Čeština před kamerou (116)

Řeč bude o předložkách, neohebném slovním druhu, který však má tu schopnost onu ohebnost způsobovat. Tím, že obvykle stojí před slovy, která skloňujeme, pomáhají vytvářet pád (bazén – v bazénu). V češtině je nejtěsnější tento vztah v šestém pádu, který je vždy předložkový. (Nemělo by se vám povést vymyslet spojení, kde by byl lokativ vyjádřen bez předložky.) A samozřejmě, že předložky vytvářejí i vazby se slovesy: (dívat se na, dívat se po). Ta slova, která fungují jen jako předložky, označujeme jako předložky vlastní: do, od, u, z, s, k, v, na, za, před, po, a ta, která plní funkci i jiného slovního druhu, pak jako předložky nevlastní: díky, mimo, vedle, vinou, kvůli, kolem, zásluhou. Patří sem i předložky cizí: a là, kontra (contra), versus, via.

Možná by vás mohla zajímat i trocha historie. Jazykovědci uvádějí, že se slovesem se předložky začaly používat až později, a to kvůli přesnějšímu vyjádření významových odstínů, a konstatují, že to bylo asi takhle: Vlk je skále = vlk je tam, kde je skála. S potřebou větší konkretizace místa se pak začalo pomocí předložek zpřesňovat: Vlk je ve skále = uvnitř, nebo Vlk je na skále = nahoře. Předložky tedy začaly svou cestu jako příslovce. Čeština má dnes 19 původních předložek a předpokládá se, že žádné další – podobně jako třeba zájmena – vznikat nebudou.

Navštivte nás na kamenné prodejně
Diváci pisatelé se pozastavují nad tím, jak se dnes v textech užívá předložka na. Říká se o ní, že je progresivní (možná až agresivní) a že vytlačuje s úspěchem předložky jiné, hlavě v(e) nebo do, případně k, u, pro. Předložky v(e) a na patří nejen mezi deset nejfrekventovanějších českých předložek, ale mezi deset nejfrekventovanějších českých slov vůbec. Uživatelé jazyka, kteří si této tendence už dlouhodobě všímají, ji většinově hodnotí negativně, a především hovoří o zbytečnosti, což je však sám o sobě termín, na nějž se nedá v jazyce odvolávat. Spojení zaplatit na pokladně, zajeďte si na stojan, aula na prvním patře, jet na penzion, bydlet na bytě leckomu vadí. Starší generace jezdila do chaty, chodila do latiny, bydlela v koleji, chodila do měšťanky nebo do gymnázia, mladší to už říkají jinak.

Vliv tu však sehrává nejen věk, ale i další činitele, jako třeba to, jestli jde o spojení předložky s obecným jménem (projednají to na vládě, na výboru jí to nikdo neřekl) nebo se jménem zeměpisným (jezdíme do Čech, do Slezska, ale na Moravu, na Slovensko, sníh je v Krkonoších, ale turistická trasa je na Šumavě…). Vliv tak sehrává i regionální úzus, i ten může být ale rozkolísaný. Třeba já bydlím v Suchdole, ale je zde hodně těch (zejména starousedlíků, kteří bydlí na Suchdole. Kousek od nás je ruzyňské letiště, a pro někoho přistávají letadla v Ruzyni, pro někoho na Ruzyni. Já jezdím do Kladna, Kladenští jezdí zásadně na Kladno. Těžko vysvětlovat gramaticky, proč někdo bydlí na Smíchově, na Vinohradech, na Proseku a jiný jen ve Kbelích, v Modřanech nebo v Chuchli. Na stránkách Internetová jazykové příručky se můžeme dočíst: "…že tam, kde jazykoví uživatelé – tradičně – byli zvyklí užívat spojení s předložkou v, resp. do jako stylově bezpříznakové a plně spisovné, právem nejsou vždy ochotni přijmout masivní přibývání spojení s předložkou na, které navíc vede k znejistění i v případech ustálených a dosud považovaných za jednoznačné." Této problematice je tam věnována celá jedna kapitola.

