Čeština před kamerou (112)

Dnešní povídání bude o slovesech, resp. o těch krátkých tvarech, které se při časování objevují v plurálu a které ještě pořád dráždí hodně lidí. Latinský název pro sloveso je verbum. Tohle slovo se dodnes užívá i v lingvistické terminologii, a možná málokdo ví, že verbum znamenalo v latině i označení pro slovo jako takové. Verbum tedy bylo synonymní se slovesem i slovem. V tak ohebném (flektivním) typu jazyka, kterým čeština je, se pak slovesu opravdu dostává výsadního postavení. V té desítce slovních druhů (pars orationis) je to totiž právě sloveso, které na sebe strhává pozornost nejvíc, protože tvoří organizační centrum celého sdělení, a které dokáže v podstatě jako jediný slovní druh pojmenovávat činnosti, děje a stavy, které jsou pro existenci všeho živého nejdůležitější.

Podstatná jména obvykle „jen“ označují předměty, věci, osoby, zvířata; slovesa nám dokážou říct, co se s těmito podstatnými jmény děje. Sloveso zkrátka dokáže vyjádřit průběh, děj, změnu nebo výsledek – tedy ty procesy a události, z nichž se skládá náš dennodenní svět. Česká věta jednoduše sloveso potřebuje.

Čeština má poměrně jednoduchou soustavu slovesných časů (tempus verbi), vlastně má jen tři. Minulý (préteritum), přítomný (prézens) a budoucí (futurum). Některé ostatní časy, které známe třeba z angličtiny, čeština buď neměla nebo postupně zanikly. Na slovesné časy tedy poměrně chudá čeština jako by se rozhodla dohnat tenhle hendikep v soustavě tvaroslovných slovesných přípon a koncovek, a tam se jí to podařilo. Slovesa jsou jediným slovním druhem, který se časuje a který dokáže vyjádřit osobu. Díky tomu chápeme a dokážeme určit, koho nebo čeho se děj týká, kdo je podmětem, a tedy i původcem aktivního děje. Čeština má tři osoby pro singulár, tři pro plurál a platí, že v první, druhé i třetí osobě může vystupovat nejen člověk, ale i zvíře, věc živá i neživá. Z hlediska významového lze ale počítat s tím, že první ani druhá osoba se nebude vyskytovat a užívat u neživých či abstraktních věcí. (Přijdu náhle a v noci udeřím na celé Česko, řekl si mráz, když si dával rande se svou milenkou vánicí.)

A jak už to tak bývá, nashromáždilo se za těch víc než tisíc let existence češtiny slovesných koncovek hodně. I tady můžeme sledovat snahu o jistou pravidelnost, i když v jazyce platí, že když už se něco chová pravidelně, objeví se vždycky nějaká asymetrie, která onu pravidelnost vychýlí. V jazyce se nám podaří vždycky najít nějaký velmi hierarchizovaný systém, ne však pravidelnost – tu obvykle nabourá úzus mluveného jazyka. Tak třeba sloveso třít se ještě v průběhu dvacátého století časovalo: tru, třeš, tře – třeme, třete, trou. Dnes tvary s -r hodnotíme jako archaické (umru, zavru, otevru). Obdobně můžeme uvažovat i o infinitivech zakončených na -ti: býti, mýti, dáti, žíti, psáti nebo na -ci: říci, moci, utéci, obléci si, pomoci, péci. V šedesátých a sedmdesátých letech minulého století se říkalo, že jsou to snad už jen lingvisti, kteří požadují tyto nemluvné tvary v praxi. Tendence zjednodušit systém (proměnit ho) tak narážela na snahu nechat ho ustálený (neměnný, původní). V těchto případech rozhoduje hlavně úzus uživatelů jazyka – infinitivní tvary na -t v mluveném jazyku zvítězily: být, mýt, dát, moct, utéct, obléct si, pomoct a postupně se zabydlely i v psaných textech, často i odborných.

