Ohlas písní ruských

Kdysi jako dítě jsem měl rád takovou knížku. Jmenovala se Bohatýři a byla to snad jakási úprava Čelakovského Ohlasu písní ruských pro děti. Vystupovaly v ní postavy jako kníže Vladimír, bohatýři Ilja Muromec a jeho kobylka Buruška Kosmatuška. Taky Čurila Plenkovič, Ilja Volžanin, legendární plavec a kupec Sadko, Slavík Loupežník, který usmrcoval ostrým hvizdem, až narazila kosa na kámen a Ilja Muromec ho pokořil a přivedl jako zajatce na dvůr knížete Jasného Slunéčka. 

Čas pro literární anamnézu
Bavila mě ta knížka moc, stejně jako malovat tanky a letadla s označením rudé hvězdy, jak vítězí na těmi s hakenkrajcem. Četl jsem i Katajeva: Samota v stepi či Na obzoru plachta bílá, nevím už od jakého autora Oddíl Vasky Trubačova a Oddíl Vasky Trubačova bojuje, pak knížky z války – takové náhražky rodokapsů a krváků: kvartovou edici s názvy jako Pětadvacet Širaninců, Alexej Kulikov - voják… Stály tak všelijak obskurně – 3 koruny šedesát tři haléře nebo pět dvacet dva…

Přečetl jsem i Příběh opravdového člověka a doopravdy jsem s osudy beznohého pilota Meresjeva cítil. Jenomže v této knížce jsem objevil někdy v rané pubertě čertovo kopýtko: učil jsem se o odpornosti Hitlerovy nacistické teorie nadčlověčenství, předurčenosti a nadřazenosti jedné árijské rasy, ba německého národa. A pak jsem četl v Polevého románu o hrdinství sovětských lidí epizodu, v níž komisař Vorobjov přesvědčuje Meresjeva, že bude létat. Meresjev mu namítá: „Žádný člověk bez nohou přece nemůže létat.“ A Vorobjov pateticky oponuje: „Ty ale nejsi obyčejný člověk. Ty jsi sovětský člověk.“ V mé prosté duši žižkovského školáka to zaskřípalo: sakra, není tohle teorie nadčlověčenství? Nevěděl jsem tehdy ještě, co pravil Zarathustra, ale tady mi cosi zasmrdělo. Sovětský člověk = nadčlověk. A i Vyprávění o ruských a sovětských vynálezcích a objevitelích, tlustá ilustrovaná encyklopedická bichle, v níž se za pomoci poněkud trapných obrázků dokazovalo, že Rusové vymysleli prakticky všechno na světě, snad včetně pěstních klínů, mě znejistila.

Lenin při studiu ve svém bytě v Kremlu, 1918 - z přednášky kritika Tomáše Pospiszyla Lenin v obrazech
Zdroj: Festival Fotograf



Čeho je moc, toho je příliš. Dalo se očekávat, že se to v nich bude tak nadouvat, až začnou tvrdit, že Monu Lisu namaloval Rus a Božskou komedii napsal Rus. Nebo alespoň že autory nějaký Rus zásadně ovlivnil. Či, že to jsou díla sice vydařená, ale někde v moskevských sklepích byly objeveny kousky podobného druhu, mnohem mistrovštější a významnější. Co se skutečně dá objevit ve sklepě moskevské Ljubjanky jsem se dozvěděl později. Ale už mě to nepřekvapilo, byl to už čas ztracených iluzí a nových, temných jistot.

Čas nových pohledů
Od těch dob utekla řada let. S Ruskem jsem zažil i osobní dotek, Rusové obohatili moji zkušenost o to, jak vypadá zastřelený bezbranný člověk. Když jsem ho tehdy viděl ležet na chodníku naproti pražskému rozhlasu, pochopil jsem, čeho je schopno ruské nadčlověčenství. To děsivé německé, o kterém nás pořád výstražně učili, se podařilo sublimovat způsobem věru účinným, důstojným, až zázračným. Ale ono ruské přesvědčení o vlastním nadlidství a spasitelském určení zůstalo, ba naopak, bylo občasnou adorací celého světa podporováno. A ve chvílích, kdy přestalo být obdivováno a civilizované země na ně přestaly koukat s hubou dokořán, okamžitě z Kremlu vyjely bodce manické sebeobrany: Ohrožují nás! Musíme zachrastit zbraněmi!

Když jsem pak více méně náhodou při cestě do Arménie objevil podstatu služeb a zásobování nejprve na letišti v Leningradu a pak na slavném moskevském Šeremetěvu, pochopil jsem, že chrastit mohou pouze těmi zbraněmi. Co se týče jídla, ani konzervami ne, v restauraci měli pouze slanečky… (ba ani výztužemi v podprsenkách ne, proč by tyto intimní součásti dámského oblečení vykradli kolegyním z kufrů?)