U předložek si však můžeme všimnout v dnešní češtině ještě několika tendencí. Tou první je, že se kladou často před slova, která ohebná nejsou, hlavně před příslovce. Nejčastěji jde o spojení typu: na téměř milion, za zhruba dva měsíce, o bezmála pět stupňů, o skoro kilometr, před ještě horšími následky kde patřičnější je téměř na milion, zhruba za dva měsíce, bezmála o pět stupňů, skoro o kilometr. Předložka je proto předložka, že se dává před jméno. Slovosledem předložek se české gramatiky obvykle nezabývají, a třeba přední český lingvista František Čermák říká, že to, co, před čím předložka stává, je vždy substantivum, popř. jeho náhrada. Dávat ji před příslovce – zdá se sice nerozumné – leč velmi, ale opravdu velmi progresivní. Není proto divu, že dnešní bohemistika se k těmto obratům staví poměrně vstřícně, a to tak, že spojení příslovce se jménem chápe taky jako jeden obrat, před kterým stojí předložka.

Vrazil do před ním stojících popelářů
Gramaticky možná ještě zajímavější je spojení dvou předložek, které stojí vedle sebe: o panictví přišel s o dva roky mladší dívkou, někdo z kolem sedících, o na první pohled běžný postup, jde o pro banku nevýhodný obchod. V devadesátých letech, kdy jsem studoval já, byla tato spojení spíš ojedinělá a hodnocena jako stylisticky nevhodná (namísto lepšího: o panictví přišel s dívkou o dva roky mladší). Nelze přesně stanovit, kdy se tato syntaktická tendence hromadit předložky za sebou v jazyce, objevuje. V dokladech, které poskytuje Český národní korpus, je patrná hlavně v textech psaných i mluvených od konce 80. let 20. století, a to hlavně u žurnalistů a autorů odborných textů.

Problematická je i stránka výslovností v těch případech, kdy se potkají dvě souhláskové předložky: byla to jedna z v poslední době posledních srážek. Objevují se však i konstrukce, kde to nevadí: populisté jsou proti z důvodů srozumitelné symboliky. Slovo proti se však v této větě nechová jako typická předložka. Dvě předložky vedle sebe se dnes nejčastěji vyskytují tam, kde mluvčí chce “ekonomicky“ vyjádřit připojený rozvitý přívlastek v předložkové frázi. Zřetelně se tenhle “nešvar“ zabydlel v médiích, potažmo i v úzu běžných mluvčích – těmi je také hodnocen jako srozumitelný. Vzhledem k tomu, že v češtině oficiálně existují (a jsou tedy považovány za noremní dvě spojky vedle sebe: a když, ale že, i kdyby, že jako, jako i, nebo než, ale jakmile, protože však, ani když), lze se domnívat, že jedna předložka může být v české větě v těsném sousedství s předložkou druhou. Říkám to v tomto případě nerad, ale rozhoduje-li se o spisovnosti v úzu, pak zde máme vydatný pramen, který nemá smysl regulovat nebo ho nějak brzdit. Já ale dál radši zůstanu u toho, že Baroš kopl do míče stojícího před ním. A pro vás, kteří to chcete, bude pan Baroš kopat do před ním stojícího míče.

Na závěr mi dovolte zkráceně ocitovat poučku o tom, kdy použít předložku vokalizovanou (např. ve), a kdy jen v. V češtině je běžné, že se některým předložkám přidává samohláska: -e. Jde buď o důvody historické nebo fonetické (snazší výslovnost: v vaně – ve vaně). Vliv opět může hrát i úzus. Vokalizace není chyba. Dosud nepronikla k předložkám sekundárním neboli nevlastním (např. doprostřed, stran, vzhledem), snad s výjimkou předložky skrz–skrze.