Berlinale: Když se podělá kůň…

Stala jsem se v Berlíně mouchou, která usedla na h… Může za to čistá zvědavost. Stalo se, že jsem se šla podívat na film Padesát odstínů šedi (Fifty Shades of Grey). Původně jsem si myslela, že tahle záležitost půjde mimo mě, osobně považuju knihu i film za velmi dobrý marketingový a komerční tah, nikoli literární a filmový um. Kdysi podobná mánie panovala v Berlíně kolem filmu Hannibal. Když jsem v opuštěných chodbách paláce potkala amerického kritika Davida D'Arcyho a zeptala se ho, proč není na projekci, odpověděl lakonicky, že když se někde podělá kůň, slétnou se tam všechny mouchy.

Tentokrát se podobný kůň ustájil v maštali berlínského festivalu. A spustila se tu kolem něj hysterie. Na novinářskou projekci prý museli přijet policisté a pacifikovat lidi u kina (mám tomu vůbec věřit?), pak byly přidané další tiskové projekce. Že bych to špatně odhadla a ve filmu se může skrývat nové pojetí erotiky ve vývoji světové kinematografie? Tak jsem se vypravila na ten film, jehož předlohu jsem se osobně prokousala do strany 70 a o níž mi nejzajímavější připadá informace, že je to nejčastěji nechávaná kniha v hotelech. Říkala jsem si, že bych po pozdně večerní projekci šla do hotelu ve zvláštním milostném rozpoložení, asi jako se hezky bojíte po hororu. Asi by mou náladu víc podporovalo, kdyby se film promítal v bývalém centru festivalu v Paláci Zoo, protože tamní bulvár zvaný Němci Kudamm je ještě z dob Západního Berlína hýřivější a lemují ho vitríny spodního prádla.

Nuž, jeden míní, druhý mění. Kdo čekal v tomhle tradičně natočeném melodramatu žhavý sex, byl zklamán. Kdosi spočítal, že ze 125minutového filmu trvají sexuální scény minut 15. A to napětí? Zapomeňte na něj. Na 9 a 1/2 týdne nebo na japonskou Sadu nedosáhne. Ale nutno dodat, že scény nejsou oplzlé a film je trochu lepší než román. Ach, když vidím, jakou pozornost mu tady věnuju, je mi až smutno. Ale co mám říkat těm dvěma skupinám lidí, kteří se mě po návratu z Berlína budou ptát – jednak na to, jaký film je a zda jsem ho viděla, a druhá, zda je to skutečně pravda, že takový film se vůbec promítal na Berlinale…

Premiéra filmu Padesát odstínů šedi na Berlinale
Zdroj: ČT24
Autor: Dave Bedrosian/Geisler-Fotopress

Ale k věci, tedy ke skutečnému svátku filmů. Mám ráda hluboké filmy, nad nimiž se blahem vznášíte. V Berlíně se ale bohužel vyskytovaly takové, v nichž se člověk spíš topil. Ruské Pod elekrickými oblaky (Under Electric Clouds, režie Alexej German) je složitá filozofická freska o minulosti, přítomnosti a budoucnosti Ruska. Děj (pokud se to dá nazvat dějem) se odehrává v různých polorozpadlých budovách či na rozlehlých osiřelých pláních (pokud se to dá nazvat místem děje), zahalených mlhou či pokrytých sněhem. Hrdinové rozmlouvají. Měl by nastoupit duch současného Ruska v symbolických dlouhých záběrech. Rozpoznávám zničenou nadživotní sochu Lenina. Co si z toho odnáším? Že země je vyčerpaná jako její lidé. Jeho americkým protějškem může být z berlínské soutěže považován Malickův Rytíř pohárů o hollywoodském scenáristovi, který hledá smysl života. Ten pro sebe, ruský film pro svůj národ. Do třetice táhnu dál na východ. V soutěži se představil  čínsko-hongkongský film Zmizet s výstřely (Gone With The Bullets). Natočila ho hvězda asijského filmu Jiang Wen. Osobně mám velmi ráda asijské filmy, jejich barevnost, hýřivost, metafory, alegorie, kdy je třeba luštit příběh… tak proč jsem rozpačitá z tohoto snímku, který tohle všechno měl? Mišmaš ještě nedělá z filmu mistrovské dílo. Proto mi konvenoval názor jednoho kritika, že je pro režiséra čas sestoupit ze svého piedestalu, odsunout svůj cynismus a podívat se na skutečné potíže ve své zemi, které se vyskytují za hranicemi jeho komfortu. A o čem film je? Velký kabaret o případu zavražděné prostitutky v Šanghaji 20. let, který se stal i obsahem jednoho z prvních čínských filmů v té době.

V sobotu večer budou předány hlavní ceny. Porota to bude mít těžké. Větší naději možná budou mít „civilnější“ příběhy o lidech kolem nás jako německá Victoria či britských 45 let. Porotci mohou považovat za zaznamenáníhodné i polské Tělo o vztahu otce a dcery po smrti matky, guatemalský Vulkán o tragických důsledcích negramotnosti původních obyvatel či politický dokument o obětech Pinochetova režimu Perlový knoflík. Nebo u nich spíš povedou těžce srozumitelné metafory, jimiž je třeba se prokousávat?

Navzdory takovým snímkům se v Berlíně na filmovém trhu obchodovalo s filmem čile. Od nákupů a prodejů neodrazovaly žádné ekonomické ani politické události. Z filmů v hlavním programu se zájem soustředil například na íránské Taxi (stojí za tím zájmem film samotný, nebo atraktivita spojená s pronásledovaným režisérem?), na Malickův snímek Rytíř pohárů i na jeho další film, který ještě ani nemá název, a německý historický titul 13 minut, což je příběh muže, který se pokusil o atentát na Hitlera. Jenže trh, to nejsou jen nákupy a prodeje. Čína s Evropou už od loňska rozvíjejí iniciativu Bridging the Dragon, kdy chtějí propojit evropský a čínský filmový průmysl. Francouzská společnost Unifrance se zajímala, jaké je čínské publikum a co u něj funguje. Jinou oblastí je arabský filmový svět. Němci při Nadaci Roberta Bosche v Berlíně oznámili, že podpoří částkou 70 000 dolarů tři německo-arabské projekty, čímž chtějí spojit německé producenty s arabským světem. Jejich podpora půjde do Egypta, Jordánska a Libanonu. A samotná Evropa? Ta řeší, že kinematografie musí přivítat digitální revoluci a využít všech jejích možností, jak v Berlíně uvedl evropský komisař pro digitální ekonomii a společnost Günther Oettinger.

Ať tak nebo jinak, umění jde ruku v ruce s trhem. Zlatý medvěd není jen soška pro nejlepší film, ale i tržní hodnota. Cena oceněného filmu na filmovém trhu stoupne. I když si troufnu tvrdit, že takové tržby jako Padesát odstínů šedi mít nebude. Vítěz bude zaznamenán v dějinách filmu, bude se o něm minimálně rok mluvit a bude cirkulovat po festivalech. Padesát odstínů šedi v dějinách filmu stopu nenechá, mluvit se o něm bude pár týdnů, co poběží v distribuci, ale vydělá ohromné peníze. Hamletovská otázka, na jaký z těchto dvou filmů jít, či nejít?