Při určování koncovky sehrává u sloves nejvýznamnější roli podoba třetí osoby jednotného čísla přítomného času. Díky ní se slovesná soustava češtiny rozpadá do známé skupiny pěti tříd s jednotlivými koncovkami: -e, -ne, -je, -í, -á. Vzor první slovesné třídy maže měl po staletí kodifikovánu jen jedinou koncovku pro první osobu singuláru: maži/táži se, pro třetí plurálu pak jen maží/táží se. V mluveném jazyku, odkud pochází většina změn (nepravidelností), se však nenápadně, ale poměrně vytrvale o slovo hlásila koncovka -u, a to i u třetí třídy – u sloves zakončených ve třetí osobě jednotného čísla na -je a v první pak na -ji: děkuji, považuji, pamatuji, potřebuji, miluji, doporučuji, přeji, pracuji, pochybuji. Třeba sloveso [Dd]ěkuji/[Dd]ěkuju vykazuje v Českém národním korpusu následující statistiku 3 657 pro tvar děkuji, 2 054 pro děkuju (1,78 : 1). Když se podíváme ale do mluvených korpusů, je frekvence jednoznačnější: 13x děkuju vs. 2x děkuji (6,5 : 1). Spisovná norma tyhle koncovky samozřejmě připouští, počítá s nimi a hodnotí je jako hovorové, tedy hovorově spisovné, ne nespisovné, byť jim přisuzuje stylově nižší platnost.

Češi mnohdy neví, jaké potraviny vlastně jí, včetně těch, které sem k nám dováží třeba z Polska. 

A zajímavá je čtvrtá slovesná třída a v ní zejména slovesa časující se podle vzorů trpí a sází. Jde o jeden z nejčastějších dotazů, které přicházejí do Diváckého centra ČT. Jejich pisatelé se pozastavují nad neznalostí tvaroslovné normy češtiny a ignorací pravidel, kterých se podle nich dopouštějí někteří moderátoři a redaktoři ČT, zvláště ti mladší. Obvykle se pro výběr náležitého kodifikovaného tvaru u těchto sloves uvádějí (uváděly) tvary rozkazovacího způsobu (imperativu), v němž se oba typy sloves liší: trp! – sázej!. Logicky pak oni trpí, ale oni sázejí. Od té doby, kdy začalo být v češtině toto pravidlo předepisováno a vyžadováno, se však taky hned objevily problémy, které vodítko s tvary rozkazovacího způsobu zpochybňovaly, resp. nabourávaly tuhle pomůcku. Ne všechna slovesa této slovesné třídy používají tvary imperativu: Souvisej! Míjej! Bydlej! Závisej! Navíc poměrně početná skupina sloves mezi oběma vzory kolísala a kolísá: musí–musejí, nabízí–nabízejí, nachází–nacházejí aj. Vliv sehrává i to, zda se tvaru užívá nářečně: musijó, musej. Už víc než před třiceti lety vyslovili autoři skvělé příručky O češtině každodenní doporučení nebo spíš námět k zamyšlení. A sice, jestli by neměli autoři další kodifikace uvážit, zdali by nebylo vhodné a užitečné pro nás všechny, kdybychom mohli ve třetí osobě množného čísla u sloves typu sázet užívat variantně -í/-ejí. Přináším přehled nejfrekventovanějších sloves, jichž se to týká: musejí, nabízejí, přicházejí, vytvářejí, nacházejí, vracejí, přinášejí, ztrácejí, podílejí se, odcházejí, souvisejí, pokoušejí se, vyvíjejí, obracejí, sdílejí, vyrážejí, zkoušejí, snášejí. Já sám zůstávám víceméně nostalgicky u toho, co jsem se naučil už kdysi. V jednotném čísle užívám , v množném pak -ejí. Přijde mi to logičtější a vliv tu opravdu sehrává i onen sentiment. Naučil jsem se to na základní škole a přijde mi to celé poměrně jednoduché a logické. Vy však můžete užívat dubletně obě koncovky, přijala je totiž i kodifikace (viz např. akademická Mluvnice češtiny 2).

