Svět podle Zdeňka Velíška (272)

Jako novinář, o kterém je známo, že se zabývá „žhavými problémy“ mezinárodní politiky, odpovídám v poslední době na ulici na otázku: „Co si myslíte, že teď přijde?“ A ti, kdo se nebojí to vyslovit, se zeptají přímo: „Bude válka?“ Vyděšeně pak pokaždé chvíli přemýšlím, jestli já sám nejsem „šiřitelem poplašné zprávy“, jestli taky moje komentáře nevyvolávají úzkost. Snad ne. K tomu, bohužel, stačí samotná témata, kterým jsou nuceni se teď věnovat všichni autoři zpráv a komentářů. Nemohou vytvářet iluzi o časech, které nastaly.

Není to lehká doba pro náš kontinent…
Řecko, Ukrajina, Putin, imigrace, islamistický teror na prahu Evropy, nezaměstnanost… Evropská unie má z čeho vybírat, kdykoli se chce soustředit na to, co ji zrovna nejvíc stresuje. Není divu, že se do mysli jejích politiků ale i široké veřejnosti členských států vkrádají pochyby a obavy a do komentářů v médiích skepse. Vyvolává ji mimo jiné podezření, že dohromady by ty současné útrapy, které Evropu sužují, mohly Evropskou unii začít rozkládat. A přece má i tahle obava svou kladnou stránku: Probouzí vědomí, že žádnému z těch bacilů, které Evropu napadly, se nedá odolat izolovaně, rozuměj v každé zemi zvlášť, takže stojí za to záplatovat ve společné lodi díry, nenechat ji padnout ke dnu, nespoléhat na osmadvacet záchranných člunů. To vědomí se teprve rodí, a já doufám, že zobecní. U nás alespoň stoupl po dlouhé době počet lidí považujících členství v EU za prospěšné na 51 %. Mimochodem, ze 30 % v roce 2012! To je obrovský skok směrem k důvěře. Abychom ho nemuseli přičítat jen strachu z toho nejhoršího a jen jakémusi hledání příslovečného stébla slámy, bude dobré poohlížet se po oprávněných argumentech k optimismu.

Víc než tři týdny, tedy po dobu, která uplynula od ustavení nové, ne právě konsenzuální řecké vlády (konsenzuální podle evropských kritérií) panovala nejistota o tom, zda se teď ze stavby eurozóny přece jen nakonec nevydrolí jeden historicky významný stavební kámen - kolébka demokracie Řecko. Ale kdo se chtěl dobře dívat, a nikoli jen očekávat velkolepé divadlo zhroucení eurozóny či bankrotu Řecka, nebo nejlépe obojího, mohl se za ty přibližně tři týdny přesvědčit, že ani ta nová, jinak velmi svobodomyslná a diktátu unijních institucí vzdorující řecká vláda se nechce octnout mimo eurozónu, a že vypudit ji z eurozóny si na druhé straně nepřejí její partneři z měnové unie (tedy eurozóny). A to přesto, že vůči Řecku trvají na dodržování zásad, na nichž stojí síla eura a váha ,eurozóny. Hledají - a teď snad už dávají konkrétní podobu kompromisu. Navíc odchod Řecka z eurozóny nechtějí ani ti, kdo v pevném jádru evropské konstrukce, tedy v eurozóně, teprve hodlají hledat jistotu své budoucnosti. Krom Britů jsou to všichni ostatní. Chtěl jsem napsat: všichni ostatní členové EU, ale ono by se jich v Evropě asi napočítalo o něco víc.

Řecko z hlediska evropské soudržnosti
Celistvost, soudržnost, dokonce bych řekl stmelenost eurozóny, to je teď pro všechny země závislé nebo jinak zainteresované na síle a autoritě Evropy v globalizovaném světě cennější devízou než skálopevné zdraví eura dosažené amputací. Udržení eura jako platidla ve všech devatenácti zemích eurozóny je podmínkou udržení přitažlivosti evropské myšlenky, kterou nacionalistické proudy v zemích EU i mimo ni stále hlasitěji zpochybňují.

Vyjednávání s Tsiprasovou vládou ještě neskončilo, ale dosáhnou-li evropští vyjednavači dohody právě s touto řeckou vládou, v níž se spojily dva krajní politické proudy na úkor stran politického středu, stane se takové vyústění dlouholetého zápasu o záchranu řecké ekonomiky před bankrotem a eura před ztrátou významu kuriózním, ale také důležitým politickým fenoménem: Sebere vítr z plachet nacionalistickým a eurofobním proudům, které v řadě dalších zemí usilují o návrat národních měn, o rozpad eurozóny a oslabení evropské myšlenky nejen v oblasti ekonomické, ale ve všech.

Okrajová, ale silně agresivní část evropského politického spektra, si dělala naděje, že se současná sestava řecké vlády stane jejím předvojem v pronikání do mocenských pozic v evropských strukturách. Místo toho je Tsiprasova vláda na cestě stát se stabilizačním prvkem evropských struktur. Její úloha je, jak v evropském tak, v domácím ringu, pořád ještě velice těžká, ale když ji zvládne a Unii odpadne „řecký problém“, bude to mít právě teď kardinální význam. Zvýší to váhu EU v zápase západního světa o klid a mír na Ukrajině a tím i o klid a mír ve východní a patrně i střední Evropě. A možná to ještě o pár procent zvýší počet těch, kdo i u nás teď nalézají ztracenou důvěru v evropskou myšlenku.