Svět podle Zdeňka Velíška (271)

Potírání daňových úniků do daňových rájů patří snad všude v Evropě (a nejenom tam) k významným agendám vlád. Slyšeli jsme už od nich, od lídrů politických stran či od prezidentských kandidátů nekonečnou řadu slibů na toto téma, ale naděje na vymýcení nezákonných praktik, které připravují státní pokladny někde až o obrovské sumy peněz, zůstávaly plané. Právě v těchto týdnech slibuje nová řecká vláda, že s finančními úniky ve své zemi skoncuje. I ona si myslí, že jde o skutečně velké peníze, neboť zároveň slibuje, že jen co v Řecku ilegální toky peněz podchytí, nenechá věřitele čekat na splátky řeckého dluhu. Že bychom tedy v brzku z Řecka slyšeli slovo Greekleaks?

Jen pár měsíců dělí od Luxleaksu nové odhalení: Swissleaks
Seriál informací o únicích nezdaněných miliard se na začátku tohoto týdne rozrostl o další epizodu: „Swissleaks“.  Od „Luxleaksu“ přitom uplynulo jen pár měsíců. Tato novinářská zkratka – říkám pro ty, komu slovo Swissleaks nic neříká – se používá od loňského podzimu pro odhalení a zveřejnění daňového zvýhodňování mezinárodních korporací v Lucembursku. Pepsi, IKEA a 340 dalších většinou nadnárodních společností uzavřely s Lucemburskem – podle údajů zjištěných mezinárodní skupinou pěti desítek investigativních žurnalistů (ICIJ – International Consortium of Investigative Journalists) – tajné smlouvy, které jim umožňovaly v lucemburských bankách ušetřit miliardy dolarů na daních. Jejich podnikatelská aktivita v Lucembursku přitom částkám uloženým v tamních bankách vůbec neodpovídala. Gigantické firmy světových trhů prostě využily Lucembursko jako daňový ráj.

Vedlejším, ale pro Evropskou komisi vážným účinkem Luxleaksu byl vznik podezření, že její právě zvolený předseda Jean-Claude Juncker, dříve dlouholetý lucemburský premiér, na obřím úniku daní v mnoha zemích světa právě do Lucemburska není bez viny. Luxleaks zpochybnil v zárodku hodnotu jeho slibu učinit z titulu své nové evropské funkce přítrž únikům nezdaněných peněz do členských zemí fungujících jako daňové ráje (více v Horizontu).

Jean-Claude Juncker
Zdroj: ČTK
Autor: Xinhua/Wang Xiaojun

Neformálně vytvořená skupina investigativců ICIJ neumí zahálet. Luxleaks je ještě živou záležitostí, ale v úterý 10. února už muselo vedení jedné z největších bank světa, britské HSBC, přiznat, že její pobočka ve Švýcarsku měla lví podíl na fungování jiného obrovského systému nezákonných finančních machinací globálního dosahu. V ten den byly totiž světové deníky plné podrobných informací o tom, jak tato perfektní „továrna na daňové úniky“ ve své utajované činnosti postupovala. ICIJ totiž předala francouzskému deníku Le Monde další balík materiálů svědčících o tom, jak v letech 2006 až 2007 pro změnu ve Švýcarsku HSBC-PB (HSBC Private-Bank) přivydělávala sobě i svým klientům utajováním jejich zisků. Le Monde pak 8. února předal získané informace ve své pařížské redakci zástupcům dalších několika desítek světových médií.

Svět se pak z novin dozvídal nejen, kde končí takové sumy peněz, jaké by mohly řešit takřka beze zbytku palčivé problémy států; třeba financování zdravotnictví nebo různých druhů sociální péče. Svět se také dozvídal, stejně jako v předchozích podobných případech, že k odhalování úniků peněz zatím lépe než sliby státníků a vlád slouží úniky informací. Ironií osudu realizované rovněž nezákonně a v některých případech ze zištných důvodů (informace takového druhu se přece dá dobře prodat).

Hádejte, kdo patří za katr
U pramenů „Swissleaksu“ byl zaměstnanec banky HSBC-PB – informatik – Hervé Falciani. Shromáždil mezi listopadem 2006 a březnem 2007 takové množství kompromitujících údajů, že ve vydání deníku Le Monde z 10. února zabralo celých jedenáct stran (!!) popsat činnost banky, kterou ty údaje dokumentovaly. Představil také několikaleté policejní vyšetřování, které ho vedlo k rozhodnutí „dát svůj úlovek k dispozici“. Existenci „seznamů“, které z nashromážděných materiálů zpracoval, oznámil v r. 2008 zpravodajským službám v Německu, Velké Británii a Francii, pak měl schůzky s francouzským Ředitelstvím daňového vyšetřování DNEF a právě této službě posléze vydal „seznamy“ v plném rozsahu. Načež uprchl ze Švýcarska do Francie. Švýcaři vzápětí zahajují vyšetřování aféry, o které se dozvídají od zmíněných zahraničních instancí. Hervé Falciani je ve Francii zatčen, jeho „seznamy“ zabavuje justice.

To bylo v lednu 2009. Další vyšetřování – prováděné už nejen francouzskými, ale také belgickými, španělskými, italskými, německými i americkými vyšetřovateli – prověřovalo pak v řadě zemí pravost údajů získaných o kontech 106 tisíc klientů HSBC a 20 tisíc „offshore“ společností zřízených pro účely spolehlivého „zmizení“ nebo chcete-li „vyprání“ peněz klientů HSBC. Vyšetřování probíhalo spíše diskrétně, což vysvětluje, že aféra se provalila až nyní na počátku února 2015.

Hervé Falciani byl mezitím francouzskou justicí propuštěn, v červenci 2012 znovu na žádost švýcarských úřadů zatčen a uvězněn. Tentokrát ve Španělsku. Únik takových informací, k jakým přišel v bance a dal v plen úřadům jiných států má být přece logicky po zásluze potrestán. Není to sice pointa tohoto textu, ale ponaučení si zde může vzít každý.
Pointa spočívá v tom, že snadnější je pro úřady našeho dnešního světa potrestat takového Hervé Falcianiho, než třeba arabského monarchu, amerického herce, francouzského humoristu a další známé osobnosti, které se staly „hvězdami“ Falcianiho „seznamů“.

Jedna věc mě v souvislosti s informacemi médií o Swissleaks udivuje: Pokud vím nikdo, ani Le Monde, nepřipomněl v této souvislosti jinou ohromující švýcarskou aféru přibližně z téže doby, o které jsem se rovněž kdysi dočetl v Le Mondu a okamžitě jsem o ní také na portál ČT24 napsal, protože signalizovala, že bankovní prostředí silně zahnívá. Jestli také jinde než ve Švýcarsku, jsem nemohl posoudit. Ale právě tady to aféra odhalená Falcianiho „seznamem“ potvrzuje.

A když si k tomu ještě člověk přidá, co o své bezbřehé moci nad financemi i vládami dokáže říci bankovní "trader", má už poměrně ucelený obraz o tom, co vše je třeba ve světě peněz napravit.
(Faktografické podklady jsem čerpal z Le Mondu a Les Echos z 10. 2. 2015, ale dostupné byly v tomto období v řadě dalších tištěných nebo elektronických médií.)