Nějak jsem si časem přestal spojovat tu zem s Bohatýry a začala se mi jevit spíše jako království Slavíka Loupežníka či Kostěje Nesmrtelného, další z pitvorných postav z ruských pohádek a pověstí. Vždycky jsem věděl, že v panovnických řetězcích monarchií se objeví nějaký hnus, někdy i často; že prezidenti, ministerští předsedové či kancléři republik se občas utrhnou z demokratického řetězu a zatouží být Vůdci, ale vrtalo mi hlavou, proč právě v Rusku se vyskytuje takové množství Ivanů Hrozných, Mikulášů, Leninů, Stalinů, Brežněvů, Putinů, opričniků, kagébáků, vyhnanců na Sibiř, popravených bez soudu… A hlavně proč to tam stále vítězí? Proč řada Vůdců je více méně nepřetržitá a každá výjimka hned vzápětí potvrzuje pravidlo…

Čas pro jiné knihy
Začal jsem číst jiné knihy, než ty v dětství. Pomalu jsem se skrze ně propátrával ke kořenům ruského pocitu velkopanského nabubřelého spasitelství i mužického roztřesení z neustálého ohrožení a ohrožování: „Odkudpak ta facka přiletí?!… Inu, ze Západu přece, Ivane Ivanyči!“ A to i v časech, kdy Západ ani neví, že nějaké Rusko existuje. Tudíž se Rusko musí přihlásit. Je přece velké a slavné. Alespoň si to myslí a jeho vládci se cítí povinováni o tom přesvědčit své poddané, i kdyby na pohanku nebylo. Na vodku bude vždycky. A čím má hrozit vyhladovělý kostlivec? Průmysl veškerý žádný. Zemědělství nedostačivé, skomírající.  Ale kosu, kosu, tu má. Ostrou, jadernou! Začne ji brousit, a ten zvuk zní světem jako hvizd Slavíka Loupežníka.

Začal jsem tedy před časem o Rusku číst jiné knihy než pohádky. Teď naposled třeba Obrazy z kulturních dějin ruské religiozity od Martina C. Putny. Tvrdím, že kdo nečetl tuto knihu, neměl by o Rusku mluvit. Hluboký vhled do ruské duše a její výklad. Zní to banálně, ale pravda bývá začasté banální. Pojednou chápete Pussy Riot, které chtěl náš prezident, ať už z nevzdělanosti či ze zlé vůle pošpinit: „Patriarcha Gunďaj (to neznamená K…a, Miloši Zemane) věří v Putina,/lepší by bylo, kdyby ten čubčí syn/věřil v Boha./Opasek Panny Marie masové/protesty nenahradí,/na demonstracích je Bohorodička s námi.“

Poněkud jiná káva, než jak nám ji předkládal zdejší Putinův ideologický, politický a kdoví jaký ještě přisluhovač Zeman. „(…) platí evangelijní výrok, který ďábel říká na poušti Ježíšovi tváří v tvář všem krásám světa,“ píše Putna, "a který pak aktualizuje Dostojevskij v Bratrech Karamazových a Solovjov v Legendě o Antikristovi: 'Toto všechno ti dám, padneš-li přede mnou a budeš se mi klanět.' Poskytnu ti všechny výhody západního způsobu života - samozřejmě, pokud na ně máš, a to už je tvoje věc, jen pokud budeš mně, všemocnému carovi, loajální; jen pokud nebudeš požadovat skutečnou svobodu a demokracii."

Putna ovšem také říká, že proti Putinovu carství se organizuje i odpor. Možná proto ruský vůdce vyvolal mezinárodní válečnou krizi. Potom lze takový odpor proti jeho panování snadno udusit pod vlajkou tradičního ruského šovinismu a vymezování se proti vnějšímu nepříteli. Od něj k tomu vnitřnímu je jenom kousek. A jak se Rusko umí s vnitřním nepřítelem vyrovnat, o tom je mnoho knih. Krutých a krvavých. A hlavně vyprávějících o bezuzdné prolhanosti. A také o zvláštním ruském postoji jak ke svým občanům, tak k lidem okolního světa; občas je v záchvatu napadá to, co velký znalec Ruska Richard Pipes v knize Dějiny ruské revoluce přičítá bolševikům: „Donutíme lidstvo ke štěstí.“ Nemyslím si, že pouze Lenin „lidské bytosti považuje za materiál, obdobně jako tavič rudu“. Jako by to ve všeobecné ruské neúctě k člověku (který pravda, „zní hrdě“, jak ses, Maxime Gorký, hořce svou vlastí mýlil) patřilo do výbavy většiny ruských vůdců.

Vladimir Putin
Zdroj: ČTK/TASS
Autor: Pitalev Ilya

Ba, přečtěte si Putnu, abyste věděli něco o Rusku a nebyli časem příliš překvapeni. Však na své napsání a vydání stále čeká hluboké analytické dílo o věčných českých posluhovačích ruským režimům i carům. Byť tam na trůně sedí car-gosudar, imperátor, pohlavár bolševické pučistické buňky, tajemník komunistické strany, reformátor, či autokratický až protofašistický vůdce. Ve všech případech najde se v zemích Koruny české dost lidí, a to i vážených, vzdělaných a životem zkušených, kteří se pokloní, hlavou o zem před špičkami jeho bot pobijí, a řeknou: „Slouha z Čech k vašim službám, Vaše Imperátorské veličenstvo gosudare imperátore… až do roztrhání těla!“ A zatetelí se mužickým blahem, když mu carský střevíc milostivě stoupne na záda.

Jsou to lidé, kteří nečetli Borovského Obrazy z Rus či Masarykovo Rusko a Evropa nebo Václava Černého Vývoj a zločiny panslavismu. Nebo četli, ale slouhovská duše s příklonem k mužictví byla silnější než přečtené. Pochybuji, že s takovými Martin C. Putna a jeho knížka hne. Ovšem my ostatní, se špetkou hrdosti a rozumu v těle, bychom si ji přečíst měli. Abychom byli vybaveni proti tomu, co nás možná z Východu ještě čeká. Abychom se vyzbrojili i ve smyslu slov Edmunda Burkeho, který říká, že problém s válkou je v tom, že obvykle zlikviduje přesně to, za co bojujete – spravedlnost, slušnost, humánnost. Domnívám se, že i ve válce duchovní. Proto pozor - „velkoruskost“ je velmi, osudově, nakažlivá.