Století genocid a sto let od té první

Právě v tyto dny si připomínáme nešťastné a stále ještě nezhojené výročí arménské tragédie, kterou začalo smutné století genocid, které hrozí přelít se do století dalšího. Na výraz genocida jsme si již přivykli, a málem s námi už ani nezahýbá a neotřese. Stojí za to zmínit, že pochází od židovského učence a právníka Rafaela Lemkina (1900 - 1959), kterému se podařilo v roce 1941 uprchnout z Polska do USA. Po celý svůj život se snažil i u mezinárodních orgánů poukazovat na barbarské zločiny, jako první pak ve svém díle v době 2. světové války přišel s novotvarem genocida, když pojednával o tom, co arménský národ zakusil. „Zabití národa“ (z řečtiny) se tak stalo všeobecně srozumitelným označením pro masové hubení příslušníků buď konkrétního národa, nebo skupiny (z národnostních, náboženských, jazykových či rasových důvodů).

Číslovka s děsivým přívlastkem
Označení toho, co Arméni zakusili od osmanských Turků v největší míře právě v roce 1915 (24. duben, kdy se začalo v Istanbulu se zatýkáním arménských představitelů, je přelomovým bodem) jako genocida, není žádné přehánění. Pokud tedy vezmeme číslo těch, kteří ztratili své životy, ať přímo zabitím, nebo že zahynuli při násilném přesídlování, případně podlehli ve sběrných táborech hladu, nemocem a jiným utrpením podle údajů, které udávají sami Arméni a mnozí historici. V jejich počítání se jedná o 1,5 miliónu obětí, což byly dvě třetiny tohoto maličkého, ale historického a hrdého národa, který se může např. pyšnit tím, že přijal křesťanství ještě dříve, než bylo uznáno r. 312 v Římské říši. Je jasné, že z turecké strany zaznívá číslo řádově nižší… A navíc se poukazuje na to, že to nebylo plánové vyhlazování příslušníků jednoho národa, že pouze ten přesun nebyl „logisticky“ zvládnutý, že ostatně Arméni byli zodpovědní za vojenské neúspěchy osmanských vojsk v bojových akcích; k čemuž však přišli zčásti nevinně, protože Arménie už byla rozdělena do tří říší - ruské, turecké a perské, proto proti Turecku byli na ruské straně i Arméni.

Ale není podstatné rozebírat příčiny této v každém případě politování události, obviňovat či ospravedlňovat, přít se o čísla (i když nic z toho nepodceňujme). Spíše se pozastavujeme nad tím, že tyto události neproběhly v naprostém utajení, že by snad bolestné výkřiky zabíjených umlkly s jejich posledním dechem, že by se jejich prolitá krev beze stopy ztratila v prachu cest do sběrných táborů v Aleppu, Sýrii, Mezopotámii… Existovala svědectví Němců a Britů - očitých svědků, kteří měli příležitost o tom, co viděli a sledovali, referovat na nejvyšších vládních místech. Dokonce státy Dohody (Francie, Rusko, Velká Británie), i v té tak hrozné době první světové války, byly zaskočeny tímto mimořádně krutým a rozsáhlým zásahem, že 24. května téhož roku (tedy jen o měsíc později po té, kdy začalo pronásledování) zaslaly varovnou nótu Osmanské říši. Žel, že zůstalo jen u tohoto písemného vyjádření a výhrůžek odsouzení viníků v pozdější době…

Ovšem ty události nepřestaly být připomínány. Mezi nejpůsobivější formy jistě patří román židovského spisovatele Franze Werfela (nar. v roce 1890 v Praze) Čtyřicet dní, který byl knižně vydán v r. 1933 a hned následujícího roku vyšel i česky v překladu P. Eisnera.

Šoa, holokaust i genocida - jeden obsah
Přesto však všelijací tyrani všech dob mohou počítat s jakousi lidskou netečností k minulosti, k tomu, co se událo či děje někde na druhém konci světa, co se nás bezprostředně netýká, co nás osobně nebolí. Proto i A. Hitler v srpnu 1939, při zvažování reakcí na své světovládné plány, mohl pokládat řečnickou otázku: „Kdo si ještě dnes vzpomene na Armény?“ - a uklidněn malou reakcí na první světovou genocidu spustit své tažení, doprovázené „Konečným řešením“ všelijakých otázek, které se týkaly všeho nekompatibilního s jeho představou, jak by měla vypadat Třetí říše - etnicky čistá, zbavená všech národů, které nevyhovovaly jeho kritériím… A tak si letos, kromě první genocidy spáchané na arménském národě, připomínáme, vedle jiných obětí civilního obyvatelstva i vojáků na všech frontách druhé světové války, genocidu (známou v této souvislosti spíše jako holokaust či šoa) židovského národa, při které v době před 70 lety zahynulo kolem šesti miliónů příslušníků tohoto národa.

