Bulharská zásadovost vůči Rusku

Bulhaři chovají k Rusům a Rusku v důsledku svých dějin (i jejich výkladu) ne-li vřelé, přinejmenším tradičně přátelské city. Neporušila je moc ani politika socialisticko-komunistická před rokem 1989 a nejsou obecně poznamenány negativními konotacemi jako v zemích českých - Rusko totiž v Bulharsku neznamená automaticky Sověti. Proto je i přes úsilí o větší ekonomickou a energetickou nezávislost na Ruské federaci stále ve hře proruská (a v bulharském pojetí jí se skoro rovnající praslovanská) rétorika.

Paradoxně je rusofilství úzce spojeno s bulharským nacionalismem – ovšem jen z vnějšího pohledu. Bulhaři nezapomínají, že za svou novodobou nezávislost vděčí výsledku Rusko-turecké války (1877–78), která ukončila pětisetleté období, po které byli součástí Osmanské říše. To se přeneslo i do dob pozdějších - po celé 20. století nikdy proti Rusům a potažmo SSSR nebojovali. Ani za 2. světové, kdy se po neúspěšném pokusu o neutralitu stali německými spojenci, válku svému velkému bratrovi nevyhlásili. Hrálo v tom vždy svou roli také jednotící pravoslaví, ale jistě i absence společných hranic či sporných území.

Dnešní soužití reziduí proruských politických tendencí se snahou o nezávislou, rozumnou, demokratickou, lidská práva dodržující politikou a jejich neustálá konkurence je jedním z hlavních znaků bulharské vnitřní politiky. Vysvětluje také mnohé ohledně oficiálního postoje země ke krizi na Ukrajině 11 let po vstupu Bulharska do NATO a osm roků po začlenění do EU.

Kdo komu fandí
Spory na toto téma jsou dány celkovou nestabilitou vnitřní politiky země. Kromě dvou velkých a nejsilnějších politických subjektů – GERB (Občané za evropský vývoj Bulharska) a BSP (Bulharská socialistická strana) - je tu několik slabších, ale nepřehlédnutelných stran, které mají v každých volbách naději na vstup do parlamentu. Snaží se tedy získávat další voliče, jsou hodně slyšet a bývají jazýčkem na vahách vládnutí. V dosavadním průběhu ukrajinské krize se různě měnily i jemné odstíny ve vyjádření a názorech (dokonce některých programech!) politických stran. Zejména těch, které se bály v loňskách parlamentních volbách ztráty svých Rusku stranících voličů.

Předseda Bulharské socialistické strany (BSP)
Zdroj: ČTK/AP
Autor: Petar Petrov


Nejradikálnější – nejkategoričtěji odsuzující jednání Ruska vůči Ukrajině – jsou prezident a vládnoucí GERB. DPS (Sdružení za práva a svobody, zastupující menšiny a převážně tu největší, tureckou) je sice podporuje, ale vždy s poznámkou, že je třeba udržet v rovnováze obranu lidských práv a členství v EU a NATO na jedné a národní zájmy na straně druhé - ať už to znamená cokoli, protože podrobněji se o tom tyto strany nevyjadřují.

Socialisté (BSP) a jejich političtí partneři se snaží nakrmit vlka a zachránit kozu - tedy nezadat si ani na jedné straně. Jejich rétorika balancuje někde mezi Kremlem a Bruselem. Nejhlasitěji a jednoznačně za podporu Ruska je nacionalistická Ataka, podle jejíhož vedení je nesouhlas s jeho politikou zradou bulharských národních zájmů.

Silným a zneužívaným (hlavně levicí a nacionalisty) tématem je situace a osud etnických Bulharů na Krymu. Konkrétní materiální pomoc ani nabídka přestěhování do Bulharska z oficiálních míst zatím nepadla. Opozice neustále předhazuje nebezpečí ruské mobilizace právě etnických menšin pro boje s Ukrajinou, k ní však prý zatím nedochází.

Sankce EU
Ať jsou bulharští politici radikální či nikoli, sankce jsou pro ně náročnější téma. Země je na Rusku závislá především energeticky - což v dnešní době může znamenat v jistých situacích více než politická přízeň. K tomu se plánování, logistické a legislativní kroky, investice, které byly podniknuty k zajištění stavby plynovodu South Stream, který měl vést Černým mořem z Ruska do Bulharska a dále do Evropy, ukázaly zbytečnými. Stavba byla zastavena v půlce roku 2014, kdy Evropská komise prohlásila smlouvy Bulharska, Srbska, Maďarska, Chorvatska, Slovinska a Rakouska s Gazpromem za odporující předpisům EU.

