadili džihádisté, tak dnes čelí novým násilnostem a novým masakrům. Křesťany totiž islamisté, bez ohledu na to, zda jsou z hnutí Islámský stát, Fronty An-Nusrá či dalších skupin, zabíjejí a mučí. Arméni proto mluví o druhé genocidě, na které mají Turci opět svůj díl viny.

Právě přes tureckou hranici do Sýrie volně proudí jak džihádističtí bojovníci, tak i zbraně a peníze pro ně. Ankara dokonce odmítla použít své základny pro nálety spojeneckých letadel na pozice islamistů, přestože jí o to Washington, jakožto spojenec v NATO, několikrát žádal.

"Jsme rozhořčeni, na Turky se stále hodně zlobíme. Tvrdí, že nešlo o genocidu, odmítají pokání, nezaplatili nám žádné náhrady. Přitom zabrali náš majetek, zlato, které naši předci před nimi ukryli, používají arménské kostely jako turistická lákadla, aniž by aspoň někde uvedli, že nám patřily. Proto nepřestaneme na tyto zločiny upozorňovat, dokud Ankara svůj přístup nezmění," říká rázně paní Jenny Aguilian. Zároveň se ale spolu s ostatními Armény modlí za všechny oběti, které se arménská apoštolská církev rozhodla kolektivně kanonizovat. A po slavnostním obřadu se na dohled od hory Ararat rozezní zvony, ke kterým se přidají tisíce kostelů po celém světě. Na památku mrtvých i jako výzva k tomu, aby se podobné masakry už neopakovaly.