I čeština má však svá slovesa atematická, vy je možná budete znát jako nepravidelná: být, chtít, jíst, jít, jet, mít, vědět, vidět. Jejich nepravidelnost je dána tím, že neobsahují tzv. kmenotvornou příponu, tedy ono: -e, -ne, -je, -í, -á.  Zastavím se u dvou z nich  u sloves jíst a vědět. U nich kodifikace ve třetí osobě množného čísla stále doporučuje jen a jen tvary delší, tedy oni jedí, oni vědí. Toto doporučení se pak samozřejmě vztahuje i na všechny derivace (odvozeniny) těchto sloves: oni nejedí, najedí se, dojedí, přejedí se, vyjedí – oni odpovědí, nevědí, vypovědí, napovědí, nedopovědí… V mluveném jazyku se pak objevují zkrácené vyslovované podoby: [jeďi, vjeďj], případně nářečně i [jíjou, víjou]. Obecná čeština pak ještě v první osobě zkracuje i na [jim] a v plurálu třetí osoby na [jeďej, vjeďej]. V tuhle chvíli je u těchto atematických sloves situace silně rozkolísaná, tendence užívat i v plurálu podoby singulárové (oni jí, oni ví) je zřetelná zejména v mluveném projevu, ale proniká i do spisovných projevů psaných. Platí však dosud platná kodifikace vyžadující pro plurálové tvary koncovky delší: oni jedí, oni vědí. Nemůžu vám jejich užívání nařídit, je to věc vaší volby. Kratší tvary v množném čísle jsou však hodnoceny jako nestandardní, nekodifikované, byť velmi progresivní.

Na závěr si dovolím přiložit k zamyšlení názor jednoho ze čtenářů časopisu Vesmír: „Výsledkem práce jazykovědců z Ústavu pro jazyk český (ÚJČ) je stabilní rozkolísanost, což není totéž co tolerance k rozdílům psaní. Nejde přece o to, aby nutně všichni psali a vyslovovali 'správně', ale aby existovala jistá kultura vyjadřování, jistý 'vyšší styl'. Například deklarovaná možnost užívání obou koncovek u 3. osoby množného čísla (-í, -ějí) s očividnou preferencí tvarů kratších vede k tomu, že se stále častěji užívá tvarů jednotného čísla pro číslo množné i u atematických sloves typu vědět, povědět, jíst, kde to přípustné není. Oč vědečtěji a přitom tolerantně to kdysi vyjádřil tolik posmívaný 'brusič jazyka' Václav Jan Rosa, když označil používání původních tvarů jako elegantnější, stylisticky vyšší, a tvary nepůvodní za stylisticky pokleslé, ač přípustné. K takovéto funkční stratifikaci se bohužel ÚJČ neodhodlal.“

S tím závěrem nesouhlasím. Ústav na svých stránkách doporučuje v případě těchto dvou sloves užívat tvary původní, atematické, delší. Není tedy pravda, že se k tomu neodhodlal. Problém není v odhodlanosti, či neodhodlanosti ÚJČ. Problém vězí v tom, že uživatelé jazyka se rozhodli jít jednodušší cestou. Na nevhodnost této volby může bohemista poukazovat, ale nemá smysl pokoušet se nějak ji zvrátit či zastavit. ÚJČ nám nemůže jazykové chování vnutit ani si ho vynutit. Jazyk funguje jinak. To není alibizmus ani neschopnost bohemistů, to je jedna ze základních univerzálií jazyka. Je to na vás, jak se rozhodnete a co bude užívat. Jen a jen na vás, resp. na nás.

Své reakce nebo náměty posílejte, prosím, na moji e-mailovou adresu.