K zastavení projektu vyzval již předtím na jaře Evropský parlament v souvislosti se sankcemi proti Ruské federaci. Očekávané příjmy z tranzitních poplatků se možná definitivně rozplynuly v prosinci 2014, kdy Putin oznámil, že plán opouští a jedná o variantě plynovodu s Tureckem tak, aby se vyhnul Bulharsku. Od té doby se sice spekuluje, zda je to definitivní, vláda se však již připojuje k snahám obnovit projekt Nabucco na dodávky plynu z Ázerbájdžánu přes Turecko do Evropy a nabízí bulharské území pro tranzit z Řecka na sever. Ozývají se různé hlasy, mimo jiné i německé kancléřky Angely Merkelové, že by South Stream přes bulharské území neměl být zcela odepsán, zatím se však nic nezměnilo.

Plynovod Nabucco a South Stream
Zdroj: ČT24

Je nutné upřesnit, že projekt South Stream se chystal dlouho, stejně jako každá taková investice. Vznikl dávno před krizí na Ukrajině a ekonomickými sankcemi s ní spojenými. Začalo to původně smlouvou mezi ruským Gazpromem a italskou společností Eni v letech 2006-7 v Itálii. První bulharský podpis smlouvy je už z roku 2008. Samotná stavba začala v roce 2012. Když tedy stanovisko EU přišlo až v roce 2014 a až po začátku realizace, tj. při již podepsaných finančních i dalších závazcích, s nimiž malá ekonomika jako je ta bulharská mohla ve svých plánech počítat, nemůže být situace nijak jednoduchá.

Ekonomika krvácí
Bulharsko kvůli ekonomické krizi Ruska tratí i jinak. Znehodnocení rublu činí zboží bulharských firem, dodávajících na ruský trh a účtujících v eurech, příliš drahé a je důvodem k nižším odběrům nebo odkládání plateb. Zboží, které se do nebo z Ruska přepravuje trajekty přes Černé moře a Bulharské území, velmi ubylo. Za poslední roky se snížil obchod s Ruskem o 15 %. Levný rubl a krachy mnohých ruských cestovek jsou důvodem k prudkému poklesu počtu prodaných zájezdů ruským turistům na rok 2015. Příkladů by byla celá řada…

Ruský nátlak není jen ekonomický - zklamání a hněv vyjadřují jejich vládní činitelé „citovým“ vydíráním a útoky. Putin dokonce Bulharsku doporučil, aby po EU požadovala náhradu ušlého zisku z projektu South Stream - malou kompenzaci za to, že bylo zbaveno možnosti chovat se jako svrchovaný stát. Bulharského ministra zahraničí (během posledních 5 let již třetího ve věku pod 40 let!) a jeho kolegy z vlády to jen tak nerozhodí. Vytrvale odpovídají, že si Bulharsko nepřeje krachující a zničené Rusko, že s ním chce mít dobré politické vztahy a aktivní ekonomickou spolupráci, ale že podpoří i další sankce proti němu, bude-li k nim ruská politika i nadále zavdávat důvod. Svědčí o tom bulharsko-ruské bilaterální schůzky na úrovni ministrů. A to je shrnutí dnešní bulharské pozice vůči Rusku ohledně Ukrajinské krize - držení se zásad a spojenectví, ovšem bez velkých frází a agresivity.

Racionální a korektní
Bulharsko nemá moc na vybranou, v EU ani v NATO není jeho hlas nijak silný a chce-li být jejich členem, musí se držet společné politiky. Kdo má v zemi navrch, je také důležité - pro pravicovou vládu je současná pozice samozřejmější, zatímco ty předešlé s tím měly problém (od vypuknutí ukrajinské krize byly dvě úřednické a jedna levicová.) Pro image země je také podstatné, že důsledně korektní je i postoj stávajícího prezidenta, který se od svého zvolení projevuje jako zásadová hlava státu, pracující pro dobro a prestiž své země.

Dodejme ještě, že nedávný průzkum ukázal, že ačkoli Bulhaři stále chovají přátelské city k Rusku, prudce klesá počet těch, kteří jsou ochotni v něm vidět vzor, stoupá počet občanů, kteří považují EU a NATO za výrazně lepší alternativu. V té souvislosti mě napadá, že dobří přátelé jsou ti, kteří umí být kritičtí a zásadoví. Aby se to ovšem nemíjelo účinkem, musí si to uvědomit i druhá strana. Zatím však Bulharsku opravdu prospívá, že nemá s Ruskem společnou hranici.