Turci ve Francii protestují proti přijetí zákona o arménské genocidě
Zdroj: ČT24

Bylo těch obětí již dost, aby se lidstvo poučilo? Těch obětí bylo více než dost, i každý jednotlivý lidský život má svoji velikou cenu a prolitá krev každého člověka volá k nebesům - a přece těch obětí nebylo dost. Či spíše: lidská lhostejnost, hloupost, touha se vypořádat s těmi „jinými“, územní a ekonomické zájmy, to zatím stále převažuje nad veškerým ponaučením a nespočetným zástupem obětí, které se „provinily“ pouze tím, že patřily do nějakého jiného tábora. Genocida Arménů opravdu jen otevřela století genocid, které od první světové války přes tu druhou pokračuje i nadále. Jen pro příklad bychom mohli jmenovat genocidu v Kambodži v osmdesátých letech minulého století, Tutsijů ve Rwandě v r. 1994, ale také v Burundi, v Bosně, v Dárfúru na počátku tohoto století…

Mlčet znamená schvalovat
Ukazuje se jako pravdivé rčení, že neuznání genocidy je jejím prodlužováním. Mohli bychom dodat, že i podhoubím pro genocidy další. Ale ačkoliv to, co vytrpěli Arméni, uznalo mnoho organizací (např. Evropský parlament, Světová rada církví, dokonce Turecké sdružení pro lidská práva…) a na dvě desítky států jako genocidu, není mezi nimi Česká republika. „Doufám, že jednoho dne i Český parlament uzná arménskou genocidu navzdory velkým ekonomickým zájmům v Turecku a Azerbajdžánu“, řekl J. E. Tigran Seiranian, velvyslanec Arménské republiky v ČR, v proslovu na setkání Umlknou-li tito, dají se do křiku kameny, které 12. dubna v Praze organizovala Operace Ester v Domě národnostních menšin.

Ve hře však nejsou jen zdánlivě teoretické otázky, zda uznat, či neuznat - dochází totiž k masivním projevům snah vymazat i památku na tuto tragédii arménského národa, nyní především ze strany Islámského státu.

„21. září 2014 na arménský státní svátek ISIS zničilo kostel Památníku arménské genocidy v Deir-ez-Zor (město v severovýchodní Sýrii), také známý jako kostel Svatých mučedníků, který byl postaven jako památník a muzeum genocidy. Deir-ez-Zor byl označen jako konečný cílový bod arménských uprchlíků, kteří byli vyhnáni ze svých zemí na dlouhý pochod syrskou pouští v roce 1915… Dnes ISIS páchá genocidní útoky proti Kurdům, Jezídům a křesťanským Asyřanům v Iráku a Sýrii. Mezinárodní společenství to musí zastavit“, zaznělo též ve zmíněném Seiranianově proslovu.

Je dobré slyšet každý hlas, který o těchto věcech jasně promluví. Tak jako papež František, který 12. dubna 2015 při mši, kterou vedl podle způsobu arménské katolické církve, se tomuto tématu velice věnoval a zdůraznil, že: „Také dnes prožíváme určitý druh genocidy zapříčiněný všeobecnou a kolektivní lhostejností, spoluvinným mlčením Kaina, který prohlašuje: “Co je mi do toho?„, “Copak jsem já hlídačem svého bratra?"

Papež František slouží mši ke stému výročí vyvražďování Arménů
Zdroj: ČTK/ZUMA
Autor: Evandro Inetti

V této souvislosti nepřekvapuje, že se Turecko ohradilo proti papežovým vyjádřením; patrně to dokládá, že i když v mnoha ohledech, zvláště hospodářsky, by splňovalo podmínky pro začlenění do Evropské unie, civilizačně patří jinam. Jenže toto není podstatná část překládaného zamyšlení - opravdu nestačí si jen připomínat nejrůznější, byť sebedůležitější výročí, přetřásat historická fakta, dělat důmyslné analýzy, ale podstatné je, abychom ctili památku všech obětí a zároveň usilovali o to, aby k nim žádné další nepřibývaly. To první je, abychom nebyli lhostejní k tomu, co se ve světě děje, a abychom bezhlavě a hlavně bez srdce neupřednostňovali vypočítavě ekonomické zájmy.